V centru městečka zastavujeme u rozsvíceného nápisu HOSTAL. Recepční byl z nenadálého přívalu hostů štěstím bez sebe. Ani jsme se nedivili, šest lidí, to už je kšeft. Pokoj byl na peruánské poměry docela luxusní, měl okna a navíc sprchu i WC. Okamžitě se svlékáme, abychom zahájili očistu. První z nás leze do sprchy, pouští teplou vodu a nic.

„Seňor!“, voláme na recepčního a reklamujeme nekompletní funkčnost sprchy. Tedy ne, že bychom byli takové slečinky, studenou vodu taky sneseme, ale když už si zaplatíte hotel, tak ať se starají.

„No problem!“, odpověděl s vyceněnými zuby. Odněkud z košile vytáhl šroubovák a kleště a vběhl do koupelny.

Systém teplé vody v peruánských sprchách je vůbec zajímavý. Ze zdi vedou dva dráty, zpravidla bez izolace, které končí v koncové sprchové růžici. Tady se, pro nás záhadným způsobem, voda nějak ohřívá a horká vytéká ven. Už ty dva odizolované dráty kousek nad vaší hlavou nebudí moc důvěru, navíc ještě ve zdi přímo před vámi jsou pojistky k tomuto ohřívači. Samozřejmě bez vrchního krytu, jak jinak. Takže ve vlastním zájmu byste ve sprše neměli dělat moc prudké pohyby. Stačí trochu více rozstříknuté vody a v lepším případě máte pouze vodu studenou.

Už asi pět minut sedíme ve slipech na postelích a z koupelny se ozývá hlomoz. Seňor se opravdu snaží. Sice jsem si nevšiml, že by někde vypnul jističe, dokonce ani v té sprše, ale to je jeho problém. Zřejmě nechtěl ztrácet čas.

Uplynula čtvrthodina, my stále sedíme na postelích. Při každém pohnutí se z nás sype písek a pokoj se tak pomalu začíná měnit v malé pískoviště. Po chvíli vyběhl z koupelny a oznámil nám, že teplá voda zkrátka nebude. Okamžitě požadujeme slevu. Seňor protestuje. Ovšem nás je víc, po menším dohadování nakonec kapituluje a souhlasí se slevou pěti Solů.



No co, na spláchnutí písku stačí i studená voda, říkám si a ihned jdu do sprchy. Opatrně otáčím modrým kohoutkem, abych neutrpěl studený šok, stále otáčím, více, ještě více - zbytečně. Když jsem kohoutkem otočil asi šestkrát dokola, místo vody se ze sprchy ozval charakteristický chraplavý zvuk. Panicky se vrhám k umyvadlu. Bohužel, zachrčelo úplně stejně. To snad není pravda! Nebýt toho šaškování s opravou, mohli jsme být dávno opláchnutí, předtím tekla aspoň studená. Po opravě už nic.

„Seňor!!!“, opět voláme recepčního a poukazujeme na zbytečnost koupelny v tomto pokoji. Snad jakoby nám nevěřil, šel sám vyzkoušet všechny kohoutky, včetně červeného.

„Maňana!“ zněl jeho verdikt.

„Jaképak zítra, my chceme vodu teď!“ Pomalu nám začíná docházet trpělivost.

„Maňana!“ stále s úsměvem mele tu svou a nechápe, že máme potřebu se mýt. Prý až se naplní hotelová nádrž, pak voda poteče, ale nejdříve tak ráno. To samozřejmě chápeme, ale přesto požadujeme další slevu. Seňor kategoricky odmítá, poprvé ho vidíme rozčíleného. Že neteče voda, to je přece normální stav, tak co bychom chtěli. Asi jsme nějací divní. Tady se lidi myjí, když teče voda a ne, když jsou špinaví. Trváme však na svém: neúplné služby - menší cena. Po vyhrůžce, že půjdeme pryč, nakonec snižuje cenu o dalších pět Solů. Peníze chce ale hned teď na ruku. Zřejmě z obavy, že bychom ještě něco reklamovali. Peníze v dlani ho uklidnily a jeho tvář, připomínající předtím boha pomsty, se začala opět rozšiřovat.

Už už chtěl odejít, ale tak lehce ho teď nepustíme. Vedu ho na WC a ukazuji mu znečištěnou mísu. Předchozí host musel mít značné střevní potíže a zřejmě už neměl čím spláchnout. Původně jsme tuto závadu chtěli velkoryse přehlédnout, ale po komedii s vodou jsme se rozhodli, že už seňorovi nepromineme vůbec nic.

„No problem!“, odvětil s tradičním úsměvem a dal se do díla. Zatáhl za provázek a spláchnul. Jaká škoda! Teprve až teď mi došlo, že to byla poslední voda, kterou jsme dnes mohli mít. Nu což, zaváhali jsme. Voda se ještě vířivě točila v míse, když si recepční vyhrnul pravý rukáv, klekl si na zem a holou rukou začal čistit mísu. Moc mu to nešlo, minulý host tu byl asi hodně dávno. Zatnul tedy prsty a nehty pomalu odloupával „perníček“. Stál jsem nad ním a koukal, jak malé děcko na elektrický vláček. Vskutku impozantní pohled. V levé ruce držel svazek klíčů a recepční knihu, pravou měl až nad loket zabořenou v míse. Kdyby mi tohle někdo vyprávěl, asi bych nevěřil. Opravdu, v Peru není nic problém.



Za chvíli byla mísa čistá a recepční hýřil úsměvem. Bylo mi ho tak trochu i líto. Dosud si totiž neuvědomil, že se vlastně namáhal zbytečně. Teď je nás tady šest, voda neteče, takže ráno bude klozet zase pěkně... No, bělostně zářivý rozhodně ne. Ale to nás moc trápit nemusí, případný další host ho pak možná upozorní.

Ještě jsem se vzpamatovával z neobvyklého zážitku, když se recepční chystal odejít. Byl řádně vychovaný, popřál nám dobrou noc a chtěl se slušně rozloučit. Podáním ruky. No nevím, po předchozí záchodové scéně jsem najednou neměl potřebu se až takhle srdečně loučit.

„Adios!“, odbyl jsem ho raději takto stručně a ruku schovával za záda. Neurazil se. Prostí Peruánci jsou opravdu milí. Ještě jednou nám popřál dobrou noc a s úsměvem na rtech odešel.

Je asi 11 hodin večer a konečně se chystáme ke spánku. O vodě si můžeme nechat tak akorát zdát. Špinaví, zaprášení, smradlaví, zkrátka jak ta prasata, uléháme do čistě bílých povlečení a doufáme, že ráno si budeme moci opláchnout alespoň obličej.

Jedním z důvodů, proč tito lidé nechtějí být cílem lačných fotografů, je jejich náboženské přesvědčení, že fotoaparát jim krade duši. Osobně si ale myslím, že je to spíš dáno naší lidskou přirozeností. Ruku na srdce, co byste dělali vy na jejich místě, kdyby vás neustále někdo fotografoval?

V horách a pustých oblastech je to trochu jiné. Jednak zde tolik fotografů není a jednak lidé nemají peněz nazbyt, mají-li vůbec nějaké. Proto vám velmi rádi „zapózují“, aby si vydělali nějaký ten dolar, či děti získali pamlsek.



Do menších problémů se v Peru ovšem můžete dostat ve chvíli, kdy chcete fotit, aniž byste někomu něco dali. Vyžaduje to menší dávku drzosti, mít oči všude a hlavně se obrnit ignorací nejtěžšího kalibru. Dospělý člověk, pokud si namířeného fotoaparátu či videokamery všimne, vás nějakou chvíli bude obtěžovat, chtít dolar, anebo se vám bude snažit vnutit své zboží. Případné vaše odmítnutí ho ale neurazí. Peruánci jsou v zásadě kamarádští, akorát si pomyslí něco škaredého o vašem vychování.

Pravdou ale je, že některé situace jsou pro našince na první pohled až nepochopitelné. Vyfotil jsem lamu, jak oblizovala moje kolo. Téměř bez přípravy jsem zamířil a stiskl spoušť. Byla to otázka několika vteřin. Přesto se odněkud, jakoby zničehonic ze země, vynořila statná indiánka a hned na mě, že je to její lama a jeden snímek stojí dolar. Možná to bylo ode mne sobecké, ale zkrátka měla smůlu. Ta indiánka, samozřejmě.

Mnohem zábavnější situace, i když jak pro koho, vám připraví děti. Zejména proto, že jejich reakce jsou nevypočítatelné. V nedozírné stepi stálo osamoceně stavení, asi 100 metrů od něj si hrálo malé děvčátko. Říkáte si, co by vám mohlo udělat? Vždyť ještě neumí chodit ani mluvit. Široko daleko není živáčka, je dost času na přípravu, takový snímek snad ani nelze pokazit. Jistě, děvčátko vám nic neudělá, ale ze stavení, byť je daleko, vyleze starší sourozenec a ten už chodit umí. Ba co víc, on běží. Ani byste nevěřili, jak rychle. Nejdřív jsme mu moc pozornosti nevěnovali, byli jsme překvapení reakcí té malé holčičky. Ona totiž, i když ještě nemohla mít rozum, při pohledu na fotoaparát okamžitě natáhla rozevřenou dlaň. Neuvěřitelné, jakoby peruánské děti měly tuto reakci vrozenou. Protože starší brácha se nebezpečně rychle blížil, navíc cestou sbíral do rukou kamení, zaveleli jsme na ústup. Stihli jsme to v poslední chvíli. Kolo je opravdu geniální vynález.



Vyplatí se mít v zásobě nějaké bonbóny, které dítěti dáte za odměnu, že vám stálo „modelem“. Nezřídka se nám sice stalo, že malý capart si bonbón nechtěl vzít. Nedůvěřoval nám. Až když jeden z nás si ho vzal do pusy, bez váhání natáhl ruku a mohli jsme fotit.

Fakt ale je, že snímek stojícího dítěte, které vám kouká přímo do objektivu, nemá tu pravou hodnotu, jako když jej vyfotíte v jeho přirozeném pohybu. Ale pořád lepší, než kdybyste mu za menší úplatu strčili do rukou reklamní logo vaší sponzorské firmy. A ještě chtěli, ať se tváří přirozeně. Podobně naaranžované statické záběry jsou, alespoň pro mne, přímo odporné. I když, pro tu firmu asi ne.

Nikomu bych však nedoporučoval vyfotit větší skupinu dětí a přitom se k nim zachovat jako krkavčí otec. Jedna zkušenost mi totiž stačila. A kolo, byť jako prostředek rychlého úprku je vynikající, mi nepomohlo.

Bylo to vysoko v horách, ve výšce kolem 4 000 m n.m. Sjížděli jsme dolů z průsmyku a pod námi se objevila malá vesnička, která nebyla v mapě zakreslená. Pro nás to byla jedna z mnoha bezejmenných vesnic, kterých jsme v Peru viděli celou řadu. Vesničku tvořilo několik jednoduchých stavení z hliněných cihel a škola. Ta škola se tam vyjímala, jak růže v trní. V Peru je totiž školství přikládán mimořádný význam a je-li ve vesnici nějaká stavba postavená z pálených cihel a navíc omítnutá, je to jedině škola, do které děti jezdí z dalekého okolí.

Byli jsme ještě asi dvě tři serpentiny nad vesnicí, když jsem začal tušit problémy. Děti měly zrovna hodinu tělesné výchovy a nádvoří školy bylo celé zaplněné. Mohlo jich být tak kolem třiceti až čtyřiceti. Paní učitelka s píšťalkou v ústech udávala rázné tempo a děti ve vyrovnaných řadách předváděly něco jako cviky.

Poslední serpentina a vjíždíme do vesnice, kde nás vítá houf dětí.



Tak trochu groteskně jsem si pomyslel, jaké by bylo hezké, kdyby tady měli vybudovaný silniční obchvat. Projíždět na kole špalírem dětí totiž nemusí vždy dopadnout dobře. A v Peru děti kolikrát požadují dárek jen pro to, že jste běloši.

Z myšlenek mě ovšem vytrhl nenadálý problém. Rozcestí. A přímo uprostřed vesnice. I když velmi neradi, zastavujeme. Kam teď? Pro nás v Peru běžná otázka. Kolem dokola plno dětí, jeden přes druhého se smějí a pokřikují: „Gringos, gringos!!“. No jasně, jsme gringové, my to víme, ale teď nás hlavně zajímá, kudy dál. Sesedám z kola a s mapou v ruce jdu do školy. Paní učitelka by snad měla mít dobrý zeměpisný přehled o místním kraji, určitě nám poskytne potřebné informace. Vcházím na nádvoří školy a za mnou běží hlouček ječících dětí. No jen považte, gringo jde do naší školy! Taková událost! Docela si umím představit ty dětské pocity.

Paní učitelka mi vyšla vstříc a podala ruku. Můj odhad byl správný, řekla mi vše potřebné: tady doleva, po šesti kilometrech doprava a dále rovně.

„De dónde es usted?“, tradiční otázka při spatření bělocha.

„Repúblika Čeka,“ tradiční naše odpověď. Zda věděla, kde se naše malá zemička nachází, těžko říct, nereagovala. Loučím se s ní a kamarádům ukazuji, kam máme jet. Ještě jsem zaslechl, jak paní učitelka některým dětem říkala: oni jsou z České republiky. Taková věta tisíce kilometrů od domova docela zahřeje.

Nasedám na kolo, moji kolegové se zrovna rozjeli, ječící dětské procesí samozřejmě za nimi. Najednou jsem to uviděl. Ten záběr! S rukama nad hlavou děti běžely za cizinci a zvířený písek od jejich nohou nádherně kontrastoval v ostrém bočním slunci. Krása! Nad podobným záběrem by zaplesalo srdce každého fotografa. Nedbaje možných rizik, okamžitě vytahuji fotoaparát. Než jsem však stačil sundat kryt z objektivu, nebylo co fotit. Živý záběr mi zmizel za zatáčkou. S foťákem v pohotovostní poloze popojíždím za nimi, ten snímek musím mít! Za zatáčkou už to ale nebylo ono. Škoda. Zklamaně zastavuji a chci přístroj schovat zpátky do brašny, když najednou děti, vědomy si toho, že moje kamarády už nedoženou, se otočily a s hurónským křikem se rozběhly přímo proti mně. Byť úhel slunečního světla nebyl ideální, byl to v tu chvíli velmi zajímavý záběr. Neváhal jsem ani vteřinu. Spoušť cvakla. Teprve až pak mi došlo, že jsem to asi přehnal. Rychle pryč! Tak tak jsem stačil schovat fotoaparát. Víc už jsem nestihl. Kolem mě se seběhlo snad dvacet křičících dětí. Tvářily se velmi radostně. Bodejť by také ne, vidina odměny dokáže pozvednout na mysli každého smrtelníka, děti obzvláště. Jenže netušily, na jakého krkouna to narazily. Měl jsem totiž pocit, že i kdybych jim dal pytel bonbónů, neuspokojil bych je. Navíc v hloučku rozvášněných dětí otevírat brašny by bylo značně riskantní. Dětské ruce jsou velmi hbité.



Existovalo tedy jediné řešení. Za každou cenu ujet. Chtěl jsem se vymanit z těsného sevření, ale nešlo to. Děti lomcovaly s kolem a po chvíli i se mnou. Měl jsem co dělat, abych se udržel na nohou. Tak to tedy ne! Vší silou jsem levou nohou šlápl do pedálu. Neměl jsem v úmyslu nikoho z nich přejet, takový drsňák zase nejsem. Naštěstí se ale prudkého pohybu tak zalekly, že těsné sevření kolem mne povolilo. Podařilo se mi dát i druhou nohu do pedálu. Děti se ještě ze všech sil snažily mě shodit z kola, ale to už jsem měl svůj stroj pevně pod kontrolou a zuřivě buším do pedálů. Rozjásaný dav pochopitelně za mnou. Neohlížím se. Jenže po velmi krátké chvíli, kdy křik trochu utichl, okamžitě zvolňuji. Dech krutě nestíhá. Ve výšce 4 000 m n.m. si totiž na šampióna moc hrát nemůžete. Zastavuji a s vytřeštěnýma očima lapám po dechu. K velké úlevě ale zjišťuji, že už jsem sám. Děti to vzdaly dřív, než já, a rozhodly se vrátit zpět ke svým školním povinnostem. Představení skončilo, paní učitelka může být opět váženou osobou.

Teprve až po několika málo kilometrech, kdy jsem dojel mé kamarády, mě napadlo zjistit případné následky. Opět zastavuji a prohlížím kolo. Aha, tak přece! Chybí náhradní ráfek! Dětem se ho nějak podařilo uvolnit z popruhů a vyháknout ven. No jo, co už teď. Zpátky nahoru pro něj tedy rozhodně nepojedu. Nemám sice nic proti dětem, ani kopce mi nevadí, ale víte, tak nějak jsem najednou uznal za vhodné ráfek raději oželet. Ať si ho děti užijí, i když jim je k ničemu. Ráfek drahý nebyl, vzhledem k nákladům celé expedice to byla velmi zanedbatelná položka, akorát teď musíme doufat, že někde v odlehlé oblasti jej nebudeme potřebovat.



V podobných zajímavých oblastech hodně pomůže teleobjektiv nebo objektiv s proměnlivou ohniskovou vzdáleností. Při pořizování záběru z dálky nepůsobíte tak provokativně, objekt vašeho zájmu, pokud nic netuší, se chová přirozeně a v případě potřeby máte i čas na útěk. Jenže v situacích, jaká byla tato, je vám to stejně na nic.

Přestože jsme si tehdy domluvili sraz až za měsíc v Arequipě, šťastná náhoda tomu chtěla, že jsme se potkali už za deset dní a to v Cuzcu, ve vlaku směr Machu Picchu. A kdyby jen to. Ve stejném vlaku cestovala i čtyřčlenná skupina Čechů, kteří se zajímali o pralesy v Bolívii, Peru a Venezuele a s nimiž jsme absolvovali dlouhý let z Prahy přes Řím do Limy. Svět je opravdu malý.

Po tomto krásném shledání jela už pouze jedna expedice a druhý přejezd Kordiller, od východu k Tichému oceánu, jsme absolvovali všichni společně.

I tento přejezd však nebyl žádnou nedělní vyjížďkou. Spíše naopak. Ale naše hvězdy zřejmě i nyní byly v příznivé konstelaci a do civilizace města Arequipa jsme dorazili v pořádku.

Tady jsme absolvovali náročný, po fyzické stránce opravdu velmi krutý výstup na činnou sopku Volcan Misti, vysokou 5 822 m n.m.

Na závěr expedice jsme se autobusem přesunuli do Limy a následovalo týdenní, po předchozích etapách teď už neuvěřitelně pohodové putování v oblasti Huascaránu. Zde jsme mimo jiné uctili památku čtrnácti českých horolezců, kteří zde v roce 1970 po silném zemětřesení zahynuli pod obrovskou lavinou bahna a kamení, způsobenou „utržením“ hory Huascáran.