„Vyberte si raději nějakou příjemnější smrt!“, radili jiní. I oni dobře věděli, o čem mluví.

Naše dávná touha spatřit na vlastní oči bájná místa tajemné říše Inků a současně zkusit na kole pokořit Andy byla ale natolik silná, že jsme se nechtěli ničím znepokojovat. Ovšem s blížícím se termínem odletu nás stále více lidí od našeho úmyslu odrazovalo. Jediný Víťa Dostál, se kterým jsme strávili několik okamžiků nad mapou Peru, byl na naší straně. Z Víťova vyprávění však bylo jasné, že Andy patřily k té nejtěžší kapitole v jeho cestě kolem světa.

Do toho všeho se nebezpečně „rozzlobila“ pověstná teroristická organizace Světlá stezka; její zvýšená aktivita v oblastech našich cílů nám klidu moc nepřidala. A aby toho nebylo málo, udeřil El Niňo. Obávaný klimatický jev, vyskytující se jednou za mnoho let, zasáhl na jaře roku 1998 postupně celý jihoamerický kontinent a zanechával za sebou tragickou spoušť. Nebylo snad týdne, aby sdělovací prostředky nepřinášely katastrofické zprávy z postižených oblastí. Především z Peru.

Přípravy v té době byly ve finiši, slavnostní odjezd 28.dubna z náměstí Svobody v Brně se blížil velmi rychle. Na nějaké zbabělé úvahy už prostě nebyl čas. V tu chvíli pro nás expedice, jejíž sestavu tvořili Josef Honz, Martin Vejmělka, Karel Dostál, Petr Bělský, Josef Vrzal a Vladimír Krafka, znamenala opravdu hodně. Více než rok příprav nešlo hodit jen tak za hlavu. A tak jsme odjeli...

— — —

... a také se vrátili. Všichni a v pořádku. Cesta to byla velmi náročná, těžká, ale krásná a objevná a také poučná. Poušť, nebetyčné hory, prašné kamenité cesty, prosté vesničky, chudí, velmi přátelští lidé, památky slavné incké říše, ale též horská nemoc, vážná hrozba banditů, dlouhé kilometry bez možnosti získání vody a potravin, nesnadná orientace, mrazy střídající úmorná vedra. Opravdu, Peru je zajímavá a krásná země, ale drsná a zejména pro cyklisty nebezpečná. Těch zhruba sedm týdnů mělo natolik zajímavý průběh, že už během zpátečního letu jsem měl jasno o budoucím zpracování velkého množství zážitků.

A tak právě nyní máte možnost si jako první přečíst některé kapitoly z připravované knížky NA KOLE V ŘÍŠI INKŮ. Knížka nebude chronologicky popisovat akci den po dni, ale formou zážitků, postřehů i vlastních pocitů poskytne ucelený přehled o průběhu celé expedice. 

V RYTMU INDIÁNSKÉ HUDBY

Sehnat v Peru odvoz kamkoliv a kdykoliv není vůbec žádný problém. Vzdálenost nerozhoduje. Menší potíže mohou pouze nastat, je-li vás šest, máte kola, hromadu brašen a navíc požadujete rozumnou cenu. Ale i v takovém případě vždy existuje řešení. Neumím si představit, že bych u nás oslovil večer na ulici nějakého autodopravce a řekl mu:

„Ráno mě odvez do Bulharska!“ Vysměje se mi. V Peru vás naopak ještě může zlákat konkurence lepší cenou.

Měli jsme akorát obavy, aby domluvené auto bylo schopné takovou dálku a s takovou zátěží vůbec ujet, přestože trasa měla vést po Panamerické dálnici. Vzhledem k tomu, jaké vraky v Peru jezdí, nebyly tyto úvahy až tak bezdůvodné.

„Hoši, auto je to perfektní, ale ta kola tam nedostaneme!“, přiběhl nahoru do pokoje Petr, když venku uviděl auto.

„Musíme!“, zněl náš verdikt. Jiná možnost ani nebyla, shánět další auto by nás zdrželo. Japonské auto opravdu vypadalo zachovale, ovšem kapacitně bylo tak pro osm lidí s trochou zavazadel. Řidič při pohledu na množství báglů hodně znejistěl, ale snažil se zachovat kamennou tvář. Bylo jasné, že toto obrovské rito si nechce nechat ujít.



S trochou důvtipu se nám do auta podařilo naložit všechny věci. Pět kol dovnitř, veškeré brašny plus šesté kolo na střechu. Po nastoupení si auto div „nesedlo“ na zem. Řidič si otřel zpocené čelo a pomalu odjíždíme.

Pohled na předměstí Limy byl zdrcující. To, v čem tady lidé žijí, je pro našince nepochopitelné. Příbytky, či jak to jinak nazvat, připomínají něco mezi zříceninou a nedostavěnou garáží. Některé „domy“ ani nemají střechu. Všude okolo prach, špína a potulní psi. Strašný pohled. Měli jsme pocit, že řidič nás tudy vezl schválně, abychom viděli pravou tvář Limy. Cizinec by se skoro až bál v těchto čtvrtích jenom zastavit. Pravdou ale je, že po několika týdnech jsme si na podobné scenérie natolik zvykli, že jsme se pak nebáli jít tudy i za tmy.

Během jízdy se náš řidič choval zcela normálně. Občas nás upozornil na zajímavá místa podél silnice, zastavil u záhadných obrazců poblíž města Nazca, jinak se však neprojevoval a plně se věnoval řízení. Situace se ovšem rychle změnila s příchodem večera. Peruánci žijí ve velkých městech nočním životem a ani ten náš nebyl výjimkou. Přehrávač v autě byl puštěn naplno a řidič se začal za volantem svíjet v rytmu indiánské hudby. No proč ne, aspoň neusne, říkali jsme si. Jenže háček byl v tom, že silnice vedla vysoko přes útesy a divoce se kroutila v nebezpečných serpentinách. Auto v zatáčkách „lítalo“ zprava doleva a kvílení pneumatik se strašidelně odráželo ve skalních stěnách.

„Despásio!“, křičíme na řidiče, aby zpomalil.

„Sí,“ odvětil se šibalským úsměvem a dál dlaněmi plácal střídavě do volantu a do stehen. Následující zatáčku jsme opět prosvištěli smykem. Úplnou katastrofou bylo, když řidič před každou zatáčkou zjišťoval, zda v protisměru nevyjede nějaké auto. Jednoduše zhasl světla. Pokud černou tmu neprořízla žádná jiná světla, byl to pro něj signál, že na silnici je sám, a o to více šlápl na plyn. Ty okamžiky, kdy se naše auto plnou rychlostí najednou zničehonic vřítilo do tmy, však pro nás byly doslova infarktové.

„Despásio, por favór!!“, opakujeme naši výzvu.

„Síí,“ znovu se zašklebil. Tentokrát ale prosba zabrala. Před příští serpentinou šlápl na brzdu o něco dříve než obvykle. A to bylo také vše. Za zatáčkou motor opět zakvílel ve vysokých otáčkách a auto se dál řítilo noční tmou zběsilým indiánským tempem.

Hned v následující vesnici jsme přinutili řidiče zastavit. Na široké ulici, lemovanou přízemními baráky, hráli místní kluci fotbálek. Řidič přijel až k nim, zastavil, vyskočil z auta a okamžitě se zapojil do hry. Předtím však ještě stačil jednoho z hráčů málem přejet. Vypotáceli jsme se z auta a jenom nechápavě zírali.

Okamžitě kontrolujeme stav zavazadel na střeše auta. No prosím! Popruh praskl, některé brašny drží už jen silou vůle. Ještě dvě tři bláznivé zatáčky a naše věci mohly skončit někde ve vlnách Pacifiku! S rozzlobeným výrazem ve tváři ukazujeme řidiči, co se mohlo stát. Konečně pochopil. Následující kilometry se už odvíjely v mnohem klidnějším tónu.

Asi po hodině jízdy vjíždíme do skal. První kontakt s Kordillerami. Končí asfalt a začíná těžká, velmi těžká dřina. Podle mapy by měla být nejbližší vesnice vzdálena 33 km, budeme rádi, když tam dnes dojedeme. Prašná kamenitá cesta dává kolům i nám dost zabrat. Kolem dokola písek a skály, nahoře žhavé slunce, nikde žádný stín. Ale zatím stále jedeme a plynule nabíráme výšku.

Po 33 km těžkého stoupání se vlevo od cesty objevilo pochybné stavení, ze kterého vylezl vousatý stařík. Proboha, snad tohle není ta vesnice?! Poustevník nás však ujistil, že Palca je odtud ještě osm kilometrů. Tento moment měl být pro nás prvním varováním, že mapa, kterou nám později záviděli i domorodci, není zcela přesná. Stoupáme tedy dál rozpálenou cestou a nedočkavě se rozhlížíme po okolních svazích, kdy nad námi uvidíme vesnici. Do západu slunce moc času nezbývá a rádi bychom ještě doplnili zásoby, protože další kilometry, už při pouhém pohledu do mapy, vypadají dost drsně. Konečně! Za zatáčkou se vynořilo pár stavení, vlevo v údolí je vidět vesnice. Výškoměr ukazuje nadmořskou výšku 2 800 m n.m., pro dnešek to není až tak nejhorší výkon.



Cestu nám ovšem překřížila závora, nad kterou vlaje peruánská vlajka. Celnice. Nějaké potíže jsme vůbec nepředpokládali, peruánská i bolívijská víza máme v pořádku a do Chile naši občané víza nepotřebují. Celníci nás velmi rychle probudili ze snu.

„Chybí vám razítko z Tacny, musíte se vrátit zpátky!“ Po celodenní dřině jsme si horší přivítání snad ani neuměli představit. Naše bezprostřední reakce měla proto ryze český tón.

„Ti pitomci snad přišli o rozum! My se tady celý den hrabeme do takového nepředstavitelného krpálu a nějaký idiot nám teď s naprostým klidem řekne, že musíme zpátky dolů. No to bychom se na to podívali!“ Vytahujeme náš propagační materiál, reklamní tužku a prospekt. Úředník nehnul ani brvou. Tak to je vážné. Ale jet zpátky a pak se znovu trmácet do toho šíleného kopce, no uznejte, to bychom museli být padlí na hlavu. Chce to silnější trumfy. Dolary a moravskou slivovici zatím necháváme bokem, jsme teprve na začátku cesty a nejtěžší kalibr musíme nechat na horší situace. Vytahujeme tedy dopis od našeho konzula v Limě, ve kterém české velvyslanectví poskytlo svým způsobem diplomatickou záštitu nad naší expedicí. Dopis měl překvapivý účinek. Celník div nezasalutoval a závora šla nahoru. Cesta do Chile byla volná.

Předtím jsme však ještě museli vyplnit úřední formuláře, což bylo naše první setkání s peruánskou byrokracií. Kolonek v celní knize měli skoro víc, než v daňovém přiznání. Největším problémem se ukázala položka „Povolání“. Zkuste vysvětlit Peruánci, který nám nebyl ani schopen říci, jak daleko je další vesnice, že na Českých drahách pracujete například jako výpravčí. Naštěstí jsme si vzpomněli na kurz španělštiny, kde téměř v každé lekci byla věta:

„Pracuji jako inženýr“. Peruánec uznale pokýval hlavou a tuto kouzelnou formuli jsme pak s úspěchem používali dalších šest týdnů.

Hned za vesnicí nocujeme. Za dnešek toho máme celkem dost. Celý den do kopce, 40 km v úmorném vedru. Ke spánku uléháme velmi brzo, v půl sedmé. Co jiného taky člověk může dělat, když je tma a rychle se ochlazuje.

ZRÁDNÉ KORDILLERY

Hned po snídani pokračujeme dál do strmého kopce. Ještě nikdy se mi nestalo, že bych v horách za celý den nejel z kopce. Tady cesta stoupá už druhý den. Stále mám na mysli včerejší zastavení v Palce, kde peruánský celník na otázku „jak daleko je další vesnice“ pokrčil rameny a odpověděl v tom smyslu, že strašně daleko. S možností získaní vody je to prý velmi špatné. Jediné, co věděl naprosto přesně, bylo to, že nahoře je ukrutná zima. Což nás moc nepřekvapilo, jsme přece v horách. V Alpách či Pyrenejích jsme při našich dřívějších cestách zažili i velmi extrémní počasí, takže v tomto směru nás zastrašit nemohlo. Mnohem větší obavy jsme měli z možného nedostatku potravin a vody. V místním krámku jsme proto koupili, co se dalo: Coca-Colu, rybičky, buchty a placky. Větší výběr nebyl. Do plastikových láhví od Coly jsme každý „načepovali“ osm litrů tekutin a takto zásobeni ráno vyrazili vzhůru do nekonečné pustiny.
Jen velmi zvolna stoupáme k oblakům, kola jsou naložená k prasknutí a v nohách cítíme každé kilo navíc. Po dvou hodinách přijíždíme na rozcestí. Kam teď? Nikde žádné směrovky, obě cesty jsou úplně stejně uježděné. Naštěstí kousek nad námi nás zdraví parta dělníků, v tuto chvíli pro nás znamenají jedinou záchranu. Moc nám ale nepomohli. Do Chile se prý jede tudy i támhle, o existenci nějaké další vesnice neměli ponětí. Mapu jsme proto vůbec nevytahovali, nemělo to smysl. Volíme cestu s mírnějším sklonem, třeba se neztratíme.

S velkým obdivem si prohlíželi naše boty. Ani jsme se jim moc nedivili, byli bosí. Opravdu těžký život v této nehostinné krajině. Raději se s nimi rychle loučíme, boty se jim líbí až moc. A nerad bych o ně přišel, v pravé z nich mám totiž schované dolary.

Některé úseky jsou celkem dost strmé. Petr zrovna přede mnou slezl z kola a usoudil, že bude lepší těžkého oře chvíli tlačit. Nabádá mě, ať udělám to samé. Snažím se být tvrdý, nezastavuji. Zlomil mě však psychicky. Ačkoliv šel pěšky, vzdaloval se mi.



Stoupání po prašné kamenité cestě jde stále velmi pomalu, ale i tak v poledne dosahujeme nadmořské výšky 3 600 m. Máme radost, na druhé straně ovšem tušíme, že za nějakou chvíli nastanou vážné problémy. Podle mapy jsme už měli být v chilské vesnici, široko daleko však není ani náznak nějaké civilizace. Začínáme nabývat přesvědčení, že jsme jinde, než jsme chtěli být. Zdá se, že mapa není až tak úplně přesná. Kvůli prevenci před horskou nemocí bychom potřebovali dnes dosáhnout průsmyku a klesnout trochu níž. Jenže cesta vede stále strmě vzhůru, tady už vážně končí legrace. Večer stavíme stany v nadmořské výšce 4 000 m. Většina z nás začíná pomalu, ale jistě pociťovat první příznaky horské nemoci. Zítra musíme dosáhnout průsmyku, jinak je zle.

Ráno jsme neměli z čeho uvařit čaj, voda v láhvích byla zmrzlá. Pro příště v těchto výškách musíme přes noc dávat láhev s vodou do spacáku, pokud zapomeneme, čeká nás studená snídaně.

Cesta nepřetržitě stoupá, ale nahoře už tušíme průsmyk. Čtyři z nás pociťují silné bolesti hlavy a vyčerpáním nastávají nepředstavitelná muka. S dýcháním problémy nemáme, ale ta hlava! Strašné. Ovšem vrchol je na dosah. Teď přece nemůžeme vzdát, musíme se tam za každou cenu dostat! Jenže poručte tělu, když jste na dně. V některých místech už nejsme schopni roztočit pedály, těžce naložená kola s vypětím všech sil tlačíme. Tělo přestává poslouchat, bolest hlavy je hrozná. Vidina konce trápení nám však dodává alespoň morální sílu. Už jen asi kilometr, poslední dvě zatáčky, ještě pár metrů. Konečně vrchol! Překrásný výhled na zasněženou sopku a nepopsatelný pocit obrovského vítězství nám dává zapomenout na krutou bolest a vysílení. Jsme v nadmořské výšce 4 600 m. Pořizujeme několik fotografických záběrů a teď rychle dál, pryč dolů z téhle proklaté výšky.

Po dvou kilometrech mírného sjezdu jsme najednou nemohli uvěřit vlastním očím. Před námi se otevřela obrovská náhorní plošina, kde byla takřka nulová naděje, že bychom v příštích dnech klesli pod 4 000 m n.m. Tak a máme to spočítané. Zkrátka jsme dojeli. Mapa a údaje z našich cyklocomputerů nám říkají, že jsme dávno v Chile. Skutečnost je ovšem taková, že nemáme vůbec zdání, kde se vlastně nacházíme. Auta jsme dnes potkali snad jedno nebo dvě, ale to bylo ráno, teď už se určitě nikoho nezeptáme.

Ke všemu nám dochází zásoby vody. Naštěstí jsme poblíž objevili skomírající potůček, první za celý den. Co na tom, že nahoře se pasou lamy a barva vody zdaleka není průzračná. V tuto chvíli si nemůžeme vybírat, jsme vděční i za tento dar. Po chemické úpravě měníme vodu v láhvích na pitnou, o nějaké chuti nemůže být ale řeč.

Začalo těžké rozhodování, co dál. Na první pohled nebylo co řešit. Lék na horskou nemoc totiž existuje pouze jeden sestup do nižších poloh. V našem případě to znamenalo cestu zpátky. Jenže situaci, už beztak svízelnou, tak trochu ztížili Martin s Karlem, kteří se cítili v celkem dobré kondici a chtěli pokračovat dál. Problémy s výškou se jich netýkaly. Je to možná těžko pochopitelné, ale horská nemoc nemá nic společného s fyzickou kondicí. Záleží na každém jedinci. Dokonce se říká, že extrémní nadmořskou výšku mnohem lépe snášejí kuřáci, než sportovci. Zajímavé. V případě Martina a Karla však bylo vysvětlení mnohem prozaičtější: před dvěma lety absolvovali výstup na Mont Blanc a tělo si zřejmě pamatovalo, že se tehdy nejednalo o procházku růžovým sadem.

Rozdělit se, nebo jet všichni zpátky? V tuto chvíli zásadní otázka. Je pozdě odpoledne, za chvíli zapadne slunce, situaci proto řešíme jednoduše, stavíme stany. Ráno moudřejší večera.

Bylo samozřejmě nad slunce jasné, že spánek ani utišující prášky nemohou ve výšce 4 500 m n.m. vyřešit problémy s bolestí hlavy a s tímto vědomím jsme se snažili usnout.

Ranní probuzení bylo o to horší, sebemenší pohyb způsoboval značnou bolest. Nadešel jeden z nejdůležitějších okamžiků naší výpravy, o kterém jsme pak vedli diskuse ještě dlouho po návratu do vlasti. Dělíme se na dvě skupiny. Je obecně známo, že v krizových situacích člověk mění svůj žebříček hodnot a veškeré plány se hroutí jako domeček z karet. V expedicích je řešení nějaké takové situace obvykle ještě více postavené na hlavu a pro nezúčastněného člověka zpravidla těžko odůvodnitelné. Krizové varianty, na kterých se domlouváte doma před odjezdem, zůstanou často zapomenuty. Dosáhnutí vytčeného cíle je pro členy expedice obrovská motivace. Loučíme se tedy s Martinem a Karlem a přejeme jim šťastnou cestu, ať alespoň oni splní v pořadí první cíl naší expedice - přejezd hlavního masívu Kordiller od západu na východ. Zda to bylo správné rozhodnutí, dnes těžko říct. Asi ne. Ale tak už to zkrátka bývá. Dáváme jim zbytek potravin, my při cestě zpátky dolů toho stejně moc nepojíme, a zhruba za měsíc si domlouváme sraz ve městě Arequipa.

Zpočátku jsme na kolech jeli, cesta totiž trochu klesala dolů, ale jakmile se sklon obrátil, byť se jednalo o velmi mírné stoupání, okamžitě zastavujeme a dál jdeme pěšky. Není sil. Doslova meleme z posledního, sednout na kolo je absolutně nemyslitelné. Kola tlačíme, ale spíše se o ně opíráme. Zhruba minutu jdeme a dalších pět minut stojíme s hlavou skloněnou v řídítkách a z úst se ozývá sípavé hekání. Fyzické i psychické rezervy už tělo dávno vyčerpalo. Něco podobného bych nikomu nepřál zažít. V takových chvílích se vám nic nechce, ale vůbec nic. Vytáhnout z košíku láhev s pitím vám připadá jako zbytečně velký pohyb. Chce se vám říct: „Táhněte ke všem čertům, nechejte mě tady!“ Absolutní rezignace na všechno.



Vím, že musím něco sníst, ale na jídlo nemám vůbec pomyšlení. Mozek pomalu začíná ztrácet schopnost uvažování. Přesto v podvědomí slyším volání na poplach: „Hlavně tady nezůstat!“ To by znamenalo konec. Ruce se znovu křečovitě opřely do řídítek a kola posouváme o dalších pár metrů vpřed. Naše oči zoufale hledají konec stoupání. Kristepane, ať už to skončí, takové galeje se přece nedají vydržet! Jak dlouho ještě může tělo snášet takovou bolest? Deset minut, pět? Mám pocit, že každou chvíli se tady zhroutím.

Po těžkém utrpení konečně dosahujeme průsmyku, ve kterém jsme si včera mysleli, že horší muka snad nemohou existovat. Jak bláhové! Pohled na cestu, klesající v bláznivých serpentinách do nedozírné hloubky, nám trochu pozvedlo náladu. Že bychom se z toho nakonec opravdu dostali? Teď jenom neudělat žádnou chybu. Před námi je stokilometrový sjezd po úzké kamenité cestě, kde sebemenší zaváhání může mít katastrofální následky. Okolní strmé srázy působí opravdu hrozivě. A v našem stavu, kdy i při malém otřesu kola se nám dělají mžitky před očima a reakce jsou opožděné, je riziko pádu několikanásobně vyšší. Nasazujeme přilby a začínáme pomalu sjíždět dolů.

„Repúblika Čeka!“, povídám ji. Nic.

„Čekoslovakia!“ Opět nic.

„Europa!!“, zkouším poslední možnost.

„Ah, sí!! Europa?“, oči se jí rozšířily neskrývaným údivem. Okamžitě vyběhla ven z hospody zvěstovat celé vesnici, jakou že to mají tady návštěvu. Jenže než se domorodci stačili seběhnout, pivo jsem měl vypité a my pokračovali dál do Tacny.

Po páté hodině večer, tedy těsně před západem slunce, konečně vjíždíme do Tacny, velkého města, ležícího kousek od pobřeží Tichého oceánu. Bez většího hledání jsme objevili levný hotel a po horké koupeli, vydatné večeři a pár pivech pro nás definitivně skončily výškové problémy. Je to i trochu zvláštní. Dopoledne jsme byli div na umření a teď tady sršíme humorem.