Přechod z Indie do Nepálu je trochu zvláštní. Jako kdyby uprostřed Václaváku byla hranice. Davy lidí proudí sem a tam a nikoho nevzrušuje, jestli jsou z té či oné země.

Konečně kopce. Z roviny 200 m n.m. se najednou zvedáme nekonečnými serpentinami (úzká asfaltka pro 1 vozidlo, provoz téměř nulový) až do výšky 2500 m n.m. Dole terasovitá políčka, výše kvetoucí vonící rododendrony. Dopoledne slušně, k večeru silné bouřky.

„Týý vole!!! Anapúrna!!!“ konstatuji s jistotou, s jakou poznám Radhošť, když se objeví impozantní první kopec hlavního hřebene. V kolektivu propuká obrovské nadšení. Ve vesnici Daman je už výhled na celý, několikasetkilometrový hlavní hřeben Himálaje. Následuje dlouhé dohadování, jaký název by mohl příslušet té které špičce. Stejně na tom prdlajs záleží.

Spadl nám kámen ze srdce při zjištění, že i tady v Káthmandú působí naši milí Síkhové a mají tu svou gurudvaru. Potřebujeme nějaké zázemí, abychom mohli dát trochu do pořádku kola, vybavení a hlavně sebe. Nejspíš důsledkem nějaké záludné plíživé infekce po pořezání Janiččiny nohy v Ganze začíná noha silně zvětšovat svůj objem a bolí. Janička navštěvuje nemocnici pro nejchudší, kde to spíš vypadá jako nějaká polní ošetřovna na válečné frontě. „Vyšetření“ je zdarma, do léku musíme něco investovat.

Teprve v Káthmandú po 11 000 km nám naše dopravní prostředky poprvé odčerpávají dolarové rezervy (předtím jsme koupili jen lepení, špice, špalíky do rezervy). Předcházející problémy byly vždy vyřešeny (či oddáleny) různými improvizacemi či darem součástky. Přední ráfek praskl už v Mashadu (po 6300 km) a sem dojel pořádně rozšklebený. Použít přední brzdu jsem si dopřával, až když šlo o život.

Vyskytuje se tu snad jediný obchůdek ze všech těch asijských zemí, co jsme projeli, kde si můžete na horáku i trekkingu opravit asi vše. Adresu tohoto „Anapurny bike shopu“ si cykloturisté předávají tisíce kilometrů od místa jeho sídla. To sídlo je jen nepatrně větší než naše špajska, ale když se k tomu přidá kus uličky a zlaté ručičky, tak to nemá chybu. Velká část materiálu pochází z toho, co tu bílí zanechají.

Dáváme nová a velmi levná indická šestikolečka 14-32 zubů (asi 120 Kč). Jedno se rozsypalo (naštěstí) ještě v ulicích Káthmandú, ale i zde uznali reklamaci a vyměnili. Dostáváme darem jetý plášť, co ho tu preventivně vyměnil jakýsi Švýcar. Kdyby ogar věděl, že mi teď doma visí na stěně, asi by se divil.

Naši sikhští kamarádi nás volají, že tu máme návštěvu.

„Proboha, kdo tu o nás může vědět?“

Prý nějaký cyklista. Malý Nepálec v dresu hodného účastníka Tour de France na kole, které by u nás mohlo posloužit maximálně tak na cestu do kravína a zpátky, se nám představuje jako cyklista „number one of Nepál“. Sakra to je sebevědomí.

„Tak my jsme jen takové nuly z Československa.“

Při vyřčení jména našeho státu borec nadšeně zajásal a z úst mu lítaly superlativy na naši malou zemičku. Asi nejpádnější důvod, proč se mu tak zalíbila, jsme pochopili až při pohledu do jeho fotoalba. V přátelském obětí tam pózuje s Vaškem Klausovým (převyšujícím ho o dobrých 40 cm). Trpělivý Nepálec tak dlouho pokorně seděl před jeho vilou, než se mu dostalo zadostiučinění takovýmhle přijetím. Ogar jezdil na obyčejném kole bez přehazovačky a byl téměř plně odkázán na to, co mu kde dají, jak mu pomohou, zadarmo přepraví atd. Ale nežebral, pokorně čekal, než se o něj jeho božstvo postará. Užil si strasti i hladu, snad mu ta sláva teď nepoplete hlavu.

Projíždíme zajímavosti Káthmandú a nedalekého okolí. Ve městě na hlavním tahu je hrozný smog. Filtry, co se tu prodávají, mají své opodstatnění.

Přímo na hraničním Mostě přátelství potkáváme dvě dívčiny (Němky), které se vracejí kolmo z Lhasy do Káthmandú. Potvrzují a upřesňují nám informace o check pointu (kontrolním bodě), kde policie nekompromisně vyžaduje speciální permit pro Tibet a cyklisty nutí absolvovat cestu autobusem. Pro oblast Tibetu platí zákaz inviduální turistiky. V Káthmandú jsme se pokoušeli hledat pomoc u cestovek organizujících zájezdy do Lhasy. Za prachy všechno. Platit však stovky dolarů za potvrzení, že jsme členy skupiny pod hlavičkou CK? Túdle! Risknem to. Ještě, že víza už máme z Delhi, tady bysme je jen tak nedostali.

Přímo na hranicích je vše v pohodě. Město, které z nepálské strany vyhlíželo jako moderní lázeňské centrum, je zblízka strašné. Prostě „Potěmkinova vesnice“. Na jedné straně moderní banky, obchody a mezi tím rozbahněné ulice, chatrče, bordel.

Vyhlížíme si jednu barabiznu s impozantním výhledem, vypadající neobydleně. Omyl, jsou zde tři krásné mladé divoženky. Vypadá, že nás chápou, když jim vysvětlujeme naši potřebu přečkat někde do pozdní noci a pak tajně proklouznout přes kontrolu. Připadáme si jako partyzáni, kteří se v noci chystají vyhodit most do povětří. Holky nám dodávají sílu a odvahu nejen gesty uznání, ale i vydatnou večeří, zatímco my se nervózně převalujeme ve spacácích. Hlavně ať nezaspíme až do rána.

Měsíček svítí na cestu. U strážních buněk se svítí taky, ale vzduch vypadá naprosto čistý. Roztřepaní jak osiky podlézáme závory. Tlukot našich srdcí a zápach potících se těl spustil psí houkačku. Krve by se v nás nedořezal. Naštěstí psi štěkali jen tak alibisticky, aby se neřeklo, že neupozornili na vetřelce. Pádíme hlava nehlava. Hezké vzrůšo. Kdyby nás chytli, čert ví, jak se budem dostávat domů (nejspíš zpět do Islámábádu a pak zkusit Karakorámku).

Cesta má docela slušný pevný povrch, ale taky slušně stoupá. Za 37 km jsme o 2000 metrů výše před městečkem Nyalam. Do další noci zbývá ještě nějaká ta hodinka. S dalekohledem přískoky vpřed jdeme pozorovat, jak vypadá situace u druhého check pointu (dle našich informací umístěného před městem). Vypadá, že je tam zbytečně živo, nemůžeme riskovat, odtud je ještě moc jednoduché nás vrátit zpět. Je pěkná zima a dlouhá chvíle. Navlíkáme na sebe vše dostupné, jen plavky necháváme do rezervy, kdyby bylo nejhůř. Kořalku s sebou nemáme, a tak přijde vhod na zahřátí i skočná polka. Až se nám zdá tma hustá tak, že by se dala krájet, opakujeme manévry ze včerejška.



Úsek za Nyalamem má už zcela odlišný charakter. Okolní kopce jsou oblejší, údolí široké, stoupání pozvolné, táhlé. První skutečně tibetská vesnička, kamením ohrazená políčka, jaci ozdobeni praporky s tibetskou modlitbou. Klášter s jeskyní, kde meditoval velký budhistický učitel Milarepa. Všude na domcích velké zásoby uschlých jačinců - zdejší hlavní zdroj tepelné energie.

Stoupáme do prvního sedla přes 5000 metrů Thorung-La.

„Tak možná právě v tomhle úseku Víťa nahrával tu kazetu, co jsem slyšela v rádiu, jak za každým slovem třikrát zhluboka zafuněl.“ (Jo, tenkrát jsme se ještě ani neznali).

Ve Víťovi to v té době určitě pořádně škytalo, jak jsme ho tady intenzívně napodobovali a taky tu byla slyšet silná slova typu:

„Tož, co tu ten Dostál tak vzlykal, dyť je to úplná brnkačka.“

Jo, jenže on si tu neměl dělat s kým, ani z koho srandu. Bolí nás hlava a sotva lapeme po dechu.

Zapícháváme to kousek pod sedlem. Nádherný růžový hřeben Himálaje zabarvující se od zapadajícího slunka. Kdesi tam má být vidět i Everest, ale stejně nevíme, který to je. Zeptat se není koho.

„Jéé, náklaďák!“

Chlapi z něj za jízdy vyhazují stovky lehoučkých papírků a řvou při tom: „Sóó so so so so so.“ Na těch různobarevných papírcích je také natištěna tibetská mantra „Ohm mani patme hum“, („Ó, vznešený květe lotosu“). Význam této krátké větičky je vysvětlován v tlustých moudrých knihách. Snad je to něco jako muslimské „Alláhu akbar“, („Alláh je veliký“).

Po náhorní plošině se prohánějí větrné víry. Občas nás nějaký shodí z kola a nakrmí patřičnou dávkou písku.

„Tady přece musí být ta odbočka (zkratka) na západ ke Kailaši.“

Jak to v mapě vypadá jednoduše. Docela se nám svírají prdélky obavami, když měníme pevný povrch silnice na Lhasu za různorodý povrch, na kterém místy jen stěží vypátráme stopy po terénních džípech. Ještě horší je, když těch stop vede povícero a různými směry.

„Hlavně držet kurz na západ a nějak to dopadne.“

Mládenci nás zvou do svého příbytku na seznamovací večírek (nabízeli nám ho i pro přenocování, že oni se klidně vyspí venku). Štěstím se rozplýváme, když naše špinavé ruce vstřebávají do sebe teplo sálající ze speciální pícky na palivovou směs tvořenou ovčími a kozími bobky prokládané jačincami. Netrvá to dlouho a v ztuhlých rukách tiskneme šálek čaje. Osolený ho mají dobře. Ale ta rozpouštějící se hrouda jaččího másla je žluklá. Asi to tak má být. Při dalším šálku čaje nám do něj nasypali hrst prášku z velkého pytle a dali jsme se všichni čtyři do slavnostní hostiny. Tento prášek je pražená ječmenná mouka tibetsky zvaná tsampa. Pro kočovné tibetské pastevce je tsampa víc než základní potravina (svůj jednotvárný jídelní lístek ještě zpestřují sušeným masem). Tsampu není třeba vařit a většinou se jí tak, že si do misky s tsampou nalijete trochu čaje a prsty uhnětené kuličky baštíte. Jako luxus se v lepších rodinách přisypává i cukr. Často však jedí jen suchou tsampu, nosí si jí v malém pytlíku pod vrstvami šatstva.

Náš postup, jak po mapě, tak vůči okolnímu terénu, je téměř neznatelný. K jezeru, u kterého se zdá, že tam za dvě hodinky musíme být, jedeme téměř celý den. Má to na svědomí perfektní viditelnost opticky zkracující vzdálenosti, ale hlavně povrch necesty. Brzy po poledni se k tomu pravidelně přidává silný, vytrvalý protivítr a výška nad 4500 taky dělá svoje. Navíc Janičku zrovna přepadly ty nesmyslné ženské blbé dny. Hlava jí třeští, kašle ve dne v noci jak starý tuberák. Nejí, nic jí nechutná. V průvodci Tibetu, dělají velké bububu, že pokud na sobě pocítíme tyhle příznaky výškové nemoci, neváhejte vzít vrtulník a letět zpět do nížiny. Raději to nečíst, stejně to udělat nemůžeme. Naše trasa ještě minimálně 1500 km neklesne pod 4500 m n.m.

Je silný vítr a sněží. Musíme zkusit stopovat, jinak nemáme šanci stihnout projet. Jsme úspěšní, dobrých je i 40 kilometrů.

„Za peníze nikdy, ale máme tady dobrý nastavitelný klíč.“

Řidiče naše nabídka většinou zarazí. Tak oni chtějí obětovat klíč, co potřebují na kolo.

„Pojďte, my vás vezmeme jen tak, bez peněz i bez klíče.“

A my už se většinou nesnažíme vysvětlovat, že jsme ho našli a je nám vlastně přítěží. Dobrá, máme „jízdenku“ na příště. (Cestou už jsme rozdali mnoho kilogramů klíčů a jiného nářadí).

Přibíráme tři stopaře. Jsou to poutníci, kteří se vydali za nejposvátnější horou Asie - Kannriboqe (sněhový náhrdelník), neboli v mapách uváděný pod názvem Kailaš. Putují někam až od Lhasy, aby si jej, i rozsáhlé jezero Mapam - Yumco ležící pod ním, obešli kolem dokola (tzv. korla). Budhisté obcházejí dokola (vždy ve směru hodinových ručiček) vše, co je jen trochu posvátné (kláštery, obětiště...).

Všichni z toho máme celkem srandu, jak nadskakujeme, div žebra nepolámem, až do doby, kdy se náš spolucestující chudák pes z toho poblil a pěkně to páchne. Kluci (braši) se snaží překonat útrpky meditací, ale párkrát organizovaně vyprázdňují žaludky taky. Jen nejstarší Tutoondžu se pořád směje. Společně jsme vyhozeni u potůčku uprostřed rozlehlé kamenité pláně. Zatímco my jsme dávali dohromady kola, oni rozdělali oheň. Na takovém větru!? Tam by nás to ani nenapadlo se o to pokoušet. Měli sebou dmychadlo z kozí kůže, pomocí něhož vháněli dostatek kyslíku do ohniště, aby mohli z těch hovínek vyždímat dostatek tepla na uvaření čaje.

Je zajímavé a poučné pozorovat, když jsou teď tak rozkrámování, jak málo jim stačí pro přežití v těchto drsných končinách. My s naší náročnou výbavou jsme proti nim rozmazlení břídilové. Hlavní je teplé, i když těžké oblečení (spí venku). Asi nejlíp to vyřešili s proviantem, který mají společný. Jediné, co s sebou vzali na několikatisícikilometrovou pouť, byl pytel tsampy (20-30 kg), čaj a sůl. Moc si s klukama pokecat nemůžeme, ale stejně si ohromně rozumíme. Cítíme takové souznění duší či mysli. Hezky se poplácáváme a od srdce se smějeme pro nic za nic.

Loučíme se. My s naší technikou jsme sice o cosi rychlejší, oni však mohou jít příměji. Trochu nás deprimuje, když večer na horizontě vidíme tři postavičky.

„Dobrá, permit koupíme, ale bez pokuty. Není to naše chyba, že nás dřív nikdo nezastavil, nikde nebylo písemné upozornění.“

„Bez pokuty vám tady permit vystavit nemůžeme. Jestli nezaplatíte, budete tady muset počkat, až seženeme auto a zavezeme vás na nejbližší policejní stanici do 300 kilometrů vzdáleného Ali, což je dva až tři dny jízdy. Tam zaplatíte mnohem víc, vyhostí vás ze země a pět roků se do Číny nedostanete.“

To zní dobře. Aspoň budeme dřív doma. A těch 5 let bez Číny? Asi je probrečíme, ale prachy z nás za tohle nedostanou! Po dlouhém tvrdém jednání k podpisu smlouvy nedošlo, odcházíme bez pasu. Další kolo zítra ráno.

Jsou tu ubytováni či spíše uvězněni dva (na sobě nezávislí) stopaři - Němec a Australan. Ti už svoje pokuty zaplatili a teď se za nás přimlouvají. Popisují nám trable stopování v Tibetu. Už tady víc než týden zbytečně straší a nemůžou sehnat žádného stopa. Jsme moc rádi, že máme kola, nejsme závislí na náhodě a ochotě druhých a přitom šance stopnout něco s kolem či bez jsou tady v podstatě rovnocené.

Ráno si na nás protivný estébák vymyslel další výhrůžku, když nezaplatíme. Konfiskaci našeho majetku. (Už jsme i tyhle příhody slyšeli). To by nebylo příjemné, ale k čemu by jim proboha byly naše staré zmordované krámy. Jejich tržní hodnota je směšná, ale citový vztah k nim hluboký. Raději nereagujeme. Trváme na svém. My máme taky čas i trpělivost. Stejně se nemůžeme odsud hnout, Janičce znovu otekla noha a většinu dne proležela ve stanu jak bláto. Já zatím chodil po stanovém táboře poutníků a navazoval přátelství. S poutníky sem přijeli i obchodníci, takže se tu dalo jakžtakž rozumně nakoupit.

Ó, jaké překvapení. Večer estébák sám přichází za mnou už s daleko serióznější nabídkou: permity za 100 juanů plus pokutu za 100 juanů. Auto sehnat nemůže a nemá čas ani náladu se s námi dál otravovat.

„No! Tady je 100 juanů za permity, víc nedáme.“

Kapituluje.

„Ale nesmíte jet na kole, jedině autem a už vypadněte!“

Můj triumfální návrat s pasy i permitem zchladí Janička malou poznámkou.

„To povolení má platnost 3 dny.“

„Hajzl, ten mě dostal. Říkal, že nám to platí až ke Kirgizským hranicím, což je asi 1700 km.“

Jdu zpět, že se asi spletl. Tvrdí, že ta jasná dvojka je vlastně trojka a 13 dní nám musí stačit. Přepsat to odmítá a sprostě mě vyhazuje.

„Vem ho čert, hlavně že máme pasy a permit si už zfalšujeme sami.

Janičce je trochu líp a touží si taky obejít Kailaš.

Od Kailaše k Ali už alespoň vedou telegrafní sloupy, takže víme, kudy máme jet. Cesta je někdy roztáhlá do šířky i přes sto metrů. Přejíždíme z jednoho pruhu do druhého, ale žádný nás dlouho neuspokojuje. Velkou většinu trasy do Ali trávíme s Tibeťany na korbě. Na svačinu nám dávají ožírat kosti se sušeným jaččím masem. Místy je masíčko ještě hezky šťavnaté. Cesta kolem horního toku Indusu taky nic moc. Dá už se tu však potkat víc známek civilizace, než před Kailašem. Okolo řeky se zelenají keře, nad námi ledovcové hory.

Už za šera jsme vyhozeni na okraji městečka Ali (v mapách taky Shiquange). Noc přečkáváme na rozpadajícím se stadionu. V ulicích všude strašný bordel. Nakupujeme zásoby potravin. Na bazaru se poprvé potkáváme s Uigurci (muslimové). Přijeli sem prodávat svou zeleninu z 1200 km vzdáleného Kašgaru. Dost si u nás šplhli. Když několik trhovců na nás nejspíš poznalo nedostatek vitaminů, udělali sbírku různých druhů zeleniny.



Zkoušíme se taky podívat, jak tady funguje nemocnice. Janiččin kašel stále nahání hrůzu. Ještě na chodníku dva doktoři určují diagnózu na základě pochopení významu několika anglických slovíček. Vedou nás do lékárny. Léky jsou zde volně sypané v dřevěných šuplíkách a všechny vypadají jako kozí bobky. Snad ta slavná tibetská medicína pomůže.

My z hor utíkáme, pastevci naopak ženou svá stáda i rodiny nahoru za potravou, kterou dole sežehlo sílící slunce. Vyjíždíme z hor. Na jejich úpatí leží pár vesniček, za nimi a mezi nimi se rozprostírá nehostinná poušť. Tak konečně asfalt a to zcela nový, západoevropské kvality, navíc mírně z kopce a s větrem v zádech. Valíme čtyřicítkou, aniž bychom pohli brvou. Oko se nemá vůbec čeho zachytit. Jsme zahaleni do žluté písečné mlhy. Písek přehánějící se přes asfalt nám připomíná nekonečné přesýpací hodiny.



Dalším nevšedním zážitkem byla koupel v zavlažovacím kanále. Poslední komplexnější projev hygieny jsme zaznamenali před více než měsícem v Nepálu. Mezi tím jsme prakticky ani čapku nesundali. Nohy jsme si umyli jen při brodění řek, ruce když jsme nabírali vodu. Výjimečně jsme si při tom pokusili vypláchnout písek z očí. Pár doušků vody jsme obětovali na očistu vylučovacích orgánů. V těchto podmínkách jsme si ani nevzpomněli, že to jsou taky orgány pohlavní. A zuby? Tož, pro jednou se nic nestane. Ony nejen, že nebyly podmínky pro hygienu, ale ani potřeba ji vykonávat. Vlastně jsme si to ani neuvědomovali. Vždyť jsou národy, co se nemyjí celý život.

Začíná dlouhý čekací proces. Jen sem tam si někdo ze zvědavosti prohlédne naše pasy. Prý nám chybí nějaký přihlouplý speciální permit z 1200 km vzdáleného Urumqi. Několikrát nám bylo řečeno, že bez toho nelze. (Později v Alma-Atě jsme potkali Švýcara na kole, co projel Karakorámkou z Pákistánu a z této celnice se musel vracet zpět do Kašgaru, kde zaplatil 300 juanů za permit a pustili ho). Pořád nás odbývají slůvkem „včas“ (za chvíli). Když už se začínáme pomalu psychicky smiřovat s asi 2000 km objížďkou na jiný hraniční přechod do Kazachstánu, náčelníkovi pohraničníků se nejspíše pohnulo svědomí a pouští nás. Jenže není jiné cesty než autobusem a ten je pěkně drahý (130 juanů/os). Za ty prachy to raději objedeme. Zkusím ještě promluvit s řidičem. Blbci, ani tam mě nechtí pustit. Snad mě neodprásknou, když to proběhnu. Řidič zná jen čínsky. Autobus je úplně narvaný, nastartován k odjezdu. Sakra, to je zvrat, celníci nám koupili lístky. Díky moc.



Většina pasažérů jsou kirgizští obchodníci. Přivážejí z Číny hlavně pytle s rýží, kanystry oleje, nudle. V autobuse s námi jede i ozbrojený pohraničník. Auta musí mít kromě řidiče i ozbrojený doprovod.

Sbohem „pěkná Číno“.