„Kam byste teď jezdili v takovém psím počasí. Tady máte k dispozici pokoj a měkké postele.“

Ráno znovu vydatná snídaně, jídlo na cestu a za zbylé čínské juany nám dali třikrát víc než říká kurs. Z takového přijetí jsme byli úplně naměkko.

Prašná cesta vede dlouhé kilometry rovnoběžně hned vedle několika linií masivních plotů s ostnatými dráty. Nikdo tu však nehlídá a i dráty z ničehonic končí. Jsme na historické hedvábné stezce. Místo karavan velbloudů naložených hedvábím potkáváme kolonu kamionů přetížených levnými čínskými hadry především z bavlny.



Večer trávíme ve společnosti s převahou mladých fešáků, a tak se Janička rozhoduje pokoušet štěstí a přiznává se ke svému svobodnému stavu. To bylo hned zamilovaných. Měla pak pěkné problémy udržet na uzdě podnapilé sexuchtivé mladíky. Mně byl večer darován kirgizský národní klobouk „kalpak“. Ráno po vystřízlivění mi ho zase vzali.

Gastěprijimstvo je v Kirgistánu na velmi vysoké úrovni. Víc jak polovinu nocí trávíme u někoho pod střechou a to kdybychom odečetli dny v horách bez lidí, je procento ještě větší.

Tentokráte nás na cestě odchytávají dva doktoři v mírně povznesené náladě a po večeři nás ukládají na nemocniční lůžka. Taháme s sebou i malinké šachy, ale doposud jsme s nimi spolu odehráli snad jen dvě partie. Zato mezinárodních utkání už jsem absolvoval víc s docela pozitivní bilancí. Tentokráte jsem však zcela zesměšněn. Odveta nemá smysl.

„No jo, mistr Kirgizstánu, tos měl říct dřív.“

Na kirgizské celnici si nás zapisují, ale ani razítko do pasu nevěnují. Na kazašskou to je dalších 20 - 30 km. Mezitím jsme však vyšpekulovali po poradách s domorodci, že by se mohlo dát projet na kole hraničním údolím až někde k Narynkolu, odkud je nejvyšší masiv Tian-šanu na dosah (na dohled).

„Nemáme ani jedno, na co?“

Ráno však hned u prvé jurty přivítací ceremoniál plně vynahradili. Jenom školácká chyba, že jsme posnídali, když byly jurty na dohled. Ale do nás se toho vždycky vejde ještě habaděj.

Stan necháváme postavený (tady člověk nehrozí) a jdeme na celodenní výlet. Počasí jak malované, máme celý Tian-šan jak na dlani, v čele s Chan-Tengri a Pikem Pobědou. Rozplýváme se nad nádherou světa. To jsou jedny z nejkrásnějších chvil. Jsme spokojeni, šťastni. Takových okamžiků bylo moc, ale o nich se nedá psát, nic se při nich neděje, jsou tu jen pro nás (či každého zvlášť). Určité pocity není možné sebedokonalejší technikou přenést na jiného člověka. Musí se zažít.

Janička už složitě přenesla své kolečko přes řeku, když tu z dáli sprintuje pohraničník a řve: „Stůjte, stůjte!“. Gazík jim zapadl do bláta a on chudinka se při výkonu služby musí tak namáhat.

„Krucifix, chybělo pět minut a už by nás nenašli.“

Chtějí sebrat naše pasy, ať si pro ně dojedem do 30 km vzdáleného Narynkolu na policejní stanici.

„Porušili jste pohraniční zónu (která je tady víc jak 70 km široká), nemáte speciální propusk, nemáte vízum, nemáte vstupní razítko do Kazachstánu ani výstupní z Kirgizstánu. Přinejlepším to bude pěkná pokuta.“

„Nemůžete nám takhle sebrat pasy, buď půjdete pomalu s námi, což v tom bahně bude do večera, nebo nás narvete do toho prťavého gazíku.“

Opravdu se tam vše vlezlo, ale tak spresovaní jsme se ještě asi nikdy nepřemisťovali.

Berou pasy a dlouhé hodiny nás nechávají trčet venku před policejní stanicí déšť - nedéšť. Pak si nás zvou po jednom ke zpovědi před velkou porotou v čele s tlustým šéfem místní KGB. Začíná se s námi bavit jak hodný dědeček, když rozmazluje vnoučátko.

„Tak dorogoj Pávěl, řekni nám hezky pomalu a podrobně všechno o sobě. Kdy ses narodil, kdy si nastoupil do základní školy, jak se ti tam líbilo, kdy ses přestal počůrávat?“

Tu poslední otázku jsem trochu přehnal, ale v podobném duchu se protokolární rozhovor táhl půldruhé hodiny, až najednou vybafl:

„Že jste přišli přímo z Číny!!!“

Po dobrém z nás celkem nic zajímavého nevytáhli, tak začínají dělat bububu.

„Jak to, že jste tady jeden kilometr od čínských hranic?“

„Protože jste nás sem třicet kilometrů přivezli. Je to vaše chyba, že jste nikde neměli žádnou hlídku ani cedule, že jsme v pohraničním pásmu. Nic platit nebudem!!“

Fasujeme prázdnou ponurou komnatu s mřížemi.

„Sakra, kdyby aspoň světlo svítilo, abych mohl spravovat kola a ty psát deníček.“

„Buď rád, že jsme pod střechou, slyšíš jak venku rube.“

Ráno nám dokonce náčalnictvo odpírá přípravu jídla.

Sranda. Ani ne 15 minut po tom, co nás nepříčetně seřval náčalník pohraničníků s tím, že si nás přijde vyfotit, zaplatíme pokutu a budeme vyeskortováni z pohraniční zóny, si nás předvolává náčalník KGB, dává podepisovat lejstra o našem přečinu a vrací pasy.

„Je to poprvé, budiž vám odpuštěno, můžete jet.“

Tak se nám zdá, že si jednotlivé bezpečnostní složky spíš dělají naschvály, než aby spolupracovaly.

„Ale podle téhle teorie by už teď nejspíš bylo pozdě a Janička se cítí docela v pohodě. Nabrala zpátky mnoho kil ztracených v Tibetu.“

„Odolává zatím jen díky své velké vitalitě,“ kontruje Sláva.

Janička má ke zkušenému Slávovi velkou důvěru a v takových věcech se nežertuje. Sláva ale neví co poradit.

„Tady na to žádní specialisté nejsou. Letět domů?“

Na jednu letenku by prachy asi vyšly. To je dilema. Vykašlat se na to a potom později třeba zjistit, že tenkrát se to dalo ještě zachránit a nebo raději letět domů, zničit si tak krásný návrat a pak zjistit, že o nic nešlo. Nevěřím, že je to vážné, ale možná alibisticky nechávám celou zodpovědnost v rozhodnutí na Janičce.

„To nic nebude, chcu na Sibiř,“ zaznívá z jejích úst po několika dnech.

Před pár dny jsme se od lidí dozvěděli, že ukazovali v televizi katastrofální záplavy v Česku. Jdeme na naše velvyslanectví. Je hezké, jak umějí přijmout své krajany a sami nabídnout, o co si sami vůbec nedovolíme požádat. Posíláme domů fax, že žijem, ať pošlou fax, jestli plavou. (Plavali, ale až půl dne po tom, co poslali fax). Nabíráme plno českých novin a časopisů a hltáme je do posledního písmenka, až nás z toho hlava třeští.

„Táák, a jsme v prdeli!“

Čínský plášť, do jehož shánění bylo vloženo tolik energie, praskl smíchy po 400 km asfaltu (i když horkého). To pobaví. Ještěže jsme zapomněli vyhodit ty dva staré dorvané. Vypodložíme, zašijeme, kousek ještě ujedeme, ale musíme stopovat. Hele sami zastavili, mají vlečku, a hned jsme o 70 km dál.

Zastavuje další auto.

„Jánočka, Pávěl, zdrástvujtě!“

Marně uvažujeme, co jsme s nimi měli do činění, odkud je známe, kolik jsme jim toho vyžrali.

„Ale píšou o vás tady v Karavanu.“ (nejčtenější týdeník po celém Kazachstánu). Žurnalisti nás náhodou odchytli v Alma-Atě, když jsme jeli do hor. Že bychom se sami nabízeli masmédiím, na to jsme se moc necítili, ani nám to nebylo zapotřebí. Ale je fakt, že nám ta zvýšená popularita přinesla i dost materiálních výhod a světských požitků, jako teď například velký meloun uprostřed pouště. Nebo různá příjemná pozvání, ale taky znovu další žvatlání do mikrofonu, diktafonu, či nakrucování se před kamerou.

„Hezkýý - český kamion na parkovišti.“

Brňák Zdenek dovezl svým černým renaultem pivo do Alma-Aty a teď se vrací zpět prázdný.

„Nehodil bys nás prosím tě 70 kiláků, je tam nějaký zajímavý kopec.“

„Jasně děcka, v pohodě, až v klidu pojím.“

Mezitím nás však bufetářky tahají k sobě, že tam u nich do sebe láduje podobné stvoření jako jsme my a nemůžou se s ním vůbec domluvit. Vyklubal se z něj japončík, co už pět a půl roku brázdí cesty po celém světě. Má našlapáno přes 100 000 km. Je přímo z Nagana a chce se vrátit do začátku OH, které svou cestou také propaguje. Dochází k velkému toku informací a přeskupování map a průvodců. Japončík nás svou štědrostí daleko předčil. Dostáváme dárkem Lonely Planet Ruska a hlavně, snad nám ho poslal sám pánbíček, má u sebe tři náhradní pláště na horáka (někde v Litvě mu je vnutili jako present). Tak v hlavním městě jsme ho nebyli schopni sehnat a tady uprostřed pustiny nám spadnou do klína hned dva.

„Díky moc. Ať žije Nagáno!“

Stejně pojedeme se Zdenkem, i když máme nové pláště. A navíc japončík tvrdil, že je to teď krajně nudná cesta. Tak dobře se kecá se Zdenkem, že ho nedokážeme opustit jen kvůli nějaké „unikátní“ hoře už na 70. km. Je pěkná i zdálky a z rychlíku. Ostřílený Zdenek si nemůže vynachválit jízdy na východ. Západ je pro něj nuda a zývačka.

„A co nebezpečí a banditi?“

„Jó, něco tu hrozí, ale musí se tu člověk umět trochu pohybovat a pak je to v podstatě sranda. Šoféři rádi přehánějí, aby jim šéfové dali větší prémie.“

„Jestli chcete, do týdne jste doma,“ pokouší nás Zdenek.

Zní to pro nás neuvěřitelně a zvlášť, když nevíme, jak to vypadá doma po povodních, i velmi lákavě.

„Ale ne. Do Akmoly a dost!“

Byl to nejdelší stop - 600 km (1 a půl dne cesty).

Rada jednoho místního šoféra nás svedla na vedlejší hraniční přechod přes vesničku Nalobino. Jedna malá buňka u cesty představuje kazašskou celnici. Náhodný přítel Saša bere rozloučení z Kazachstánem do svých rukou.

„Už je večer, kam byste dál jezdili, tam už jsou jen vlci a medvědi. Přespíte s námi.“

Telefonem obvolává dědinu, aby pro nás sehnal hodnotné pohoštění. Samozřejmě nesmí chybět vodka a za chvíli se všem plantá jazyk. Znovu razítko nedostáváme, ale krom různých poživatin na cestu si odvážíme zajímavé dárečky. Servali si nárameníky i s frčkami a taky celnická lodička putovala na naše kebule. Však vyfasují nové.

Setkáváme se tady s velice zvláštní odrůdou (či zrůdnou) pohostinnosti. Zaregistrovali jsme ji sice již i dříve jinde, ale ne v tak čisté podobě. V dědině u pumpy dlouho čistíme kola. Houf dětí už s námi konverzuje dávno. Pak přišel mírně lízlý tatík v kolchoznických gumákách. Po slovech obdivu připojuje upřímné pozvání:;



„Až přijedete příště, tak u mě můžete přespat, nakrmím vás ... prosto vsjo.“

To nás docela vytáčí, vždyť stojíme přímo před jeho barákem. Ať raději drží hubu, než slibovat příště. My tady určitě pojedeme ještě nejmíň desetkrát do takového zapadákova 8 000 km od domova.

„Ale my jsme tady teď!“

Reagujeme podrážděně. Nejspíš si to trochu uvědomil a snaží se zachránit situaci aspoň flaškou mléka.

Tobolsk: Bývalé hlavní město Sibiře. Před nedávnem tu oslavovali jeho 400. narozeniny. Mají tu hezký Kreml postavený na vysokém břehu řeky Irtyš a plno kostelů. Taky to bývalo vhodné místo, kam posílat do izolace lidi nepohodlné pro režim. Mimo jiné byla mezi nimi i poslední carská rodina Mikoláše II. Z věznice založené 1865 a sloužící do roku 1989, udělali před nedávnem muzeum. Je už však v dost žalostném stavu.

Tobolsk byl další točnou, nejsevernější výspou našeho putování. Nedávno prodloužili zpevněnou cestu ještě o pár stovek kilometrů na sever do Surgutu. Jenže vracet se po té samé cestě zpět? Stejně už není čas na hrdinství. Zima se rychle blíží, je třeba uhánět domů.

Turinská Sloboda: Jsme hosty pana Másla, který se právem může označovat za tzv. Nového Ruského. Jsou to takoví novodobí zbohatlíci, o kterých chudší většina nemluví zrovna nejlichotivěji. Pan Máslo má dva výstavní domy, plno mašin a několik přítelkyň udržujících jeho domy. Prý to však všechno nabyl poctivou práci a chytrostí. (Potkali jsme ho v pracovním za volantem zemního stroje). Byl to další takový případ, který by byl ochoten vzdát se svého majetku (prý ho stejně nevyužije) za to, že by byl v zemi pořádek a nějaký cíl před sebou, jako třeba komunismus. Prý však komunistou nebyl.

Nevím jestli by byl pan Máslo spokojen, jakým stylem jsem se o něm zmínil, když byl jedním z našich výraznějších finančních sponzorů (asi 40 USD v rublech). Ale všichni co nám kdy co dali, dávali proto, že chtěli a ne, že za to něco chtěli. Těžko taky srovnávat, kdo dal více a kdo méně vzhledem k různým možnostem. Hlavně záleželo, jak a proč dávali. Když jsme doma spočítali, že při zpáteční cestě Ruskem (za 2 měsíce) se nám od 9dárců nasbíralo v rublech přes 100 USD, samotné nás to překvapilo.

Je 1. září a jsme před městem na úpatí Uralu a krajina se přikrývá bílým závojem. Naštěstí jen na chvíli, ale je to dobré varování.

Na tak nevýrazném sedle probíhá hranice mezi kontinenty? Kdyby to tu nepsali, ani nevěříme. Podobně jako Cimrmani na Severním pólu vychutnávame si tento velký předěl mnohonásobným protínáním dělící čáry.

Jeden Udmurtec živící se prodejem hadrů z Turecka nás pozval na oběd do restaurace, když jsme odmítli dar 50 000 rublů.

Kousek za Kazaní nám během 1 km oběma totálně a bez varování vypověděly převody. Předcházející bahna a písky nám hrozně zbrousily zuby. Střední placky máme skoro hladké, na velkých nedrží vytahaný řetěz. Trapně švrdláme po rovině na 24 zubové placce. Rychlost 5-7 km/hod po asfaltu není moc povzbudivá. Kdo nás vidí, nejspíš si klepe na čelo. Vybrušuji zuby malým pilníčkem, ale bez patřičného efektu.

Snad něco vyřešíme v Zelenodolsku - nevelkém městě nad Volhou. Obchod nic, bazar nic. Zkoušíme stadion. Pár lidí tu prý na kole jezdí. Uklidňují nás.

„Direktor je nemocný, ale přijde a všechno zařídí a opraví.“

A opravdu. Kdosi kdesi vyčaroval dva nové řetězy. Direktor smetl ze stolu ve své úřadovně papíry a postavil tam brusku. Poctivě všechny zuby na obou kolech vybrousil do ladných tvarů. To by už u nás nikdo nedělal a asi ani neuměl. Neříkám, že to trochu nestřílelo, ale jet se dalo, vždyť už je to kousek.

„Rebjata, zrovna včera ukazovali ve zprávách, že jakýsi Čech se vrátil po třech letech z cesty kolem světa.“

„Néé, tak Víťa to dokázal? Pašák!“

„Ten se ale má, už je doma. V teple. Při koláčích.“

„Já chcu taky domů.“

„Tož, aspoň pohledem bychom mu měli pogratulovat, ať ví, jakou rychlostí se jeho věhlas šíří po světě.“

„Berte, Moskva je drahá a nevyzpytatelná.“

Máme tu dvě adresy: od jedněch cykloturistů potkavších na Krymu a mladíka z Kavkazu. Na první je doma jenom babka:

„Je nám tu hrozně těsno, zkuste to jinde. Syn se vrátí pozdě večer.“

Mladík z Kavkazu je zaskočen podobně. Na Kavkaze chtěl od nás pozvání a že k nám určitě přijede a teď neví, jestli rodiče odsouhlasí naše přenocování. Vynést kola do sedmého patra je ta nejmenší překážka. V podvečer příchozím rodičům už nedalo svědomí nás vyhodit na ulici. Ani slůvkem však nezavadili, jestli bychom tu nepotřebovali přespat i další noc. Naopak.

„Hlavně uvidět Lenina a na vše ostatní kašlem.“

Vítězoslavně dojíždíme na „Krásnuju ploščaď“. Ale rána pod pás - Lenin dnes nemá audienční hodiny. Zítra.

„Ty už si ho viděla, ale já se odsud nehnu, dokud ho neuvidím.“

„A kde chceš spát?“

Chvíli lítáme a vychutnáváme si Rudé náměstí s příslušnými památkami a hned máme dvě adresy, kde nám rádi poskytnou útočiště, abychom mohli lépe poznat Moskvu a nezrujnovat při tom své dolarové rezervy.

Sláva, co by rád někdy na kole objel svět (spíš sportovně než tulácky, neboť má doma ženu a tříměsíčního prcka) byl první, co nám nabídl svůj prostorný byt blízko centra.

Janička Moskvu nepoznává, vše je v novém. Lidé si pochvalují svého starostu, jak se snaží.

Konečně se naplnil můj životní sen - vidět Lenina. Dělám si z toho srandu, ale fakt to bylo působivé. Žádná fronta před jeho mauzoleem nebyla, a přesto se člověk nad tou smutnou postavičkou nemůže zastavit a zamyslet.

„Musíme to spálit nebo doma nebudeme ani do Vánoc.“

Oleg, co nás v Minsku stáhl z ulice k sobě do bytu, nám nechává zahrát písničku v rádiu. Taková nevinnost a už sedíme ve studiu a chlubíme se svými zážitky a dojmy. Práskli nás taky televizním nakrúcačům. Prý nás hodí do zpráv po celém dvoustátí Rusko - Bělorusko. Těžko snášíme takovou tíhu zodpovědnosti, ale: „Spasíba vam všem hodní lidičkové, kteří jste se postarali o tak příjemný průjezd vaší zemí a přejeme vám, abyste se zítra měli už konečně lépe jak včera.“

Motáme se běloruskými hvozdy na Pinsk a na přechod na Ukrajinu směr Ljuběšiv.

Vzpomínáme ze školy, že Ludvík Svoboda budoval svou armádu právě díky mnohatisícům dobrovolníků (měli za to slíbené, že se po válce budou moci vrátit do své domoviny) z řad volyňských Čechů. A my jsme na Volyni.

„Češi, kde jste?“

Ani jsme se nenadáli a zatměli ve městě v husté chumelenici.

„Hele Řád maltézských rytířů, u těch by se mohla najít střecha nad hlavou.“

Bohužel.

Jdeme se alespoň ohřát do kostela. Po mši si nás všímá jedna výřečná ženská. Je předsedkyní Polského spolku a kontaktuje nás s panem Václavem Štěpánem, předsedou Spolku volyňských Čechů v Lucku. To bylo dlouhé a zajímavé povídání.

Přestává sněžit, přišly mrazy. V Karpatech hlásí přes -20 oC, tady je sotva -15 oC. Horší to být nemůže, musí se oteplit.

„Tak vás pěkně vítám na půdě České besedy ve Lvově, která byla založena roku 1867,“ tak líbivě zněla první slova jejího prezidenta pana Václava Topinky. Při tónech Smetanovy Vltavy cpeme do sebe pravá ukrajinská jídla - boršč a vareniky. Pak pan Topinka vypráví, jak pátrá v různých nedávno odtajněných archívech (ve vlhkých sklepech) a dlouhé dny vypisuje česky znějící jména lidí odsouzených na smrt či do vyhnanství a pokouší se vystopovat jejich další zajímavé osudy.

Na Dušičky hoří hřbitovy jedním velkým plamenem - pěkné. Ale není to až škoda pouštět tolik tepla pánubohu do oken.

Před pár týdny tady na Dukle papež na svém turné zase rozšiřoval zástupy svatých. Je to kousek domů na naše Slovensko, ale ještě to oddálíme.

„Tatry!! Vidím Tatry!!!!

Silná vichřice v Zakopaném láme stromy a teplotní rekordy. Do dvou hodin jsme spali pod širákem, než se přihnal déšť.

V seníku 10 km před Oravskou Lesnou trávíme poslední noc.

„Bylo by hezké dojet už zítra (150 km) v nedělu, určitě nás budou čekat.“

Napětí v kolektivu i v každém z nás vrcholí. Snídani si vaří každý sám. Janička hledá svou rodinu po Oravské Lesné. My snad dojedeme domů každý na vlastní pěst.

Objíždíme novou vodní nádrž Nová Bystrica. Na hrázi potkáváme partu horolezců s dobrou náladou, kteří uvolňují naše napjaté ksichtíky. Před Čadcou dochází k dohodě o dočasném příměří vzhledem k blížícímu se slavnostnímu dojezdu. Domov táhne, šlapeme jak urvaní ze řetězu.

Vleklý spor, kam se vrátíme dřív, byl rozhodnut už někde v Pákistánu.

„Pravda, tys vyjela z Planisk (zemědělské samoty a osady náležející pod Frenštát pod Radhoštěm) o den dřív, já přijedu do Tiché o den později, ať si nezávidíme.“

Asi dvě hodiny po setmění, v neděli 9. listopadu roku 1997 dorážíme domů na Planiska. Tma. Nikde nikdo.

„Tož, co je? Dyť jsme se celkem trefili v dopise z Minska, že za 3-4 týdny jsme doma.“

„Ještě že klíč schovávají furt na stejné místo.“

„Hezký!! Teplo a štrůdle!!!“

To je uvítání vpravdě symbolické.

Rodičové se vracejí o hodinku později. Není třeba slov a ani je není nikdo schopen ze sebe vydat. Slzy štěstí a láskyplné objetí.

Přijíždí tichavský taťulda:

„Taťko!!!“

„Děcka!!!“

10. listopad. Nádherný den. Sluníčko se směje, Kneblíci se radují.

„Přece nebudem sedět doma, když je tak pohádkový den. Pojďme se přivítat s Cyrilem a Metodějem na náš Radhošť a poděkovat Radegastovi a vůbec všem bohům a lidem, co si na nás kdy vzpomněli, a svou sílou mysli i skutky nás chránili a pomáhali.“

„Díky tobě, Janičko. Díky moc za ten nádherný, naplno prožitý kus života.“

Při cestě do Tiché se narychlo stavujeme v našem valašském Cykloservisu Prašivka:

„Tož, kurva Kneblíci, kaj stě se tak dluho smykali? To su ty kola? Hned to zahoďte do šrotu či muzea a pořiďte si nové.“

„Kdepak, jen tak se svých lásek nezbavujem, ty nám můžou ještě dlouho dobře sloužit.“

„TICHÁ!!!“ Objímám se s cedulí s tímto libozvučným názvem. Ne každý ví, co znamená „domov“. To, že doma je nejlíp, doma nezjistíte.

„Tož kdo ví, jak dlouho to tu vydržíme, než nás tajemný hlas vyšle na další školení do světa.“