„Přece nebudeme troškařit, rozměníme hned 3 USD, ať se máme dobře.“

Dostáváme za to 15000 manatu. Chleba (600 g) stojí v obchodě 250, problém však je, že je pouze na lístky (tak jako většina ostatních základních potravin), přesto nám většinou vycházeli vstříc a jeden, někdy i dva nám prodali. Dá se koupit i na bazaru domácí chleba, ale čtyřikrát dráže a to ne zrovna vždy a všude.

Hlavně s sebou nabrat dostatek vody, minimálně 8 litrů na osobu v kazašských pustinách v létě. A jako dobrá hospodyňka pro pírko přes plot skočí, my byli nuceni skákat z kola pro každou třísku, pokud jsme si chtěli připravit něco na zub. Naštěstí z řídce projíždějících aut se vždycky něco dřevěného odlomí a nějaký ten suchý kořínek ze sporé vegetace se taky dá najít.

Jedeme po vedlejší cestě, jež v mapě není vyznačená.

„Dál nejezděte, cesta není prohrnutá. Neprojedete.“

Straší nás pětikilometrovým úsekem.

„No tak to přenesem.“

Nádherné závěje jemňoučkého písku. Blbnem na něm, jako malá děcka. Horší už je přes něj přetahovat nemožně těžká kola. Vždyť se po tom nedá ani chodit. Po několika stovkách metrů dřiny je to za námi. Znovu si uvědomujeme obrovský význam toho, že můžeme kdykoli přemístit své domečky a živnost z kol na svá záda a jsme tak schopni projít téměř všude, kde se dá projít po dvou končetinách. Tím se nám mnohonásobně rozšířily prostory, zmenšila omezení, prostě pocity volnosti nezávislosti, ale taky jistoty.

Začíná to být trošku nuda, mordovat se proti větru po nekonečně rovné cestě nezáživnými pustinami. Hlavně, že jsme vlastnoočně viděli slavný Karakumskij kanal (a to na jeho úplném konci), o kterém nás učili ve škole, jaký má strategický význam pro obživu zdejších sovětských člověků. Tato velkolepá stavba socialismu udělala na čas z pouště pole, ale jaké katastrofické následky to mělo na přírodu v okolí Aralského jezera a sovětské človíčky závislé na něm.... Prostě něco za něco.



Postupně směrem na východ se políčka více zelenají, asi s přibývající vodou v kanálu. Vždycky se taky ohromně zajímáme, co na těch políčkách roste, k čemu je to dobré a hlavně, co by popřípadě bylo možno nacpat do žaludku a jak. Většinou nám vůbec nebylo zapotřebí využívat těchto ne zrovna poctivých zdrojů, neboť nám to domorodci sami nacpali do brašen. Pokud už jsme se k takovému kroku snížili, snažili jsme se ochudit ten největší lán (kolchozu či sovchozu) a vybírali nižší jakost.

Za těch několik dní cestou přes Turkmenistán jsme si rozmysleli náš záměr pokračovat na Alma Atu. Už teď je tu dost zima a domorodci straší až se 40 stupňovými mrazy. Možná přehánějí, jak mají ve zvyku, ale přece jen raději pojedeme na jih.

Na afgánském velvyslanectví nás informují o nově propuknutých bojích mezi talibany (studenty) a čert ví kým. Víza nám nehodlají věnovat. Tož budeme muset obětovat za každého 35 USD, ať nás pustí přes Írán do tepla.

Po půl dni stráveném čekáním a tvrdou prohlídkou na turkmenské celnici trávíme zbytek dne na celnici íránské. Všechno to nemožně protahují. Francouzským turistům zabavují módní časopisy i průvodce Íránem (žena na malém obrázku měla nevhodný šat). Marně protestují.

První tři dny v Íránu nás doprovázejí dva ogaři s podobně obloženými koly jako my. Jsou to Šafi a Rafi. Poprvé jsme je potkali u íránského velvyslanectví v Ašchabadě, kde žádali příspěvek na svou cestu do Uzbekistánu za to, že vzorně propagují svou zemi.

Projíždíme přes hory a doly, sem tam vesnička s domečky uplácanými z hlíny. Topolovité stromy rostou jenom u vesnic, kde je voda. Na turkmenské straně Íránci postavili novou kvalitní cestu, ale bohužel už asi nezbylo asfaltu pro jejich území. O noclehy se teď starají naši kamarádi. Spíme ve školách, kde pro nás mají obzvláště dobré pochopení. Jsme přizváni k rituálnímu čtení či spíše pění z koránu, jež mají děti z internátu namísto večerníčka.

Před blížícím se rozdvojením našich cest přicházejí kluci s návrhem sehnat sponzory pro náš společný průjezd Íránem ze severu na jih. Nechápou naše odmítavá stanoviska k tak fantastické nabídce.

„Ale kluci, my s žádnou Coca-Colou na zádech nepojedem a ani LeBlocha s Olpranem nepřeznačíme na Pežota. Vem čert prachy, my si vystačíme sami.“

Možná taky kvůli tomu pocitu hrdosti, když odpovídáme na časté dotazy typu:

„Kdo vám za to platí? Proč to děláte?“

Tím, že sponzory nemáme, jsme daleko blíže té chudší většině obyvatelstva, která to také nějak cítí (nejspíš i doslovně) a lépe nás přijímá. Nemají zájem z nás tahat peníze, ale naopak dávat co mohou. Takže vlastně odmítáme sponzory taky z prospěchu.



Náš další hostitel Mehrdat byl obyčejný skromný klučina (28 let), který by se pro druhé rozdal. Koupil nám nové šestikolečko (indické). Zavedl Janičku k doktorovi, neboť jí už od Ašchabádu zlobil žaludek. Měla nějakou otravu z masa, tak musela do nemocnice na kapačku.

„To máš z toho nasmrádlého masa, kterým nás krmil mladý policajt Čáry po tři dny v Ašchabádě (ženu neměl doma). Já tehdy jedl pouze suchý chleba a pojídání masa naštěstí jen filmoval.“

Poprvé jsme vyzkoušeli, jaké to je, když místo toaletního papíru (novin, trávy, sněhu ...) použijeme východního způsobu vymývání zadku pomocí vody a levé ruky, právě v Mashadu. Na modernějších záchodech měli na to speciální hadičku, ale jinak povětšinou používali takové konvičky jako na kytičky. Pravou zepředu nalívám vodu do dlaně levou ze zadu pucuju. (Bohužel se to nedá aplikovat na evropský typ sedacího záchodu). Velice rychle jsme si na tento způsob očisty přivykli a počítali s tím i zvýšením zásob vody na cestu. Dokonce jsme ze setrvačnosti při zpáteční cestě Sojuzem chodívali čapnout s flaškou vody za nechápavých pohledů místních, než jsme se zpátky vrátili k jejich oblíbeným knihám od Gorbačova.

Za Mashadem pokračujeme prudce na jih pouštní krajinou s řídce rozmístěnými vesničkami. Překonáváme při tom několik nevýrazných horských pásem. Slunce nám svítí přímo ostře do očí. Není jen našim protivníkem, ale pomáhá nám si přivydělat na živobytí. Díky jeho záři se mezi štěrkem docela často zatřpytí velké těžké mince zdejších rialu (1 USD = 5000 rialu). Domorodci mají asi děravé kapsy a často tu jezdí na motorkách. Na kole či pěšky se tu moc lidí nevyskytne, tzn. že tento poklad se pro nás shromažďuje již mnoho let. Nacházeli jsme mince hodnoty 10 - 250 rialu. 1 chleba tu stojí pouhých 30, velký 70 rialu. Takže na chleba si v pohodě vyděláte. Určitě je to jednodušší, než jak jsme v Sojuzu sbírali butylky.

Navíc se nám často stávalo, když jsme přišli k místní pekárně, kde většinou byla velká fronta, že nám byl chléb vydán přednostně a nevzali za něj ani vindru.

Chleba tady mají tlustý asi 1 cm, kulatý či oválný. Je to radost pohledět, jakou zručností přímo před vašima očima tento boží dar vyrábějí. Pečou ho buď na moderních (i mobilních) otáčecích pecích na plechu, nebo častěji na rozžhaveném štěrku.

Projížděli jsme územím, kde se ve velkém pěstoval šafrán, kterým se také často chlebík přilepšoval. Sami jsme si na chvíli zkusili tu patlačku oddělit 3 ťitěrné užitečné pestíky od neužitečného zbytku. Touhle prací se tu bavila spousta lidí.

Naší téměř každodenní a nejoblíbenější stravou v Íránu byl tento vynikající levný chleba máčený v misce s osoleným rostlinným olejem a zakusovaný cibulí (ta byla při naší pouti také velmi často darem cesty). Špatná alternativa také nebyla olej osladit.

Nemůžeme se vynadívat na první pákistánské náklaďáky, jež jsou tak nádherně vyzdobené, až je to úplně nesmyslné. Vždyť ty řetízky, kuličky a jiné ozdůbky musí vážit víc, než samotný náklad.

Při nabírání zásob pitné vody z kádě v jedné z četných restaurací získává pan vrchní první cenné body do našeho pokračujícího průzkumu „gasťěprijimstva“ a pozývá nás na své speciality. Musíme být při takovýchto pozváních obezřetní, aby bylo jasné, jak je to míněno.

A tak, když na otázku kolik rupií, slyšíme jasnou formulaci „no money“ , jsme spokojeni a pozvání s radostí přijímáme.

Chvíli trvá, než se nám podaří vidět, jak se zde míjejí vozidla. Jestli jezdit vpravo či vlevo. Mnoho cest v Pákistánu je tzv. singlovek s povětšinou docela slušným asfaltem. Když se však blíží dvě auta proti sobě, je to boj nervů, kdo uhne, kdo ukořistí větší podíl asfaltu. Hazardéři! Nechávají úhybné manévry na poslední chvíli.

Odkládáme kola v informačním centru, u kterého je také hotel pro cizince. Konečně si tu můžeme trochu zdrbnout s několika Evropany. Mezi nimi nás nejvíce zaujal cykloturista Štefan ze Švýcar, jedoucí postupně z Austrálie zpět do vlasti. Na tachometru má už přes 20 tisíc kilometrů. Pro ty, kdo pozorně četli Víťovy články, je to stejný Štefan, který s ním sdílel dlouhé kilometry v Malajsii. Svět je malý a je to moc příjemné, když v takové dálce potkáte neznámého člověka a můžete „pomlouvat“ společného známého.

Tušíme, že podrobný atlas Turecka už nevyužijeme a teď se ho máme příležitost vhodně zbavit i s nevýraznou mapou Íránu. Štefan nám na oplátku velkoryse přenechává handbook (průvodce) Pákistánu. Dlouho by bylo o čem žvanit, ale my držgrešle bychom těžko snášeli dávat třeba „jen“ 70 rupek (2 USD/os) za vyspinkání, a tak se musíme rozloučit a jít se starat, kde složit hlavu. Nejsme už v tom žádní zelenáči a prosba o postavení stanu na pozemku křesťanského metodistického kostela padla na úrodnou půdu.

Tak přece naše imunita proti všemu má nějaké mezery. Začínám být tak slabý, že udržet řídítka se stává čím dál tím větším problémem. Nejprve to přisuzuji hroznému ovzduší, ale později při dlouhých chvílích v podřepu s holým zadkem mi dochází, že problém bude v něčem jiném.

Večer se přihoršuje i Janičce. Noc znovu trávíme jako hosté v malém domku. V noci Janička zahajuje cyklus vycházek za účelem vypouštění tekutin a řídkých suspenzí otvorem běžně určeným pro odvod hutnějších tělních odpadů. Ráno se při pokusu o postavení záhy klátí na zem. Z vedlejšího „špitálu“ přichází doktor. Po odborném vyšetření, když na ruce nahmatal tep a zjistil, že život se ještě úplně nevytratil, nám nechává několik druhů prášků. Ty naše vůbec nezabíraly. Umožňují nám celý den ležet.

Knižní průvodce nás straší těžkými sněhovými srážkami a domorodci to potvrzují. Mraky co nevidět přijdou a někdy v té době tu sníh už leží. Ale my musíme přejet přes hory (sedlo 2500 m n.m.) Tato fakta nás vyhánějí z jinak dobrého bydla.

Chvilka jízdy se střídá s dlouhým odpočinkem. Hodně nás zaměstnává praní pokakaných gatí a gatěk.

Přicházejí Vánoce a pořád žijem. Obloha se už druhý den zatáhla, ale sníh nikde.
„Přece nebudeme trávit Štědrý den v hotelu. Jako hlemýždi stoupáme nádhernými jalovcovými lesy. Výše jsou položené opuštěné letní osady. Malé hliněné domky, střešní krytinou jsou dlouhé pásy jalovcové kůry. Bohužel tu vyschla voda. V podvečer začíná na chvíli sněžit, zrovna když projíždíme obávané sedlo. Kousek pod ním jsou konečně ideální podmínky pro vánoční svátky. Znovu podobná osada, ale i voda. Stan stavíme do salaše na vrstvu měkkoučké slámy. Ujímám se čestného úkolu, vyzdobit stromeček různými serepetičkami, zatímco Janička peče chleba, perník a cukroví na slavnostní tabuli. („Ať se z toho klidně zase poserem, však to nějak vyperem“). Po večeři a falešném zpěvu koled se při mihotajícím světlu ohně vrháme na dárečky. Tolik jich ani doma nedostáváme. Cesta byla štědrá. Dárky jsou velmi podobné pro oba. Hlavně plno muslimských pohlavních pokrývek, co vítr sebral při jízdě na pick-upech. Taky modlitební růžence, k tomu nějaký ten kapesníček a šáteček.

Na jedné straně jsou to Vánoce vrcholně romantické, krásné, ale zvlášť intenzivně se projevuje smutek po domově, rodině, blízkých. Jak je tam máme všechny strašně moc rádi a nemůžeme jim to říci. Vysláblé tělo - slabý duch, produkují nízké myšlenky. A tak si nadáváme, kam my voli jsme se to dohrabali a jestli se vůbec kdy budem schopni taky dohrabat zpátky domů.

„Ale ne. Je tu nádherně a jsme tu dva. Zas bude líp.“

1. svátek vánoční vylézáme pozdě z tmavé salaše. To je nádhera. Všude bílo. Napadlo 15 centimetrů sněhu. Zanecháváme po sobě roztomilého sněhuláka. Prvně se jeví jízda těžkým sněhem téměř nemožná, silnice však rychle klesá, sněhu i pádů ubývá, což nám zlepšuje náladu. Dole ve vesnici mají u chaloupek vysoké dřevěné kříže, na kterých suší maso.

Jako dodatečný vánoční dárek pro společnou domácnost kupujeme malou, ručně dělanou lampičku za 20 rupek (0,5 dolaru). Hlavní důvod této investice je, aby při dlouhých zimních večerech mohla Janička psát deníček, neboť máme někdy až týdenní skluz. Přes den není čas, na návštěvách se to nehodí a světlo poskytované ohněm je velice nestabilní a navíc je málo topiva.

Hranice Pandžábu. Po klikaté úzké cestě zařezané ve skále se spouštíme dolů. Dělníci ji opravují jen s primitivním nářadím. Pod horami se táhne mnoho desítek kilometrů pákistánská drtička kamení. Skládá se ze stovek malých drtiček. Na jakém principu pracují? Pákistánec sedí na zemi se zkříženýma nohama a rozbíjí pomocí lehkého kladívka prudkým švihem hromadu velkého kamení na kamení malé. Někteří jsou rozloženi přímo na cestě, jiní si práci berou stranou. Ve vzduchu je strašné množství prachu.

Máme Silvestra a není kam postavit stan, všude je někdo. Končíme u benzinky s restaurací v hromadné spací hale. Je ponurá a zaprášená. K dispozici jsou dřevěné postele vypletené provazy ze zdejších rostlin. Janička zašívá potrhané svršky, já chrápu. Tady nikoho Nový rok nevzrušuje. Oni ho mají jindy, jen ve městech ve vyšších kruzích si ho trochu připomenou. V polospánku dostávám dvakrát pusu, o pákistánské i české půlnoci.

Další otrava na motorce, co se chce s námi bavit za jízdy. Je to mladý inženýr Abdul, pracující při výstavbě silnic. Je mi pořád blbě, proto přijímáme jeho pozvání na čaj a odpočinek. Po novoroční sprše dostáváme i nový šat, abychom lépe splynuli s okolím. Košili dlouhou ke kolenům a gatě široké, volné, pohodlné - paráda. Tenhle typ oděvu nosí úplně každý (už od íránského Balučistánu), od úředníků až po zametače. Rozdíl je pouze v roztrhanosti a čistotě. Janička navíc ke svému modrému kamizu dostává i nádherný velký pestrobarevný šátek (1,5 x 2 m). Ve třech na malém skútru jedeme rajtovat po městě. Obcházíme restauračky a neuváženě cpeme do sebe místní dobrůtky. Hlavně sladkostí tu mají pestrý výběr. Děláme si nové zásoby tabletek „Flagile“ proti řídké stolici.

Vjíždíme do Islámábádu v nejblbější čas - čtvrtek večer. Zítra je pátek, muslimský svátek. Úřady se otevírají až v neděli. V sobotu začíná muslimský postní měsíc Ramadán, kdy muslimové od svítání do slunce západu nesmí nic pozřít, vypít, kouřit, milovat se, což má značný vliv na pracovní morálku i zkrácení úředních hodin. Policajt nás zve na večeři a platí jednu noc v chatce v kempinku pro cizince (my to raději rozkládáme na čtyři noci pod stanem) a chtěl by za tyto služby najít u nás práci a nevěstu.

Co nás však v Islámábádu nejvíc přitahovalo, bylo malé územíčko, patřící České republice. Už je tomu půl roku, co jsme naposledy měli možnost promluvit česky s někým jiným než mezi sebou a sedm a půl měsíce, co nemáme z domova žádné zprávy. Pevně jsme věřili, že náš dopis z Ašchabádu, v němž jsme nastínili náš záměr protnout i Islámábád, došel, aby rodiče a známí se nám mohli ozvat.

Vlastně kromě této toužebně očekávané pošty nebylo nic, čím bychom museli naše krajany obtěžovat. Malá rodinná ambasáda o čtyřech našich lidech nás přijala za vlastní a věnovala nám nadstandardní péči. Konzul se hrozí, že nám zítra končí vízum. Cítíme se jako papaláši, když nás posazují do repre fára s řidičem a profivyjednavačem s diplomatickým dárečkem pod paží (kniha). Byrokracie je tu přímo strašná, je třeba získat 5 nějakých nesmyslných razítek, každé na jiném konci města, z toho na některé je potřeba čekat do následujícího dne. Teprve potom se můžeme ucházet o vízum indické. Ještě i druhý den brázdíme ulice města v klimatizovaném fáru, ale razítek přibývá pomalu. Aspoň už dobře víme, kde co je, zbytek i dokončíme sami.

„Pošta pro Kneblíky.“

„HURÁÁÁ!!!“ Snad největší svátek pro nás za celou cestu. Dlouho do noci a několikráte pročítáme dopisy od nejbližších. Janička je víc jak půl roku novopečená teta, ale až teď vidí podle roztomilé fotky, že má neteř. Já, novopečený strýc, mám hned neteří dvojčátka, jen o tři měsíce mladší.

„To je gól, Havel si vzal Veškrnovou! Co ten zblbnul na stará kolena?“

Poctivě však přivážíme i jeho svatební fotografie z novin až domů a všude se s nimi chlubíme. Tibeťané mají vždy s sebou obrázek dalajlámy, my máme prezidenta a neteře. Hlavně, že jsou všichni doma zdrávi. Dovídáme se také konečně nové telefonní číslo domů a slyšíme hlasy svých rodičů:

„Proboha děcka, neblbněte a poďte už domů. Tolik roboty a vy se kajsi smykáte.“

Janička si má vycpat zadek, až přijede.

Z námi neznámých důvodů jsme obdrželi indická víza zdarma (platili jsme jen 7,5 dolaru za fax). Ambasáda tvrdila, že v tom prsty nemá, třeba to bylo pro škaredé, placaté oči Janičky.

Přesně po 8 měsících putování stojíme před branami do pohádkové Indie. Janička při podrobné kontrole musí do sebe cpát sušené mléko, aby celníka přesvědčila, že se nejedná o drogy. Výhoda takových prohlídek spočívá pro nás v tom, že si zkontrolujeme, co všechno vlastně v těch brašnách máme a hlavně kde.

Před vjezdem do Indie jsme jen mlhavě věděli, že existuje taky nějaké síkhské náboženství, či lépe komunita. Poté, když jsme za dva měsíce v Indii polovinu nocí strávili pod jejich ochranou ve svatostáncích zvaných gurudvary (navíc šest nocí v Káthmandú) chtěnechtě to na nás zanechalo velký vliv (věřím, že kladný). Možná by se daly naše chválozpěvy na síkhy okomentovat slovy:

„Koho chleba jíš - toho píseň zpívej“. A my jim toho chleba (čapátu), čočky, rýže ... zbaštili pořádnou hromadu. Ale jen tím by si nás zas nezískali. Oni nám také nepomáhali z nějakého prospěchu, ale podle principu jejich víry. A jaké to jsou principy - dobré jako u většiny náboženských směrů a filozofií. Ale oni to dobro nemají jen v knihách či v hubě, ale snaží se ho uplatňovat v každodenním životě.

Základním krédem pro ně je věta:

„Ikk óm kar,“ zdobící průčelí všech chrámů. Znamená:

„Existuje jediné Bytí,“ - Nejvyšší jsoucno bez podoby a formy - Alláh, Šiva, Bůh ... jsou jedno. Rovnost všech, úcta k práci, služba druhým - jsou dalšími základními znaky.

Jejich vstřícnost vůči všem lidem naznačují i jejich chrámy mající vchody ze čtyř stran (neuznávají dodnes uplatňovaný kastovní systém jako mají hinduisté a na rozdíl od muslimů má žena zcela rovnoprávné postavení).

Zvláštní slabost projevují síkhové vůči poutníkům a pocestným, kterým poskytují zdarma střechu nad hlavou a základní bezmasou stravu (ne déle jak 3 dny). Po zjištění této fantastické skutečnosti jsme vytušili příležitost, že bychom se k těmto skupinám mohli celkem bez výčitek svědomí hlásit a ušetřit tak spoustu starostí se sháněním bezpečného místa k přenocování (a také kapsu). Ono najít místo pro stan se nám tu povedlo velmi zřídka. V úrodných nížinách je všude někdo. Takhle jsme v klidu večer dojeli do města a doptat se na gurudvaru nebyl žádný problém. V Pandžábu jsou gurudvary v každé vesnici. Čím dál od této domoviny Síkhů, tím větší muselo být město, aby byla naděje, že se tam vyskytuje síkhská komunita. Někdy jsme vyfasovali samostatný luxusní pokoj i s teplou sprchou, jindy spali s jinými poutníky na podlaze, nebo si postavili svůj stan. V Ludhianě dokonce kvůli nám zavedli knihu „vzácných“ hostů.

Síkhové jsou velice dobře odlišitelní od ostatních. Především se nikdy nestříhají a neholí. Vlasy mají zakryté baňatým turbanem, vousy si také často stáčejí či přidržují síťkou. Mají u sebe vždy symbolický meč, hřeben a na ruce kovový náramek. Každý síkhský muž se pyšní ve svém jméně označením Singh (lev) a ženy Kaur (princezna). Velmi si potrpí na život ve společenství a pro něj. Skrze dobrovolnou práci pro komunitu i mimo ní si věříci pěstují pokoru, překonávají sobectví a očisťují své tělo a mysl. (Možná u Síkhů by mohly fungovat i některé základní principy komunismu). Síkhové o celá staletí dřív než vznikl Červený kříž a Červený půlměsíc, se zabývali humanitární pomocí.

Jedna ze základních složek síkhské náboženské a sociální disciplíny je „langar“ - společné jídlo, zahrnující společnou přípravu jídla, jeho konzumaci i následný úklid. Nikomu, ať přijde odkudkoliv, není toto jídlo odmítnuto. Asi největší společná jídelna je v Delhi, kde se jednoduchou stravou (z 80 procent dál a čapáty) nakrmí ve velkoplošných halách tisíce a tisíce lidí každý den. Vytváří to dokonalý pocit sounáležitosti a rovnosti, když vedle sebe sedí žebrák z ulice, vysoký státní úředník, prostý poutník.

Trochu nám při tom baštění činil problém posed pro ta naše stará rezavá kolena a zprvu i chyběla rutina, jak šikovně plackou nabrat tu řídkou ostrou luštěninovou kaši. Ale jinak si tu jedlíci jako my přijdou na své. Řadami stále prochází obsluha s plnými kbelíky dálu a plácnou vám toho, kolik chcete a kolikrát chcete. V Delhi jsou rozmístěny tři takové velké „vykrmovací stanice“, které poctivě střídavě navštěvujeme. Nejen proto, abychom v sobě zahnali pocit „vyžírek“, se snažíme zapojovat do procesu přípravy jídla či více do mytí nádobí (většinou nerez tácky s několika odděleními). O tuto práci se nemusíte ptát, prostě přijdete a zapojíte se.

Na Čínské ambasádě v Delhi podáváme žádost o víza na tři měsíce. Samozřejmě, že jsme nemohli ani ceknout o okupovaném Tibetu. Nalhali jsme, že poletíme do Pekingu a pak kolmo do Kazachstánu.

Khajuraho - malá vesnička uprostřed nevýrazné zemědělské krajiny. Díky svým chrámům (asi 11) ozdobeným tisíci kamennými soškami znázorňující výjevy často v choulostivých situacích (z Kamásutry) patří vesnička k největším turistickým lákadlům Indie.

Máme štěstí. Přijíždíme sem právě v době, kdy se koná hlavní svátek, oslavující nejvýznamnějšího boha hinduistického pantheonu Šivu - Šivarátri. Několik kilometrů před Khajurahem pomalu postupuje dav především mladých mužů směrem k hlavní svatyni. Za hlasitého odříkávání mantry a zvuků bubnů se vrhají k zemi, poblázněně se válejí, kousek popojdou a znovu. Vesnice je přeplněna poutníky. Všude se prodává plno tretek jako u nás na pouti.



Před mandirem (chrámem) zasvěceným Šivovi se shlukuje dav mužů (v prvních várkách především sadhu - svatí mužové), jež mají na sobě pouze kousek látky kolem pasu. Ve svých nerez miskách, ve slupkách kokosových ořechů, či jen v dlaních mají vodu z blízké posvátné nádrže, kde před chvílí vykonali očistnou koupel. Na povel se s velkým řevem rozbíhají po schodech do svatyně. Tam je kamenný asi 3 metry vysoký (metr v průměru) sloup, jež symbolizuje mužský pohlavní orgán. Je uložen v takové misce (celé to může připomínat odšťavňovač na citróny), jež je symbolem ženského rozmnožovacího ústrojí. Tyto symboly jsou všude v každé vesnici po celé Indii v různých velikostech a provedeních. Muži za neustálého odříkávání manter polívají tento zkamenělý penis vodou, mlékem, olejem, hází na něj kytičky. Vzniknuvší vytékající roztok si loknou na zdraví. Další várka tvoří ženy a tak se to střídá. My se dovnitř dostáváme, až když je situace klidnější ve smíšených družstvech.

Stoupáme po ghátech (schodech) od posvátné Gangy. Následuje nás prašivý pes s nějakou zajímavou kořistí kulatého tvaru. Jde od ní odporný zápach.

„To je hlava!“

Pes polekaný naší neadekvátní reakcí při zjištění, o jakou kořist v jeho tlamě se jedná, nám jí přejícně přenechává téměř u nohou. Jdeme se nadechnout kousek vedle a posilujeme si svou psychickou odolnost pohledem na tu špatně sežehnutou zahnívající lidskou hlavu, z níž ještě stékají kapičky vody z Gangy. Z té Gangy, ve které jsme před chvílí znovu prováděli očistnou koupel. Já si při tom zaplaval na zapovězený druhý břeh a hned na to si Janička zařezala hluboko do nohy kus skla. Věříme desinfekci provedené pohotovými Indy. No co, tolik lidí tu vodu pije a vůbec je při tom ani nenapadne slovo nemoc či infekce, naopak věří v její léčivou moc (víra uzdravuje). Že jsme viděli, jak se v řece pere prádlo, myjou hrnce, koupou bůvoli a lidé, shazují nedohořelé mrtvoly, vymývají se zadky po zanechání hromádky na schodech ... nás zcela od koupele neodradilo, ale po bližším přičichnutí k této hlavě nás na chvíli opravdu přešla chuť lézt do vody.

Nastává zásadní zlom v naší cestě: od této chvíle se při šlapání do pedálů vzdálenost od domova začíná zmenšovat.