AFRIKOU Z JIHU NA SEVER

AFRIKOU Z JIHU NA SEVER
NA KOLE

text a foto: Jan Tomšíček

Mapa

Můj dávný klukovský sen dostal konkrétní podobu až v mých skoro čtyřiceti letech. Vydal jsem se na cestu kolem světa na jachtě, kterou jsem pomáhal vlastníma rukama stavět. Společně se třemi kamarády jsem vyrazil na hladiny moří a oceánů v roce 1990 z polského Štětína.

Měli jsme s sebou dvě kola, protože jsme si mysleli, že při zastávkách budeme poznávat okolí přístavních měst. Moc to nešlo, a tak jsme viděli jen trochu z přírody kolem Lisabonu a Kanárské ostrovy, na nichž jsme se zdrželi dva a půl měsíce. Také jsem si představoval, že budu šlapáním na lodi dobíjet baterii. Když jsem při zkouškách na suchu máknul, dával jsem výkon i sedm ampér. Kvůli mořské nemoci z toho ale nic nebylo. Když se dostavila ještě obávaná ponorková nemoc, byl všemu konec. A tak jsem se po necelých osmi měsících plavby s kamarády rozloučil, odhodlán udělat si vlastní program.

Jako trosečník na ostrově

Právě jsme byli v Kapském Městě v Jihoafrické republice. Dostal jsem svůj čtvrtinový díl konzerv pro živobytí a musel se bez peněz o sebe postarat. Chtěl jsem v těchto končinách světa pobýt tak rok a pak se nějak dopravit domů. Po delším shánění se mi podařilo nechat se načerno zaměstnat. Náhodně to bylo u jednoho Čecha pana Helmuta Stiedla, žijícího zde už od války. Dělal jsem u něj zámečničinu v soustružnické dílně stejně jako doma. Pracoval jsem půl roku od rána do večera, abych si něco vydělal. Bydlel jsem v chatce jednoho kempu kousek od Kapského Města.

Cesty jihem Afriky

Když jsem měl konečně volné víkendy, začal jsem postupně vyjíždět na kole do okolí. Jednak abych poznal přírodu a abych se naučil, jak se mám ke zdejším lidem chovat. Po čase jsem měl našetřeny nějaké randy, což je místní měna, a tak jsem požádal svého zaměstnavatele o volno a vyrazil jsem na svoji první velkou africkou cestu.

Ta vedla k přírodní rezervaci Kalahari, k Fisch River Canyonu, druhému nejhlubšímu kaňonu a nalezišti diamantů v Kimberley. Trvala dva měsíce a ujel jsem při ní 6000 kilometrů.

Vrátil jsem se do Kapského Města opět do práce, abych po čase zase podnikl cestu za poznáním na sever do Království Lesotho, což je černošský stát vysoko v horách. Ta trvala také dva měsíce a měřila 4300 kilometrů.

A poslední, největší cesta za poznáním jihu Afriky, mířila na Viktoriny vodopády a zpět přes Johanesburg do Kapského Města. Byla dlouhá 12700 kilometrů a pobyl jsem na ní celkem pět měsíců.

Mezitím jsem se v Kapském Městě zúčastnil velkého závodu, na kterém se každoročně začátkem března schází až 13 tisíc lidí. Jmenuje se ARGUS TOUR a měří 105 kilometrů. Nejsem závodník, a tak mi nešlo o umístění, ale spíše o atmosféru. Je to taková masová jízda, které se zúčastňují velcí i malí, registrovaní i neregistrovaní, závodníci i cykloturisté.

Rozhodování

Tento 22 měsíční pobyt vyplněný prací a 25 tisíci najetými kilometry byl výbornou aklimatizací k tomu, abych se mohl vypravit na kole napříč celou Afrikou domů. Říkal jsem si, že by to bylo vyvrcholení mého cestovatelství a představovalo daleko stylovější návrat než letadlem. Přesto jsem pořád váhal, protože zejména střed Afriky se mi jevil jako velká neznámá a přiznám se, že jsem měl trochu obavy. Hodně mi pomohl v té době Dr.Cyril Hromník, žijící v Kapském Městě, velký znalec Afriky, který napsal několik knížek a který má celý kontinent procestovaný. Doporučil mi vyhnout se nebezpečným oblastem, jako například jihu Súdánu, kde trvá letitý
konflikt a vybavil mě dalšími užitečnými radami.

Jednání s úřady

Z Kapského Města jsem odjížděl 26.ledna 1993.
Odjezd z Kapského Města

Nejdříve jsem uvažoval o cestě západnějším směrem přes Angolu, ale tam se válčilo a navíc se tam mluví francouzsky a já umím jen mizerně anglicky. Takže jsem zvolil východnější variantu.

Trasu jsem měl podrobně naplánovanou. Původně jsem si chtěl vyřídit všechna víza předem, ale stálo by mě to 700 dolarů a čekal bych pětadvacet týdnů. Riskl jsem získávání víz po trase a vyšlo to. Během cesty jsem tak přišel o pouhý měsíc, který jsem strávil porůznu čekáním. Největší potíže jsem měl v Keni, kam mě nechtěli pustit na starý pas komunistické země. Jinak při jednání s úřady mi pomáhalo, když jsem řekl, že jsem cyklista. Snažili se mi pak více vyjít vstříc.

Denní program

Počáteční předsevzetí, že budu vstávat za rozbřesku, jsem skoro nikdy nedodržel. V noci bylo vedro, byl jsem utahaný a štípali mě komáři. Usnout se dalo až k ránu, to už bylo chladněji. Vyjížděl jsem kolem sedmé hodiny a jel buďto dvě hodiny, nebo čtyřicet kilometrů podle obtížnosti terénu. Pak jsem si dával pauzu. Večer jsem končil za setmění. Pouze když byl úplněk, tak jsem hodinku jízdy přidal.

Spával jsem v buši, tak padesát metrů od silnice a co nejdál od míst, kde žijí lidé. Těch jsem se někdy bál narozdíl od zvířat. Divoce žijící zvěř potkáte většinou jenom v rezervacích. Největší strach jsem asi měl, když jsem se setkal na dohled s párkem lvic. A taky se slony. To jsem věděl, že se nesmím dostat mezi samici a mláďata. Pozor jsem musel dávat i na hady, kterých je tady velké množství. Dvakrát jsem se setkal s kobrou a s tou nejsou žádné žerty. Dopadlo to ale dobře.

Pozor na bandity

I když jsou v Africe lidé vesměs přívětiví, chce to přece jen zachovávat určitá pravidla z hlediska bezpečnosti. Vyhýbat se velkým aglomeracím, kde je největší koncentace černochů v chudinských čtvrtích zvaných slumy.

Jednou se mně stalo, že mi policajt doporučil, abych dál nejezdil na kole, ale nechal se svézt autem.

Povídal: „Koukej, místní lidi tady zabíjej cizince pro peníze. Nemusíš mi věřit, ale jsi jako můj bratr a mně by bylo líto, kdyby mého bratra zabili.“

Zastavil mi náklaďák, který vezl americkou kukuřici a s ním jsem jel dál rychlostí třináct kilometrů v hodině. Být tam banditi, dohnali by nás pěšky.

Taky jsem věděl, že musím být trochu otrhaný a vypadat hůř než místní lidi. To byla taková psychologie proti krádežím.

Africká příroda

Mám rád hory, kopce, zvlněný terén, zeleň a hlavně řeky. Africká krajina uprostřed kontinentu mě proto moc nenadchla. V Africe jsou taky řeky, ale většinou dočasné - jen pokud prší dva dny, a vyschnou. Člověk jede tisíce kilometrů v buši a okolo jsou jen keříky, na jaře zelené a v létě hnědé. Nejhezčí, co jsem na cestě viděl, byla asi Kapská provincie. Obdivoval jsem mohutnost Stolové hory, která se zdvíhá přímo z moře. A je tam čisto, i když běloši říkají, že za apartheidu bylo město čistší. Také na náhorních planinách v Etiopii ve výšce kolem dvou tisíc metrů se mi líbilo. Tam jsem jedinkrát použil silonovou větrovku, jinak jsem jel v tričku a v trenkách.

To asi nebudou smrky

Moje kolo

Celou cestu jsem absolvoval na tehdy sedmnáct let starém, obyčejném cestovním Favoritu. Byl jsem na to kolo hrdý, protože předtím se mnou hodně zkusilo. Uskutečnil jsem na něm totiž dřívější cesty po Evropě, na jih do Bulharska i na sever do Skandinávie. Už před Afrikou jsem měl na něm najeto přes pětasedmdesát tisíc kilometrů. Rám, řídítka a vidlice jsou dosud původní. Nepoužívám žádná nadstandardní vybavení. Ani klipsny. Razím heslo, že jsem turista a nespěchám. Denně ujedu 60 - 150 km, v průměru tak stovku.

I když africké silnice byly většinou slušné asfaltky, musel jsem vyměnit celkem šest plášťů. Brašny jsem měl vpředu i vzadu a vezl jsem v nich stan bez podlážky a lehký hadrový spacák.

Na několika místech se mi stalo, že moje kolo chtěli koupit. To proto, že tam mají většinou jenom čínská kola bez přehazovačky. Nabízeli mi za něj dvacet dolarů.

Dorozumívání

Úředním jazykem například v Jihoafrické republice je angličtina a afrikánština, která pochází z holandštiny. Výhodu má i ten, kdo umí německy, neboť se také na jihu bezproblémově domluví. Protože tam ale žije pohromadě velké množství černochů, kteří se ještě dělí na mnoho kmenů, má každý z nich svůj jazyk. Člověk si například koupí plato vajec a na něm najde leták, či prospekt třeba v deseti jazycích.

Pokud je někdo cizinec a neumí dobře anglicky, vůbec to nevadí. Žije zde taková směsice národností, která angličtinu láme stejně obtížně, takže má porozumění pro každého, kdo není místní. Tato vlastnost, která jako by pramení ze vzájemné tolerance, se dá vypozorovat po celé Africe.
Masaj s botaskami

Jaký jsem měl jídelníček

Žádnou velkou starost jsem si nedělal ani se skladbou potravy. Posnídal jsem většinou hovězí konzervu a ochutnával k ní místní chleba. Oblíbeným jídlem byla inžera, což je něco jako africké národní jídlo. Tyto placky z prosa asi tři milimetry silné s průměrem kolem půl metru se pečou v píckách na otevřeném prostranství úplně všude. Na placky se pak kladou vařené brambory, hrášek, kousky masa a další přílohy. Kupoval jsem si hlavně ovoce, které se dalo loupat. Jíst místní zeleninu jsem se bál. Když jsem byl v Harare, tak v novinách psali, že v Zambii zemřelo 250 lidí na choleru. V Tanzánii a v Keni jsem jedl kokosové ořechy. Za dolar jich bylo i osm. Oblíbené jsou tam i bramborové hranolky, dá se sehnat mléko v kartónových obalech, sýry. Jen maso je šíleně drahé. To vše se dá koupit ale jenom ve velkých městech. V těch malých a na vesnicích jsem se musel spokojit s tím, co bylo na trhu. No a i v nejchudších zemích mají všude spousty sušenek. Oblastmi hladu, kde bych viděl děti s nafouklými bříšky, jsem projížděl jenom jednou v jihoafrickém bantustanu Venda.
Typické jídlo inžera

Voda je život

Pil jsem všechno, co pili domorodci. Dnes už má skoro každá vesnice alespoň jeden vodovodní kohoutek. Vodu bylo potřebné vozit pořád s sebou v dostatečné zásobě. Měl jsem na kole vždy alespoň čtyři a půl litru. Vypil jsem asi tak 1 litr za hodinu a v průměru za den 8 až 10 litrů. Když se blížíte třeba k poušti Kalahari, šplhá rtuť teploměru ve dne k 45 stupňům a v noci neklesne pod 37. To si pak myslíte, že se vám nutně musí z hlavy vypařit mozek. Proto je třeba mít vodu i na ochlazování hlavy.

Zdravotní problémy

Z Afriky jsem si přivezl ošklivé otevřené bércové vředy. Je to možná i pozůstatek z dřívější doby, kdy jsem měl na vojně zlomeninu stehenní kosti a od té doby mám křečové žíly a nohy mi marodí. V Nairoby mě rozbolel zub tak, že jsem musel vyhledat ošetření. Polská zubařka, která ordinovala pro ambasády, mně ho vytrhla za sto čtyřicet dolarů. Od Súdánu jsem měl zažívací potíže, které jsem překonal až v Káhiře lahví vodky. Žádnou z tropických nemocí jsem cestou ale neprodělal.
Bolavý bércový vřed

Afrika není zaostalý kontinent

Moje představy o Africe byly v mnohých směrech

velice zkreslené. Tak jak nás to ve škole (a nejen ve škole) učili, jsem si ji představoval jako zemi zaostalou, negramotnou. Poznal jsem ale, zvláště na jihu Afriky, vyšší stupeň civilizovanosti, než do té doby u nás. Například telefonní spojení s Evropou fungovalo s každého automatu bezproblémově, bankovní služby byly na úrovni, všude čistota, pořádek.

Při samotné cestě jsem pak vůbec s sebou nemusel mít finanční hotovost na celou dobu, protože jsem pohodlně mohl čerpat ze složených peněz prostřednictvím bankomatů nebo kreditní karty. Cestoval jsem i s dolarovými šeky, které jsem si směňoval v každé zemi za místní měnu.

Statistika

Projel jsem celkem 9 afrických států a přes Sinajský poloostrov se dostal do Evropy. Přes Řecko, Bulharsko, Srbsko, Maďarsko a Rakousko jsem přijel až k našemu hraničnímu přechodu Dolní Dvořiště. Ač to bylo domů do rodné Chocně už kousek, dojel jsem se tam oklikou přes Plzeň, Teplice, Prahu a Hradec Králové. Stavěl jsem se ještě u několika příbuzných, vždyť po takové túře na nějakém to kilometru přece nesejde. I pták před přistáním zakrouží nad svým hnízdem.

Z Kapského Města až do Chocně měřila cesta 16700 kilometrů a trvala přesně 5 měsíců a 20 dní. Na kole jsem ujel 13600, autem 800 (v Keni, kde byli banditi), vlakem 600 (přes Nubijskou poušť) a lodí 1700 (přes Asuán a Středozemní moře) kilometrů.

Vrátil jsem se přesně po třech letech a třech dnech, z čehož jsem přibližně dva a půl roku strávil v Africe. A pokud by vás zajímalo, jak finančně náročná vlastní cesta napříč Afrikou byla, tak jsem utratil 1450 USD.

Co mohu doporučit

Kdo by při pohledu ma mapu podlehl kouzlu oné křivky, která se vine od naší republiky až na jih afrického kontinentu, chtěl popadnout kolo a vyrazit, tak toho důrazně varuji! Cesta tímto směrem je sebevražedná. Bez aklimatizace na africké podnebí je nerozumné přejet rychle z evropského klimatu do nitra Afriky. A vůbec nejde jen o počasí a hrozná vedra. Také je třeba proniknout více do mentality zcela odlišného národa a vědět, jak se v kterých situacích chovat. Pro zjednodušení možno říci, že platí pravidlo maximální slušnosti. Nedat najevo, že jsem cosi nadřazeného, to automaticky před černým obyvatelstvem zavírá dveře.
Všudypřítomné děti

Vydaná kniha

Ve vydavatelství CYKLOTURISTA vyšla kniha o cestě J.Tomšíčka
Afrikou domů na kole

Jste návštěvníkem této stránky od 3.12.99.