Ukázka z knihy

    V těchto končinách je docela běžné, že lidé chodí bosi. Někteří se však modernizují a nosí sandály z ojetých pneumatik osobních aut. Kdo má spodní tlapku širší, je lépe použít pneu z vozu nákladního. Pneumatika se rozřeže na kusy podle délky chodidla budoucích nositelů, z měkčího boku se nařežou pásky a ty se do kříže spojí nýty či drátem s podešví a apartní sandálek je hotov. Na tržnicích pak můžete vidět celé stánky s touto praktickou obuví.

    Ale abych se vrátil k Masajovi „svému“. Slovní domluva je složitá. On hovoří jen svahilsky, já jen mizerně anglicky. Ještě česky, pravda, ale to na něj neplatí vůbec. A tak si dál píšu svoje poznámky. Když se po něm jakoby náhodou ohlédnu - má přece tak velký oštěp, co kdyby ... Ukazuje mi rukama, co už znám a říká „piča, piča“, čímž myslí anglicky picture neboli obrázek, tedy abych si ho vyfotil. Sláva, nechce mě oštěpem přišpendlit ke stromu, říkám si. Ve vší slušnosti mu posunky dávám najevo, že nemám zájem. Avšak ve skutečnosti přemýšlím, co bych mu dal, abych si ho mohl zvěčnit. Peníze? Ne - kazej lidi! Ale v batohu mám botasky a již se jich chci dávno nějak rozumně zbavit - je to zbytečné kilo navíc - stejně nosím jen sandály. Jak se tak dívám, Masaj má přibližně stejně velkou nohu-loď jako já. A tak mu říkám:

    „Hele, já ti něco dám, jo?“ a již se hrabu v batohu.

    Botky ze Snahy Opava mu padnou, na noze kloktají jen trochu. Aby si tak nožky své černé odřel; raději mu dám ještě krepsilonky... Ještě ho naučit zavazovat tkaničky. Je to chlapec šikovný, na pátý - šestý pokus už je zvládá. Znovu mi ukazuje a radostně říká: „Piča, piča - no many.“

Masaj s botaskami	Trasa cesty

    Čtenáři Cykloturistiky si určitě pamatují, že v prvním čísle loňského ročníku časopisu, když začínala rubrika VELKÁ CESTA, byla popisována obdivuhodná cykloturistická trasa AFRIKOU Z JIHU NA SEVER.

    Tu absolvoval Jan Tomšíček v roce 1993, když předtím téměř dva roky pobýval v Jihoafrické republice. Po návratu sepsal své zážitky do knižní podoby, ale marně hledal vydavatele. Rukopis totiž obsahoval 1251 stran, neboť autor v něm podrobně popisoval předcházející cesty na kole, stavbu jachty Polárka, na které se spolu s kamarády vypravil na plavbu kolem světa, přerušení této cesty v Kapském Městě a pobyt na jihu Afriky s výpravami na kole za poznáním černého kontinentu. Teprve pomyslný poslední díl rukopisu se věnoval návratu na kole domů. I když je kompletní dílo zajímavé a čtivé, přece jen z vydavatelského hlediska by souhrnné vydání bylo riskantní. Už proto, že koho by uchvátily svazky o námořní plavbě, asi by si už s takovým zájmem nekoupil cykloturistickou část a naopak.

    Proto (možná prozatím) vychází v knižní podobě pouze díl popisující cestu na kole z Kapského Města do Chocně. Tato cesta trvala celkem 5 měsíců a 20 dní a Jan Tomšíček během ní odšlapal 13 600 kilometrů. K tomu je nutno ještě přičíst asi 800 km auty, kde to bylo pro kolo nesjízdné nebo kde bylo nebezpečno, 600 km vlakem přes Nubijskou poušť a 1700 km loděmi přes Asuánskou přehradu a Středozemní moře. Tedy celkem 16 700 šťastných kilometrů popisovaných v této knize. Kromě barvitého popisu krajiny a lidí, se kterými se setkal, jsou v ní vylíčeny někdy až neuvěřitelné zážitky s takovou zvláštní samozřejmostí, jakoby každodenní dotek dobrodružství nebyl ničím mimořádným.