CYKLOPOUTNÍCI 
NA 
ŘECKÝCH OSTROVECH

dokončení z minulého čísla
zpět na I.část

text: Irena Páleníčková
foto: Jiří Páleníček

PATMOS

Trajekt ze Samu přijel navečer. Nejprve omylem zajedeme do značně obsazeného kempu (na naší cestě je prozatím první) a potmě, jako obvykle kolem vojenské posádky, dojedeme na pláž zablokovanou lehátky. Je uklizená, s odpadkovými koši a sprchami, teď už stoprocentně prázdná. Proč nevyužít pohodlí? Voda v trubkách je ohřátá, spaní na lehátkách je příjemná změna a nutné brzké vstávání nám nevadí.

Patmos je holý, relativně malý (34 km2) a je první z ostrovů zvaných souhrnně Dodekanes. Zároveň je prvním z těch, kde o cizí turisty není nouze. Táhne je sem bílá kubická architektura podobná sousedním Kykládám a nepřehlédnutelný je klášter svatého Jana Evangelisty, který na ostrově v 1. století žil ve vyhnanství a na základě svého vidění sepsal Apokalypsu. Kdyby viděl současný podvečerní provoz u hlavního města, možná by nějakou kapitolu do svého díla přidal.

Díky turistickým motorkám není na silnicích přes den příliš pohoda, když se ale přizpůsobíme rytmu turistů, můžeme šlapat v klidu. Pro většinu mladých návštěvníků den končí k ránu mezi třetí a čtvrtou, vstává se po jedenácté, po obědě se vyráží na motorce na pláž nebo na výlet a v šest - sedm je třeba být doma, osprchovat se a opět do taverny a na disco. Na ostrovech jako Patmos je tedy do 12 a od 19 na silnicích celkem klid. Naproti tomu řecký životní cyklus je zcela jiný: na silnici je živo ihned po svítání, mrtvo mezi druhou a pátou (slušný Řek má tou dobou spát) a provoz vrcholí ve večerních hodinách; u moře jsou Řekové nejčilejší těsně před západem slunce.

Na klidné spaní u moře je proto na Patmu dost šancí, např. na pláži Petras, Lefkas nebo Geranou - jsou bez hotelů a cizinci mizí s posledním slunečním paprskem jako by je naprogramoval.

Trajekt na Leros jede opět v noci. V přístavu si dáváme gyros, pozorujeme rybářský cvrkot, peroucí se kocoury a v deset nasedneme na trajekt - jedoucí do Pirea. Teprve když naše kola obloží několik chopperů, zjistíme omyl. Náš trajekt má zpoždění, přijede až o půlnoci. Naštěstí se ještě stihneme i s koly prodrat ven a můžeme dál pozorovat noc. 

LEROS

Vystupujeme v jednu v noci, mapu ostrova musíme teprve koupit, dalekohledem toho potmě z lodi příliš nevykoukáme. Doleva nebo doprava? Je to jedno. Ani po rovné asfaltce se ve tmě dobře nejede (alespoň na jednom kole by neškodilo mít světlo). Na břehu se usazuje rosa, za zády nám štěkají psi, odbočujeme naslepo do vnitrozemí. Copak asi kolem sebe uvidíme ráno?

Především vidíme větve obrovské pinie, pak ucítíme vůni vysokých eukalyptů a ke kolům se přivlní dvě odrostlá štěňata (jakoby se chtěla omluvit za noční koncert). Z kopce nad námi zní vojenská trubka svolávající k rozcvičce a vedle nás se černají vchody do několika velkých opuštěných bunkrů, které za války hlídaly německou ponorkovou základnu.

Ostrov sám má podivnou pověst, je na něm totiž jedna z největších psychiatrických léčeben v Řecku. V době vojenské diktatury se v ní prý anonymně ztráceli političtí odpůrci režimu. Obyvatelům pověst jejich ostrova příliš nevadí, všichni jsou nějakým způsobem ekonomicky svázáni s ústavem, který zaměstnává okolo 1500 lidí. Proto o turisty není moc zájem a navíc jsou na ostrově problémy s kvalitní pitnou vodou. (Jeden z mála pramenů je u Kamary, jezdí k němu velká část ostrova.)

Jinak je na jihovýchodních ostrovech situace s vodou dobrá, problém spočívá v tom, že Řekové považují za pitnou jen tu vodu, kterou od zmrznutí dělí maximálně jeden stupeň. Raději nám nabízejí plechovky fanty a kupovanou zmrzlou vodu, než aby dali hostovi vodu z kohoutku. Opakovaně je ujišťujeme, že chceme ochi frio (ne studená) a zároveň s ní často dostáváme fíky, hroznové víno nebo třeba i talíř smažených rybiček. (Denně vypijeme okolo čtyř litrů a pravděpodobně i stejně vypotíme.)

Na ostrově zůstáváme jen tři dny, přespíme na romantické kamenité pláži Agios Nikolaos, ke které vede dobrý prašný sjezd opuštěným údolím. Škoda jen, že krásu kazí nafta usazená na kamenech. Naštěstí je jí v této části Řecka relativně málo. Další noc spíme opět u bunkrů nepříliš daleko přístavu, protože trajekt na Kalymnos vyjíždí pro změnu v šest ráno. V praxi to znamená, že na jízdním řádu je 5.30, na lodním lístku 6.00 a vyjíždíme v 6.25. 

KALYMNOS

Holý, vápencový a místy snad i dolomitový Kalymnos se noří z červánků a mlhy jako přízrak.

„Snad ani nevystoupíme a pojedeme dál, kde tady proboha může vést cesta?“ Je to jednoduché, z přístavu Pothia vede na obě strany tam a zpět.

Na východ k Vathi jedeme převážně traversem a pohled na úzký vápencový fjord je zajímavý. Pak projedeme úrodné údolí s pomeranči (teď jsou zelené, sklizeň je v dubnu a září - říjnu) a vystoupáme po úzké betonce do sedla na výhled a k začátku cesty na opuštěnou pláž (alespoň podle mapy). Výhled je úžasný, na cestu dál bychom museli být jiní adrenalinoví borci s podstatně jinými koly a bez brašen. A tak z 550 m n. m. klesáme zpět, pálíme si prsty o brzdy, v odpoledním vedru vyplašíme z kamene u cesty malou, 15centimetrovou sovičku a svou nespokojenost zchladíme v zátoce Vathi - nijak moc čistá není. (Brzdové lanko za celou cestu prasklo jen jednou, naštěstí téměř na rovině.)

Nezbývá než přes Pothii pokračovat druhým směrem. Kde ale spát v krajině plné pichláků? (Prozatím jsme píchli jen pětkrát, zdejší vegetace není tak zlomyslná, na Kykládách to minule bylo horší.) Zdejší pichlavá krajina vyhovuje kozám, ne cyklistům. Odbočujeme na mys Chali a při měsíčku zanocujeme u nového bunkru (po kolikáté už?) - jen tam je totiž rovina bez keříčků. Za měsíčku se také podělíme o špagety se dvěma černými kočkami, které přicházejí z nedalekého kláštera.

Silnice podél severozápadního pobřeží je až na pár kopců v první části před Masouri celkem v pohodě.

„Určitě dojeďte až za Skaliu, tam mi to připomíná Skotsko v řeckém kabátě,“ radil nám na lodi skotský cyklista, který hledal z Kalymnu spojení na ostrov Astypaleu, protože tam ještě nebyl (byl dobrý, ale na cyklopoutníka jezdil na příliš krátkou dobu).

Za Masouri provoz výrazně slábne, silnice traverzuje, u všech pláží stojí pensiony. Takže tam, přespat a zpět. Je to zajímavé a monumentální. Skály a skály. Není divu, že obyvatele kromě rybolovu živí už jen sběr mořských hub a exotických velkých mušlí, na které se muži vypravují na několik měsíců v roce k africkým břehům. Ještě zajímavější je to, že trajekt na Kos jede ve čtyři odpoledne a nikoliv v noci. 

KOS

„Kos je Rhodos v malém,“ říkali nám na Leru. Zčásti měli pravdu, raději proto nejedeme do hlavního města a přístavu Kos, ale na severozápad ostrova do Mastichari. Vzhled krajiny se změnil - rovina, rovina. To se to po týdnech soustavného desetiprocentního stoupání a klesání sviští. To si s klidem zajedeme i 30 km, abychom se v pohodě bez lidí vyspali. Pobřeží východně od Mastichari pro změnu připomíná jižní švédské pastviny: mlha, nízký zelený porost a velké jalovce tvarově vypadající jako javory a duby.

Další dny nevynecháme antický Asklipio, kde kdysi nemocní čekali ve spánku na návod, jak se léčit. Z něj se po prašné cestě (na mapě označené jako asfalt) propocujeme středem ostrova na západ. Nejprve přes holé vojenské prostory, pak krásnými lesy po silnici, kde malé mopedky z půjčoven nemají šanci (přesto tam jezdí). Najednou asfalt a horská vesnice Zia, kde není nic jiného než taverny, restaurace a obchody se suvenýry, z druhé strany sem totiž vede dokonalá silnice.

Sjíždíme na jižní pobřeží a další den v přístavu Kardamena pohrdneme nabízeným katamaranem na ostrov-sopku Nissiros. Na katamaran proudí davy turistů a na Nissiru je prý na sopku vozí autobusy. To tedy ne.

Pokračujeme směrem na jihozápad na Kefalos a nacházíme nedohledný pruh zlatavé pláže jen sporadicky přerušený malými skupinkami slunečníků. I tady se dá najít volná příroda. Pak už zbývá jen správně odhadnout kilometry, abychom stihli trajekt na Tilos, který, jak jinak, vyjíždí ve 4.30.

Sedíme na osvětleném nábřeží u cinkajících kladek plachetnic a pozorujeme noční život. Spíš ŽIVOT. Je mohutný, ale úžasně pohodový, přelévá se z jedné taverny do druhé diskotéky, šumí, snad trochu fetuje, určitě se málo opíjí a vůbec se nepere. Žádné černé kožené bundy a řetězy. Tady se život lehce s úsměvem užívá a my si jen tak lehce s úsměvem popojíždíme, to sem přece patří. 

TILOS

Na malý Tilos jezdí do několika pensionů u přístavu převážně Angličané. Ubytování je tak málo, že se jeho fotografie vejdou na jeden panel u malého informačního stánku v přístavu. To bude paráda, těšíme se. Byla. Zahájilo ji 15procentní stoupání a pokračovala muším útokem na prašné odbočce k vesnici ve skalách, kterou před 30 lety opustili její obyvatelé a odstěhovali se do nově vybudovaného přístavu. Z okenních děr prázdných domů vykukují kozy a v centru září čerstvým bílým nátěrem kostel.

Místo cizích turistů vtrhli na ostrov řečtí turisté a svými celosezonně postavenými stany obsadili všechny pláže. Opět jsme bez šance. Démonickou krajinou stoupáme k dříve izolovanému klášteru ve skalách. Pustá krajina potvrzuje fakt, že mimo sezonu má ostrov pouze 300 stálých obyvatel. Zarostlá terasová pole šplhající po kopcích svědčí zase o bývalém hustém osídlení. Záhadou zůstává, kdo platí osvětlení mohutné pevnosti na kopci, tady, na ostrově bez turistů. 

RHODOS

„Řekli jsme si, že prozkoumáme všechny ostrovy, tedy vzhůru na něj. Vždyť ho můžeme za pár dní objet a pak se přesunout jinam,“ říkáme si na přijíždějícím trajektu, když vidíme narvané pobřeží u hlavního města ostrova. Jako vždy ze všeho nejdřív kupujeme mapu a zjišťujeme další trajekt. Zatímco do Pirea je to bez problémů, do Thessaloniki jen v sobotu a do Alexandropouli v pátek (a 31 hodin!). Pak se vrháme na trh, protože na Tilu bylo ovoce značně předražené.

Se zaťatými zuby šlapeme jako o závod 24 rovinných kilometrů podél moře. Už aby byly hotely za námi. Jedno auto z půjčovny předhání druhé. Rychle, rychle.

„Jsme to ale pitomci, vždyť tady jde díky zahraničním turistům o život. Kam tak o svých dovolených spěchají?“ Hrůza končí za letištěm. Uhýbáme na první cestu k vodě, blíží se tma.

„Je to opravdu ono?“ ptáme se sami sebe nad kotlíkem, zatímco nás osvětlují reflektory dvacátého startujícího letadla.

O pár dní později ležíme nazí na břehu mezi písečnými liliemi. Scházíme k moři:

„Hele, zase tady běží ten pes a tentokrát si nese láhev,“ komentujeme jediného živého tvora v dohledu. Beru kolo bez věcí a jedu do 7 km vzdálené vesnice Apolakia nakoupit a pro vodu. Nakonec budeme nejspokojenější na tomhle turistickém ostrově s největší koncentrací hotelů v Řecku! Převážně rovné písečné pobřeží se zkrátka nedalo celé zastavět hotely. A když nejsou hotely, co by tam turisté dělali? Motýlí údolí, antické vykopávky Kamiros a Lindos, středověké hrady v Kastelos a za Monolithos - to vše se objede za jeden den. Co pak dělat na ostrově dál?

V podstatě celá jihozápadní polovina je k dispozici cyklistům. Z tolika možných a různorodých tras jsme naposledy vybírali na Lesvu. Tady se nám nejvíc líbila cesta Genadia - Apolakia a Moni Skiati - Lahania. Klidně jeďte s manželkou a cestovkou, kola si můžete i půjčit a na pláži se nemusíte nudit ani jeden den.

I když je Rhodos největší z Dodekanes a třetí největší v Řecku, víc o něm není třeba psát, průvodců v češtině je na trhu víc než dost. Teď se budeme 31 hodin válet na lodi, jedeme totiž do Alexandropouli. 

ZPĚT NA PEVNINĚ

Tah Thessaloniki - Turecko se postupně přestavuje na dálniční a dnes už se po něm dá jet v pohodě. Oproti minulým rokům se vztah většiny řeckých řidičů k cyklistům změnil a i tiráci mírně přibrzdí a pokud mohou, objedou nás obloukem. Kopce za Alexandropouli však potvrzují jiné nevýhody moderních silnic pro naše cykloputování: táhlá, dlouhá, rovná stoupání se necitelně zařezávají do krajiny a my s lítostí pozorujeme zbytky staré kroutící se asfaltky, tak krásně srostlé s přírodou.

Následující den zahájíme nezapomenutelným zážitkem - tříhodinovou jízdou po nově otevřeném dálničním úseku, na kterém mezi osmou a jedenáctou hodinou potkáváme čtyři auta. Po 120 rovinných kilometrech sjíždíme k řece Nestos. Překvapivě čistá voda (a studená!) a překvapivě čistý písek pro stan.

Za Vrasnou odbočujeme k jihu ke třem poloostrovům Chalkidiki. Přestože se držíme co nejvíc u břehu, je cesta na nejvýchodnější výběžek Athos samé nahoru a dolů. Do svatého mnišského státu Athos silnice nevedou (a mě ženu by tam stejně nepustili). Navíc jeho 2030 metrů výšky přitahuje déšť. Jsme nuceni hledat větve na tyčky a postavit stan - prší.

Prostřední prst Sithonia má na východním pobřeží  okolo 72. kilometru po celém Řecku známé místo na free  camping. A protože je to Řecko, pro nás možná trochu nepochopitelné, sjíždí se k němu přesně od cedule informující o přísném zákazu kempování. Nádherné skalnaté pobřeží s borovicemi, skalami a bílým pískem je v sezoně téměř neprůchodně obloženo stany, teď jich zbývá jen pár. Až na několik středisek, která mají smlouvy s cestovkami, tady sezona skončila. Severozápadně za Kaufos nedáme na mapu a držíme se co nejblíž u moře, tak krásný a opuštěný břeh jsme tady opravdu nečekali. Poslední úsek před N. Marmaras projíždíme chráněnou přírodní rezervací střeženou hlídači a před turistickým provozem zabezpečenou několika závorami. Pro cyklisty a pěší je ale prašná silnice volná. Kolo se fláká, my si báječně zaplaveme.

Kdo má štěstí, narazí po cestě na nejvýchodnější Kassandru v Agios Mamas na týdenní výroční trh, konaný na počátku září. Nefalšovaný chaos a rámus obrovského tržiště bude super tečkou za řeckým Řeckem. (Kousek před tržištěm je okolo ústí řeky stále ještě volný čistý písečný břeh.) Ani západní prst Kassandra není zcela ztracený, i když provoz je díky turistům pěkně hustý. Na samém jihovýchodě okolo Chroussou tabulka zákaz stanování upozorňuje zasvěcené na další známé stanovací místo.

Zbývá nasadit helmu, dojet na letiště a někde sehnat nové krabice na kola. Poslední je bez problémů, do Thessaloniki jezdí od letiště pravidelná autobusová linka a krabice věnuje každý cyklistický obchod. A pak už nemůžeme dělat nic jiného, než jen trochu smutně čekat. (Podle leteckých předpisů by se měly duše trochu vyfouknout.)

Posledních 40 kilometrů natočíme z Ruzyně domů. Je zima, hrozí déšť a řidiči na nás kašlou. Co taky s podivnými zaprášenými existencemi? 

Pokud vás zajímají čísla :

• najeto 3300 km, z toho 2200 km na ostrovech
• 15 trajektů stálo 9400 korun
• budete-li měnit peníze v Řecku, kurz vyjde o něco lepší
• píchli jsme sedmkrát, dvakrát prasklo brzdové lanko a tachometr bylo třeba v poledne chránit před sluncem, jeho displej v horku černal.

 zpět na I.část

Jste návštěvníkem této stránky od 12.03.2001.