CYKLOPOUTNÍCI 
NA 
ŘECKÝCH OSTROVECH

I. část

text: Irena Páleníčková
foto: Jiří Páleníček

Ta cesta určitě nebyla adrenalin, pravděpodobně nebyla ani dobrodružství, zato byla dokonalý relax. Povolený bezvízový limit překračujeme o dva dny, přesto se úředník pasové kontroly jen usměje:

„Vy jste tady byli tři měsíce, to se vám u nás muselo líbit, co?“

„Strašně, Řecko je bez chyby,“ nadšeně a po pravdě odpovídáme.

DOMA

Protože cesta měla být především o řeckých ostrovech a ne o cestě na ně, v první řadě jsme museli obstarat dopravu pro kola. Naštěstí se v Praze objevila cestovka specializovaná na Řecko a ta ve svém charteru zajistila po 7000 Kč zpáteční letenky pro nás a zadarmo pro obě kola. I když nejsou nejnovější, cestu snad vydrží.

„Stejně jedu pomalu, kolo mám přetížené a chci se dívat okolo,“ o pár týdnů později mávne rukou nad nepříliš skvělou značkou našich horských kol Belgičan Paul, který právě završil třináctitisící kilometr na své pouti Řeckem a Tureckem. Jediný nefalšovaný cyklopoutník, kterého jsme za tři měsíce potkali. Mávalo se mu to, kolo měl o několik tříd lepší.

„Cyklopoutník má mít na sobě a na kole prach všech svých cest,“ vysvětluje dál a my s trochou nedůvěry pozorujeme jeho ani jednou nepraný, nepromazaný řetěz.

 PEVNINA

Odlétáme 17. června.

„To nám snad do letadla nevezmou,“ kroutím hlavou nad 25kilovými krabicemi, do nichž jsme kromě kol přibalili ještě i část věcí. Co se nevešlo do krabic, pobraly dva slušivé černé igelitové pytle na odpadky oblepené izolepou. Jak jinak zabalit čtvery brašny, kanystry na vodu, kotlík, stativ apod.? Až se vše naskládá na kolo, co s prázdným slušným zavazadlem? Vláčet ho tři měsíce s sebou? Mezi zájezdovými turisty vypadáme tak trochu jako pokoutní trhovci pašující z Turecka levné zboží. Nevadí, na ostrovech jsme jako všichni ostatní, hlavně já - žena. Základním oblečením jsou tady totiž plavky a různě vysoký UV filtr.

Ve tři odpoledne začínáme šlapat do prvního kopce. 168 km z Thessaloniki do Kavaly vede převážně po rovině, jen na začátku číhá 1200 metrů vysoké pohoří. Postupně nacpeme brašny pomeranči, rajčaty, olivami, ovčím sýrem a vším tím báječným řeckým jídlem, které je tady na pevnině až neuvěřitelně levné. (Jak pojedeme po ostrovech směrem na jih, bude přibývat turistů, a tím pádem se budou zvyšovat i ceny.) Průměrnou váhu kol se všemi věcmi, 12 litry vody a nákupem na 2 - 3 dny odhadujeme přes 40 kilo.

Nazítří už jedeme po rovině podél moře. Překvapivě opuštěné pobřeží, spaní ani vaření na ohni není žádný problém. Praktičtější by byl malý PB vařič koupený v Řecku, aby se daly bez problémů dokupovat bomby. Oheň je určitě romantičtější, ovšem v suchém Řecku ničeném každoročně požáry ho lze těžko doporučovat. Pro skalní čundráky - největší výhřevnost mají olivy a pryskyřičnaté aromatické keříčky. Ty však děsivě oblepí kotlík mastnými sazemi.

Praktikujeme spaní typu kočkopes: ani ve stanu ani úplně pod širákem, které je pro vyšší ročníky s bolavými zády nepřekonatelné. Nafukovací dvojmatrace (pokud vím, nafukovací dvojkarimatku ještě nikdo nevyrábí) se zasune do nepostaveného stanu. Vznikne tak zvláštní prostorný lehký dvojspacák s měkoučkým poleženíčkem upotřebitelný ovšem jen tam, kde určitě neprší a kde po zemi neleze nic nebezpečně kousavého.

Kavala je posledním velkým městem před ostrovy. Poslední možnost koupit na kolo ty náhradní díly, které jsme zapomněli doma, koupit nový šnorchl, protože starý teče, a bohužel zajít k zubaři (u něj se ukáže, že i Čech všude bratra má - zubařův syn studuje v Hradci Králové). Město samo je čisté, krásné, rozložené na kopcích a jako ve většině řeckých měst (na pevnině i na ostrovech) je v něm kromě antických památek i středověká pevnost. Kola je možno odstavit v kanceláři Řeckého cestovního ruchu (E.O.T) v centru města nedaleko přístavu.

Před námi je první ostrov Thassos a plán, že po východních ostrovech s pomocí svých kol a trajektů dojedeme až na Rhodos. 

THASSOS

Ostrov jako stvořený pro tréninkovou cykloturistiku. Okružní silnice měří ke sto kilometrům a většinou vede podle břehu. Malé místní trajekty Kavala - Thassos jezdí každé dvě hodiny a z neznámého důvodu se na nich za kola platí (jinde ne). Ostrov by se dal objet i za den, my se poflakujeme týden, trajekt na další ostrov Limnos totiž dřív nejede.

Využíváme teplého moře, koupeme se a zvykáme si na kolo a horko - ve dne se teploty pohybují okolo 35 stupňů ve stínu, teplotu nad asfaltovou silnicí raději neměříme. Už v červnu je na ostrově dost českých turistů (jezdí sem hned několik našich cestovek). Moře je značně vylovené, a pokud k večeři neplánujete osobně chycenou chobotnici, šnorchl a potápěčské brýle můžete postrádat.

Odbočujeme do vesnice Theologos, přikrčené na úpatí suchých hor (12 km do vnitrozemí), a užíváme si pohodové jízdy po uklidňujících prašných cestách v hájích starých mohutných oliv, v nichž se zastavil čas (jižně od přístavu Skala Prinos).

Vracíme se do Kavaly a s koly ověšenými igelitovými taškami vjíždíme na první z velkých trajektů. Lístky je zvykem kupovat v kancelářích příslušných dopravních společností. Kromě obřích trajektů zajišťují v létě dopravu katamarany a létající delfíni, ty jsou ale pro kola s věcmi nepoužitelné, i když na rozdíl od trajektů jezdí vždy ve dne.

Trajekty pro nás představují jakési doprovodné vozidlo zajišťující samoobslužný servis - dá se na nich prát (většinou teče i teplá voda), popř. najít sprchy a jednou za čas si spláchnout pot a krémy. Protože se na trajektech musí luxovat koberce, jsou na nich volně k dispozici zásuvky a v klidu se tak dá dobít mobil. 

LIMNOS

Silničně není příliš dobrý, protože je nutné několikrát jet tam a zpět stejnou cestou. Díky svému v pase přeštípnutému tvaru nemá totiž okružní silnici a na svých 260 km pobřeží plážemi příliš neoplývá, je však jedním z nejpanenštějších ostrovů - zahraniční turistika je téměř nulová.

Osel, mula a mezek jsou stále běžným dopravním prostředkem. Dopravní prostředek je to ale poněkud jankovatý a lekavý - raději mu proto vždy dáváme přednost a kola vedeme po opačné straně cesty. Nechceme riskovat, že by babka mohla spadnout a zlámat si kosti.

Ve vesnicích jde život tradičním stylem: muž před východem slunce odchází na pole, na vinici nebo do sadu, a může-li si to dovolit, za 2 - 3 hodinky končí. Pak se osprchuje, snídá, pije kávu, pivo nebo kořalku, povídá se sousedy, sedí v hospodě a pozoruje okolo jedoucí cyklisty (má-li k tomu příležitost). Po obědě spí, před západem slunce opět trochu pracuje a po večeři se zase stěhuje k ostatním dědkům do taverny.

My z tohoto na první pohled velice lákavého životního stylu nuceně vybíráme ranní vstávání, protože se lépe jezdí, odpočinek v chládku mezi jednou a čtvrtou, kdy dospáváme ráno, a předvečerní práci, tedy druhou várku kilometrů. Nejlíp se nám pospává za řevu cikád v mihotavém impresionistickém stínu pod olivami.

Limnos má stromů minimálně, protože je už od středověku jednou velkou obilnicí - žně vrcholí v červnu a stín pod košatými fíkovníky na strništích je v poledne neodolatelným lákadlem. Pitná voda je bez problémů, kašny jsou všude, fontánka je dokonce občas i uprostřed polí, která se táhnou až k opuštěným břehům bez hotelů. Zpočátku nás na nich sice trochu rušila maskovaná děla a tanky střežící hranice před Tureckem, ale nakonec, proč nespat na liduprázdné pláži, kterou z obou stran hlídají tanky? 

LESVOS

„A jsou tam lesbičky?“

To asi byla nejčastější otázka, kterou jsme dostávali po návratu. Jsou, ale je to téma pro časopis s trochu jiným zaměřením. Nás zajímá kolo. Na Lesvu se dá jezdit do padnutí - dokola, napříč, nahoru a dolů ... někdy se najde i rovina ... chce to jen pořádnou mapu, aby asfaltky byly asfaltkami a prašné silnice prašnými. Viděli jsme dokonalé speciálky 1 : 50 000 - koupené v Belgii (řecké turistické mapy stojí okolo 400 drachem, průvodci 2500). Oproti situaci před 4 - 6 lety přibyly sice ukazatele, ale průjezd vesnicemi je stále stejně specifický. S prvním domem se silnice roztříští do změti hrbolatých uliček, které se spojí až za posledním domem. Kdo vyjede správně na první pokus, má šanci na dobré umístění v orientačním závodě.

Výjezd z hlavního města = přístavu Mytilini (to je zároveň i běžně používaný lidový název pro celý ostrov) směrem na sever je šok - 6 km zástavby s rozpadajícími se továrničkami je na ostrovech něco naprosto výjimečného. Mytilini samo je na náš vkus příliš velké (30 000 obyvatel). Naštěstí se v případě nelidského ranního odjezdu dá přespat v městském piniovém háji severně od přístavu. Totéž je možné i na Limnu - a oboje jsme byli nuceni využít.

V Athénách je vyhlášen stav ohrožení, teploty na slunci stoupají nad čtyřicet stupňů a my jedeme polední rozpálenou krajinou bez jediného stromečku k největší geologické zvláštnosti ostrova - zkamenělému lesu. Stáří kamenných klád se odhaduje na 15 až 20 milionů let!

Ke klášterům Petra, Mandamados a Ypsilou se pojí zajímavé pověsti a ke všem jedeme raději brzy ráno. Z Ypsilou je vynikající rozhled a kus před klášterní branou má silnice takový sklon, že nám při tlačení podkluzují nohy. V Eressu, rodišti antické básnířky Sapfó, je naopak pohoda. I dnes se tady scházejí milující se dívky a nám se na vzdáleném konci pláže moc dobře spí. Nejkrásnější a nejodlehlejší pobřeží na spaní jsme našli mezi Eressem a Sigri, chtělo to ovšem mít dost pitné vody a jídlo. (My jsme v té době neměli nic, a tak jsme místu mohli jen zamávat).

Vatera je prý nejdelší pláž v Evropě (12 km, na jednom konci téměř bez zástavby). Za ní na nás čeká nová prázdná asfaltka zpestřená prašnými cestami, které si vzaly za vzor skokanské můstky. Skrz husté piniové lesy tak vyjedeme na nejvyšší pohoří ostrova (968 m). Snad je nestihne osud lesů na jiných ostrovech a nelehnou popelem.

CHIOS

Chios je poslední z trojice ostrovů bez davů zahraničních turistů. Nám je sympatický i tím, že konečně přestala vedra sužující celé Řecko (v pět odpoledne v chládku 37 °C).

Z hlavního města a přístavu Chios vyjíždíme jako vždy proti směru hodinových ručiček (v opačném směru by mezi námi a mořem byla silnice). Severovýchod ostrova je relativně   opuštěný, málo osídlený, místy porostlý stromy  a bohužel u Nagosu i vyhořelý. Nabídne nám dobré cvičení na stoupání a klesání po prašných cestách. Ty jsou v této části ostrova téměř bez provozu, někde se v nich však nevyznají ani příslušníci místní vojenské posádky. Nakonec nám nezbude než počkat na stádo ovcí a jejich pasáka. Ten bohužel potvrdí naše obavy, dál silnice nepokračuje podle mapy, ale klesá o 400 metrů níž k moři po směsi bagrem vyrvaných a urovnaných skal a děr, aby ráno zase vesele ihned vyrazila vzhůru. (Díky převážně zelenino-ovocné stravě a pocení jsme už zhubli o šest kilo.)

Nejzajímavější částí ostrova je na jihovýchodě ležící oblast Mastichochorion. Pryskyřice z jen tady pěstovaných stromů mastix se odedávna přidávala do sladkostí (i pro sultánův harém) a žvýkala se (zkoušíme to - nic moc). Ostrov bohatl, lákal piráty a musel se bránit. Obraně sloužila i speciálně stavěná kamenná města - pevnosti, která dnes začínají přitahovat turisty. Není pochyb o tom, že turistický průmysl brzy zpracuje Chios k obrazu svému.

Teď je ostrov stále ještě ryze řecký, a tím pádem i zajímavý. Na některých jeho plážích volně stanují Řekové, i my bychom mohli bez problémů stavět stan (kdybychom ho měli celý i s kolíčky a tyčkami). Při spaní pod širákem řecký free camping trochu překáží, a tak jedeme dál. Průvodci chválená pláž Vroulidia je sice krásně běloučká, ale nic pro kola, vedou k ní dlouhé schody. Totéž platí o nedaleké luxusní pláži Emporia. Na její černé sopečné valounky vede schodů jen pár, ale vedou ztéměř lázeňského, kamenno-betonového nábřeží s lavičkami a nedalekým velkým parkovištěm. Zato spaní v mastixových sadech pod zříceninou velké strážní věže nedaleko Dotia má atmosféru ničím nezkaženou.

Při cestě vnitrozemím k opuštěné kamenné vesnici Anavatos si po pěkné asfaltové klikatici vyšlápneme k sedmistům metrům nadmořské výšky. Kromě výhledů nám příroda nabídne i spaní na silné vrstvě piniového jehličí. Musíme se ale spokojit se studenou večeří. Oheň v jakékoliv podobě je tady opravdu nebezpečný.

Cyklistický Chios dostává tři hvězdičky, fotograf mu přidá další. Černý puntík si vysloužil za celo-
ostrovní svátek svaté Markéty, při- 
padnuvší na sobotu. Místní si ho spojili s nedělí a na dva dny zavřeli obchody. Protože stravování v restauracích do našeho konceptu cykloputování nezapadá, byly dva dny na jídelníčku sušenky.

Náš přítel Paul se vrací z Chiu do Turecka, je to nejblíž - 1,9 km. Trajekty jezdí i ze Samu a Lesvu (poslední stojí 35 USD).

SAMOS

Ještě v červnu 2000 si po právu zasloužil přívlastek nejzelenější. V červenci téhož roku už byl nejsmutnější, protože 30 procent tohoto hustě zalesněného ostrova pohltil týden trvající požár. Jet 35 km krajinou, která před 14 dny lehla popelem, by si zasloužili jen ti, kteří mají požár na svědomí. Stoprocentní smutek, jen cesty už stačili prohrnout buldozerem. (Města a turistické oblasti na severu požár vynechal, protože je lidé uhlídali).

Ostrov má tři přístavy a díky tomu i dokonalý zmatek v informacích o dopravě. Na trajekt se raději ptáme jen v tom přístavu, odkud chceme vyjíždět (ani na údaje v počítačích není spolehnutí).

Severní trasu Vathi-Karlovassi tvoří 40 km asfaltky se silným provozem a pár ukázkovými plážemi bohužel zablokovanými restauracemi a slunečníky. Za Karlovassi je dobrá pláž pro free camping. Do obou přístavů jezdí trajekty    z Chiu, z Karlovassi jede trajekt na Ikarii. Jižní přístav Pythagorio zajišťuje spolu s Vathi další cestu na jih. Připomene nám, čemu se rovná součet čtverců nad přeponou, protože se zde narodil Pythagoras a v přístavu má zajímavý moderní pomník. Z antiky na ostrově zbyla ve své době největší svatyně bohyně Hery (Ireon), úctyhodné dílo představuje také tzv. Euphalinův tunel, který přiváděl vodu do města.

Západ Samu je při pohledu z moře monumentální, ale objet se bohužel nedá, okružní silnice neexistuje. Naprosto nejhezčí spaní je na jihu ostrova na pláži Phili Amnos, kola jsme k ní ale museli spustit po provaze - cesta končila písečným srázem. Krásná byla i pláž Tsoufala, dnes však leží v centru spáleniště. 

IKARIA

Protože chceme vidět Ikarii a pak pokračovat dál na jih, nezbývá než jet Samos-Ikaria-Samos. V moři u ostrova se prý utopil Ikarus, odtud atypický název bez koncového -os. Ikaria je zrovna jako Kalymnos a Kos pro kola trochu problematická. Ani jeden ostrov nemá totiž okružní silnici a alespoň část cesty je nutné šlapat tam a zpět.

Silnice okolo západního pobřeží není na mapě propojená. My ale po předchozích zkušenostech informacím nevěříme a jedeme. Dokonalý traverz, co se nadmořské výšky týče, kvalita prašného povrchu sporná. Minimum aut, civilizace zmizela, ani cinkající ovce tady nejsou. K vodě se kvůli pichlavým keřům, skalám a vlnám nedá a mapa měla výjimečně pravdu. Ostrov se opravdu nedá objet. Končíme u chudičké vinice a jako stoleček a poličky nám poslouží český Zetor, pracující jinak na vinici a při prohrnování cesty.

Ráno se mi podaří mírně si na skále podvrtnout kotník, a tak se mi napříč ostrovem nejede nejlíp (jedeme středem přes Petropouli). Cesta stoupá uzounkou asfaltkou mezi olivami a piniemi, projede se trochu po zelené rovině a nově vybudovanou vápencovou hrůzou klesne do dalšího údolí, kde nás zvědavě pozorují - kozy. Škoda jen, že je neumíme podojit. Na závěr čeká stoupající budoucí široká supersilnice, dnes oděná do podoby bílého prachu z rozdrcených okolních skal. Prach už dávno pokryl vše okolo a teď se vrhl na nás. V deset je dokonalá tma a kotník intenzivně protestuje.

Uhneme z cesty k pastvinám, odhrabeme z písčitého dna potoka suché kozí bobky, opět povečeříme chutné sušenky a za chvíli nevíme o světě. Ráno si chvíli vystoupáme do průsmyku a zjišťujeme, že u zdejší kapličky se dalo pohodlně spát. Kdo a proč financuje nákladné stavby navíc ničící krajinu bez lidí, je nám záhadou (podle informačních tabulí usoudíme, že je třeba proinvestovat peníze věnované Evropskou unií). Pak opět až dolů k moři, ale naštěstí má Ikaria dva přístavy, a tak se nemusíme vracet.

dokončení článku

Jste návštěvníkem této stránky od 08.03.2001.