Když na severozápad tak na ISLAND
 zastavení na Faerských ostrovech

text a foto: Jan Vlasák

Cítím potřebu změnit vzduch. Už jsem se nabažil zemí na východě. Severozápadní teritoria - tam je rekreace! Večer zalehneš ke spánku beze strachu, že se probudíš bez bicyklu. Četníci ani celníci neotravují pokusy pumpnout tě o peníze. Není tam vedro a vyprahlo. Voda je čistá a vzduch taky. Automobilisti nejsou nebezpeční ztřeštěnci. A když na severozápad, tak na Island.

PŘEDSTAVY O ISLANDU

Vrtá mně v hlavě, čím každého tak uchvátí. Na fotkách vypadá načisto fádně. Je tam zima, pořád prší a silně vyfukuje. Islanďané jsou nerudní a cizince nemají rádi. Silnice jsou jedna podlouhlá hromada ostré škváry a kamení, hrbol přes hrbol. Je tam extrémně draho.

Musím uvést i nějaké klady, abych zachoval zdání objektivity. Že prý se tam absolutně nekrade a lidé se vyskytují velmi řídce. Island je velký jako Českomorava a žije tam jen čtvrt milionu obyvatel, z toho 170 000 v hlavním městě. Tudíž je tam čisto a málo automobilů. Islanďané se dožívají v průměru 78 let.

„U nás je země zahalena do lesní zeleně, zlatého klasu a panelové šedi. Až na pár výjimek - třeba horských hřebenů - je celý povrch umělý. Činorodí lidé střední Evropu tisíckrát rozorali, oseli, vykáceli, rozbombardovali a znovu přestavěli. Na Islandu je země dosud nahá, surová a zásah lidské ruky způsobil změny jen nepatrné,“ píše Jirka Havel ve své knížce „Islandská setkání“. Jsem fakt zvědav, co ten Island udělá se mnou. Hlavně vzít dostatek igelitu a dalších ochranných prostředků - proti dešti samozřejmě.

 JAK VYDĚLÁVÁM PĚTISTOVKU DENNĚ

Unavuje mě přenášet obtěžkaný bicykl z jednoho dopravního prostředku do druhého. Pojmu vandr jako za mlada. Za řídítka usednu již doma ve vlasti. Přes oceán to po vlastních, pravda, nepůjde. Zvolil jsem loď, i když není levnější než letadlo. Loď mně připadá stylovější a zajímavější. Vyplouvá z dánského Hanstholmu 10. června. To ještě není sezona a lodní lístek je levnější. Svezení busem do Hamburgu by teoreticky stálo 2200 kaček. Ten leží v polovině vzdálenosti mezi mou chalupou a Hanstholmem. Hamburg jsem míjel čtvrtý den od rodné vísky. Příjemným způsobem jsem teda vydělal pětistovku za den.

Výlet začíná stylově - mezi vyhaslými sopkami Českého středohoří. Za Lovosicemi jsem pokecal s důchodcem na galuskáči.

„Na takhle naloženém kole by mě to nebavilo. Mám radši kratší závody. Že na vandru urazíš den co den stovku? Jak na to trénuješ?“

„Vůbec nijak. Sice jezdím na kole pořád a všude, ale za týden to není víc než sedmdesát kiláků. Naopak před vandrem se snažím pohybovat co nejmíň, abych se obalil tukem. Ten by se měl, když přijde na věc, přeměnit na energii. Formu vyladím první týden a pak letím jako pták.“ (Slepice a koroptev jsou taky ptáci, že jo).

V Teplicích nakupuju poslední potraviny za postkomunistické ceny a dávám sváteční oběd - chléb s hermelínem. Ten si nebudu moct dovolit delší čas.

Překvapila mě malá hustota štětek na cestě E 55. Nesleduju tuhle problematiku, tak mně možná unikla nějaká opatření kompetentních.

NĚMECKEM PO OKRESKÁCH I PO DÁLNICI

V Německu je bezproblémová pohoda až na tu přílišnou upravenost. Zajet k chalupě poprosit o vodu znamená porušit přesně rovné a rovnoběžné rýhy od hrábí v písku. Někteří domorodci byli kvůli tomu nevrlí.

To se ví, že Hamburg jsem objel. Zato mi desítky slimáků poslintaly stan. Jsou to inteligentní tvorové. Pochopili, že se mně to nelíbí. Po rozednění slezli a zmizeli v trávě.

Když si nechci komplikovat život tápáním po mizerně značených okreskách (ve východním Německu jsou cesty označené podstatně líp), nevyhnu se dálnicím kolem větších měst. Nebývají delší než 20 km. Pár aut na mě výhružně troubí. Ať se jdou vypchat.

Severně od Neumünsteru jsem jako na potvoru píchl kousek před transformací dálnice v běžnou silnici. Naložené kolo s prázdnou pneumatikou nelze tlačit. Plášť se vyzuje, duše zkrabatí a procvaká o asfalt. Opravuju na ostrůvku uprostřed křižovatky. Policejní auto mě nepřekvapilo. Oxiduju tady příliš dlouho. Dvě mladá děvčata. Mluví anglicky.

„Jak dlouho vám bude oprava trvat?“

Tváří se trošku otráveně. Přidělávám jim práci. Nemohl ten defekt pár set metrů počkat?!

„Chvilku. Nasadím rezervu a mizím.“

Děvčata usedla do auta a se zapnutým majákem jela ten kousek za mnou.

„Čao, děkuju!“ na pozdrav troubím příručním klaksonem.

 PRVNÍ PRŮŠVIH S NEPROMOKAVÝM OBLEČENÍM

Je to dobrý. Brzo budu na dánských hranicích. Tady už není takové vedro jako u nás na jihu. Ráno začalo pršet - docela hustě - a já při té příležitosti zjistil, že moje pončo, které by správně nemělo prosáknout ani pod desetimetrovým sloupcem vody, se chová jako ten nejlevnější silon. V Chorvatsku by mě to nevzrušilo, ale já mířím na studený, deštivý, větrný Island. Co teď? Goretexovou bundu za stovky marek? Musím uznat, že by to byl přiměřený trest za laxní přístup k přípravě. Ještě s tím počkám.

První dánská noc proběhla v suchu velké haly plné desek, zabalených do pevného igelitu. Pocházejí ze Švédska a evidentně zde končí svou pouť. Vzal jsem si jen tolik, kolik nezbytně potřebuju, abych se do něj zabalil, když prší. Prozatímní řešení. Funguje perfektně, ale jen do určité síly větru.

Spěchám po západním pobřeží Jutského poloostrova   mezi písečnými dunami porostlými řídkou trávou    a stejnou kosodřevinou, jaká roste v Tatrách. Cihlové domky bez omítky s rákosovými střechami stojí v dolících mezi těmi hromadami písku i na nich. Moře je blízko, hned za kopečky, ale celý den jsem je nespatřil.

Vítr, přímo vichr, fouká od západu, od moře. Nic mu nebrání v rozletu. Řádí tady zřejmě nonstop. Stromy rostou nakloněné doprava. Remízky, chránící chalupy, začínají od západu nízkými keři, postupně se zvyšující, až jsou z nich stromečky a pak stromy, takže lesíky jsou zvláštně šikmé. Svistot vrtulí větrných elektráren si s ničím nelze splést.

Na plůtku před chalupou trčí větrník se zalomenou hřídelí. Pohání zběsile zobající překližkovou slepičku.

Před statky jsou na stolcích vyložené pytlíky brambor, cedulka s cenou a krabička na peníze. Nikdo nehlídá, jestli kupující fakt platí. Můj nový kamarád Svend si stěžuje, že kdosi dal do pokladničky místo místních peněz deset portugalských escudos. Jižní letora se holt nezapře.

Mladá moderní děvčata nosí šílené kalhoty od kolen do širokých zvonů se všitými klíny z divoce vzorovaného materiálu a mohutná bagančata ŕ la Pepek námořník.

„Nekrmte prasata!“ hlásají cedule kolem cesty. Prostě exotika každým coulem. Koček jsem neviděl mnoho. O to více poletuje po Dánsku kosů.

Problém nedostatečné ochrany před studeným islandským deštěm mi leží v hlavě. Svend pro mě vhodný žaket nemá a mrzí ho to. Náladu mu spravil kamarád z vedlejší vesnice, který mi věnoval staré nepromokavé kalhoty.

 ČEKÁNÍ NA LOĎ

9. června jsem přijel do Hanstholmu a v přístavu zjistil, že je to fakt ten správný Hanstholm, ze kterého zítra odplouvá velikánská loď jménem Norröna na Faerské ostrovy a dále na Island. Prima.

Ubytovávám se v bytelném bunkru z druhé světové. Ze zápraží mám nádherný výhled přímo na západ, ale tady na severu je den zatraceně dlouhý. Když se slunce konečně fotogenicky nořilo do vln oceánu, já už beznadějně spal.

V turist-informacích jsem získal prospekt o Faerských ostrovech s mapkou. Zvěsti kolující po Čechách říkají, že tam pořád prší, ale z fotek v prospektu je evidentní, že je to nesmysl. Je tam naopak stále hezky.

V přístavu se nás sešlo šest cyklistů. Dánský stařík na starém kole s úzkými pneumatikami, mladý Němec v riflích má nohavice sepnuté kolíčky na prádlo, aby se mu nenamotaly na převodník. A tři na horských kolech jsou taky z Německa, ale z východního - od Drážďan. Holka a dva chlapi. Oba táhnou za sebou dobře vyhlížející přívěs. Stojí prý 600 marek. No to snad ne. Vždyť je to jen pár trubek a kolečko. Tenhle vozík je zřejmě v Německu populární. Viděl jsem jej ještě mnohokrát. I oni hodlají strávit na Islandu pět týdnů. My - neautomobilisti - si můžeme dovolit být tam tak dlouho, protože míň utratíme.

Norröna přistává a je tak obrovská, že mně připadá nemožné, aby se na moři rozvlnila tolik, že každý druhý dostane mořskou nemoc. Já onemocním určitě. Bývá mi blbě i v autobuse.

 VŮBEC JSEM SE NEPOZVRACEL

Tož prvně zjistit, kde se tu zvrací. Přes zábradlí by to šlo. Je potřeba zvolit závětrnou stranu. Pochybuju, že bude čas a nálada zjišťovat, odkud fouká vítr. U recepce jsou k dispozici velké papírové kelímky. Dalo by se i na WC, pokud nebude obsazené.

Z nejvyšší paluby je pěkný pohled na Hanstholm. Konkrétně na velký přístav a travnatou pláň nad ním. Pár domů a velký supermarket jsou schovány za kopcem.

Ve Viking-klubu promítají filmy o Faerách a Islandu. Skutečně je tam pořád hezké počasí a krajina taky.

Je skoro půlnoc, když uléhám na svoje lůžko č. 722 - v nepříjemné kabině bez okna s třikrát třemi palandami nad sebou - na osmé palubě. Tahle loď je skutečně veliká. Divné mi připadá, že nejdražší kabiny jsou úplně dole. Vždyť kdybysme se potápěli, tam je nejmenší šance na záchranu.

Venku je jen moře a slunce. Všechno je od čehosi jako písek. Stačí ochutnat, aby člověk zjistil, že je to sůl. Na první pohled je hladina vodorovná. Nějaké vlny vůbec nevidím. Ale houpání je zatraceně cítit. Ležím totálně paralyzován. Špatně se mi dělá, už když zvednu hlavu. Výprava na toaletu je náročný podnik. Prázdný žaludek je na mořskou nemoc to nejhorší. Přinutil jsem se pojíst a naprosto vysílen se zřítil zpět na kavalec. Vleže se dá plavba přežít relativně dobře. Za celých 36 hodin na moři jsem požil jen jeden kinedryl a vůbec nevrhnul.

 DVOUDENNÍ VANDR PO FAERSKÝCH OSTROVECH

K životu mě probere až pocit klidu a stability. Aha, pevnina je na dohled. Jemně mrholí z nízkého mračna.

Náš přístav a současně hlavní město Faer se jmenuje Torshavn. Se svými 15 000 obyvateli je tady bezkonkurenčně městem největším. Koukáme na barevné domečky rozeseté po trávě. I keř či dokonce strom lze spatřit, ale jen ve městě. V nejbližších týdnech si stromů asi moc neužiju.

Nám teď nezbývá než dva dny čekat, než se Norröna otočí do norského Bergenu a zpět. To se ví, že nebudu sedět tady v Torshavnu, když mně lodní společnost neplatí hotel. Podniknu výlet na vedlejší ostrůvek Eysturoy. Dostanu se na něj po mostě. Jaksi nemám chuť vlézt na jakoukoliv loď.

Faery - to je změť špičatých kopců, trčících tři čtvrtě kilometru nad moře, na osmnácti ostrovech. Výlet bude nepochybně zajímavý, pokud nebude tak tmavá mlha jako zrovna teď.

Němec v džínách oblékl perfektní goretexový žaket, sepnul nohavice kolíčky na prádlo a vyrazil hledat kempink. Dánský důchodce zvolí penzion.

„Jedu na venkov, do hor,“ sdělil jsem trojici Němců a oblékl prořídlou bundu Made in Hongkong - dar francouzského dědečka z devadesátého čtvrtého roku. Hans, Mike a Naďa, že tam míří taky, tož jedeme spolu.

Strmé travnaté stráně jsou rozdělené na docela pravidelné kosočtverce vodorovnými pásy skal a svislými bílými čarami bystřin, spíš vodopádů. Mraky se trhají a brzo ovládlo oblohu slunce.

Zdejší ovce se liší od lidí tím, že je nebaví život ve stádu. Potulují se po krajině, tu tři ovečky, tam čtyři, támhle dvě... Jeden by nevěřil, že jich zde žije 150 000 - třikrát tolik, co lidí.

Vesnička Eidi na severním konci ostrova Eysturoz je barevná jako legoland. Nad ní trčí hora - pařez - vysoká 450 metrů. Pod ní letos potřetí prožívám rozkvetlé blatouchy. Poprvé to bylo s Jaňulkou doma, podruhé o měsíc později v Tatrách.

Většina zdejších silnic vede tam a zase zpátky. Avšak my se nevracíme stejnou cestou. Naše objízdná trasa vede přes pořádný kopec. Ke všemu se kazí počasí. Vodorovně prší a vichr s námi cloumá tak, že musíme jít pěšky.

V Německu se prý traduje, že na Faerách prší 287 dní v roce. Letmo jsem vzpomněl na prospekty a pohlednice.

„Tohle kdybych věděl, tak bysem sem nechodil.“

Igelitový žaket, zakoupený před Hanstholmem za nekřesťanských 50 krone, jsem roztrhl hned při oblékání. Vichr je prudší a prudší. Snaží se nás porazit, i když jdeme pěšky.

Nahoře v průsmyku je zděná budka - nezamknutá a obyvatelná. Ještěže mě tu Němci mají. Nejsou zvyklí nocovat v tomto stylu. Projeli by kolem bez zastavení. Domeček je malý, ale vejdeme se. Utěsnit se dá jako opravdický dům. Je tu elektřina. Svítíme zářivkou a topíme radiátorkem. Ničemu se nedivíme. Třeba je to tady normální.

Snad nás ten uragán neodnese. Snad do rána poleví. Do Torshavnu to máme 70 km a Norröna nepočká. Pojedli jsme a spokojeně se zavrtali do spacáků.

„Jet z Drážďan do Hanstholmu na kolech? O tom jsme vůbec neuvažovali. Nemůžeme se uvolnit z práce na tak dlouho.“

„Taková dálková jízda je vlastně můj džob,“ říkám.

„To je ideální konstelace.“

„Jo. Nesmíte se nechat omezovat svýma potřebama a žádostma. Pak vystačíte s menšími penězi a budete free.“

Vichr změnil směr o 180 supňů a je snad ještě horší než včera.

„Mám pro tebe perfekt žaket,“ pravil Hans, „z goretexu.“

Na toto je fantazie, sen. Bunda nemá kapuci, ale to řeší upravená igelitová taška. S tímhle mám zkušenosti. Momentálně mi nic nechybí k absolutnímu štěstí.

Deset hodin. Musíme jít, i kdyby se venku čerti ženili. Jsme přímo v sedle. Doufáme, že o pár metrů níž už nebude vichřice tak strašná. K silnici to máme dvacet metrů, vítr na levoboku. Nejlepší by bylo se plazit, ale co s kolem? Na cestě se točíme k uragánu zády, drápeme se do sedel a bez šlapání jedeme stylem opilců do kopce. Vozovka se brzo láme do doliny. Déšť v tomhle šílenství ani nevnímáme. Otevřel se pohled na fjord hluboko pod námi, hory za vodou a naši silnici, klikatící se dolů k vísce.

Za zatáčkou se vichr opřel z boku. Musíme pěšky. Pokračujeme podél moře, naštěstí většinou po větru. Když se cesta stočí proti, nastává lítý boj o každý decimetr.

Jsme na opačné straně hor. Skrz ně provrtali Faeřani dlouhý neosvětlený tunel. Protiprůvan je v něm decentní. Trochu jsme si odpočinuli od běsnících živlů.

Přes most zpět na ostrov Streymoy to kupodivu šlo celkem dobře. Zato v závěru dalšího fjordíku jsem se na silnici neudržel a musel se posunovat po náspu vedle cesty. Naďu to dostrkalo na pláž. Lehla si mezi kameny a čekala, až ji přijdeme zachránit. Přitom nikde není převrácená popelnice či odnesená střecha. I autobusové čekárny s přehledem vzdorují. Asi je tohle tady normální. Jakpak asi bude na Islandu?

 PLAVBA NA ISLAND

Kotvu jsme zvedli před půlnocí. Dost se zešeřilo, ale obloha zůstala mezi tmavými mračny světlá. Tady klesá slunce už jen nehluboko za obzor. Proplouváme mezi ostrovy - mezi kužely hor, nad nimiž visí oblaka neskutečně pravidelných tvarů, zformovaná snad nějakými vzdušnými proudy. Obraz, zrcadlící se ve vodě, narušil rybářský kutr. Úža zážitek. Jdu zalehnout.

Na Island - do přístavu Seydisfjordur na východním pobřeží - je to blíž než z Hansthomu do Torshavnu. Pouhých 450 km. Dnes to s náma hází teda šeredně. Kocovina je těžká, ale neumřel jsem. Už další den po obědě jsme vpluli do klidných vod fjordu. Choroba rychle mizí. Počasí taky vypadá dobře. Před hodinou na rozvlněném oceánu jsem si myslel něco jiného, ale teď musím konstatovat, že život je přece jen fajn.

 UŽ ABYCH TO MĚL ZA SEBOU

Z lodě vyjíždějí jako první dobrodruzi na motocyklech. S plechovými skříňkami na bocích jsou širocí jako automobil. Odjeli do kopců, dělících nás od vnitrozemí. Víckrát jsem je nespatřil.

Kromě nás šesti cyklistů, co plujeme z Dánska, vystoupilo s bicykly ještě pár Amíků. Ti nastupovali v norském Bergenu. Krajana jsem nepotkal.

Džínový Němec ani dánský kmet nepřekvapili. Jdou bydlet jeden na oficiál kempinkplac, druhý do penzionu. Na Faerách nevytáhli paty z Torshavnu.

Já se třemi kamarády a jedním Američanem jsme vyjeli 650 metrů nad moře na horskou pláň s fleky starého sněhu na černé škváře a napolo zamrzlými jezery. Bivakujeme v „emergency shelteru“ - červeném vagonku. Vejdeme se tak akorát. (Na mapách jsou tyhle útulny zakreslené).

Vzduch je tak průhledný, že slunce nízko nad obzorem oslňuje, jako by bylo poledne.

Další den začne moje putování po Islandu. Jaksi se na něj ani moc netěším. Už abych ho měl za sebou. V té střední Evropě je přece jen nejlíp.

ZE ŽIVOTA CYKLOTREMPA

Zaujalo vás právě dočtené vyprávění o velké cykloturistické cestě  Jana Vlasáka, kterou absolvoval v letošním roce? Chcete se o ní dozvědět více? Máte jedinečnou šanci! Vydavatelství Cykloturista vydalo jeho další knihu, která kromě cest na kole do Pobaltí, Rumunska, od Bajkalu přes Sibiř a do Kazachstánu a Kyrgyzstánu podrobně popisuje i tento „vandr na kole“,  který trval 80 dní a cyklocomputer se po něm zastavil  na 6100 kilometrech. Knihu si můžete objednat prostřednictvím našeho CYKLOSHOPU.

Jste návštěvníkem této stránky od 8.11.2000.