Když na severozápad tak na ISLAND
 drsná země přátelských lidí II. část

text a foto: Jan Vlasák

PŘES POUŠŤ ZLOČINCŮ

Plánuji objet Island proti směru hodinových ručiček. Při tomhle prima počasí se neubráním hlasitému zpěvu. Po hladkém asfaltu vedoucím od přístavu Seydisfjord ukrajuju první kilometry islandského okruhu.

Šinu se širokým údolím mezi pozvolnými travnatými stráněmi. Ovce - samotáři - mě mečivě zdraví. Míjím značku „malbik endar“, tedy konec asfaltu. Pista je hladká, dobře sjízdná. Věřím, že na cestě číslo jedna to horší nebude.

Krajina není úplně pustá. Tu a tam se objeví usedlost. K dalšímu městu velikosti Seydisfjordu to mám zhruba 250 km.

Strmě jsem vystoupal několik set metrů na tmavě ponurou pustou pláň bez vegetace. Nic než popel a škvára. A ledový vítr. Tak tohle je ta pověstná poušť zločinců. Kdesi jsem četl, že se zde skrývali uprchlí trestanci. To už bych radši kriminál. Jiný pramen uvádí, že sem posílali delikventy do vyhnanství. To zní reálněji.

Obloha se zatáhla - jako na objednávku mistra Hitchcocka. Ale labutím se tady líbí. Viděl jsem několik párů. Zvláštní poušť s dostatkem vody, avšak mrtvou půdou, z níž nemá šanci nic vyrůst. Ale život přece jen zvítězí. Svědčí o tom ostrůvky neduživé trávy a polštářky růžově kvetoucího mechu.

Začíná mrholit. Už abych byl u chatky. Co když bude plná, co když se nevejdu... Jen bych zrestauroval organismus a jel dál, někam, kde lze spočinout. Už ji vidím na obzoru, jestli to není kus lávy. Je to sytě červené. To nemůže být nic jiného. Na komíně je anténa. Asi od telefonu. Okýnkem vidím uvnitř spacák, dveře jsou však zavřené zvenku. Sláva.

Je malinká. Jen dvě palandy nad sebou. Bicykl se vejde tak tak. Na stolku stojí plynová bomba s vařičem. V knize se to hemží cyklisty. Kdo jiný by tady zastavoval. Jediný český zápis je z roku 93. 

KOLEM ISLANDSKÉHO ŘÍPU

Nevlídné šedivé ráno. Mrholí, poušť halí tmavá mlha. Prach na cestě se změnil v řídké bahníčko, které tak dobře lne k řetězu a přehazovačce. U cesty jsem našel zubní kartáček. S tím to půjde jakž takž očistit. Musím jet jemně, aby bicykl vydržel co nejdýl, nejlíp do úplného konce.

Za horským sedlem se vlevo - na jihu - za černou plání - objevila hora se zasněženým plochým vrcholem. Herdubreid. „Hora se širokými rameny“, skoro 1700 metrů vysoká. Co do popularity něco jako Říp v Čechách. Pod ní se američtí kosmonauti připravovali na výsadek na měsíci.

Přijíždím do Modrudaluru - osady sestávající ze tří usedlostí, kostelíku a domku s nápisem CAFÉ. Přestalo pršet a mraky se slibně trhají.

Před CAFÉ barem zastavil bus naplněný z devíti desetin turisty.  Rychle se s foťáky rozeběhli po okolí.

Při představě, že bych touto exotickou krajinou projel v utěsněné plechové krabici, všechno za oknem by se hýbalo a natřásalo, bez možnosti si kdekoliv cokoliv v klidu prohlédnout a vyfotit... Fuj. Naskakuje mi husí kůže. 

Z DETTIFOSSU JDE STRACH

Vodopád Dettifoss je v celé Evropě nejmohutnější. Za vteřinu jím proteče 200 metrů krychlových vody. (Pro srovnání: Vltava při ústí do Labe má průtok 150 m3). Neleží na Primary road. Odbočil jsem tedy k severu na cestu č. 864. K prvořadé turistické atrakci nemůže vést nepěkná silnice, myslel jsem si bláhově. Ve skutečnosti patří tato hrbolatá kupa štěrku a kamení k tomu nejhoršímu, co jsem na Islandu poznal.

K Dettifossu to mám 30 km. Je sobota, ale cesta je pustá. Kde jsou davy turistů? Nepopletl jsem si cestu? Hluboké příčné rýhy - tzv. roletu - střídá škvára s pískem. Přední kolo se zabořilo a já málem přeletěl přes řídítka.

Planina posetá balvany je zbarvená tentokrát do hnědožluta. Řeka Jökulsá a Fjöllum (= řeka v horách) teče mým směrem a doširoka se rozlévá. Obzor ohraničují bizarní kopce lávy a popela.

Hernajs, todle je teda votrava. Zatracený Island. Stále stejná krajina, které se nabažíš za den, mizerné počasí ... teď sice neprší, ale od jihu se valí další černý mrak. Jak já tady přečkám pět týdnů, to teda nevím. Až budu v Reykjavíku, zajdu do kanceláře Smyril Line a zkusím změnit datum odjezdu na jízdence. Neměl by to být problém.

Už vidím oblak vodní tříště vznášet se nad pouští a slyším temný hukot vodopádu. Pláň se náhle rozestupuje v hlubokou puklinu, do níž celá řeka padá. Vodopád je 100 metrů široký a vysoký necelých padesát. Jsem tady úplně sám, tak mám možnost ho plně vychutnat. Z takového množství valící se kalné vody vyzařuje obrovská síla. Z Dettifossu jde strach. 

POUTNÍ MÍSTO ISLANĎANŮ

Olověný mrak mám přímo nad hlavou a začíná pršet. V rychlosti jsem sezobnul trochu knekebrotu, zabalil bagáž i sebe do ochranných fólií, přestalo, tak jsem je zase odstranil a plahočím se dál na sever po stále stejné cestě necestě.

Krajina je pořád stejná. Jímá mě deprese. Obrnit se flegmatismem. Nespěchat, jet pomaličku. Však já tam dojedu. Horší by bylo, kdyby bicykl začal mít výhrady. Je to bezva, že neprší a že světlo je celou noc.

Cesta začíná klesat. Dole se prostírají zelené pláně. Vidím řeku, jak vytéká z kaňonu a rozlévá se po svých naplaveninách. Zakrslé břízky kolem cesty jsou čím dál vyšší. Objevují se ploty. Už mi chyběly.

Stan jsem vztyčil dvacet metrů od cesty v příhodném dolíku chráněném před větrem. S takhle prázdným žaludkem by se špatně spalo, tak uvařit nudle s cukrem a malcao. Konečně ležím, všechny svaly uvolněné. Je jedna po půlnoci. Dnešek byl zatraceně dlouhý a perný.

Ásbyrgi je stometrová skalní stěna, v půdorysu čtyřkilometrový oblouk - otisk kopyta koně nejvyššího boha starých Germánů Odina - poutní místo Islanďanů. Na dně toho kotle si připadám jako    v chrámu. Ve  stěně hnízdí hustý mrak ptáků. Jejich krákání - jako když slepice snese vajíčko - zní tady neobyčejně velebně.

Kolem Ásbyrgi je národní park se zákazem divokého kempování. Tož popojedem. Příště podniknu výlet kaňonem proti proudu řeky až k Dettifossu. 

NA ISLANDU JE POŘÁDNĚ DRAHO

Do přístavního města Húsavik jsem přijel další den. Už patnáct hodin prší. Po pistě musím pomalu, aby bláto nezasvinilo přehazovačku. Na dvou místech se na cestě pracuje a je tam tak hluboké bahno, že naše řepná kampaň je proti tomu slabý odvar. Až těsně před Húsavikem nastal asfalt. Ten si tentokrát fakt zasloužím.

Supermarket je příjemná oáza v chladném vlhkém nevlídnu. Ve foyeru se můžeš posadit ke stolku a dát kafe z termosky, která tu stojí k volnému použití. Ale ty ceny... Šedesát deka chleba přijde na 110 kaček. Pro srovnání: v Německu na jednu marku. Takže chléb se bude jíst jen výjimečně - při svátečních příležitostech. Základ stravy utvoří špagety. Jsou dražší jen o trošku. Vařit se bude třikrát denně. Jako ochucovadlo střídat cukr s bujonem, mezi to občas sardinky.

Benzin do vařiče se bude brát pouze z hadic - gratis. Když obejdu stojany, poobědvám (u minimarketu bývá masivní stůl a lavice) a znovu obejdu  stojany, mám   lahvičku od šamponu plnou. 1,5 deci vystačí na tři dny. 

MOJE STUPNICE SÍLY VĚTRU

Asfaltu jsem moc neužil. Kousek za odbočkou od moře do vnitrozemí začíná zase pista. Už pár hodin neprší, takže je oschlá, docela sjízdná. Silnice označené dvoumístným číslem by měly být lepší, než ty s trojmístným.

Jedu zelenou obydlenou krajinou. U statků jsou dlouhé skleníky. Od malých domečků stoupá bílá pára. Jsou to horké prameny, které vytápí i ty skleníky. Na severozápadě, na druhé straně fjordu, trčí k obloze zasněžené hory.

Cesta začíná stoupat. Strmými stometrovými vlnovkami přesně kopíruje terén. Louky přecházejí ve žlutohnědou poušť. Jsem na území činné sopky Krafly.

Akureyri je druhé největší město na Islandu. Má 15 000 obyvatel. Vítr má docela sílu a je ledový, jak se na severák sluší. Slunce už třetí den svítí z jasné oblohy. Veřejný teploměr ukazuje + 6 °C.

1. vánek

2. vítr

3. mírný cloumák - fouká prakticky každý den
4. horší cloumák - fouká skoro každý den
5. těžkej, výjimečnej cloumák - fouká výjimečně.

Ráno bývá bezvětří. Vítr se zvedne během dopoledne. 

CHCI NA NEJZÁPADNĚJŠÍ MYS EVROPY

Definitivně jsem se rozhodl, že dojedu na nejzápadnější mys Evropy. Každý rád vytvoří něco, co vejde do dějin. To místo se jmenuje Látrabjarg a leží na severozápadě Islandu, na tom členitém poloostrově, který není pojmenován na žádné z mých čtyř map ani v průvodci. Na 450 metrů vysokých útesech tam žije nejvíc papuchalků z celého Islandu.

Měknoucí přední kolo by za normálních okolností náladu příliš nezkazilo. Jenže já jsem nedávno vyhodil obě rezervní duše. Upadl jim ventilek. Byly zánovní. Jestli je to zase ventilek, tak jsem dojel. Zastavil jsem u prvního statku vedle cesty a chvějícíma se rukama kolo rozkuchal. Tlupa děcek nechala fotbalu a napjatě mě sleduje. Na očích jim vidím, jak by rády pomáhaly.

„Potřebuju lavor s vodou.“ Anglicky se tady mluví od útlého dětství.

Kluci přinesli čtyři nádoby na výběr. Krabice z myčky na nádobí se hodí. Nafoukl jsem duši, až zdvojnásobila tloušťku (takhle se projeví sebemenší trhlinka) a posunoval ji pod vodou. Je to napínavé. Děcka ani nedýchají. Ventilek se zdá být v pořádku. Konečně šňůra bublinek. Dírku způsobil malilinkatý drátek nebo kovová tříska zapíchnutá v plášti. Třetí defekt na tento způsob.

Přijely dva auťáky dospělých. Zvou mě na polívku a kafe. To beru. Lilja žije v Reykjavíku a sem přijela za rodiči na víkend. Dovezla synka, který bude celé prázdniny robit na farmě. Musí se nachystat hodně sena na zimu. Gazda má tisíc ovcí. V září je sežene z hor a ostříhá. Celou zimu jsou ve stáji a žerou seno. Mrazy nebývají velké, ale sněhu po komín.

Všichni mě varují, abych na tu nejzápadnější výspu nejezdil. Že jsou tam děsně zlé silnice, zlé vichry a zima, neboť Grónsko je blízko. 

VZHŮRU PO VĚTRU NA JIH

Vstávám jako obvykle - po páté. S břichem plným od večera jsem už už vyjížděl na cestu, jenže jsem si všimnul zadního pláště. Je tolik sjetý, že ho musím vyměnit za přední. Po osmi stech kilometrech. Normálně mi vydrží tři a půl tisíce. Já snad budu muset koupit pneumatiku. S tím se bude můj finanční rozpočet těžko smiřovat.

Copak je to támhle opřené o domek? Zaostřil jsem zrak a uviděl bicykl. Zblízka rezavý vrak bez ložisek. Pláště jsou na cucky, ale duše je dobrá. Tu mi seslal sám pánbůh.

Koho se ptám, tak na západním mysu nebyl. Ani děvče v informační kanceláři ani policaj neví, jak to tam vypadá. Slyšeli, že cesty jsou tam naprosto příšerné.

Počasí je už tak dlouho pěkné, že se určitě brzo pokazí. Já se na celý nejzápadnější punkt Evropy vybodnu. Nechám si jej na příště. Tož vzhůru na jih - po větru! První kilometry člověka napadá, že přece jen neměl být takovej měkejš - vzdát to jen tak z rozmaru... Málem jsem se otočil znovu k severu. Ale hernajs, vždyť jsem na rekreační dovolené. Mám nárok poddat se lenosti. A hned se jede líp, když si to člověk zdůvodní.

K VODOPÁDU GLYMUR

Provoz se ustálil na normálu - čtyři auta za hodinu. Objíždějí mě širokým obloukem, jak je v kraji zvykem, takže hltám mraky prachu z krajnic. Cesta vede přes fádní travnaté hory s fleky sněhu a malými vodopádky. Asfalt skončil a pista je tak škaredá, že místy tlačím kolo i po rovině.

Sjíždím na asfalt cesty č. 1. Na šipce píšou, že Reykjavík je vzdálen 110 km. Musím zpomalit, abych tam nedojel o víkendu. Odbočím na silnici, objíždějící Hvalfjord, a prodloužím si tak cestu o 60 km. Ne, že by mi vadil zákaz vjezdu do podmořského tunelu, ale chci si prohlédnout vodopád Glymur. Má 200 metrů a je tady nejvyšší. Pokud ho chcete spatřit, nenechte se zmást průvodcem „Nejkrásnější turistické trasy na Islandu“. Popis cesty je tam nesmyslný a s mapkou vůbec neladí (a není to jen případ Glymuru). Když se budete držet řeky Botnsá, k vodopádu trefíte.

Blížíte se k horám (pěšky, nikoliv na kole) s povlovnými fádními svahy a říkáte si: todle je zřejmě ňákej omyl, tady nemůže být žádnej vodopád a nejvyšší na Islandu už vůbec ne. Načež se začne objevovat úzká puklina, přímá jak podle pravítka. Začíná nahoře, tam kde se stráň láme v náhorní plošinu. Tam je vodopád. Stezka vede nad puklinou širokou dvacet metrů? Padesát? Tohle neodhadnu. Hlubokou dvě stě.

Kvůli fotce jsem chtěl co nejblíž k okraji převislých stěn porostlých sytě zeleným mechem. Závrať mnou cloumá. Já nelezl po čtyřech, já se plazil. 

ISLAND SI VYCHUTNÁM

Deset kilometrů před Reykjavíkem se cesta mění v dálnici přecpanou auty. Domorodci se hrnou do rachoty. U každé benzinky zastavím a dám kafe, které je vzhledem k psímu počasí volně k dispozici.

Tuhle slotu beru jako pokyn shůry, že si mám přece jen na jízdence změnit datum a opustit Island už po čtyřech týdnech. Teď jsem v polovině trasy. Cesta sem zabrala 12 dní. Šestnáct by na zbytek mělo stačit.

V kanceláři Smyril Line jsou samá pěkná děvčata a dovedou si vážit zákazníka. Hezky se usmívají a ochota z nich vyzařuje na dálku. To se ví, že mi vyhoví. Akt stojí 3000 krone, to je 84 marek. Takže tu budu přece jen pět týdnů. Beze spěchu si Island vychutnám. Za těch 3000 krone si budu parádně bužírovat. Omlouvám se za mokrou židli a vodu na podlaze. Kape ze mě jako z vodníka.

Na informacích mi věnovali plán města a označili chalupu, kde žije Lilja, i polohu českého zastupitelství. Tam zajedu prvně. Vyslanci tyjí z našich daní a jejich džob je pomáhat nám. Tak mně to vysvětlili kamarádi loni v Moskvě.

Šéf úřadu je vstřícný. Hodinku zde můžu pobýt, oschnout, ohřát se, zrestaurovat, popít kafe a pojíst sušenky. Spát tady nelze. Tohle vyřeší Armáda Spásy. A promptně mi telefonicky nocleh domluvil. Tak to bychom měli. Teď valím k Lilje. 

ARMÁDU SPÁSY NEPOTŘEBUJI

U Lilji v kuchyni hřejí radiátory.

„Teplo je to jediné, co je na Islandu levné,“ říká. „Voda trochu páchne po síře. Nelekni se toho. Je čistá.“

„Liljo, tys mně zachránila život. Co bych si počal tady ve velkém městě v tomto hrozným počasí. Moc děkuju.“

Před pěti dny jsem to kolo píchnul v pravý čas na pravém místě.

V opravdické posteli se spí přece jen nejlíp.

Salvation Army (=Armáda Spásy) má sídlo na atraktivním místě ve středu města vedle parlamentu a hotelu Borg. Představuju se jako ten Čech, co tu měl včera spát. Byl bych býval spal na pokoji 116 a stálo by mě to 1600 krone (= 44,5 marky). Tak na tohle byly ty peníze, co mně dal šéf naší ambasády. Tady jsme holt v jiných dimenzích, než u nás ve střední Evropě. Honem pryč z Reykjavíku. Na venkově se dá líp přežít. Počasí se lepší. Neprší a fouká jen slabý cloumák. 

GEOLOGICKÁ HRANICE MEZI EVROPOU A AMERIKOU

Soutěsku Allmannaear na automapě nenajdete. Thingvellir ano. Velikánská tektonická puklina se prý táhne přes celý Island. Je to geologická hranice mezi Evropou a Amerikou. Měla by se tedy rozšiřovat o nějaký ten centimetr ročně. Kdesi jsem četl, že snad jo.

K soutěsce vede velkoryse zbudovaný chodník z fungl nového dřeva. Aby se nepošlapala tráva. Zábradlí je perfektně vyhlazené. Třísku nezadřeš, ani kdyby ses snažil sebevíc.

Prosit tady chataře o vodu je nesmysl. Každý samozřejmě pije vodu z jezera. Přesto jsem to udělal v domku, na kterém se intenzivně pracuje. Děsně je to mrzí, ale pomocníka na dva tři dny nepotřebují. Aspoň dáme kafe a buchtu a pokecáme.

„Jirko Havle, kde jsou ti nerudní Islanďané, o kterých píšeš ve své knížce? Kam se schovali?“

Cesta západně od Hekly vedoucí do vnitrozemí, je asfaltovaná až po jezero Pórisvatn a vede tudy populární trasa skrz ostrov. Potkal jsem tam několik tlup cyklistů.

Je zase slunečno a dokonce teplo kolem 20 stupňů. Palčáky jsem nevytáhl od odjezdu z Reykjavíku. Vítr od jihozápadu mi moc nesvědčí, ale v pravý čas se změnil na západní - opět přímo do zad.

Nápad zkrátit si vandrování po Islandu mně připadá čím dál pitomější. Přechodné pominutí smyslů. 

KRAJINA ZPLANÝROVANÁ VODOU

Ve Skógaru jsem dal den pauzu. Jediný den za celý vandr, kdy jsem nesedl na kolo, kromě těch na moři.

Přímo pod vodopádem Skógafoss, na otevřeném větrném place, je kempink.

„Kolik stojí přespání?“ ptám se lidiček před stanem.

„Je to drahý, 500 krone.“

Nechápu, co nutí turisty vyhledávat k bydlení taková nehostinná místa a ještě za to platit. Snad si připadají bezpečněji v hejnu na místě posvěceném úřady. Vždyť kolem Skógaru je tolik pěkných míst vhodných ke stanování.

Nejjižnější místo mé pouti po Islandu je městečko Vik. Za ním se prostírá sopečná poušť Mýrdalssadur. Velká oranžová tabule hlásá: „Když bliká červené světlo, je nebezpečí písečné bouře.“ Teď je zhasnuté. Vítr je pouhý slabý cloumák a opírá se mi - jak jinak - do zad.

Poušť začíná nenápadně plantážemi lupiny. Dále roste jen tráva, řidší a řidší, převládá černý písek. Krajina je rovná jako vodní hladina. Řeka, která ji takto zplanýrovala   svými nánosy, vytéká z Mýrdalsjökulu. V roce 1918, když vybuchla Katla pod ledovcem, teklo tu několik dní tolik vody jako v Amazonce. 

MÁM OTRAVU KRVE

Pravá botka mě tlačí na neobvyklém místě - pod vnějším kotníkem, jen když jdu pěšky. Na kole o ničem nevím. Dnes to místo obzvlášť bolí. Proč tak najednou? Vždyť jsem dnes prakticky neslezl z kola. Celý kotník je oteklý, hrozně bolí při sebejemnějším dotyku. Na nohu se nepostavím. Šišmarjá, leze na mě otrava krve z malinké odřeninky. Byl jsem líný ji ošetřit jodem a teď to mám. Nedařilo se ji zahojit, protože botka ji neustále dráždila, tak se naštvala a dala o sobě zatraceně vědět. Ještěže jsem prakticky na konečné. Zítra zřejmě budu muset navštívit doktora v Egilstadiru.

Žíly na noze ještě nečervenají. Nepředpokládám, že do rána umřu. Propíchl jsem epicentrum špendlíkem namočeným v jodu. Skoro žádný hnis jsem nevymáčkl. Potřel jsem to místo jodem a zalepil. Zbaštil jsem první penicilin a další za šest hodin.

Ráno jsem pocítil markantní zlepšení. K doktorovi teda nepůjdu. (Tolik mě to vystrašilo, že jsem penicilin vysadil až po desáté tabletce).

Slavnostně naladěn zastavuju v Egilstadiru. Okruh kolem Islandu je dokončen. Natočil jsem 2137 km. Než odpluju, přibude ještě 237 km. Zajedu se totiž zotavit z otravy krve do hor jižně od městečka.

Norrönna má připlout v osm ráno, ale určitě bude mít zpoždění. Byl jsem asi 8 km od přístavu, když jsem ji uviděl - malinkou proti okolním horám. Je mnohem rychlejší než já. Brzo mi zmizela za kopcem. Než se otočila zádí k molu a přistála, byl jsem v Seydisfjordu i já. Mezi jednopatrovými domky je to obr. Ani kostel jí nemůže konkurovat. 

LOUČENÍ

Tak sbohem (?) drsná země bezvadných přátelských lidí,

země bez slepic (jen jedenkrát jsem zaslechl nesmělé kvokání z tmavé kůlny),

země bez koček (viděl jsem jen jednu z dálky, jestli to byla kočka; že prý v některých oblastech je zakázano je chovat kvůli ochraně ptáků),

země bez hlodavců (viděl jsem jedinou myš na restplacu u silnice na severu),

zato země s mraky velkých ptáků, úplně jiných, než žijí u nás.

ZE ŽIVOTA CYKLOTREMPA

Zaujalo vás právě dočtené vyprávění o velké cykloturistické cestě  Jana Vlasáka, kterou absolvoval v letošním roce? Chcete se o ní dozvědět více? Máte jedinečnou šanci! Vydavatelství Cykloturista vydalo jeho další knihu, která kromě cest na kole do Pobaltí, Rumunska, od Bajkalu přes Sibiř a do Kazachstánu a Kyrgyzstánu podrobně popisuje i tento „vandr na kole“, který trval 80 dní a cyklocomputer se po něm zastavil  na 6100 kilometrech. Knihu si můžete objednat prostřednictvím našeho CYKLOSHOPU.

Jste návštěvníkem této stránky od 5.12.2000.