3. července konečně můžeme vyrazit. Naší první zastávkou je městečko Queensferry. Jeho jižní a severní část je oddělena zálivem (chcete-li fjordem) Firth of Forth, přes který vedou dva mosty - železniční a silniční. Železniční most je zajímavý tím, že jej dělníci neustále natírají: než dokončí nátěr této velmi složité ocelové konstrukce na jedné straně, na té protější již barva začíná opadávat... My přejíždíme po mostě silničním (pěší a cyklisté mýtné platit nemusí). Na severní straně tohoto bezmála tříkilometrového mostu je pamětní deska, která praví, že tento most v září 1964 jako první překročila královna Alžběta II.

Dalším bodem na trase je městečko Dunfermline, kde je v místní katedrále zlatá hrobka prvního skotského krále a sjednotitele. Postava Roberta the Bruce nás spolu s dalším skotským národním hrdinou a bojovníkem za svobodu Sirem Williamem Wallacem bude provázet prakticky po celou dobu našeho putování. Máme štěstí, v katedrále právě probíhá svatební obřad a my jsme svědky pravé skotské svatby, kde snad žádný z hostů nemá kalhoty. Muži ze zúčastněné rodiny (skotsky klan) mají modrozelené kostkované sukně (vlněná látka se nazývá tartan). Každý klan má vlastní tartan. Nejčastěji převládá barva červená a její odstíny, jsou však i tartany zelené nebo modré.

Z Dunfermline pokračujeme na sever do Perthu. Jedeme po vedlejších silnicích s minimálním provozem, jízda vlevo nám již nedělá problémy (jen při odbočování vpravo cítíme ještě trochu nejistoty). Kolem silnice je však neustále plot a za plotem dobytek. Lesy jsou rovněž oplocené, všude soukromé pozemky, na odpočívadlech u silnic cedule s důrazným zákazem nocování. Nějak se nám nechce provokovat proslulou britskou byrokracii, a tak nezbývá, než nocovat v kempech.

Severně od Perthu se nachází Scone Palace - místo, kde můžete vidět starou kamennou korunovační stolici, jejíž originál je součástí skotských korunovačních klenotů umístěných na hradě v Edinburghu. V okolním parku se spolu s turisty procházejí pestrobarevní pávi. Jsou nádherní, ale dosti drzí, neboť člověka nenechají ani v klidu nasvačit.

Stále více se přibližujeme ke Skotské vysočině, jako „předkrm“ nás čeká přejezd pohoří Grampian. Sedlo nese strašidelný název Ďáblův loket (Devil’s Elbow), je 665 metrů nad mořem a v zimě je zde lyžařské středisko. Po okolních svazích vedou sjezdovky a spousta vleků. V zimě je tu asi hodně lidí. Než však dorazíme do nejvyššího bodu, musíme téměř 30 km stoupat údolím Glen Shee. Okolní zelené kopce se spoustou ovcí zpočátku intenzivně vnímáme, ovšem při závěrečném 13 procentním stoupání zbývají síly sotva na šlapání. Odměnou je nám však bezmála patnáctikilometrový sjezd dalším nádherným údolím (skotsky glen) do městečka Braemar. Odtud míříme na východ k zámku Balmoral - letnímu sídlu britské královské rodiny. Cestou stavíme u jedné farmy a sledujeme stříhání ovcí. Práce jde střihačům pěkně od ruky, elektrickými nůžkami zvládnou ostřihat jednu ovci za 75 sekund, jsou dva a za den jich na několika farmách zvládnou něco přes tisíc. Přijíždíme k zámku Balmoral, ovšem nějak jsme zapomněli, že je neděle a zámek je pro veřejnost zavřený. Chvilku si nadáváme, že jsme sem nedojeli o den dříve, pak se alespoň fotíme u vstupní brány a s vědomím, že nemůžeme vidět všechno, odjíždíme. Blížíme se totiž k jednomu dílčímu cíli naší expedice.

Těšíme se, že uvidíme bájnou příšeru lochnesku (i když toto jméno je počeštělé, neboť v angličtině se jí říká Nessie). V „suvenýršopech“ dostanete s obrázkem lochnesky vše, na co si vzpomenete - spodním prádlem počínaje a dlaždičkami konče. Všechna vyobrazení jsou si vesměs podobná, až se chce věřit, že ten, kdo ji první nakreslil, ji skutečně viděl... Podél jezera připomínajícího nudli jedeme po hlavní silnici z jihu na Inverness. Na každém parkovišti u silnice s výhledem na jezero a protější kopce jsou vždy tři velké informační tabule. Jedna se jmenuje „Flora v oblasti Loch Ness“, druhá „Fauna v oblasti Loch Ness“ a ta třetí - volně přeloženo - se jmenuje „Kdo a kdy právě z tohoto místa viděl lochnesku“. Můžete si prohlédnout zaručeně pravé fotografie, vedle stojí několik dalekohledů a ke každému spořádaná fronta turistů. My jsme měli  dalekohled svůj, ale  nic jsme neviděli. Asi bylo moc modré nebe, horko, nepršelo, nefoukal vítr a nebyla mlha...

V kempu v Kirkwallu si každý zaléváme svůj příděl instantních polévek horkou vodou a pak už rychle zalézáme do spacáků, abychom měli na další den dostatek sil a energie.

Za typické skotské ranní mlhy balíme vlhký stan a míříme do centra hlavního města, nebo vlastně spíše městečka. Kirkwall je velice malebný, starobylý, s katedrálou sv. Magnuse z první poloviny 12. století a zříceninou hradu z téhož období. Uzounké uličky, domky z červených cihel a všudypřítomná zeleň přispívají k příjemné atmosféře.

Avšak Orkneje jsou bohaté především na řadu památek z doby kamenné a doby železné, a proto, když po 3 hodinách opouštíme Kirkwall, směřujeme k hrobkám Cuween Hill a Maes Howe, které si zde naši prapředci vybudovali přibližně před 5 000 lety. Zvláště Maes Howe stojí za podívanou. Přes 7 metrů vysoká kopulovitá stavba (průměr 35 metrů) ohromuje návštěvníky dokonalostí své konstrukce. Je totiž postavena výhradně z plochých kamenů. Nízkou chodbičkou se dostanete dovnitř. Nevelká „místnost“ má další tři otvory do dalších prostor, kde byly pravděpodobně hrobky. Je zde cítit dávná minulost a také tajemno, neboť nikdo neví, k čemu stavba přesně sloužila. Vědci se jen domnívají, že Maes Howe sloužila jako hrobka - nikdy se totiž nenašly žádné ostatky pohřbených. Zajímavostí je rovněž strop z minulého století, neboť právě tudy se r. 1861 dostali archeologové dovnitř. Průvodce (s notnou dávkou skotského humoru) nás seznámil se spoustou zajímavostí a i nám přeložil některé nemravné nápisy v runovém písmu, které zde ve 12. století zanechali Vikingové, pravděpodobně při rabování, neboť v hrobce měl být údajně ukryt poklad.

Od Maes Howe - je to nevídané, ale i tentokrát s větrem v zádech - už vidíme do výšky se tyčicí megalitické kameny. První útvar se nazývá Stones of Steness. Z původního počtu 12 obrovských kamenů postavených do kruhu nyní stojí pouze čtyři. Druhý kruh, Ring of Brodgar, původně tvořený 60 kameny (dnes 36), se nachází nedaleko. Vědci dosud nemají jasno v tom, jak naši předci tyto obrovské, několik tun vážící balvany dokázali postavit. Rovněž se dodnes přesně neví, k čemu tato místa sloužila a podle jakých zákonitostí a propočtů byla vybudována (jde totiž až o astronomickou přesnost).

Naší poslední zastávkou na Orknejích je vesnice Skara Brae pocházející rovněž z doby kamenné. Jedná se vlastně o nejstarší dochovanou stavbu na naší planetě (zhruba 5 000 let starou). Zachována zůstala jen díky tomu, že stojí na pobřeží a postupem času ji zasypal písek. V polovině minulého století při silné bouři byly některé části vesnice odkryty a mohla tak být objevena nejstarší dochovaná stavba světa.

Osmdesátikilometrovou vyjížďku po Orknejích končíme v přístavním městečku Stromness, které je známé m.j. tím, že ve zdejších krčmách opíjeli kapitáni velrybářských lodí námořníky, aby je pak nic netušící odvlekli na loď. Když se námořníci probudili, byl již břeh v nedohlednu a nezbývalo, než lovit obávané velryby, aby opět mohli stanout ve svém městě. Ráno Orkneje opouštíme, tentokrát však již na velkém trajektu.

Z přístavu Scrabster směřujeme na západ, nad hlavou se nám kolem poledne začínají honit černé mraky, které nevěstí nic dobrého. Rovinatá krajina se brzy mění a my se ocitáme v horách. Zde nás zastihují první kapky deště. Najednou - kde se vzala, tu se vzala autobusová zastávka. Protože už se připozdilo a my ještě neobědvali, usedáme do prosklené budky. Při jídle pozorujeme místního farmáře, jak se svým psem shání ovce roztroušené po okolních kopcích. Pohled je to zvláštní, neboť farmář sedí na terénní čtyřkolce, jezdí po stráni kolem ovcí a pes stojí na malé kapotě a štěká. (Nebyla to však zase tak ojedinělá situace, neboť přesně totéž jsme později viděli ještě asi dvakrát.)



Za stálého mrholení se blížíme k vesničce Tongue. Už nám zbývá jen pár kilometrů, když vtom se spustila šílená průtrž mračen. Ani jsme si nestihli obléci gore-texové kalhoty a návleky na boty. Po dojezdu do kempu vypadáme asi dost zbědovaně, protože nám starší paní z jednoho přívěsu nabízí horký čaj na zahřátí. Hned je nám lépe.

Další dva dny přejíždíme hřebeny hor a někdy sjíždíme až k moři. Jsou zde nádherné písečné pláže, být tak o 10 stupňů více, nic by nám nebránilo smočit naše těla v chladných vodách Atlantiku. Pobřeží na severozápadě je velmi rozeklané, a proto ani pořádně nevíme, kdy jedeme podél mořského zálivu a kdy podél jezera. Etapu Scrabster-Ullapool (240 km) máme po třech dnech za sebou a můžeme se přesunout opět trajektem na ostrov Lewis.

Ráno už je o něco lépe, je sice mlha, ale alespoň neprší. Ze Stornoway se vydáváme na sever, projíždíme rovinatou krajinou, na loukách se pasou ovce, stromy tu nejsou žádné. Prakticky celý ostrov je pokryt několikametrovou vrstvou rašeliny, a tak tušíme, že ani zde nebude nocování bez problému. Navíc jsou opět všude ploty.

První zajímavostí, u které zastavujeme, je tzv. Black House (Černý dům). Domek ve stylu místní architektury je postaven z přesně na sebe poskládaných plochých kamenů, střecha je ze snopů slámy a ty jsou ještě zatížené kameny. Uvnitř je úzká chodbička, nalevo je obytná místnost, napravo stáj. Na hliněné podlaze je odkryté ohniště, nad ním visí konvice, topí se rašelinou. Ze všudypřítomného štiplavého kouře (dům nemá komín) nám za chvíli slzí oči. A to se zde bydlelo až do šedesátých let tohoto století!



Krajina se mění, před námi začínají vystupovat kopce, ale stále je kolem rašelina, bažiny a vřes. Další naší zastávkou je Dun Carloway, kamenná pevnost z doby železné. Stavba je ve tvaru široké věže a místní obyvatelé, hrozilo-li jim od moře nějaké nebezpečí, se sem ukrývali s dobytkem a veškerým svým majetkem. Z horních ochozů věže se pak bránili.

Oběd máme u - dalo by se říci - nejznámější památky ostrovů, u megalitických kamenů v Calanais. 5 000 let staré stojící kameny jsou zajímavé tím, že nejsou uspořádány do kruhu, ale do tvaru kříže. Vědci se domnívají, že nejdříve byla postavena hrobka, pak třináct kamenů do kruhu kolem této hrobky a ústředního velkého kamene. Od kruhu vedou na čtyři strany řady dalších kamenů. Řada vedoucí na sever je dvojitá a tvoří jakousi vstupní uličku a směrem ke kruhu se zužuje. V místním informačním centru si prohlížíme výstavu vztahující se k historii a životu na Hebridách. Odsud nás čeká ještě přibližně 70 km do přístavu Tarbert, z něhož se chceme přeplavit na ostrov Skye.

Krajina se opět mění, z kopců se stávají hory, projíždíme kolem řady jezírek, potoků a malých vodopádů. Na jedné z mála křižovatek však máme trochu problémy, protože na ostrovech převládá keltština, my jedeme podle mapy s anglickými názvy a ukazatel obsahuje jen keltské názvy měst. S blížícím se večerem začínáme přemýšlet, kde složíme hlavu. Kemp tu nikde není a okolo nás jsou jen samé skály nebo rašeliniště. Nakonec stavíme stan vedle parkoviště na asfaltu a kamení. Jsme ale tak unavení, že i na tvrdém povrchu hned usínáme. Další den to máme do přístavu už jen asi 10 km, které hravě zvládáme, neboť večer jsme se dostali přes horské sedlo a teď už jenom sjíždíme k moři. Po 120 km opouštíme ostrov a plujeme na Skye.

Divoké pobřežní útesy jaké jsou tady, jsme nikde jinde ve Skotsku neviděli. Vypadají trošku jako islandské fjordy. Na jedné vyhlídce nad mořem potkáváme autobus českých turistů. Po neformální besedě od nich dostáváme energetickou bombu v podobě plechovky piva. Stan stavíme na staré silnici, za skupinkou keřů - jediné rovné místo před plotem. Večeři zapíjíme lahodným mokem a na tvrdém asfaltu vzápětí usínáme jako nemluvňata.

Kolem nejdéle obývaného hradu Dunvegan míříme na jihovýchod, překonáváme několikery hory a doly, až se dostáváme zase k moři, objíždíme několik zálivů, míjíme turistické středisko Broadford a pak už se ocitáme u mostu spojujícího ostrov Skye s největším z Britských ostrovů. (Po ostrově Skye jsme najeli něco přes 180 km.)

To už jsme na dohled nejvyšší hory Británie - Ben Nevis (1 344 m). Na další den je naplánován odpočinek. Celý den jsme v parku ve Fort Williamu a podřimujeme ve stínu stromů, doplňujeme energii (ochutnáváme další pokrm národní kuchyně Scotch Pie - mleté skopové zapečené v těstě) a dopisujeme postřehy do deníku, který ovšem zapomínáme někde na lavičce. Když to druhý den zjišťujeme, jsme psychicky dost otřeseni, ale nedá se nic dělat, musíme jet dál.

Průvodce říká, že nejkrásnějším skotským údolím je Glen Coe, a proto míříme opět do hor. Glen Coe je skutečně pěkné údolí, ale protože je jako nejkrásnější popsáno v každém turistickém průvodci a navíc tudy prochází hlavní silnice z jihu na sever, je tu na náš vkus příliš velký provoz. Odbočujeme proto opět na vedlejší silničku do údolí Glen Orchy. Sjíždíme podél proudu říčky a je nám opět příjemně. Na jednom odpočívadle hraje dudák a tóny se rozléhají po celém údolí - nádherně se tak loučíme se Skotskou vysočinou.

Dostáváme se do městečka Inveraray, které si navždy budeme pamatovat, protože nás (vůbec poprvé na našich cestách) někdo okradl: z přední brašny zmizely dvě (!) müsli tyčinky.

Z hor se pozvolna stávají jen nízké oblé kopečky, kolem Loch Lomond přijíždíme do města Stirling. Prohlídka historického města Stirlingu je pro pochopení skotské historie nezbytná. V okolí města se odehrály nejdůležitější bitvy Skotů za nezávislost. Nedaleko centra se nachází místo prvního slavného vítězství Sira Williama Wallace nad Angličany (1297). Roku 1298 byl Wallace poražen u Falkirku (jižně od Stirlingu) a později brutálně popraven v Londýně, ovšem jeho boj přispěl rozhodující měrou k získání skotské nezávislosti. Stalo se tak po bitvě u Bannockburnu (1314), kdy Skotové v čele s Robertem the Brucem slavně zvítězili.



Prohlídka města a jeho okolí trvá skoro celý den. Navštěvujeme památník Williama Wallace nazývaný National Wallace Monument, ze kterého je krásný výhled na hrad a na celé město. Hrad se nachází na skalním ostrohu, jeho poloha měla velký strategický význam, neboť ten, kdo ovládal hrad, kontroloval také vstup do Skotska, který byl možný jen po úzkém pruhu pevné země (na západě byly bažiny a na východě široká řeka Forth). První zmínky pocházejí z 11. století, dnešní podoba je spíše renesanční.

Kousek za Stirlingem zastavujeme ještě v místě bitvy u Bannockburnu. Je zde velký památník a jezdecká socha Roberta the Bruce. Hrad je odtud jako na dlani.

Po třech nedělích a 1 800 km přijíždíme za tmy a deště do Edinburghu.

Ještě podnikáme týdenní minivýlet na jih do staré dobré Anglie k Hadrianově zdi.

Přes Londýn se letecky vracíme do Prahy. Jsme šťastni, že Skotsko je další oblastí, kterou jsme projeli a můžeme si ji odškrtnout na naší nástěnné mapě.