Přes Slovensko, Ukrajinu, Rusko, Kazachstán a znovu Rusko jsem po dvou měsících a více než 7 tisících kilometrech v sedle bicyklu stanul na rusko-mongolské hranici v městečku Tašanta. Vstup do Mongolska však nebyl tak jednoduchý.

„Otoč se a jeď zpátky, tady neprojdeš,“ vysvětluje mi, že zdejší přechod je pouze pro občany Ruska a Mongolska a občané třetích zemí musí použít přechod v Naušky, což je asi o tři tisíce kilometrů dál. Ptám se, kdo může vydat povolení pro cizince. Zlatozub odpovídá:

„Nikdo, jeď zpátky.“

Nechávám si zavolat staršího směny. U toho jsem pořídil stejně. Chci hovořit s náčelníkem.

Náčelník spí, potom prý odpočívá a pro mě není.

„Náčelník ti nepomůže, odjeď,“ hlásí zlatozub už po několikáté. Já zůstávám a moje neposlušnost a stálé dotazy na náčelníka zlatozuba přivádějí k zuřivosti. Vedle celnice snad o 100 metrů blíž k hranici teče potok. Jdu pro vodu, jsem v půli cesty a zlatozub mě zmerčil. Začal řvát jak pominutý, ať se okamžitě vrátím. U závory na sebe chvíli řveme. Nemá to smysl, na adresu pohraničníka si ulevuju česky a už neprovokuju, jen se každou hodinu slušně ptám na náčelníka.

Mám po náladě, musím hlídat kolo před děckama a s Mongolama nadáváme na ruskou byrokracii. Rusové odbaví jedno auto za hodinu i dýl a někteří čekají na odbavení už druhý den. Celnice je otevřena pouze přes den. Těsně před zavírací dobou můžu jít pohovořit s náčelníkem. Povolení může dát pouze velitelství pohraničníků v Moskvě a požádat ho musí naše velvyslanectví.

Informace ne příliš povzbudivá, ale aspoň nějaká. Telefon tu není, tak putuji zase 50 kilometrů zpět do Koš Agač. Setmělo se, nocuju ve stepi a ráno přijíždím za známými, kteří mě včera nechali u sebe přespat. Na telefon mám čas, rozdíl od Moskvy je tři hodiny. Vybaven informacemi jdu na okresní úřad, vojenskou posádku, do banky a na poštu. Na úřadě a u vojáků jsem nevyřídil nic, v bance dolary nemění a na poště jsem zjistil, že volat do Moskvy přijde na víc než volat domů. Přesto v poledne volám na naši ambasádu. Sekretářce na konzulárním oddělení jsem nahlásil problém a žádám o pomoc. Při dalším telefonátu za dvě hodiny hovořím s konzulem panem Višňovským. Všechno zjistil, napsal a odfaxoval žádost na patřičná místa. Upozorňuje mě, že žádost může a nemusí být kladně vyřízena, a to v termínu, který nedokáže odhadnout.

Nemám kam spěchat. Pokud povolení nedostanu, můžu se vrátit domů. Za 14 dní, které mohu ještě v Rusku být, to na přechod v Naušky nestihnu a vízum do Mongolska by taky propadlo.

Vracím se ke známým a zapojuji se do pracovního procesu. Budují si malou prodejnu. Místnost obkládáme sololitem, vyrábí se pulty a police. Makáme do noci. Spí se u babičky a ráno zas do práce.

Dvakrát denně volám Moskvu a pořád nic. Je to na dobré cestě, ale stále chybí podpis generála, kterého není možno zastihnout. Třetí den odpoledne podepsal.

Prodejna je hotová, já sbalený, večer jsme popili, všichni odjíždějí a poslední noc jsem u babičky sám.

V neděli ráno opět do Tašantu. Na hranici o mně vědí a ještě vtipkují:

„Kde jsi, čekali jsme tě včera.“

Nikdo nespěchá, za dvě hodiny jsem odbaven a můžu dál.

Za Tašantou skončila náhorní rovina a nyní jedu údolím do 3 000 metrů vysokého sedla Durbaj Daba. Dvacet kilometrů do kopce a jsem tam. Zde probíhá fyzická hranice a je tu ještě ruská kontrola. Vojáček se diví, pamatuje si, jak jsem se hádal před čtyřmi dny se zlatozubem, kontroluje pas a pouští mě do Mongolska. Hádka na hranici mě proslavila. Ještě možná po tisíci kilometrech v Mongolsku u mě zastavil gaz a první, co řidič připomněl, byla hádka na hranici.

„Stan si postav, kde chceš, voda je támhle a zítra uvidíme.“

V poledne můžu pokračovat v jízdě. Moje představa o Mongolsku byla sucho a vedro. Skutečností je, že prší, je zima a chvílemi sněží.

Vesnice Saganur a první problémy s orientací. Směrovky a ukazatele tu nejsou (nepotkal jsem je nikde v Mongolsku) a navíc tu nejsou ani cesty. Zatím jsem v horách, a tak je jen důležité trefit se do správného údolí. Lesy a stromy tu taky chybí. Spávat musím v otevřené krajině a já jsem radši, můžu-li se někam na noc zašít.

Olgij - první město.

V každé nové zemi potřebuju několik dní na aklimatizaci. Musím zjistit, co kolik stojí, co si můžu dovolit a co ne. Jdu se podívat na trh, nic nekupuju a na všechno hledím, stejně jako trhovci na mě. Zásoby mám ještě z Ruska.

A ještě jeden problém. Třetí den mám, já tomu říkám jinak, ale napíšu - úporný průjem. Tělo už nemá energii, jedu jak lemra, před polednem se mi motá palice a pamatuju dny, kdy jsem se cítil líp. Sedím dvě hodiny pod skálou ve stínu. Odpočinek nepomohl, tak sjíždím dolů k jezeru, v poledne lezu do stanu a spím až do rána.

Doma na dotazy, jak trénuju na tuto cestu, jsem ukazoval na vyboulené břicho a hrdě jsem hlásil, že jsem za zimu „natrénoval“ plus 15 kg. Za dva měsíce v Rusku se tukové zásoby přeměnily v tisíce kilometrů a zbytek těžce (ale příjemně) nabytých kilogramů padl nyní za oběť střevním potížím.

Ráno se cítím lépe, odjíždím od jezera a zkusím, jaké povahy jsou zdejší lidé. Západ Mongolska až po město Hovd je osídlen téměř výhradně Kazachy. Po dvaceti kilometrech vidím jurty a zastavuji u vesnice Tolbo. Tlačím kolo k jurtě a snažím se navázat hovor. Jsem pozván dovnitř, usazen na čestné místo, které je proti vchodu, a pohoštěn. Mléko, smetana, sýry, smažený chléb, kumys, čaj.

Další den jedu téměř stále z kopce a večer opouštím velké hory. Krajina se mění ve step. Problém nastává s jídlem. V Olgiju jsem nenakoupil a došlo. Potraviny lze koupit jen ve městech. Do Hovdu zbývá snad 50 km, tak musím do zítřka vydržet.

Jedu špatně a nemám vodu. Projíždím kolem několika stavení,
ale ta jsou, předpokládám kvůli komárům, v létě opuštěná. Chytám defekt a mám toho dost. Nepojízdné kolo, nemám vodu, všude plno komárů, bloudím. Stavím stan a s myšlenkou na přísloví: „Ráno moudřejší večera“, jdu spát.

Ráno se vyhlídky nelepší. Ne jedno, ale obě kola jsou prázdná. Za nepříjemné asistence komárů měním duše, rychle balím a pryč. Málo znatelná cesta se ztratila úplně a zase další defekt. Cestu, po které mám jet, vidím už snad dvacet kilometrů na druhé straně údolí. Dělí mě od ní potok a bažina s trávou, která je vyšší než já. Není zbytí. Dotahuju boty, ať je neztratím, a zkouším přejít. Močál není hluboký a 300 metrů jsem úspěšně zdolal za půl hodiny.

Několik domů na druhé straně je opět prázdných, ale v jednom jsou konečně lidé. Chvíli se nemůžeme dohodnout, ale nakonec mě pozvali dovnitř. Vypil jsem snad dva litry čaje a pojedl. Čaj v Mongolsku dělají s mlékem a slaný. Nejčastější sýr je árol. Vyrábí se z kefíru, čerstvý je nasládlý a po vysušení je tvrdý a chuť taky změní. Trochu smrdí, bývají v něm chlupy a nečistoty, ale určitě bude výživný a dokonce mi začal chutnat. Večer před spaním jsem si dával vždy několik kousků jako pochoutku. Chléb podobný našemu je pouze ve městech. Kousky těsta smažené v tuku, to je nejčastější „chléb“ v jurtách.

Po notné chvíli, když jsem se trochu vzpamatoval, jdu na kolo. Pláště jsou po 8 tisících kilometrech hotové. Nasazuju nové.

U nás používané rčení: „Všechny cesty vedou do Říma“ platí v pozměněné podobě i tady. Kdykoli se ptám na cestu do Ulánbátaru, jedu správně. Stačí udržovat přibližný směr na východ a zcela jistě dojedete do hlavního města.

A ještě jedna zajímavost, každý, koho jsem se ptal, zná přesnou vzdálenost do Ulánbátaru. Zpočátku mě mátlo, že některé dny jsem se i vzdaloval od cíle. I tento rozpor jsem si dokázal zdůvodnit. Protože má každý svoji cestu, musí být i vzdálenost do metropole různá. No a nějaká ta stovka na trase dlouhé dva tisíce kilometrů, když nebudeme malicherní, přece nic není. A tak se na většině rozcestí orientuju po čuchu a správnost svého rozhodnutí si ověřuju u nejbližšího domorodce, kterého potkám někdy ještě týž den. Jindy se úkony jako křižovatka a ověření rozdělí na dny dva.

Do Ulánbátaru zbývá 1 000 kilometrů a posledních 430 je prý asfalt, což mi potvrdilo už několik řidičů. Dosavadní cesty mají dvě vady, které se opakují v různém pořadí každý den. První je „roleta“. Může být lehká, střední a těžká. Těžká roleta jsou 15 centimetrů vysoké hrby pravidelně se opakující po půl metru. Při jízdě musím stát v pedálech, kolo skáče jak kůzle a 10 km/hod je maximální rychlost, jakou se dá jet. Další vadou je písek. Vrstva větší než 5 centimetrů je neprůjezdná a kolo se musí tlačit. Roleta a písek se objevují každý den. Někdy je to pár kilometrů, jindy desítky.

Tlačím kolo kousek proti proudu řeky a dnes končím. Vypadám jako čuně. Všechno peru, včetně kola, přeskládávám, dělám údržbu. Voda v řece je teplá a dělá se na ní pěna, ale není zbytí, musím ji pít. Spoléhám na tablety. Injekce proti žloutence a tyfu taky nebyly zadarmo, tak ať se investice vrátí. Do deníku jsem nahrál:

„Piju vodu, ve které bych si doma neumyl ani nohy, no nohy snad, ale jinak nic.“

Tak jako u nás se vítá chlebem a solí, v Mongolsku k tomuto účelu slouží národní jídlo zvané „bůz“. Jsou to vařené tašky z těsta plněné mletým masem. Jsou chutné a dostal jsem přidáno ještě jednu misku. Na kopci za městem je památník bohyni města. Brahmamátra, žena na bílém slonu umístěném na kruhové stavbě, je viditelná ze všech míst ve městě a okolí. Bajanhongor má 25 tisíc obyvatel, protože je léto. V zimě má 30 tisíc. Kočovali, kočují a kočovat budou. Obdivuji obyvatele jurt ve stepi, jak v tvrdých podmínkách chudé a většinou suché stepi dokážou žít. Bez elektřiny, teplé vody, zásobování, dopravní obsluhy, pouze se svými stády, která je živí a zároveň jsou jim obživou. Člověk jako já, zbaven vymožeností civilizace, by zde jistě nepřežil. Lidé tu žijí v souladu s přírodou téměř stejně jako za dob velkého Čingischána, kterého dodnes uctívají a jehož obraz je v mnohém domě a na všech bankovkách vyšší hodnoty.

S ministrem večer sedíme v baru u čínského piva. Je příjemné popíjet a poslouchat, jak se venku čerti žení, bouří a prší.

Další den vjíždím do hor. Ráno je krásně, před polednem se zatáhlo, fouká, je zima a v poledne prší. Za deště vyjíždím do sedla. Postavení stanu, odstrojení kola a zalezení dovnitř trvá míň jak pět minut. Pravidelným dvouměsíčním tréninkem v této činnosti se propracovávám k dokonalosti.

Dva dny projíždím přes hory. Sedla, údolí, řeky, skály. Mému oku lahodící krajina. Jediné, co mi vadí, je deštivé počasí bránící ve vyhlídkách do kraje a focení.

Za tři dny následuje Ulánbátar. Všechna města, která jsem v Mongolsku zatím projel, podle evropských měřítek připomínala spíš vesnice. Téměř sedmisettisícová metropole Mongolska je už normální velkoměsto. Auta, autobusy, trolejbusy, výškové budovy, plno lidí - sbohem pustino. Nevím proč, ale velká města nemám rád, působí mi stres a na svých cestách je považuji za nutné zlo a jejich návštěvu beru jako nepříliš oblíbenou povinnost. Ve městech je plno cizích a neznámých lidí, zatímco potkáte-li člověka v pustině, k dobrým zvykům patří zastavit, pohovořit společným, nebo každý svým jazykem, vykouřit cigaretu, popřát hodně štěstí a zase se rozejít, ale ne už jako cizí, ale jako lidé, kterým osud dopřál kratičké a možná jediné setkání jejich životních drah. A kvůli těmto nepatrným průsečíkům v mém životě mám rád pusté kraje, kde každý poutník je tak trochu přítel.

Tak ještě trochu dat. Dnes jsem 83. den na cestě a z Olomouce do Ulánbátaru jsem najel 9 200 km.

Mám několik úkolů. Pokusit se získat čínské vízum, prodloužit mongolské, a počkat na náhradní díly z domova, které ještě na konzulát nepřišly.

Konzul, pan Okunek, ochotně radí, obvolává, zařizuje. S řidičem kunzulátu Okim jdeme shánět někoho, kdo mi svaří prasklý držák brašny na řídítkách. Svářeče jsme nesehnali, ale sehnali jsme jiné věci. Na návštěvě u jeho přátel jsem dostal bohatě najíst, další kamarádi nejsou doma, tak jdeme chvíli do baru. Večer se potkáváme, a protože nemám kde spát, domlouváme nocleh. Když jsme se seznámili, je třeba to oslavit, navrhují mí noví přátelé. Jdeme koupit pití. Trochu mě zarazilo, že oni vybrali a já jsem zaplatil. Tato investice se mi ovšem několikanásobně vrátila. Dvanáct dní, které jsem strávil v Ulánbátaru, mám nocleh u Megiho zdarma.

Úřady, to mě jednou zničí. Nudím se. V budhistickém chrámu jsem byl nejmíň pětkrát, muzea, královský palác, socialistický památník na kopci nad řekou, všechno jsem prošel. Několikrát jsem navštívil trh. Dá se tu sehnat téměř vše dokonce i něco na kolo. Nové sedmikolečko čínské provenience se dá pořídit za dva dolary, sluchátka k „volkmenu“ za 1/3 dolaru a film Agfa za necelé dva dolary. Je třeba nakupovat obezřetně, někteří trhovci při spatření cizince dokáží nasadit astronomické ceny.

Desátý den mě doktor Gombo pozval na chatu. Doktor Gombo je Megiho otec a já vlastně bydlím v jeho bytě. Je mu 73 let, každé ráno přijede 15 km na kole z chaty, v bytě se převleče, umyje a jde do nemocnice, odpoledne zase sedne na kolo a jede na chatu. Je to kousek za městem a je tu krásně. Pojedli jsme bůz a já se jdu toulat po okolních kopcích. Večer s jeho paní, lékařkou na penzi, vyrábíme rusko - česko - mongolský slovník.

A ještě jedna příhoda. Pán, který jezdil v Mongolsku s geology, mně v Olomouci mimo jiné říkal:

„Kumys, když vypiješ poprvé, tak se posereš, ale potom už to bude dobrý.“

Kumys piju už měsíc a nic. Dnes jsem vypil s doktorem snad tři litry a předpověď se vyplnila. Ještě, že jsem byl sám v horách.

V pouští Gobi se najde vše. Včera jsem našel kousek nerezové trubky a byl to přesný průměr na opravu zlomené konstrukce stanu. Posledních několik dnů se ze mě stal vášnivý sběratel minerálů. Denně nasbírám několik kilo kamení, večer přeberu a většinu vyhodím a další den znovu. Domů jsem dovezl fluorit, acháty, jaspisy, opály, chalcedony a další šutry z pouště. Jiné věci se tu nevyskytují vůbec. Například Olgoj Chorchoj je určitě známější u nás doma než tady v Mongolsku. Často se na něj ptám a snad jen dvakrát věděli, o čem je řeč, dokonce v národním muzeu v Ulánbátaru, kde mají několik metrů vysokou kostru dinosaura, ho nemají ve vitríně, a co víc, ani nevědí, že něco takového existuje. Možná to není červ, ale had, a metrová svlečená kůže, kterou jsem v poušti našel, patřila právě jemu, a možná je to všechno jen pověst.

Na hranice s Čínou zbývá 100 km, nemůžu se dočkat, vymýšlím zkratky a ztratil jsem cestu. V hlubokém písku poponáším kolo (tlačit se nedá), dva, možná tři kilometry jdu tři hodiny a je to dřina. Večer mám zase cestu a koleje.

Je 15. září a v noci mrzlo. Ráno, když balím stan, tak to křupe. Trať vede přes kopce a cesta vede jinudy a opět trochu bloudím.

Muž, u kterého jsem na návštěvě, si vzpomněl na mongolský zvyk nabídnout hostovi svou ženu. Rukama ukazuje, že já, jeho žena a on budem spát spolu v posteli. Čtenáře těšící se na sexuální příhody zklamu. Nevím sice přesně, jak si to hóša představoval, ale raději jsem se rozloučil a zbaběle jsem prchl. Doufám, že se on ani jeho žena neurazili. Neboť k dalším zvykům v jurtách patří, pokud vás pozvou dovnitř, přijmout vše, co vám nabídnou. Opak se považuje za urážku.

Na hranicích byly zase problémy, ale odpoledne jsem se dostal konečně do městečka Erehot - a to je už Čína.

(dokončení příště)

Jste návštěvníkem této stránky od 3.12.99.