JAK JSEM SE ROZHODL

„Vsaďte se, že do roka a půl k vám přijedu ze Zlína na kole!“

Všichni, kdo to slyšeli, se tvářili pobaveně. Moje švagrová dala do sázky sto marek a byla si jistá svým vítězstvím. Já jsem si tak jistý nebyl. Ale co se jednou řekne, to se musí splnit. Nebo ne?

Na Nový rok a s chladnou hlavou jsem celou situaci viděl trošku jinak. Byl jsem si však vědom toho, že moje vychloubání slyšelo nejmíň 5 lidí a nechtěl jsem, aby mi můj neuvážený výrok někdy někdo připomínal. Tak jsem neprodleně zahájil všechny nutné přípravné cyklistické práce, vedoucí k dosažení vytyčené mety.

Nadešel červen 1997, termín pro splnění sázky. Jelikož rád poznávám cizí kraje, svůj cestovní plán jsem poněkud upravil. Nedaleko od Hamburku začíná Dánsko a tam jsem ještě nikdy nebyl. Navíc mě lákala návštěva Legolandu, který leží na Jutském poloostrově a od Hamburku je vzdálený asi tři sta kilometrů.

Na této premiérové dálkové trase mne provázel doprovodný automobil. Jednak proto, že jsem si v té době nedokázal představit osamělou cestu přes kus Evropy a navíc moje technicko-mechanické schopnosti se rovnaly absolutní nule. Především jsem však potřeboval asistenci při realizaci jednoho zajímavého experimentu. Po celých devět dní jsme spolu s kolegou, který řídil již zmíněné auto, několikrát denně posílali přímo z trasy fotografické, textové a zvukové zpravodajství do zlínského Hit Radia Publikum. Ptáte se jak? Celkem jednoduše: Pomocí digitálního fotoaparátu, přenosného počítače a mobilního telefonu přímo na internetovou stránku rádia. Zájemci tak mohli každý den sledovat informace z této cesty, případně si prohlédnout aktuální fotografie. Kromě toho jsme některým místním novinám dodávali k otištění zcela čerstvé záběry těsně před uzávěrkou.

Tisíc tři sta kilometrů dlouhá cesta přes Polsko, Německo a Dánsko dopadla nad očekávání dobře. Dojel jsem ve zdraví, v dobré náladě a hubený, technické experimenty se zdařily, sto marek jsem vyhrál. Jediné, co jsem na chvíli ztratil, byla další motivace. Abych u kola i nadále setrval, musel jsem najít nový cíl. A tím byla Amerika.

Celou trasu jsem si „vymodeloval“ v počítači pomocí vynikajícího softwaru Trip Planner ’98 vyvinutého Microsoftem. Na jediném disku se nachází kompletní mapa všech cest v USA, v Kanadě a v Mexiku. Jednoduchým způsobem zde lze připravit jakýkoliv itinerář, vyloučit cesty, po kterých se na kole nesmí, a získat spoustu informací o možnostech ubytování, stravování či o historických, přírodních nebo zeměpisných zajímavostech. Je škoda, že tato pomůcka je určena pouze pro americký trh a pokud ji chcete získat, musíte někoho požádat, aby vám ji z Ameriky poslal.

Tento původní záměr jsem nakonec neuskutečnil. V říjnu 1997 totiž uveřejnil světoznámý měsíčník National Geographic velkou reportáž o staré americké silnici ROUTE 66 [čti: rút sixty six]. Co je to ROUTE 66 jsem do té chvíle věděl jen mlhavě - prostě nějaká stará silnice, po které se jezdilo od východu na západ, spousta legend, písnička od Rolling Stones, značka kosmetiky, Steinbeckovy Hrozny hněvu, auťáky, trucky, romantika, Amerika. Po přečtení toho inspirativního článku mi však bylo vše jasné. Když přejet Ameriku, tak jedině po „šestašedesátce“. Výborná trasa, úžasné téma.

Začal jsem intenzivně pátrat po informacích o ROUTE 66. Díky internetu jsem zjistil, že o ROUTE 66 je obrovský pojem. Je srdeční záležitostí a pýchou snad každého Američana. Poslal jsem desítky e-mailů a obdržel jsem desítky odpovědí. Ozvali se lidé z několika zájmových asociací ROUTE 66, nadšenci i profesionálové. Ochotně a dokonale mne zásobili hromadami materiálů a spoustou rad a tipů.

Zkontaktoval mě také americký cyklista Lon Haldeman, který se nabídl, že mě prvních pár dní v Americe doprovodí. Lon, jak jsem zjistil, je opravdová cyklistická hvězda. Vyhrál několikrát legendární závod Napříč Amerikou, vytvořil spoustu dálkových rekordů. Teď vlastní firmu PAC TOUR a pořádá pro skupiny cyklistů z celého světa nejrůznější přejezdy Ameriky (viz.: www. pactour.com). Lon celou ROUTE 66 projel asi desetkrát a vytvořil speciální podrobný itinerář. Jeden výtisk mi věnoval, abych se v Americe lépe orientoval. Jak bude tento itinerář pro mě důležitý, jsem ocenil později.

ROUTE 66 vznikla ve 20. letech z potřeby rozšířit stávající dopravní síť. Zejména na Západě existovala do té doby jen nepřehledná změť archaických cest, tratí, stezek a pěšin, vytvořených Indiány a bílými dobyvateli. Tyto dopravní spojnice však zcela nevyhovovaly rychle se rozvíjející automobilové dopravě.

Nutnost postavit moderní zpevněnou transkontinentální dálnici vyústil roku 1921 v přijetí federálního zákona o dálnicích.
26. listopadu 1926 pak byla otevřena cesta, která dostala název U.S. ROUTE 66.

ROUTE 66 se rychle stala americkou cestou číslo 1. Říká se, že prakticky každý Američan alespoň jednou za svůj život cestoval po ROUTE 66. Žádná z cest taky nedostala za dobu své existence tolik různých jmen. John Steinbeck ji nazval Matkou cest (Mother Road), pro jiné byla Hlavní ulicí Ameriky (Main Street of America) nebo Cestou slávy (Glory Road). Svá jména mají i některé úseky: například Will Rogers Highway, Pontiac Trail, Ozark Trail, Grand Canyon Trail, Postal Highway, National Old Trails Highway atd. ROUTE 66 se stala námětem mnoha knih, filmů, televizních seriálů a písní, a byla tak už v době svého „aktivního“ života součástí amerického způsobu života, kultury i moderní historie.

Další překotný vývoj automobilismu však způsobil, že ROUTE 66 začala praskat ve švech. Přetížená úzká silnice protínající středy měst se stávala stále pomalejší a nebezpečnější. V roce 1956 vydala vláda Spojených států zákon o novém silničním systému, počítajícím s vytvořením nové sítě mezistátních dálnic (Interstates), které by nahradily silnice staré, mezi nimi i ROUTE 66. Po 28 letech byl uveden do provozu poslední úsek dálnice I-40 a k cestě z Chicaga k Tichému oceánu již nebylo nutné použít ani kousek staré cesty.

ROUTE 66 byla vyřazena z dálničního systému USA a každý z osmi států, kterými prochází, si ten svůj úsek zařadil mezi místní komunikace pod jinými názvy. ROUTE 66 proto v žádném autoatlasu ani běžné mapě nenajdete. V tomto případě nepomůže ani onen fenomenální digitální plánovač, o kterém jsem hovořil v takových superlativech.

Zdálo se, že sláva Matky cest je nenávratně pryč. Postupem času si však Američané uvědomili, o co by ztrátou ROUTE 66 přišli. Vznikla řada zájmových hnutí, asociací a federací, jejichž členové se snaží o znovuobjevení staré cesty. Publikační činnost těchto asociací, vydávání knih, videofilmů, velká produkce upomínkových předmětů a samozřejmě také role ROUTE 66 v americké literatuře či kinematografii způsobuje nový zájem o pomalejší, ale o to krásnější cestování po staré silnici.

Není však lehké vzdát svůj sen, a tak jsem se rozhodl, že změním taktiku. Pojedu sám, se zavazadly, s kamerou i s fotoaparátem. Téměř 4 000 kilometrů. Velká troufalost a také velká výzva.

Kamarádi ze zlínské cyklistické prodejny Extrem Sport se nabídli, že pro mne sestaví speciální stroj, který by měl vydržet terénní, klimatické i jiné nástrahy této dlouhé cesty. Vznikl tak cyklistický trekkingový speciál, který byl pojmenován jako Extrem Bike - limited edition. Ten se mi stal jediným společníkem na dobu celých čtyř amerických týdnů. Nutno říci, že společníkem naprosto ideálním a spolehlivým.

Celou trasu jsem rozdělil na třicet etap o průměrné délce zhruba 130 kilometrů (či 80 mil). Podle itineráře Lona Haldemana, který jsem dostal darem, jsem vytipoval civilizovaná místa jako cíle jednotlivých etap. Pravda, v Americe je spousta neobydleného prostoru, a tak bylo nutno v některých oblastech upravit délky etap tak, abych vůbec mohl odněkud někam dojet.

Jelikož na celé trase je, díky rušné minulosti, bohaté ubytovací a stravovací zázemí, neuvažoval jsem o stanování ani přespávání v přírodě. Ve většině obydlených míst najdete tolik motelů, že si můžete vybírat. Nestává se, že by byly plně obsazené, a tak není třeba si nocleh zajišťovat dopředu. Cena 17 - 30 dolarů za jednu noc je přijatelná i pro české turisty.

Z ryze praktických důvodů jsem pro svoji cestu zvolil období září a první poloviny října. Jednak mi to takto vyhovovalo z hlediska mé pracovní vytíženosti a za druhé jsem v této době též předpokládal nejpříznivější klimatické podmínky. Při překonávání ROUTE 66 projíždíte různorodou krajinou s rozdílnými klimatickými podmínkami a je dobré vyvarovat se příliš velkých teplotních skoků. Zatímco v první polovině září je na severovýchodě USA ještě teplo, na vyprahlém západě na přelomu září a října už naopak nejsou vedra tak nesnesitelná. To je nutné mít na zřeteli především při dvoudenním přejezdu kalifornské pouště Mojave. Jedinou nevýhodou tohoto období jsou převažující jihozápadní větry, které občas cyklistovi výrazně zasáhnou do denního časového harmonogramu.

Do cyklistických brašen jsem poměrně snadno umístil vše, co budu v Americe potřebovat. Oblečení cyklistické i civilní, filmy, kameru, fotoaparát, stativ, diktafon, itinerář, nejnutnější náhradní díly a další nezbytnosti. Až v praxi jsem zjistil, že právě oblečení vezu zbytečně mnoho. Počasí bylo opravdu vzácně vyrovnané a hlavně - v Americe najdete na každém kroku spoustu veřejných prádelen, ve kterých za pár desítek minut a za pár dolarů vše dokonale vyperete i vysušíte.

Poživatiny jsem nevzal žádné, protože s těmi není v USA žádná potíž. Všude je spousta příležitostí se dobře, vydatně a poměrně levně najíst. Na mnohých Američanech je to hodně vidět, jak jsem zjistil.

Pokud mohu zpětně soudit, jediným nedostatkem mojí výbavy byly náhradní cyklistické pláště. ROUTE 66 je stará silnice, jejíž povrch občas připomíná spíše terénní trať. A právě kvalita povrchu i délka celé cesty vyžaduje výměnu plášťů, a to minimálně jedenkrát. V USA se ale neměří na milimetry a centimetry, nýbrž na palce, a rozměry místních plášťů neodpovídají těm našim. Náhradní pláště je proto dobré vézt s sebou. Pokud je ale nutné přece jenom další nové pláště během cesty přikoupit, je možné se obrátit na některé specializované cyklistické prodejny ve velkých městech, kde pamatují i na nás, Evropany.

Zatímco jiní cizinci dlouhosáhle vysvětlovali svoje důvody pro návštěvu Spojených států, „můj“ vyšetřovatel ihned změnil své nepřístupné chování poté, co jsem mu sdělil cíl své cesty.

„All right! Good luck, sir. Have a safe trip on ROUTE 66!“

V motelu na předměstí mne čekal Lon Haldeman, pravá cyklistická „star“. Se zájmem prohlížel moje nové kolo a nejvíce jej zaujaly české pláště Barum.

„Slyšel jsem, že jsou dobré.“

Jeho kolo je staré 14 let. Podle toho, co o Lonovi vím, musel na něm urazit nejmíň milion kilometrů.

Lon je rodilý Američan. A protože bydlí asi 60 mil od Chicaga, je, tak říkajíc, na ROUTE 66 doma. Mám radost, že mě v prvních dvou etapách doprovází. ROUTE 66 začíná na břehu Michiganského jezera, a je tedy nutno projet přes celé Chicago, což je na úvod docela síla.

S Lonem jde však všechno jako na drátkách. Do vínku jsem navíc dostal dvě praktické rady.

Ta první: Je dobré, aby všichni na cestě věděli, že máš v úmyslu projet celou ROUTE 66. Američané jsou na tuto cestu hrdí, a proto je dobré umístit kdekoliv na kole (nejlépe vzadu) „šestašedesátkový“ nápis či emblém. Budou na tebe troubit, mávat a hlavně s tebou sympatizovat.

Ta druhá: Nedopusť, abys měl nedostatek vody, jinak nedojedeš. Kup si velbloudí hrb! Velbloudí hrb je ruksak na vodu s „hadicí“, která se připevní na rameno. V případě potřeby se docela pohodlně za jízdy nasává. Tuto pomůcku jsem zakoupil. Nutno říci, že bych se bez ní v některých úsecích (třeba na poušti Mojave) zcela jistě neobešel.

Most přes Mississippi odděluje východní a západní část St. Louis a také Illinois od Missouri. V tomto státě je tvář krajiny už trochu jiná. Kopce, jeden za druhým, jako na houpačce. Vinice a spousta zeleně. V Merameckých jeskyních se svého času skrýval obávaný lupič Jesse James, nám dobře známý z písně Greenhornů.

Kansas patří k těm větším státům. Na ROUTE 66 je zastoupen pouhými dvanácti mílemi. Ani se nenadějete a jste v Oklahomě. Oklahoma je pro historii ROUTE 66 mimořádně významná. V období velké hospodářské krize odsud prchaly statisíce zchudlých farmářů na západ do Kalifornie. Tuto dobu popisuje známý román Johna Steinbecka Hrozny hněvu a celý děj se odehrává právě na „šestašedesátce“. Na oklahomském úseku leží dvě velká města: Tulsa a Oklahoma City.

Pokud bychom chtěli zdůraznit místa nějakým způsobem spjatá s dobrodružnou literaturou, pak nesmíme opomenout Velké pláně v Texasu. Cesta je zde nekonečná, horizont v nedohlednu. Vítr se prohání prérií (a jako naschvál opět v protisměru), stáda dobytka se pasou a chřestýši výhružně chřestí. Amarillo je přesným středem ROUTE 66. Odsud to už jde z kopce (obrazně). Za městem v poli stojí pravděpodobně nejfotogeničtější objekt celé cesty - deset do země zapíchnutých cadillaců, tzv. Cadillac Ranch. Originální monument vybudovaný místním miliardářem Stanleyem Marchem.

Texaské pláně vystřídá jiná vinnetouovská pamětihodnost - Llano Estacado v Novém Mexiku. Tento stát je státem indiánů. V něm se rozprostírají rozsáhlé rezervace Navajů, Apačů, Kiowů. Město Gallup je proto nazýváno „hlavním indiánským městem světa“ nebo také „městem opilců“. Podle potřeby. V Santa Rose míjíte Rio Pecos, v Albuquerque Rio Grande - to jsou další skvosty.

Neuvěřitelné horské scenérie pokračují i v Arizoně. Pár desítek mil od ROUTE 66 leží Grand Canyon - zastávka, která se nedá opomenout. Pro Středoevropana jsou v Arizoně atraktivní mohutné kaktusy, které dosahují nečekaných výšek.

Namáhavé stoupání na Sitgreaves Pass je rozloučením se sedmým státem ROUTE 66 a zároveň vstupenkou do slunné Kalifornie. Dvoudenní přejezd pouště Mojave patří k nejobtížnějším částem celé trasy, ale dá se vydržet. Stejně těžká je i závěrečná fáze - Los Angeles a přilehlé obce Hollywood, Beverly Hills, Čínská čtvrť a další. Míjíte více než sto světelných křižovatek a tisíce automobilů. Tady se rychlostní rekord překonat nedá.

Celá čtyři tisíce kilometrů dlouhá pouť končí na pláži v Santa Monice na břehu Tichého oceánu. Je to opravdu krásný pocit.

To, co jsem právě teď popsal, je jen trestuhodně povrchní zkratkou toho, co lze na ROUTE 66 vidět a zažít. „Šestašedesátka“ je totiž dokonalým průřezem Ameriky. Ameriky staré i nové, Ameriky civilizované i přírodní. Najdete zde vše.

Povrch silnice se mění jako počasí. Pokud máte pocit, že jedete po celkem kvalitní okresní silnici, možná, že za chvíli budete cvakat zuby na hlubokých výmolech či na puklinách vypálených neúprosným sluncem. A jestliže jste se rozhodli přespat v nejbližším zřetelném místě na mapě, je docela pravděpodobné, že najdete pouze osamělou benzinovou pumpu se dvěma baráky v sousedství, případně polorozpadlé město duchů.

Některé části ROUTE 66 jsou uzavřeny a vy musíte zvolit nejbližší „nepůvodní“ alternativu. Někdy je zase cesta vedena až k „mrtvému konci“. Občas se setkáte s více „šestašedesátkami“ v jednom místě, které podle doby jejich vzniku a zániku můžeme dělit na „highway 66“, „old highway 66“ nebo i na „old old highway 66“.

V některých místech trasa ROUTE 66 splývá s moderní mnohaproudou „Interstate“ dálnicí. Není příjemné cestovat společně s obřími „trucky“. Naštěstí tyto úseky nejsou příliš dlouhé. Více než ohrožení života zde hrozí defekt. Je až neuvěřitelné, kolik drátů, klíčů, šroubů či střepů se nachází na kraji silnice. Jízda na kole po Interstate není ve většině států povolena, pokud však není v okolí jiná cesta, tento prohřešek policisté tolerují.

ROUTE 66 není příliš vytíženou cestou. Ti, kteří se chtějí rychle dostat z jednoho místa do druhého, využijí zcela jistě novou dálnici. Na „šestašedesátce“ se pohybují především místní lidé, anebo turisté. Stává se často, že za den projedou třeba jen čtyři vozy. Na druhou stranu, občas se auto objeví i v oblasti kalifornské pouště Mojave, takže případná pomoc je reálná.

Po celou dobu jsem nemusel použít žádný zámek na kolo, a po pravdě řečeno, ani jsem ho s sebou neměl. Celkem běžně jsem nechával celý svůj majetek volně „zaparkovaný“ například u restaurací, a to i po delší dobu. Neměl jsem pocit, že by mi chtěl někdo něco odcizit. Naopak, lidé, hlavně na venkově, jsou velmi zvídaví a otevření. Rádi zapřádají hovor a jsou nelíčeně potěšeni tím, že cizinec odněkud z daleka, chce poznat kus jejich země. Bohužel, o České republice toho ví minimum.

Jako z pohádky mi připadalo chování řidičů. Žádná nervozita, žádný přehnaný spěch. Cyklista se zde může cítit bezpečně. Po návratu domů jsem se na našich silnicích cítil jako v džungli. Ale už jsem si zase zvykl.

Přestože se na ROUTE 66 občas dostanete do velkých nadmořských výšek, stoupání i klesání je překvapivě velmi pozvolné a často ani nepozorované. Jediným opravdovým „stoupákem“ je Sitgreaves Pass na arizonsko-kalifornském pomezí. V takové nádherné krajině však na nějaké převýšení úplně zapomenete.

A ještě něco k dennímu režimu: Na každou etapu jsem vyrážel zhruba kolem osmé hodiny ranní. Do motelu jsem dostal většinou mezi 15. až 18. hodinou odpolední. Dobu dojezdu do cíle samozřejmě ovlivňovala jak vzdálenost, tak (a to hlavně) síla a směr větru. Cestou jsem se zastavoval u nejrůznějších pamětihodností ROUTE 66 a věnoval se fotografování. S jídlem jsem to během jízdy nepřeháněl, opačně to bylo s tekutinami.

Každý večer jsem podával telefonické zpravodajství do Hit Radia Publikum a nahrával poznámky do diktafonu. Během téměř čtyř tisíc kilometrů mne postihlo pouhých osm defektů, z toho tři v jednom dni. Jiné technické ani zdravotní problémy jsem neměl.