První kilometry, a to nás trochu šokuje, musíme absolvovat po dálnici. Stejně jako na Gran Canarii, tak i nAa Tenerife se z letiště cyklista nedostane jinak než po ní. Asi projektanty nenapadlo, že by někdo vyrážel na kole přímo ze vzdušného přístavu. Po čtyřech kilometrech začíná rovnoběžná vedlejší silnička, na kterou s úlevou sjíždíme. Máme vítr v zádech a než se nadějeme, sjíždíme do měst hotelů Los Cristianos a Playa de las Americas. My míříme ale rovnou do přístavu, neboť se chystáme odplout na nejzápadnější ostrov Hierro.

Jako suchozemci nevydržíme a čekání trávíme na nedaleké pláži. Koupat se nám nechce. Pozorujeme desítky surfařů trpělivě po krk ve vodě vyčkávajících na svou vlnu. Je to srandovní pohled na to vodní hemžení. Nejprve plavou od břehu a pak ve správný okamžik naskakují na vlnu a nechají se ve stoje na prkně unášet směrem ke břehu, aby včas seskočili, než vlnu rozbije mělčina. Tak to provozují ti, co to umí. Často se ovšem stává, že ani nestačí nastoupit na surf a pokud, tak z něho hned padají. Všichni pak musí plavat zpět a zase čekat na tu správnou vlnu....

Na břehu oceánu, za uklidňujícího šumění vln, spíme jako zabití. K životu se probíráme až před polednem. Vydáváme se do hlavního města Valverde vzdáleného jen deset kilometrů. Tam musíme být za chvíli, říkáme si. Šlapeme do pedálů, ale naše nohy ztuhlé ze středoevropské zimy, trochu stávkují. Není to nic příjemného vidět ty kopce kolem sebe, mít naložené kolo a k tomu být nerozježděný. Po třech hodinách usilovného šlapání a odpočívání konečně vjíždíme do vánočně vyzdobeného hlavního města. Palmy ověšené barevnými žárovkami na nás působí spíše komicky, než aby vyvolávaly atmosféru Vánoc. Jestli to takhle půjde dál, tak toho asi moc nenajezdíme. Teď je nám jasné, proč jsme museli na lodi během připlouvání na ostrov zaklonit hlavu, abychom vysoko ve stráni spatřili zářit světla Valverde. Tato poloha v horách město chránila před nájezdy pirátů a nás stála hodně sil. Do večera se nám podaří nabrat celkem 1300 výškových metrů. Pod stromy listnatého lesa se rozhodneme přenocovat.

DVOJÍ POČASÍ

Z vyhlídky (španělky mirador) se nám otevírá úchvatný pohled na severní část ostrova. Stojí na okraji prudkého srázu, do kterého se zařezávají serpentiny silnice. Dole pod námi leží obec Frontera obklopená banánovými plantážemi a na obzoru se rýsují obrysy ostrova La Palma. Stačí nám několik minut a po deseti kilometrech vjíždíme do obce. Klidná nedělní Frontera vábí k zastávce a odpočinku. Místní kostel má zvonici postavenou odděleně na blízkém sopečném kuželu. Drobounká bílá věžička působí proti masivní stěně sice nicotně, ale díky své barvě nepřehlédnutelně.

„Co to je?“ ptáme se navzájem.

Minerálka se silně slanou chutí má k lahodnosti hodně daleko. Údajně je i léčivá, ba dokonce zázračná. Mně se večer spustila tak silná rýma, jakou jsem snad ještě nezažil. Snad i díky účinkům oné zázračné vody. Osvědčila se nám později při vaření polévek a brambor, které nebylo potřeba dosolovat. Chuť si spravíme v místní hospůdce vynikající rybí polévkou.

„Vidíš tamhle stoupat ze země ten kouř?“ ptám se Lenky.

„To je nádhera! Živá vulkanická činnost přímo tady na konci světa.“

Všude kolem jsou mohutné sopečné výlevy a zřejmě z některé pukliny uniká horká pára.

„Vždyť to je zapálená skládka! To se mi snad jen zdá?“ Zklamaně zjišťujeme skutečný důvod stoupajícího kouře.

Žádný div přírody, ale likvidace odpadků civilizace. Ovšem zvláštní atmosféru tohoto koutu si nenecháme vzít. Vždyť ještě do doby Kryštofa Kolumba to podle tehdejších zeměpisných znalostí bylo nejzápadnější známé místo světa uznávané všemi cestovateli.

„V žádném případě zde nerozdělávejte oheň, ani nezapalujte vařič!“

Po chvíli vjíždíme do černého lesa s ohořelými kmeny. Smutný pohled. Zřejmě stačila nepozornost jednoho z návštěvníků.

Hierro je nejmenší z obydlených Kanárských ostrovů, na mapě vypadá jako nic. Ovšem svým převýšením nám ubral hodně sil a získal si náš respekt. Působil na nás uklidňujícím dojmem. Během naší cesty jsme zde snad ani nepotkali zahraniční návštěvníky, a když ano, tak to byli cykloturisté. Například manžele putující na kole i s malým děckem v přívěsném vozíčku nebo samotáře, kterého jsme spatřili také později na ostatních ostrovech. Vždy šlapal svlečený do půl těla, ať pálilo slunce, nebo bylo pod mrakem a vál chladný vítr.

V přístavu San Sebastian přesedáme z velkého trajektu na rychlé vznášedlo a směřujeme do Valle Gran Rey - klidného místa na západě ostrova u konce mohutného údolí. Původně jsme tam chtěli šlapat na kole, ale rozhodli jsme se, že nám zpáteční cesta přes hory bude stačit. Kromě toho se blíží Vánoce a trochu pohody neuškodí.



Tři dny trávíme u oceánu. Na jednom konci vesnice se nachází obyčejná pláž a na druhém nudistická. Volíme raději tu pro oblečené, neboť cyklisticky opálená těla (od půlky stehen a od půlky paží) budí u nezasvěcených smích. Poprvé také okusíme prosincovou vodu oceánu. Není tak chladná, jak jsme si mysleli. Několik minut v ní vydržíme a krásně si zaplaveme.

Mezi domy a několika hotely pěstují místní obyvatelé na plantážích banány. Jsou ovšem zelené a trsy se sklízí nezralé. Žlutou barvu získají až dozráváním ve skladech. Toto místo stejně jako celý ostrov není ještě zasaženo turistickým ruchem, ale s dostavbou letiště dojde k radikální změně. Zatím jsou zde závislí na zemědělství a ne na turistice jako obyvatelé sousedních ostrovů.

Vánoční výzdoba v ulicích měst a jesličky v kostelích působí exoticky, až neskutečně: koupání v oceánu skoro pohádkově. Na štědrovečerní večeři si zajdeme do místní restaurace. Ryby z místního oceánu jsou opravdu vynikající. K tomu všemu se servírují brambory pečené ve slupce ve velmi slané vodě (papas arrugas) s ostřejší červenou omáčkou (mojo picó) z papriky i chilli a jemnější zelenou omáčkou (mojo verde). Chutnají skvěle. Vše korunuje mohutná porce čerstvé zeleniny. Jen při placení zjišťujeme obchodnickou zručnost majitele místní restaurace. To samé jídlo stálo před dvěma dny o polovinu méně, dnes se ovšem podle zvláštního jídelního lístku nazývá Christmas menu.

Potkáváme sjíždějící bikery, kteří se ráno nechali vyvézt nad údolí, aby ušetřili síly a vychutnali si horní partie ostrova a vlastní sjezd. Valle Gran Rey se stalo střediskem bikerů na Gomeře.



O několik dní později konstatujeme, že stoupání od oceánu počítáme na dny a sjezd zpět na hodiny. Při výjezdech řadíme ty nejlehčí převody a ztěžka otáčíme pedály a pomalu ukusujeme metry silnice. Během sjezdu zase křečovitě svíráme brzdové páky, abychom nenabrali nezvládnutelnou rychlost. Při pohledu do údolí se nám tají dech, je to jako kdybychom se dívali do propasti.

Místní obyvatelé Gomery dodnes vyrábějí keramické nádoby bez hrnčířského kruhu. Tato technika se nazývá chipude podle stejnojmenné vesničky. Také se dorozumívají zvláštním pískacím jazykem nazývaným silbo. Ovládá jej 45 procent obyvatel a na školách se učí jako nepovinný předmět. Trvá to prý až deset let, než jej pískač dobře zvládne. Vznikl z potřeby dorozumět se na větší vzdálenost v neschůdném terénu. Lze se s ním prý dorozumět na vzdálenost 3 až 4 kilometry.

Nabíráme směr San Sebastian a sjíždíme po silnici postavené nad prudkými srázy a hlubokými údolími. V dálce se tyčí mohutná sopka Teide, ale ta již patří sousednímu ostrovu Tenerife.

Nocujeme stejně jako Kryštof Kolumbus při svých plavbách v hlavním městě ostrova. Slavný mořeplavec navštívil i ostatní Kanárské ostrovy. Na samotné Gomeře stanul celkem třikrát. Nezajímalo ho ovšem jen doplňování vody, objevování ostrova, ale také dcera místního guvernéra. S ní se později oženil.

Hotelové město Los Cristianos a hlavně Playa de las Americas zažívají v době vánočních a novoročních svátků největší nápor turistů. Půjčit si auto z půjčovny je bez předchozí rezervace téměř vyloučeno. Restaurace a diskotéky praskají ve švech. Všude tisíce lidí. Takový nápor civilizace po pobytu na klidných ostrovech neseme těžce a záhy z města ujíždíme.



Jih ostrova cyklistům nepřeje, ale my chceme vidět pyramidy, tak musíme něco vydržet. Táhne se zde jen dálnice a jedna silnice v úbočí sopečného velikánu Teide. Nezbývá než se vyšplhat na silničku kopírující zhruba vrstevnici a neustále zajíždějící do drobných údolíček (barranco). Na mapě nejsou vesničky a města daleko od sebe, ale díky reliéfu a klikatící se silnici je skutečná vzdálenost velká. Ovšem nutno podotknout, že cesta nám příjemně utíká a stále je na co koukat. Připadáme si jak na vyhlídkové terase vedoucí zemědělskými vesničkami obklopenými stupňovitými políčky. V dáli vidíme modré vody oceánu a na obzoru ostrov Gran Canaria.

„Dvakrát do Los Cristianos, prosím.“

Pokladní se na nás nechápavě podívá a odpoví nám: „Tam neplujeme!“

To se na ni podíváme nechápavě zase my. Zkusíme se zeptat ještě jednou anglicky, pak německy a ze zoufalství chatrnou španělštinou, ale vždy dostaneme stejnou odpověď: „Ne, tam neplujeme!“

Na pomoc vytahujeme mapu ostrova a jízdní řád. Chvilku ukazujeme, gestikulujeme a vysvětlujeme.

„Jestli jedete do Los Cristianos, tak to musíte autobusem po dálnici!“

Jelikož se nám nechtělo vracet na jih ostrova stejnou a jedinou možnou trasou vzhledem k naší časové tísni, tak jsme se rozhodli, že podél pobřeží ostrova Tenerife poplujeme pravidelnou lodní linkou. Jediný problém, jak se dovídáme, je v tom, že v Los Cristianos lze jen na loď nastoupit a ne z ní vystoupit. Tato linka spojuje ostrov Tenerife s La Palmou. K řešení našeho problému je přivolán vyšší lodní důstojník. Představa, že se budeme vracet zpět na kole ve chvíli, kdy se již vidíme sedět na palubě lodi, nám vůbec nejde na mysl. Také přesvědčivě tvrdíme, že autobusem nepojedeme, neboť nám nevezme kola. Nakonec je nám cesta povolena s jednou podmínkou:

„Vezmeme vás na palubu, ale musíte zaplatit částku za celou trať, neboť do Los Cristianos tarif neexistuje.“ Ani chvilku neváháme a nabídku bereme. Ceny mezi jednotlivými ostrovy jsou si však hodně podobné a vzdálenost se na výši jízdného moc neodráží.

Jsme zřejmě první, kdo si něco takového vymyslel. Kdo může, jede autem nebo autobusem. A proč by jezdil lodí mezi dvěma místy stejného ostrova, které spojuje 72 km dlouhá přímá dálnice?

Vyhlídka na ostrov při zapadajícím slunci stojí za to a díváme se na zvlněnou silničku táhnoucí se po úpatí hlavního hřebene, po které jsme jeli a málem jsme se mohli i vracet. Po necelých třech hodinách jako jediní vystupujeme a nikdo se tomu nediví, ani si neklepe na čelo.

Nejkratším směrem jedeme na pláž u El Médana. Sundaváme cyklistické oblečení a měníme ho za plavky. Rázem se z cykloturistů stávají plážoví turisté. Vytahujeme karimatky, mažeme se opalovacím krémem a uleháme, stejně jako tisíce jiných v tuto chvíli. Sluneční paprsky se opírají do našich těl. Po chvíli se to nedá vydžet, a tak hurá do vod oceánu. Stačí překonat první nepříjemné pocity ze zdánlivě studené vody a pak je již fajn. Krátce po poledni ovšem rezignuji a na hodinu pláž opouštím. Jdu se projít do městečka. Odpoledne naštěstí přišel kolem čtvrté hodiny mrak a pobyt na pláži skončil.

Po této jednodenní zkušenosti musím vyslovit obdiv těm, kteří takto dokáží na pláži strávit týden, deset dní, nebo dokonce dva týdny dovolené. I když uznávám, že oni by zase těžko chápali, proč my jezdíme na bicyklech po těch kopcích okolo.

Vítání příchodu nového roku probíhá na španělské poměry velice klidně. Očekávame, že oslavy začnou se soumrakem. Klid. Stále klid. Přitom na náměstí El Médana se celé odpoledne cosi chystalo. I v restauracích a hospůdkách je klid. Začne to teprve úderem desáté hodiny. Ovšem v té době se již my chystáme za městem, řádně unaveni cestováním po ostrovech a částečně odvyknuti civilizaci, ulehnout do spacáků. Nebýt půlnočního rachotu ohňostroje, tak bychom příchod nového roku prospali. Zvykli jsme si v přírodě vstávat s rozedněním a uléhat se soumrakem a využívat tak maximálně denního světla.