O rok později jsem si dopřál 1600 km dlouhý okruh Islandem. Po dvoudenním čekání na počasí se mi i tady podařilo zdolat nejvyšší vrchol ostrova, jež má téměř nevyslovitelný název - Hvannadalhnúkur.

O posledních prázdninách se splnil můj další velký sen. Se vším potřebným k životu jsem projel Aljaškou. Za 22 dnů jsem na kole ujel 1983 km. K tomu 1200 km terénním autem, když mě na obrátce u polárního kruhu přemluvil německý mladík, abych mu dělal společníka na jeho cestě až k Severnímu ledovému oceánu.

Aljaška na mě udělala velký dojem. Pro cykloturistiku se mi zdá být ideální. Počasí je tu (na rozdíl od Islandu) stabilní, vytrvalejší déšť mě prakticky nezastihl. S výjimkou nejsevernější tundry a horských oblastí je tu poměrně teplo s teplotami až ke 20 oC. Připravíme-li se dobře na nezávislý pobyt v divočině (většinou se nám nepodaří dorazit k lidem), potom by nás nemělo nic zaskočit.




PĚT KILOGRAMŮ DOBRŮTEK MÍSTO CLA

Bezprostředně po příletu na americký kontinent jsem učinil první dvě, a také poslední, nepříjemné zkušenosti. Jednak v Detroitu jsem musel vyplnit další anglicky psané dotazníky (po těch, které jsou nezbytné pro získání víza) a jednak si mě celní úředník řádně proklepal. Těch 40 kg pečlivě sbaleného nákladu jsem musel do poslední nitě rozbalit. U potravin vše co mělo něco společného s masem, třeba jen malůvka vepřové hlavy na instantní polévce, šlo stranou, aby posléze propadlo Spojeným státům americkým. Takový je předpis. Paradoxně prošla domácí slivovice a domácky vyškvařené sádlo se škvarkami, o kterém jsem tvrdil, že je to zvláštní český sýr. A tak nevím, kdo koho na té celnici tenkrát vlastně napálil. Faktem ale je, že jsem to byl já, kdo přišel téměř o pět kilogramů dobrůtek.

Detroit, jak se ukázalo později, se zřejmě rozhodl prověřit mou toleranci k malérům. Na Aljašku totiž za mnou neposlali polovinu zavazadel, a ta dva dny cestovala někde po východním pobřeží USA. Už už jsem ztrácel naději. Díval jsem se po levných trekových botách a batohu, že se pustím po Aljašce pěšky, když tu zbytek kola s ostatními věcmi dorazil. A to byl konec nepříjemností a odtud už bylo vše jen nádherné.

Bylo pro mne překvapením, že domácí označují divočinu jako buš. Projel jsem tedy aljašskou buší, kde na rozloze zhruba dvacet krát větší než-li naše republika žije jen asi 650 tisíc obyvatel. Polovina z nich ve dvou největších aljašských městech. Ve dvěstěšedesátitisícovém Anchorage a šedesátitisícovém Feirbanksu. Není proto divu, že od lidí k lidem je to tu dál, nežli jsme v Evropě zvyklí. Stakilometrové úseky bez lidských sídel nejsou výjimkou. V krajině za polárním kruhem už potom ani příliš nepřekvapí u cesty zaprášený nápis „NEXT SERVICE 270 MILE“, což volně přeloženo znamená, že nejbližší místo, kde si můžete něco koupit nebo zařídit, je vzdáleno asi 430 km.



Proto - kdo chce být sám, jede na Aljašku.

Na příjezdech do největších měst narazíme na dálniční přivaděče s hustým provozem v mnoha jízdních pruzích. Stejně jako „dole“ (tak se tu totiž říká vlastním Spojeným státům), i tady na Aljašce je auto symbolem amerického životního stylu. Aljašský Američan do něj nasedne po sejití tří schůdků z obýváku a vysedne z něj pokud možno co nejblíže dveří kanceláře, či supermarketu. Pěšky se tu nechodí, na kole se tu jezdí výjimečně. Ulice jsou v důsledku toho bez lidí. A to až tak, že se skoro nemáte koho zeptat na cestu. Všichni jsou buď v autě, nebo uvnitř. Zřejmě proto také chodníky pro pěší ve městech mnohdy ani nejsou a jsou-li, potom na rozdíl od vozovek, ve špatném stavu. To cyklistovi neunikne.



Nakupuje se tu rovněž po americku. Chcete gallon mléka, dostanete slevu. Koupíte rodinné balení se čtyřiceti naprosto stejnými kuřecími stehýnky, dostanete rovněž slevu. Chcete čerstvou broskev letecky dopravenou z Kalifornie, vyberete si některou z deseti druhů. Hypermarkety lákají a vskutku v nich lze zabloudit. Dostanete tu vše a nutno dodat, že na rozdíl od jiných severských zemí (Island, Norsko) za slušné ceny. Na Aljašce lze tedy přežít i s českou peněženkou.

Volba trasy je poměrně jednoduchá. Je dána velmi řídkou silniční sítí, ale vzhledem k velké rozlehlosti se tu dá ujet i několik tisíc kilometrů. Nabízejí se tři základní pojetí: okruh k jihu vnitrozemím tj. Anchorage, Tok, Fairbanks, Anchorage, nebo cesta na sever k polárnímu kruhu a za něj, či konečně kratší trasa na jih do Seward a Homer. Absolvovat vše vyjmenované by podle mého odhadu mohlo trvat asi dva měsíce, trasa okruhem k polárnímu kruhu asi necelý měsíc. Z hlavních tahů tvořených kvalitními asfaltovými silnicemi se navíc nabízejí i stakilometrové, převážně šotolinové odbočky.

K cestě za polární kruh nutno ale dodat, že ač je velmi lákavá, je též mimořádně náročná. Především tím, že na nějakých čtrnáct dnů zůstanete odkázáni sami na sebe a na to, co uvezete na kole. Přitom za pohořím Brooks Range čekají už jen rozsáhlé roviny tundry bezmála bez jakékoliv krajinné zajímavosti, pokud se to krajinou dá nazvat. Prašná cesta tu byla zbudována jen kvůli naftařskému komplexu Prudhoe Bay, jež leží na samém břehu Severního ledového oceánu. Tady lze také dokoupit zásoby a poslat pohlednici z nejsevernější pošty amerického kontinentu. Tisícová migrující stáda sobů, jež jsem tu spatřil, působí monumentálně.



Při volbě trasy nemusíte váhat. Volba kterékoliv je volbou dobrou. Všude je totiž mnoho k vidění, všude čeká severská exotika a podbízí se dodat, že panenská.

Přelom července a srpna je obdobím tahu lososů. Začnou-li se řeky zahušťovat hejny těchto velmi chutných ryb, přestává se pracovat a Aljaška jde k vodě. Chytá se ve velkém. Údajně se může chytit i deset ryb denně a údajně na to musí být povolení. Ale není, kdo by ho kontroloval. Viděl jsem plná auta lososů, a také jsem si zachytal. Ač nejsem rybář, uposlechl jsem kamarády a těch 30 dkg vážící prut jsem ke kolu přibalil. Stálo to za to a nejen pro zpestření jídelníčku.



Značení kolem cest mi trochu nahánělo strach. Ne tím, jak značky a ukazatele vypadaly, ale tím, jak byly rozstřílené. Nějakou zbraň tady má asi každý a viděl jsem lovit i ze silnice. Ocitl jsem se ve třech domácnostech, ve všech byly na zdi kožešiny vlastnoručně uloveného grizzlyho. O losím a sobím paroží ani nemluvím, je všude a mohlo by být klidně symbolem Aljašky.

Nehlučnost kola nám umožní vskutku velmi těsný kontakt s aljašskou přírodou. Často narazíme na různá zvířata a často až v komických situacích lze těžce rozhodnout, která ze zúčastněných stran se lekla více. Pokud to je zemní veverka, obrovitý los nebo bobr u vody, nic se neděje. Jinak je však tomu, jedná-li se o medvěda.

Americký grizzly (v překladu to znamená ošklivý, příšerný, strašný) je opředen mnoha bájemi, pověstmi a předsudky. Jeho nebezpečnost je zveličována. Na druhé straně ovšem reálným nebezpečím je a k nehodám s medvědem tu a tam dochází. Základním pravidlem pro chování ve vztahu k medvědům je - nepřekvapit. Všude je proto k dostání malá rolnička nebo zvoneček, která nemá medvěda zaplašit, ale upozornit jej na nás. Kromě jiných způsobů jak vyjít s medvědy (rozhodně se s nimi před cestou seznamme) budeme tedy celou cestu cinkat. Moje dvě setkání s medvědy černými skončila bez problémů, i když jsem si je prožil s velkou emoční odezvou, především se strachem. Přes všechna opatření, jež jsem důsledně v divočině dodržoval, jsem se po celou dobu klidně nevyspal. Moje fantazijní medvědí představy mi to nedovolily.

Nikoliv nebezpečnými, ale nepříjemnými jsou komáři. Místy je jich až běda a bez dobrého (místního) repelentu, případně bez moskytiéry to nejde. Četné bažiny, které věčně zmrzlou půdu Aljašky doprovázejí, jsou komářím rájem.



Problémy by mohly být s vodou. Je jí tu sice všude dost, ale nedoporučuje se pít ji nepřevařenou, a někdy dokonce se nedoporučují neověřené zdroje vůbec. Zpravidla se mi dařilo doplnit vodu u lidí, ale hlídal jsem si, aby zásoba neklesla pod dva litry. Zvláště za polárním kruhem a pohořím Brooks Range by se problém vody mohl stát tíživým.

Vaření na benzínu je asi podmínkou. Neměli bychom se nikdy ocitnout od benzínové pumpy dále nežli nějakých 200 km, takže dvě půllitrové nádobky vystačí. Ovšem opět s výjimkou zapolárních krajin, kde 430 km není vůbec nic.

Aljaška je mnohonárodnostním babylonem, ale mně se zdálo, že se všichni domluví. Eskymáci s indiány, indiáni s bílým mužem i černochem a všichni dohromady. Neměl jsem příležitost vidět ty domorodce, kteří žijí původním životem přírodních národů. Setkání s těmi „civilizovanými“ však byla vždy příjemná. Moje naložené kolo budilo velkou pozornost. Lidé mě zastavovali velmi často a dávali se se mnou do řeči. Mysleli si, že jsem zezdola, tedy ze Spojených států, mátla je však naše vlaječka. O naší republice mnoho neví, a když, tak je to Hašek, Havel, Navrátilová.



Velkým překvapením pro mě bylo, že jsem měl celkem sedmkrát příležitost mluvit česky. Česká vlajka je zřejmě pro Čechoameričany nepřehlédnutelná. Strávil jsem tak nezapomenutelnou bílou noc u ohně na Yukonu s emigranty od České Třebové. Nezapomenu také na stařečka, který mě oslovil a češtinou sotva srozumitelnou mi vysvětloval, že maminka ještě česky uměla, a jak že je teď tam u NÁS (i když u nás, tedy v Česku, nikdy nebyl). A setkal jsem se i s dalšími. Všude žijí lidé a zdá se, že všude žijí i Češi.

„Víťo, zdraví Tě Čechovi z Austrálie přes aljašskou připolární pustinu, přes Plzeň a časopis Cykloturistika.“

Svět je opravdu malý, stačí být jen trochu bláznem.