Cesta vlakem bude delší, ale ten čas bude nepochybně zajímavěji strávený, než kdybych jej ztrácel vyděláváním tisícovek na letenku. (Jožka Kozák v Cykloturistice č. 8 sice říká něco jiného, ale já mám informace z důvěryhodného zdroje, že letenka z Prahy do Moskvy stojí 7500 Kč a z Moskvy např. do Vladivostoku kolem 650 dolarů.) Pojedeme vlakem do Košic, dále busem do Užhorodu (jezdí každou hodinu a poloprázdné) a odtud už za místní peníze.

Asie začíná na kazaňském nádraží. Moskva jich má celkem sedm. Na čtvrtém peronu před naším vlakem do Taškentu je rušno. Ale americkým ragby se tento časopis nezaobírá, tož popojedem.

Ve stínu velikého stromu sedí chlapi v uniformách. Tuším nepříjemnosti. Myslím na rady do života, které nám dával Ivoš ve vlaku:

„Středoasijští policajti jsou nebezpeční. Svlíknou tě, odhalí všechny tajné skrýše a pár peněz ti zabaví. Takže v peněžence mít jen část a hlavní zásobu mít dobře schovanou. Někdy pomůže, když jim řekneš, žes už dnes platil.“

Na jinačí bandity nepřišla řeč. Asi nejsou tak aktuální. Tady tohle je „ekologická policie“. Stopují mě s úsměvy přes celý obličej.

„Odkudá?“

(To se ví, že první otázka se nebude týkat peněz.) „Kudá?“

Cykloturistika s mapkou Sibiře a mými fotkami je ohromná vymoženost.

„Tady máš 25 tengi - na chleb!“

„Pánové, děkuju. Jste mí sponzoři!“

Milicija mne zastavila ještě mnohokrát. Ne že by mi všichni dávali peníze a krmili mne, ale nikdy jsem nic neplatil, kromě pár desetníků, které jsem rozdal jako suvenýry.

Ceny jsou natolik přijatelné, že v těch čajchanách i baštím. Na repertoáru bývá hustá nudlová polívka s kousky masa, nebo nudle s červeně zbarvenou omáčkou, masem a zeleninou. Odjakživa na vandrech tvoří nudle základ mé výživy. Ve vsích byly někdy nesehnatelné. Až na rinku v Balikči na břehu jezera Issyk-Kul’, je prodávali z půlmetrákových pytlů. Na výběr bylo deset typů od vlasových po čtverečky 6x6 cm.

Pelmeně jsou takové jakoby taštičky plněné masem, plovoucí v polívkovité šťávě. Když mluvím o mase, mám na mysli skopové.

Vodu lze získat pouze od lidí. Studená budí důvěru. Je čerstvá přímo od pramene. Ale i voda z barelu se dá použít. Ani tentokrát nepřivodila problémy. Moje protilátky mají dobrý trénink - viz příslušné statě v knize „Vandry a Bejkem“.

Děcka jsou nečekaně příjemná, neagresivní. Nežebrají ani nehážou šutry. Kdo cestoval po Indii, Africe nebo Jižní Americe, ten to ocení.

S auty je to horší. Jste pro ně vzduch. Nepočítejte s tím, že vám dají přednost, když jedete po hlavní.

„Poutník jel do Kyrgyzstánu - datum, čas.“

„Tož děkuju.“

„Před chvilkou tady projeli dva - taky na velocipedoch. Kluk a děvče. Měli větší sumky než ty a ne tak ošumělé. Jedeš k Issyk-Kul’u? V Balikči i kolem ozera je mnoho chuliganov, mnoho pijanych. Oberou tě. Radši tam nejezdi. Ale je tam hezky. Kyrgyzské Švýcarsko.“

To jsem zvědav.

Na konci další vsi, nedaleko od silnice mezi stromy stojí stan a kola. Jsou to oni! Počítal jsem, že ještě kousek pojedu, ale o tom teď vůbec neuvažuju. Bydlím tu s nimi.

Jsou to Angličani. Přiletěli do Almaty a odtud po svých směřují k Issyk-Kul’u, dál na jih skrz hory do Číny a po Karakorum highway do Pákistánu. Děvče je neskutečně obézní. Obdivuju její odvahu, ale zřejmě ví, co takový vandr obnáší. Loni byli v Argentině a Patagonii. A nezhubne. Geny jsou holt geny. Stan mají velký a hlavně těžký. Nedivím se, že denně ujedou jen 60 km.

Vztyčím svůj přístřešek mezi stromem a bicyklem na vypasené uprášené trávě a suché hlíně. Kravěnce se taky víc drolí, než mažou. Prach jsi a v prach se obrátíš.

Prostředí nic moc. Nepotkat kamarády, nikdy bych se tady neutábořil. Těch pár aut, co projede po cestě, řádně hřmotí. Jsme prakticky ve vsi, ale domorodci si nás nevšímají. Mám ještě plné břicho, tak si připravím jen homeopatické malcao. Aby mi ten pytlík dlouho vydržel.

Anglán pečlivě okrájel slupku z jablka a půlku mi nabídnul. Já jsem je obdařil sušenými meruňkami. Všimnul jsem si, jak jim ztuhly rysy, a vzápětí mně došlo to faux pas. Oni si přece potřebují všechno oloupat. Taktně jsem se odvrátil, abych neviděl, co s meruňkami podniknou.

Zastavili jsme v hospůdce na dvě volská oka a chlebovou lepiošku.

„V aprílu tudy jel jeden Germán, taky do Pákistánu. Spal u nás,“ říká mladá servírka. Jsme zřejmě na zaběhnuté trase.

I v tom větru mi to dnes jede docela bystro - 12 km/hod. Angličany jsem brzo nechal za sebou.

Issyk-Kul’ - teda jezero v lůně hor si představuju jinak. Hory sice trčí kolem dokola, ale až za mnohakilometrovou plání. Jsme 1600 metrů nad mořem. Zleva, od severu, se valí obrovský, strašidelně černý mrak. Erupce prachu, zvedaného vichřicí nad vesnicí na pozadí toho mračna - úžasně efektní obraz, ale kdo by teď myslel na focení.

„Kdě možno skryť se před tou grozou?“ Volám chasníky před první chalupou.

Jsou klidní jako želvy.

„Pršet nebude. Tady nikdy neprší. To se ví, že tě přichýlíme na noc.“

První chod: taštičky s marmeládou. Je na mně vidět, že mi chutná. Gazda jich vzal hrst do ruky a položil přede mě na stůl, že se jako nemám upejpat. Nevyvádí mě to z míry. Jestli tady hrozí někomu nakažení, tak jim ode mne. Bacil využil příznivé konstelace v utěsněném vlaku a krutě hlodá na horních dýchacích cestách. V tom prachu a vedru až žáru se mu zatraceně daří.

Děcka, ale i dospělí si mě prohlížejí jako zvíře v ZOO. Není to můj první vandr a jsem už otužilý, ale když vám při psaní čumí zblízka do papíru, jak tam ty klikyháky přibývají, a není to kyrgyzsky, to je divné... ještě horší je, když vám při jezení hledí zblízka do úst. Přitom absolutně nekomunikují.

Jak popojíždím po břehu na východ, přibývá zeleně. Objevují se rozlehlé rekreační areály - pensionaty - většinou pusté, chátrající, obehnané bytelnými ohradami. Jinak by je domorodci rozebrali jako busové čekárny. Taková střecha se hodí na chlívek, a když trochu upravíte lavičku, máte bezva žebříček ke kurníku.

Ač je neděle, nepostřehl jsem žádného výletníka. Provoz na cestě je řídký. Chcípl tu tak zvaně pes.

Vidím rozestavěnou cestu, klikatící se na sever do hor. Vede do Almaty. Kdybych o ní věděl, naplánoval bych svou trasu přes tohle město.

„Zde žádná není,“ a bábuška mne zve dál. Pijeme (nebo jíme?) talkan - čaj trošku osolený, do něhož si nasypete upražené rozemleté obilí. Domácí mají krávu, tak jsme přidávali ještě moc dobrou smetanu. Tahle smetana je výborná i na chlebě. Misky na čaj - pijalky - se drží za okraj tak, že palec máte uvnitř. Bábuška mi přeje. Plní pijalku co nejvíc a palec máčí v čaji.

Pes Bělka má v boudě štěňata. Když jsem v jejím akčním radiu, zaleze do boudy a vrčí, ale jakmile se trošku vzdálím, když ví, že řetěz se napne dřív, než na mne dosáhne tesáky, strašidelně se na mě vyřítí.

Až objedu Issyk-Kul’ kolem dokola, budu mít na tachometru o 500 km víc. V podvečer čtvrtého dne deště ustaly a z mraků se vynořily hory. Jsem zpátky u vyprahlého západního konce jezera.

Pár desítek kilometrů pokračuju po stejné trase jako přátelé Angláni. Za Kačkorem se naše cesty dělí. Oni změnili kurz doleva, na jih přes Turugart pass (3700 m) do čínského Kašgaru. Já směřuju stále na západ.

Zítra bych měl přejet průsmyk Kyzart (2660 m).

„Pod perevalem (průsmykem) jsou divocí lidé, hodně pijí. Mohli by ti ublížit. Nezastavuj tam,“ varuje automechanik, v jehož kůlničce jsem spal.

Začínám mírně stoupat prérií s mešitami na návrších. Dal jsem řeč s dvěma kovboji, jedoucími mým směrem. Tomu menšímu nebude víc, než pět let. Pro ně je optimální rychlost 7 km/hod, tak jsem jim za chvilku ujel. Výš a výš.

Skončil asfalt, ale grunt je dobře sjízdný. Od východu je průsmyk nevýrazná pláň.

Na rozdíl od Evropy větší šance na nocleh je u zámožnějších. Velký pěkný dům. Na dvoře tři auta. Chlapi se vrtají v motorech. To nemůže neklapnout. Mužskej odváží kamaráda do vedlejší vsi a paňmáma jede s ním. Zůstal jsem hlídat dům s dvěma desetiletými dcerkami. (Chce ještě někdo tvrdit, že nevypadám solidně?!) Chytré holky. Fajn jsme si popovídali. Tady v CCCP trvají prázdniny tři měsíce. Už od června.

Rodiče přijeli pozdě večer.

„Kolem Susamiru jsou zlí lidé. Banditi. Dej si pozor. Nezastavuj ani za nic. Házeli po nás kamení, když jsme tudy jeli autem.“

Ještě 20 km po proudu řeky Čaek. V Aralu bočím doprava přes most a asfalt pro mne končí. Nastává udrkotaná roleta, sypký písek, kamení, mizérie. Stoupám mohutnou roklinou proti toku Susamiru. Až po 50 kilometrech jsem vyjel z kaňonu na pláň, obehnanou zaledněnými horami. Počítám, že nadmořské výšce nechybí moc do 2000 metrů. Večer jsem zamířil ke starému kolchoznímu areálu. Na dálku vypadá pustě a neudržovaně, ale to neznamená, že tam nikdo nebydlí. Jak jsem se blížil, trusu na zemi přibývá, až je ho tlustá vrstva. Stádo ovcí na stráni. U stáje hromada briket ze sušených kravěnců.

Čtyřčlenná rodina mladých lidí žije v pohodě v malém domečku, v jedné místnosti. Na prahu se vyzout, to je samozřejmost. Mají i stůl. Je 40 cm vysoký, jak je v kraji zvykem. Sedí se kolem něj na patách. Po hostině se opře o stěnu a rozloží se koberečky a deky. Vznikne ložná plocha pro celou rodinu. Já jdu spát do kůlny u stáje. Není nad svěží vzdoušek.

Od posledního jídla přibylo pár desítek kilometrů. Je potřeba doplnit jouly. Na loučce mezi vřesem vidím gruzovik s obytnou korbou a u něj pár chlapů. Zajíždím k nim. Jsou to Uzbekové, taky putěšestveníci - od firmy Asia Travel z Taškentu. Pracují pro čtyři Angličanky, které jedou na koních od Kaspiku přes Kazachstán, Uzbekistán, Turkmenistán, Kyrgyzstán do Číny. Cestu plánují na 10 měsíců. Denně popojedou 40 km. Budou tu spát.

Chlapi staví dva velké stany - jídelnu pro sebe a pro ženštiny, dva menší - v těch budou ony spát, plátěnou budku - toaletu, další podobnou - sprchu. Voda se ohřeje letlampou v konvi od mléka. Na hůlce visí kbelík s ventilem ve dně k umytí rukou v tekoucí vodě.

A už jsou tu. Čtyři děvčata a průvodce Šamil - mladý Uzbek - všichni sympaťáci na první pohled. Po celém dnu v sedle vyhlíží znaveně. Jídlo už mají připravené. Jedna sedla do kabiny a ťuká do počítače mail domů. Koně jsou moc pěkní - uzbečtí. Holky se s nimi fotí tvář na tvář.

Tento vandr prej bude do Guiennessovky. Stejně si myslím, že s tímhle zázemím to není ono. To ten Francouz, co jel na koni z Mongolska do Paříže v r. 1997 - sám, všechno si vezl v sedlových brašnách - to byl jinej tabák.

Oblékl jsem všechno, co tu mám, a kluci půjčili spacák, který navléknu na svůj. Vzít moskytiéru byl fakt dobrý nápad. Omotaná kolem plotýnek bezva hřeje. Uložil jsem se ve stanu holek.

V noci začalo pršet, a pořádně. Že mi kape na nohy jsem s všimnul až když jsem pocítil mokro na nohou. Oba spacáky i troje ponožky jsou nasáklé jako houba. Konečně kapky přestaly šustit na plátně stanu. Déšť ustal. Než se začnu radovat, kouknu ven. To se dalo čekat. Velké kusy mokrého sněhu se snášejí k zemi. Všude už je bílo - tady! Jak to vypadá na hřebenu o 700 metrů výš?! Já vůl! Že jsem včera nejel dál! Mohl jsem být v pohodě na druhé straně hor. Ale kdo mohl tohle tušit.

Rozednívá se. Bílá mlha, hustá chumelenice. Vstává se později, než bylo v plánu. Nechávám na sobě všechno oblečení, jen moskytiéru jsem odložil. Koně nocují pod širákem a taky se netváří nadšeně.

Při velkém stresu je nejlepší se odreagovat jezením. Nudle s masem, tyčinky Snickers, nescafé se sušenou smetanou... děvočky mají zásoby jídla i peněz. Mají dobré sponzory.

Mokré ponožky nahříváme i s nohama nad vařičem. Šišimarja, nahoře určitě sněží celou noc. Vždyť ani nenajdu silnici. Kdyby aspoň přestalo kydat... Jestli já se budu muset vracet zpátky na východ...

Jakmile vzdálím nožky od vařiče, hned začnou studit. Uřízl jsem rukávy od nepromokavé bundy a navlékl je na svoje sandály, vlastně tenisky - jedinou obuv, kterou disponuju. Když se čerstvá voda nedostane k nohám, sníží se riziko omrznutí.

Výš jsem kvůli sněhu musel kolo tlačit, ale pár aut tu zanechalo stopy, takže netápu. Otmok má 3300 metrů. Nahoře není ani boudička, ani cedulička. Jsem rád, že mi počasí připravilo prima zážitek.

Z Čimkentu do Aralska - přístavu na břehu stejnojmenného jezera - je to 920 km. Step je čím dál nehostinnější. Fotím si první velbloudy. Moje naděje, že tudy budou jezdit TIRáci do Taškentu a Almaty, se nesplnily. Za šest dní jsem spatřil jen jednoho Poláka.

Za Turkistánem mi zastavil gruzovik. Jede až do Šiely - 150 km. Silnice je přímá, každá zatáčka je událost, ale není nebezpečí, že fíra usne. Volant má vůli víc než čtvrt otáčky a on s ním musí pořád prudce cloumat sem tam.

„Kolem Aralu jsou zlí lidé. Mají těžký život. Ozero jim vysychá. Dej si pozor.“

„Děkuju za varování.“

Na silnici se vyhřívají dlouzí žlutí hadi. Ti živí, nepřejetí, když mě zaregistrují, začnou sebou mrskat na místě, jak se snaží rychle zmizet. Pak jim to přestane prokluzovat a ladnými vlnovkami vyklidí silnici. Do pouště teda raději nechodit, v roztrhaných teniskách už vůbec ne. Bez stanu není ani pomyšlení na nocování venku. Oázy - vesničky hliněných domečků s několika stromy - vznikají kolem pramenů. Nejsou od sebe dále, než 30 km. Ta vzdálenost se dá s dvěma litry vody zvládnout, když se u zdroje nalejete jako vebloud.

Kzylorda je opravdické velkoměsto s mnohapatrovými domy. Místní radio hlásí, že ve stínu je 40o. Taky mně připadá, že vedro dnes není tak hrozné. A v zimě tu bývá mínus 40o, nasucho bez sněhu. Kousek směrem na východ je nejvnitrozemštější ze všech vnitrozemí. Moře je odtud 2650 km daleko. Od Turkistánu bych měl jet podél řeky Syrdarji, ale ještě jsem ji nezahlédl ani koutkem oka.

Večer jsem zakotvil v zahrádkářské kolonii kousek za městem. Syrdarja je kousek, hned za humny. Mohutná řeka plná rychle tekoucí kalné vody. I dnes poprchává. Ale takový déšť tady v životě nebude, aby spláchnul ty hluboké závěje prachu.

„V Kazalinsku jsou moc špatní lidé,“ říkají mí dnešní domácí: „metají kamení - mafija, basmači ... dej pozor, ostorožno!“

Kdyby někdo řekl, že tam a tam jsou hodní lidé, nevěřil bych svým uším.

Asie pro mne skončila před Saratovem. Objevila se tráva a stromy rostoucí volně, aniž by vyžadovaly speciální péči a zalévání. Obměnit peníze není problém. Po vlaku chodí veksláci. S ruskými celníky mne nic zajímavého nepotklalo.

Můj další vlak přijel do Saratova na čas. Vyjel před několika dny z Astany - hlavního města Kazachstánu - bývalého Celinogradu, který se dřív jmenoval Akmola. Sveze mne až do Kijeva - 1400 km.

První vystoupí na nástupiště provodnik a hadrem utře držadla kolem dveří. Na stolcích za okny vidím květinky ve vázičkách.

Za bilety z Aralska do Užhorodu pro sebe i bicykl jsem zaplatil 65 USD.