První zastávka byla u Pravčické brány, kterou jsme symbolicky vstoupili do neznáma příštích dnů a týdnů. Poté jsme již roztáčeli pedály přes Německo do Berlína, kde jsme projeli bývalou hranici mezi Východním a Západním Berlínem - Braniborskou bránu, a rychle upalovali pryč z velkoměsta dál směr Rostock. Čím severněji jsme v Německu byli, tím přibývalo více vodních ploch vhodných ke koupání.

Do Rostocku jsme dojeli 5. července a po malých problémech s hledáním správného trajektu do dánského Gedseru, jsme přejeli každý za 10 DEM. Původně jsme měli jet o 11 DEM dražším trajektem, ale kdo se ptá, moc se dozví.

Z Roskildu jsme zamířili do hlavního města Kodaně. V ní jsme si prohlédli radniční náměstí, okolí zábavného parku Tivoli, Glyptotéku plnou starých antických soch a sarkofágů, sídlo parlamentu Christianbag, starobylý přístav Nyhaven a královskou čtvrť. V přístavu jsme samozřejmě vyhledali symbol města - sochu Malé mořské víly.

V Dánsku jsme se osaměle necítili. Cyklistů se tam prohánělo nespočetně. Upravené a dobře značené cyklostezky po celé zemi si zaslouží naši pochvalu. Dánsko jsme projeli z 90 procent jen po cyklostezkách.

Je to velice pěkná a klidná země, ale existuje tam jeden velký nepřítel cyklistů - věčný protivítr. Ať foukalo jakkoliv, vždy jsme měli pocit, že jedeme proti větru.

Zde jsme prožili volný den zapříčiněný nejen únavou, ale i vážným defektem na Tánině předním kole po srážce s dopravní značkou. Tato nehoda si vyžádala kromě odřenin a natrženého ucha pořádnou osmičku z předního kola. Díky Danovi (bratr naší spolužačky Alice) se nám podařilo nejen zprovoznit kolo, ale i si prohlédnout historickou část města se světoznámou sochou Pabla Picassa „Muž a žena“. Byli jsme také v Tropic-centru s expozicí tropické havěti a potom i na největší zdejší pláži - Tylosand. Moře bylo nečekaně teplé (22 oC), a tak koupání bylo nádherné.

Zde se také nachází letní sídlo Per-Gessla, který je členem populární skupiny Roxette. Ochutnali jsme i místní maxi-zmrzlinu a obrovskou pizzu.

Z Hamstadu jsme se stočili k severovýchodu a šlapali přes Gislaved, Jönköping, kde začíná druhé největší švédské jezero Vättern. Koupání v něm je radost.

Dále jsme pokračovali přes Linköping, Norrköping, Nyköping až do Stockholmu. Švédskou metropoli jsme „dobyli“ 14. července. Jako aktivní atlety nás samozřejmě v první řadě lákala prohlídka olympijského stadionu, kde se v roce 1912 konaly Olympijské hry. Stadion je zachován téměř v původní podobě a stále se zde závodí. Neopomenuli jsme navštívit ani světoznámou halu Globen (nám známou hlavně z hokejových utkání).

Prakticky z České republiky až do Stockholmu jsme nepoznali jiné počasí než jasno a slunečno. Teploty se i ve Švédsku šplhaly k 30 oC. Čím severněji jsme byli, tím déle sluníčko svítilo. Vycházelo před šestou ráno a zapadalo po desáté hodině večer. Po čtrnácti dnech jsme byli opálení (a spálení) jako nikdy v životě. Měli jsme štěstí, že nastalo období sucha a nevylíhlo se tolik komárů jako jindy. Ale i přesto se stala dobrou a neocenitelnou výbavou moskytiéra. Díky ní jsme měli klidné a bezkomárové spaní.

Ve Švédsku se dobře hledají místa k nocování, protože místní zákon stanoví, že majitel pozemku musí poskytnout svoji půdu (pozemek) turistovi k přespání. Jedinou podmínkou je, že musíte zanechat pozemek ve stavu, ve kterém byl.

Ve Skandinávii jsme si žádné „mejdany“ ani velké výdaje nemohli dovolit. Vše je tam 3 - 4 krát dražší než u nás. Kupovali jsme jenom chléb a ovoce, zbytek jsme měli v cyklobrašnách. Od švédských přátel jsme dostali radu, abychom kupovali včerejší chléb - že je minimálně o 50 procent lacinější. Je to pravda.

Mile nás překvapilo, že po Dánsku a Švédsku jezdí hodně českých aut (Felicie a Octavie). Řidiči jsou vůči cyklistům velice tolerantní a často je zdraví. Na rozdíl od Dánska má Švédsko méně cyklostezek a i jejich přehlednost je nižší.

Ve Finsku nám poprvé pršelo, ale teplota přes den nikdy neklesla pod 20 oC. Ani v Helsinkách jsme si samozřejmě nenechali ujít prohlídku slavného „zátopkovského“ olympijského stadionu a prozkoumání „kaskusty“ - centra města. To je jedno z mála finských slov, které jsme byli schopni přeložit do češtiny. Jinak je finština absolutně nesrozumitelný a těžký jazyk. V centru města jsme mimo náměstí shlédli prezidentský palác a katedrálu. Zde také Táňa potkala náhodou svoji kamarádku ze svého bydliště.

Večer jsme opustili finské hlavní město trajektem směrem do estonského Tallinnu. Večerní trajekt byl o 30 procent lacinější než trajekt polední. Ve Finsku jsme postupně změnili náš kurz ze severního na východní.

Po sepsání několika protokolů na policii jsme spojili prohlídku jinak pohádkového města s návštěvou cykloprodejen. K večeru se nám podařilo sehnat nové, levné horské kolo s nosičem a pokračovali jsme dále k jihu napříč Estonskem směrem k lotyšským hranicím.

V Saulkrasti jsme navštívili soukromé cyklistické muzeum a 20. července jsme dorazili do hlavního města Rigy. Na severu Lotyšska jsme na silnici A1 nepotkali 20 minut automobil, ale směrem k Rize provoz řádně zhoustl.

Ve městech nás nejdříve zajímala pekařství a cukrárny, kde se dalo velice levně najíst (koláčky, vánočky), a teprve poté jsme vyráželi za kulturou.

„Eto charašo.“

Ve Skandinávii jsme museli jednou navštívit cykloservis a nechat si opravit výplet zadního kola. Za opravu jsme zaplatili 135 SEK. Měli jsme ale štěstí, protože kousek za cykloservisem jsme našli peněženku s 90 švédskými korunami.

Pobaltí mělo i tu výhodu, že všechny zajímavosti, které jsme navštívili, byly zadarmo.

V paměti nám zůstala návštěva jedné litevské venkovské chaloupky, kde jsme se schovali před deštěm. Vybavení chaloupky odpovídalo době válečné. Vařili na peci, svítili jednou žárovkou, voda tekla jen studená a WC mělo podobu latrýny. Přesto z domorodců vyzařovala spokojenost a na cestu jsme ještě od nich dostali okurky.

Jízda na kole se v Kaliningradu stává pro cyklisty nebezpečným dobrodružstvím. Mají zde silnice v havarijním stavu, plné děr, kanály jsou občas bez mříží, vyjeté koleje, boule a hrboly a k tomu nebezpeční ruští řidiči vyznávající právo silnějšího.

Na Rusku nás nejvíce zarazily kontrasty. Boháči nejčastěji jezdí v automobilech mercedes a audi a chudí se snaží na kraji silnic prodávat napůl shnilé ovoce, kytky natrhané na loukách a nejrůznější domácí produkty.

Přesto jsme v Rusku zažili nejhezčí noc. Asi 15 km před rusko - polskou hranicí u města Bagrationovsk jsme navštívili osadu pěti chaloupek se starými domorodci. K noclehu nám bez problémů poskytli svůj pozemek. Náš stan jsme postavili v blízkosti pasoucích se ovcí a volně pobíhajících koní. K večeru se okolo nás samo vracelo stádo krav z pastvy. Při rozhovoru se starou babičkou jsme zjistili, že vůbec neví, kde se nachází Česká republika. A to jsme byli vzdáleni 800 km vzdušnou čarou.

Z POLSKA DOMŮ VLAKEM

Další den ráno jsme přejeli do Polska a dojeli do města Korsze. Zde jsme složili svá kola do speciálních tašek a za necelých 400 Kč přejeli téměř celé Polsko vlakem. Z polského Rybníku jsme došlapali poslední kilometry až k domovu. Hranici vlasti jsme překročili 27. července.

ZÁVĚREM

Na začátku cesty vážily naše cyklobrašny 30 kg. Obsahovaly oblečení, náhradní díly, nářadí a potraviny. Jedli jsme hlavně těstoviny, rýži, kaši v prášku a instantní polévky. Největší důraz jsme kladli na pitný režim. Denně jsme ujeli 110 až 150 km a vypili i 5 litrů tekutin.

Jste návštěvníkem této stránky od 3.12.99.