O časopisu Úvodní stránka časopisu CYKLOTURISTIKA English information about magazine
Archiv starších čísel Úvodní stránka časopisu CYKLOTURISTIKA Nabídka CYKLOSHOPU
Články Úvodní stránka časopisu CYKLOTURISTIKA Nabídka knih
Rejstříky - starších ročníků Úvodní stránka časopisu CYKLOTURISTIKA Nabídka map
Předplatné Úvodní stránka časopisu CYKLOTURISTIKA Kontakty

DVANÁCT ZASTAVENÍ NA CESTĚ Z JEREVANU DO PRAHY

text: Jiří Sázavský

foto: Adriana Stříbrná

Mapa

zastavení nulté

KYJEV, UKRAJINA

9.7.1997

Už od rána silně prší. V té největší průtrži jedu na arménskou ambasádu pro víza. Na Ševčenkově bulváru sahá místy voda chodcům téměř po pás, doprava je ochromená. Nejkritičtější místa překonávám s kolem na ramenou, takto vzniklou časovou ztrátu doháním divokou jízdou mezi odstavenými trolejbusy. Odstřikující bláto zjevně zmáčeným kolemjdoucím nevadí. K vysoké, mramorem obložené budově hotelu Moskva, v němž arménské velvyslanectví sídlí, přijíždím však až po úředních hodinách. Ačkoli všichni pracovníci se stále nacházejí v kanceláři, nemohou úřadovat, neboť psací stůl nyní zakrývají talířky s jídlem, lahve a stakany. Začínám být trochu nervózní, protože zatím nemáme ani víza, ani letenky a letadlo odlétá zítra krátce po poledni. Večer se po telefonu dozvídáme o záplavách na Moravě.

zastavení první

JEREVAN, ARMÉNIE

11.7.1997

Nakonec vše dobře dopadlo. Člověk prostě nemůže chtít mít všechno dopředu nalinkováno, musí někdy věřit osudu, že?

Z našeho "hotelu", trávníku uprostřed místního velodromu, podnikáme výlet k 22 metrové soše Matky Arménie, má odtud být nejlepší výhled na horu Ararat, kterou jsme včera obdivovali z letadla. Přestože je 5156 m vysoký Ararat národním symbolem Arménie, v současnosti leží na území Turecka. Majestátní velikán se vypíná pouhých 50 kilometrů od hlavního města a Jerevancům neustále připomíná trpkou skutečnost, že dnes jejich vlast zabírá necelých 30000 km2 a většina národa žije v komunitách po různých částech světa. Tentokrát se ale před námi hora schovala do mlžného oparu, v němž sotva rozeznáme její obrysy.

Raději se jedeme podívat do Ečmiadzinu. Arméni mají, kromě vlastního písma, jazyka a kultury, i svoji církev - arménskou apoštolskou. Ečmiadzin pro ně znamená tolik, co pro římské katolíky Vatikán, je totiž sídlem nejvyššího duchovního, katolikose.

zastavení druhé

SEVAN, ARMÉNIE

13.7.1997

Silnice vedoucí z Jerevanu na sever se šplhá stále výš. Stánkaři na parkovištích nás zvou tu na šašlik, tu na ljula kebab, což je pečené mleté maso zabalené do tenounké chlebové placky - laváže. Arménský chléb laváž je tak tenký, že připomíná spíš papír než pečivo. Díky této podobnosti vznikly i některé vtipy, například, jak Armén sedí na lavičce v moskevském parku a jí noviny. Slyšeli jsme také vyprávět, že kdysi sovětští astronauti vezli tento chléb s sebou do vesmíru, neboť je ho prý možné zcela vysušit, potom je velmi trvanlivý a lehký, a když je potřeba, ve vlhku se mu vrátí jeho vláčnost. A pro snazší trávení mastného vepřového je nutné se napít, ať už vodky nebo koňaku.

Po 70 kilometrech se ocitáme na břehu vysokohorského jezera Sevan. Tohle "arménské moře", a opravdu tak vypadá, protože z jednoho konce není vidět druhý, je okolo 70 km dlouhé, místy i 30 km široké a leží ve výšce 1900 m n.m. U Sevanu jsme strávili tři dny, bohužel ne vodními radovánkami, ale bojem s jakousi nepříjemnou chorobou, jejímž původcem bylo zřejmě vedle stravy i horké slunce. K našemu štěstí jsme potkali mladého architekta Bábika, který nám poskytl vše potřebné, abychom se uzdravili, navíc o nás pečovala i jeho maminka lékařka.

zastavení třetí

ARMÉNSKO-GRUZÍNSKÁ HRANICE

20.7.1997

Po překonání mlžných hor nad Sevanem, pitky ve Vanadzoru (jednom z měst poničených zemětřesením v roce 1988) i šílené jízdy tmou tříkilometrového tunelu pod Puškinským průsmykem, jsme stanuli na hraničním přechodu do Gruzie za městem Tašír. Na silnici svažující se do dlouhého údolí je hned několik závor a domečků strážnic. U nich postávají celníci, vojáci a výběrčí poplatků za použití silnice. Provoz je tu malý, a tak se stáváme zpestřením nudné služby. Na arménské straně nás hostí výtečnými meruňkami, u Gruzínů si musíme připít na uvítanou pivem. Snad potisící absolvujeme obligátní rozhovor:

- "Zdrávstvujtě, odkúda?"

- "Z Čech."

- "Što?"

- "Čechia, Čechoslovakia."

- "Áá, Čechoslovákija! Čechy ili Slaváky?"

- "Češi."

- "Hmm, vy prijechali z Čechiji na velasipédach?"

- "Ne, domů jedeme na kole, sem jsme přiletěli."

- "Maladci. I pačemu prijechali, za rabótoj?"

- "Jen tak, dívat se a poznávat."

- "Áá, vy turísty! Nu, davájtě, čut čut vypjom!"

ARTEK

U bran táboru ARTĚK na Krymu - dříve sen všech pionýrů světa, dnes zotavovna pro děti bohatých "nových Rusů".

zastavení čtvrté

VES DOESI U GORI, GRUZIE

23.7.1997

U našich přátel se od loňska změnilo pár věcí. Nejstarší Tamaz našel konečně práci ve městě. Prostřední bratr se oženil a nyní se ženou čekají rodinu. Z Ruska se vrátil nejmladší Valera. Právě s ním se jedeme podívat na pole, dnes by totiž měl kosit obilí a my nikdy neseděli za volantem kombajnu. Kolchozní kombajn si postupně půjčuje každá rodina z vesnice a právě nyní je řada na našich přátelích. Jenomže dnes se kombajn rozbil, pár mužů obíhá z jedné strany na druhou a vrtají se v něčem pod kapotou. Jdeme se tedy ještě s jedním mladíkem vykoupat. Při zpáteční cestě potkáváme mírně se kymácejícího Valeru. Vydal se za námi, jenže potkal pasáka ovcí ze sousední vsi s butylkou čáči (místní název pro pálenku z hroznů). Kombajn už funguje, ale nefunguje Valera, usnul jako špalek na valníčku svého traktůrku.

Nutno však podotknout, že druhý den byla úroda úspěšně sklizena a i za naší pomoci uskladněna. Když jsme se večer Valery ptali, odkud stále nosí další džbány vína a čáči, zavedl nás do sklepa jejich domu, kde byly přímo v zemi zasazené hliněné nádoby, schopné pojmout několik hektolitrů. Padla také otázka, co bude dělat, až pití dojde. Jeho soused pohotově odpověděl: "U mě je toho ještě dost. Když bude potřeba, přinesu."

Arménská krajina

Typická arménská krajina.

zastavení páté

REZERVACE SATAPLIJA, GRUZIE

27.7.1997

Po cestě plné výmolů a kamení supíme z okraje města Kutaisi do kopce k jeskyni Sataplija ve stejnojmenné rezervaci. V okolí jsou ještě patrné zbytky zašlé slávy z dob zájezdů Inturistu - ruiny restaurace zarůstající keři granátových jablek. Ochotný hlídač parku nás za svitu baterky provedl temnou jeskyní, a protože se mezitím venku sešeřilo, ubytoval nás ve správcovském domě. Nazítří absolvujeme ještě jednu prohlídku, tentokrát s nahozeným agregátem. My se však nejvíc třeseme na hlavní sataplijskou atrakci - zkamenělé stopy dinosaurů. S velmi nezvyklým pocitem hladíme tříprsté a pětiprsté otisky v ploché skále. Se zavřenýma očima se stáváme svědky dávných dějů, kolem nás bují přerostlé plavuně a pobíhají obrovití, několikatunoví ještěři.

Již se chystáme k odjezdu, když nás zastavují manželé, kteří se také účastnili prohlídky, a zvou nás na výlet. Nenecháme se dlouho přemlouvat, kola jsou naložena na střechu vozu, my sedíme na zadních sedadlech. V Kutaisi se k nám připojují dvě dcery našich průvodců i s babičkou. Moskvič plný lidí, pití a jídla, včetně dosud živého pašíčka, s třemi koly na zahrádce, se vyšplhal nejen k prastarému klášteru Gelati v kopcích, ale i po blátivé cestě k dače našich hostitelů za horskou vesnicí Opriri. Zkrátka, na sovětské silnice pouze sovětské automobily. Večer jsme pak, jak se praví v pohádkách, jedli, pili, hodovali, dobrou vůli spolu měli. Jen ten čuník to nepřežil.

Stěpanavan

Zastavení v arménském městě Stěpanavan nedaleko Vanadzoru.

zastavení šesté

NA LODI Z POTI DO SOČI

31.7.1997

Různí sauři a jiné pravěké potvůrky nás provázejí i na cestě lodí z gruzínského Poti do ruského Soči. Putují někam do muzea nebo přímo do Jurského parku, naštěstí jsou z latexu a, stejně jako naše kola, pevně přivázaní v podpalubí. Před usnutím pozoruji poblikávající přístav v dálce a vybavuje se mi příhoda z minulých dnů.

Ještě v Doesi jsme od jednoho souseda dostali adresu na jeho přítele Gegešidzeho z města Samtredia, jen si nebyl zcela jistý číslem domu. Našli jsme správně ulici, dokonce i Gegešidzeho, jenomže, jak se později ukázalo, úplně jiného. V ulici bydleli tři Gegešidzové, z toho dva se stejným křestním jménem Dato, aniž by se navzájem znali. Správný Dato bohužel nebyl doma, přesto jsme večeřeli jako králové, neboť druhý Dato nás nenechal odejít. Jsme přeci v Gruzii.

Nashledanou Zakavkazsko, bude se nám stýskat.

zastavení sedmé

ANAPA, RUSKO

7.8.1997

Schováváme se před lijákem pod stříškou veřejných záchodků, kolemjdoucí si nás pletou s obsluhou a občas nám strkají drobné, požadujíc tualetnuju bumágu. Při cestě po ruském černomořském pobřeží snad každé odpoledne alespoň dvě hodiny prší. Někdy sprchne i v noci. Menší bouřka nás vytrhla ze sna hned při prvním táboření na pláži za Soči. Než jsme se probrali, byli jsme promočeni tak, že bylo nutné věnovat příští den sušení. Dále nám na ruské riviéře ztrpčují život hejna rekreantů (jezdí sem za odpočinkem zřejmě celá širá Rus), rozteklý asfalt a předražené potraviny. Už abychom byli pryč!

zastavení osmé

VESNICE LENINSKOJE, KRYM

9.8.1997

Přeplutím Kerčského průlivu jsme se ocitli na překrásném poloostrově Krymu. Sice jsme po cestě slyšeli hodně chvály na tenhle kousek země, spojený jen úzkou šíjí s pevninou, skutečnost však všechny popisy předčila. Malebné pláže pod příkrými svahy, divoké hory, lákající k bikerské vyjížďce, zachovalá příroda, orientální ráz osmanských památek, hezká lázeňská města, prostě nádhera. Na silnici potkáte místní obyvatele s trochou tatarské krve po předcích, turisty (hlavně z Ruska a Běloruska), ale i stopující tuláky a dokonce i kolečkáře s bagáží, zatím výjimečný úkaz na východ od Užgorodu. Není to Asie ani Evropa, není to Ukrajina, přestože k ní oficiálně patří, ani Rusko, i když zde žije přes 90% Rusů, je to Krym.

O tom, že i tady žijí dobří lidé, jsme se přesvědčili záhy. Asi 50 km za Kerčí jsme si v mapě všimli modrého flíčku za vsí Leninskoje a rozhodli se strávit u domnělého jezera noc. Z jezera se vyklubal stavók, čili nádrž na pitnou vodu, a my jsme neunikli zvědavosti zaměstnanců úpravny vod. Následovalo pozvání na večeři, vodková smršť (jak jinak) a noční koupání v přehradě. Co na tom, že v pitné vodě, vždyť to tu nikdo nehlídá a voda se přece chlóruje.

Mešita

Bachčisaraj - bývalá mešita.

zastavení deváté

SIMFEROPOL, KRYM

22.8.1997

Podle plánu jsme objeli jižní pobřeží, projeli Jaltou, prohlédli si carskou rezidenci v Livadiji, kde v roce 1945 proběhla slavná jaltská konference, vyšplhali do průsmyku Aj - Petri, navštívili Bachčisaraj i unikátní skalní město Čufut - Kale a dojeli až do Jevpatorie, odkud jsme zamýšleli přejet lodí do Oděsy. Protože však poslední loď tím směrem odplula před dvěma lety a nám se nechtělo objíždět spoustu zátok a limanů na pobřeží, přepravili jsme se električkou (prostornější obdoba našeho "pantografu") do střediska Krymu Simferopolu a po uplacení průvodčí i zcela obsazeným rychlíkem do Oděsy.

V Simferopolu se naše původně tříčlenná výprava scvrkla na dvoučlennou. Kamarád Honza odjel vlakem přes Lvov domů civilně sloužit vlasti.

Jezero Sevan

Odpočinek na břehu jezera Sevan.

zastavení desáté

KIŠINĚV, MOLDÁVIE

29.8.1997

Letos nám počasí věru nepřeje. Z prohlídky Oděsy zbyly přískoky mezi přeháňkami od úkrytu k úkrytu. Pokud neprší, tak alespoň mrholí, nebo fouká vítr. Nebo obojí. Včera nás vyhodili z nádražní ubytovny do deště a ke všemu se mi v krku usadil "knedlík". V takových chvílích odněkud z hloubi mozku vyleze červík kacířské myšlenky nacpat všechno to špinavé harampádí do prvního rychlíku a tradá domů. Naštěstí dnes v poledne se mlha zvedla, na obloze se objevilo známé žluté kolečko, Biseptol poslal angínu do háje, optimismus se znovu zabydlil v duši a nohy se zase mohou opřít do pedálů.

A co že je v Moldávii zajímavého? Třeba hlavní město Kišiněv se širokými bulváry a klidnými parky, policajti s klobouky jak z Texasu nebo původní bukové pralesy v rezervaci Codry. U rumunských hranic jsme viděli nejvíc hus v životě. Tisíce vypasených ptáků se bělalo vpravo od silnice až daleko k obzoru.

zastavení jedenácté

ZA VSÍ TAGA, RUMUNSKO

6.9.1997

Sedíme na zatím chladném asfaltu zapomenuté silničky vinoucí se podél rybníků v mělkém údolí jihovýchodně od města Gherla. Popíjíme pivo a limonádu z blízkého kiosku, mžouráme do ranního sluníčka a je nám blaze. Z okolních svahů k nám doléhají zvuky ovčího stáda, nad hlavou bzučí mouchy a po silnici hrká kravský potah, zjevení v tzv. vyspělé Evropě dávno zapomenuté. Sem by měli jezdit na pravidelnou stáž všichni ti uspěchaní byznysmeni a nevyléčitelní workoholici, aby poznali, že žít se dá i jinak, bez auta a mobilního telefonu, blíž k přírodě a - kdoví, možná šťastněji.

zastavení poslední

PRAHA, ČESKÁ REPUBLIKA

17.9.1997

Už jsme přejeli Slovenské Rudohoří, třásli se zimou v dolinách Velké Fatry, ukázali pas na posledním hraničním přechodu ve Vlárském průsmyku, přejedli se švestkami a hruškami na Vysočině a pozorovali zatmění Měsíce ze skály nad Sázavou. Dnes k večeru předjíždíme kolonu aut sunoucích se po silnici od Říčan do matičky stověžaté. Je běžný všední den velkoměsta, nikdo nás nepozve "výpiť", nikdo nezamává. Nějak nemáme tu správnou radost z návratu. Ale co takhle pokračovat dál, nikam neuhýbat, pořád rovně kolem strašnického krematoria, Vinohradskou dolů k Hlavnímu nádraží. Vždyť rychlík do Kyjeva jezdí přece každý den!

 

Pár poznámek na konec:

Vagóny v bývalém SSSR jsou rozděleny do čtyř tříd: "2-městnyj mjakkyj", "kupějnyj" (4 místné kupé), "pláckartnyj" (prakticky totéž ale bez dveří a s dalšími dvěma lehátky přes uličku), "óbščij" (bez místenky, záleží jen na vás, zda si sednete, případně, zda se vůbec dostanete do vlaku). Podle rychlosti se vlaky dělí na "skóryj", "skórostnyj" a "pasažírskyj"; čím nižší číslo, tím rychlejší vlak. V poměru cena - pohodlí - rychlost vychází nejlépe kombinace "kupějnyj - skóryj".

Kromě toho je každé větší město spojeno s nejbližšími městy "prigorodnym transportom" čili električkami, jsou velmi levné a v koncových vagónech lze bez problémů převážet i několik nesložených kol s bagáží. Pokud máte dost času a ochotu k přestupování, můžete tímhle způsobem překonat značné vzdálenosti.

Pověsti o nádražních mafiích a nedostatku jízdenek jsou, myslím, přehnané. Jen nesmíte být jaksi v nesprávný čas na nesprávném místě, jako např. na Krymu koncem prázdnin. To se pak skutečně tvoří nekonečné fronty, vlaky jsou obsazené na týden dopředu a objeví se překupníci s předraženými jízdenkami. V takové situaci je dobré zajít přímo na perón. Průvodčí za nějaký ten bakšiš určitě vyčaruje volné místo. My jsme třeba jeli se vším komfortem ve služebním oddílu.

Z lodních linek v Černém moři fungují jen ty, o něž je zájem. Skoro z každého přístavu se jistě dostanete do Istanbulu; také do Varny, vzhledem k nízkým cenám v Bulharsku, jezdí hodně lodí. Z Oděsy se dá dojet až do Středomoří nebo po Dunaji do Vídně. Další spoje, o kterých jsme se dozvěděli: Jalta - Oděsa (40 USD), Poti - Soči (40 USD), Poti - Burgas (120 USD).

Přívozem přes Kerčský průliv jsme jeli zadarmo. Po zkušenostech s přívozem Vidin - Calafat na Dunaji, kde jsem jel dvakrát rovněž bezplatně, mě to svádí k domněnce, že převozníci mají asi cyklisty ve zvláštní oblibě. Ale nejspíš to tak nebude, protože na přívozu z Klecan do Roztok u Prahy se mi nic podobného nestalo.

Nejhorší silnice jsou v horách Arménie a Gruzie. Rumunské a ukrajinské komunikace jsou proti nim pohádka. Hrbol střídá díru, delší kus asfaltu je podezřelý, určitě končí roletou nebo půlmetrovým schodem. Při nepozornosti brzy poznáte, zač je toho odřený loket. To znamená nejdřív zastavit, pak se kochat krajinou.

Veksláci a směnárníci na východě už zřejmě natolik zbohatli, že bankovku nižší hodnoty než 10 USD většinou nechtějí (anebo ji vymění v horším kursu), o mincích DEM ani nemluvě. Přesto, že každá bývalá svazová republika má vlastní měnu, prodavači často ze zvyku mluví o rublech a kopějkách. Nenechte se zmást - rubly se platí jen v Ruské federaci.

Zajímavá je i vízová problematika. Oficiálně je třeba ke vstupu na Ukrajinu i do Moldávie pozvání a do Arménie dokonce vízum za 50 USD. Jenže to na hranicích nikoho nezajímá. Mám pocit, že i vízum, které jsme si pro jistotu opatřili v Kyjevě (ambasáda je také ve Vídni, v Praze nikoliv), viděli arménští pohraničníci poprvé. A pak, na zdejších přechodech jsou lidé úplatní, takže se vyplatí investovat spíš do butylky než do nákladného víza.

Z map zachycujících oblast Zakavkazska je u nás možné koupit: Caucasus 1:1 000 000 - Freytag & Berndt; Černoe more, Ssakhartwelo 1:750 000 - Marco Polo (zachycuje i část Ruska až po Kubáň); Georgia 1:625 000 a Armenia and Azerbaijan 1:650 000 - obě od ITM. Dále jsme použili: Ukrajina, Krym, Moldova 1:750 000 - Marco Polo; Rumunsko 1:750 000 - Kartografie Praha; Autoatlas ČR a SR 1:200 000 - Kartografie Praha.

Kdyby jste náhodou i přes důkladnou péči domorodců pocítili nutnou potřebu alkoholu a nechtěli se přitom vláčet s lahví, prodává se v některých "Produktach" (ruský název pro obchod s potravinami) vodka v kelímku, takový jovokoktejl pro závislé. Prostě strhnete staniolové víčko, lup! a "sto grámov" zahřeje v útrobách.

Jste Čítač přístupů návštěvníkem této stránky od 3.12.99.