Asi před třemi lety, ani nevím proč a  jak, najednou jsem si umínil, že všechny severské státy projedu na kole. Nakonec jsem k tomu přidal státy pobaltské a jsem moc rád, že jsem je nevynechal. O těchto zemích má doposud mnoho lidí zkreslené představy, které ovlivňovaly i mě. Byl jsem však mile překvapen.

Další den přijíždím do Wittenbergu, města protestantského reformátora Martina Luthera. Sunu se dál na sever. Počasí a absence komárů mi dovolují spát pod širákem. Jistě víte, kdo může být přítelem, ale i protivníkem cyklisty. Ano, vítr. Právě teď spolu nejsme kamarádi.

Ke konci dne měním řetěz. Nebyl nový, když jsem se na tuto cestu vydal, a tak přišel ke slovu jako první z pěti, které vezu s sebou. Výměnu provádím každých 1600 až 2000 km.

Ve Warnemünde už není dál kam jet, jen na trajekt do Dánska. Až do večerních hodin projíždím po tomto pěkném přímořském letovisku. Usínám za hukotu vln na zalesněné stráni přímo u moře.

Jsem zvláštní tvor, snad jako jediný cykloturista jsem nikdy v životě nefotil. Fotografování mě nezajímalo a dodnes nevlastním žádný foťák. Snímky z této cesty jsou náhodné, pořídili je lidé, které jsem potkal. Poslali mi je a já jim písemně poděkoval.

Nepotřebuji ani vařič, jsem vegetarián, krmící se převážně syrovou stravou. Takhle už funguji několik let bez problémů a ani během této cesty jsem neměl žádné zdravotní potíže.

Jsem velmi potěšen, skoro až zaskočen nízkou cenou za trajekt - pouhých 10 DM. Cestu si krátím klábosením se skupinou dálkových cykloturistů ze starých spolkových zemí. Za hodinu a čtvrt přistáváme v Dánském Gedseru.

Trasu do Vordinborgu se mnou jede Patrick z Chicaga. Veze si s sebou i přenosný počítač. Poprvé stavím stan. Patricka jsem obohatil o nový zážitek. Tuto noc spal poprvé v životě ve stanu.

Dánsko vzorně pečuje o své cyklisty. Jen málo kilometrů jsem musel jet mimo perfektně značené cyklistické trasy, na nichž je uvedena kilometráž. Všude je čisto a velmi přátelští lidé. Mám pocit, jako by se na ulicích zdravili i neznámí. Spím mezi obilnými lány vedle polní cesty.

Při prohlídce Kodaně jsem najel 53 km a večer jsem se vyspal pod širákem v městském parku.

V přístavu Helsingor si prohlížím jeden z cyklistických obchodů. Pro zajímavost se ptám na cenu jedné hodiny práce v cykloservisu. Na naše koruny: 1100! Děsí mě představa, že by mé kolo v takové ozdravovně muselo strávit několik hodin.

Jönköping je město proslulé výrobou zápalek, které zde mají své muzeum. Odtud jedu podél druhého největšího jezera Švédska - Vättern. Je dlouhé 130 km, v nejširším místě má 30 km. Největší hloubka je 128 metrů, jinak průměrně 40. Celé Švédsko má těch jezer a jezírek 95 000! A což teprve sousední země tisíců jezer.

Po celé cestě potkávám mnoho zvířat - krávy, koně, ovce. Mají tady díky velké rozloze svobodu a klid. Zvířata miluji, proto je také nejím. Zdravím je: „Ahoj, kamarádi!“ Nad jezerem pomalu zapadá slunce. Taková scenérie se ani nedá popsat. „Ten nahoře“ mi přeje. Léto je, jak má být. Dny jsou teď velmi dlouhé, a tak chodím spát stále později.

Nyní mě čeká vesměs nudná, několik set kilometrů dlouhá silnice podél pobřeží, plná aut. Turistická sezóna je totiž v plném proudu. Zvolil jsem tuto trasu vzhledem k rovinatějšímu terénu. Nechtěl jsem jet například přes celé Norsko, kde se člověk nevyhne horám. Na tak dlouhé cyklopouti jsem byl poprvé, tudíž jsem se snažil plánovat co nejrozumněji. Příště už bych se však této silnici vyhnul.

Čím dál na sever přibývá komárů a ráno pro změnu otravují mouchy - strašně. Zato mám vždy okolo stanu prostřenou borůvkovou snídani. Využívám kompas. Slyšel jsem, že je zdravé spát hlavou k východu. Tak podle toho stavím stan. Funguje to. Od té doby to dodržuji a spím lépe. I doma v bytě.

Včera skončila nepřetržitá šňůra dní bez deště. Švédové a později i lidé v Norsku a Finsku mně říkali, že tak horké léto, jako bylo letos, mají jen jednou za několik desítek let. Nyní ale jedu za hustého deště a všechno mám mokré.

Severní polární kruh a laponský Jokkmokk. Ze zdejší pošty odesílám dopisy a první dvě audiokazety. Nahrávám totiž zvukové dopisy.

Je to pravda, Norsko je opravdu krásné. Již od prvního kilometru. Fjord, u kterého leží Narvik, okolní hory - to vše mi bere dech. Koukám, zírám s pusou dokořán. Jede se báječně. Namáhává stoupání odměňují pěkné sjezdy.

Jím na odpočívadle a jedna paní mně přináší koláč. Prý se musím posilnit, když jedu na kole. Další odpočívadlo nabízí příjemné posezení v jednom z laponských stanů, sloužících jako kavárna. Uprostřed je ohniště z velkých kamenů, na kterých se spokojeně vyhřívají velké baculaté konvice naplněné kávou. Jsou krásně začouzené. Na většině míst ve Skandinávii zaplatíte určitou cenu za šálek a potom je každé další přilití za podstatně menší poplatek, někdy dokonce zdarma. Je-li zdarma, považuje se za nepříliš slušné dát si více než jeden. Nechce se mi odtud, ty dorty jsou tak dobré!

Odpoledne se ocitám v Tromso, kterému se někdy říká „Paříž Severu“. Je zde pomník Roalda Amundssena, odtud se odvážlivci vydávali na své polární expedice. Město si vychutnávám až do pozdního odpoledne. Seznamuji se s německým manželským párem. Bettina a Falko si moc dobře rozumí, jedou na kolech také na Nordkapp, ale až ze Španělska. Jó, kdybych měl taky takové štěstí a poznal nějakou sympatickou cyklistku, která by měla ráda svoje kolo a trochu i mne! Dnes nechávám trochu více zhubnout svou peněženku - slavím narozeniny. S českými studenty máme stany vedle sebe v lese kousek za městem.

Norské benzínové pumpy a jejich vlastní čerstvý chléb. Taková pochoutka! A to třeba i v osm večer. Obecně bych ale vzhledem k norským cenám doporučoval nakupovat v síti supermarketů REMA 1000. V povědomí turistů je tato firma jako nejlevnější.

Šlapu a za sebou slyším cvakání přehazovačky. Za jízdy se seznamuji s Japoncem Jasukem. Jednu noc stanujeme společně. Jasuke vaří a vypráví o své cestě kolem světa, rozvržené na pět let. Něco přes dva roky a 32 tisíc kilometrů už má za sebou. Se svým kolem a výbavou letěl z Japonska na Aljašku a přes Severní a Jižní Ameriku dojel až do Argentiny. Odtud letecky do Kodaně a přes Norsko k Nordkappu. Před půlnocí lezeme do stanů, venku je 0° C.

Den začínám sám, ale dojíždím ty německé manžele. Cyklisté všech zemí, spojte se ... a hurá na Nordkapp! Zdravíme se s cyklisty z Nordkappu se vracejícími.

Zase černá díra. Navzdory norským zvyklostem porušuji zákaz vjezdu cyklistů a frčím skrz 3 km dlouhý, neosvětlený tunel. Není jiné volby, je to jediná silnice.

V Kafjordu čekám na trajekt. Můj a nejen můj cíl se nachází na protějším ostrůvku Mageroya.

Už jsem tam. Nakupuji zásoby v Honningsvagu. Na těch posledních třiceti kilometrech všichni funí. Jsou tu pěkné kopečky.

V deset ráno otvírají zdejší budovu se vším možným pro turisty, tak se tam jdeme, já i mí noví cyklokamarádi z Polska, Japonska a Německa, ohřát. Nejvíce je Němců. Vstupné na tuto skálu činí pro cyklistu 100 norských korun, v čemž je zahrnuto vstupné na videoprojekci nevídané úrovně. Nenašel jsem člověka, kterému by se to nelíbilo. Vidíte záběry z této nejsevernější provincie Norska a když kamera snímá hlubiny Severního ledového oceánu, cítíte se, jako by jste tam plavali vy sami. Vše je dotvořeno dokonalým zvukovým zpracováním. Navíc to můžete shlédnout, kolikrát chcete.

Jsem nadšen, jak vše vyšlo, hlavně počasí. Včera byla mlha, dnes je obloha čistá. Někdo by řekl, že tu nic není, jen pustá krajina téměř bez jakéhokoli porostu a skály. Ale právě to zdánlivé nic má svůj nesmírný půvab. Připomíná mně to fotografie měsíčního povrchu.

Koukám do map a čtu průvodce, zlehka se už připravuji na Finsko. Dojídám zásoby několika druhů sušeného ovoce, mandlí a ořechů, jež jsem nakoupil doma v Teplicích. Dávám sbohem tomuto magickému místu na zeměkouli a mířím zpět.

Před Lakselvem potkávám spousty sobů. Čtyři přede mnou pomalu klusají svým typicky směšným způsobem po silnici celý kilometr. Nahrávám ptáky, jak se překřikují. Spím jako špalek mezi břízami za městem.

K ránu mám návštěvu. Ze stanu slyším funění a přežvykování. Ti milí severští paroháči se ke mně přišli nasnídat. Potichu vylézám, abych je viděl, ale jsou plašší.

Směrem na Karasjok už nejsou okolní hory tak vysoké. Přejíždím hraniční řeku, za níž je Finsko. Podařilo se mi ulovit razítko do pasu, musel jsem však zaklepat a ochotné celníky vyrušit z kávového dýchánku.

Jedu po silnici E-63 a v protisměru potkávám prvního cyklistu z naší vlasti. Josef z Olomouce si to šine taky na Nordkapp. Mám velkou radost z tohoto setkání, neboť už se dostavuje psychická únava. Prší, je pochmurno, kilometry ubíhají pomalu. Kolikrát stavím stan v mokru za silného deště. Také se už dříve stmívá. Nepohrdnu proto kempem, který je skoro prázdný. Turistická sezóna zde skoro skončila. Za 28 FIM mám místo pro stan a k dispozici sprchy s teplou vodou. Tělo už naléhavě žádá, abych jich využil. Ó, jaká to úleva, být zase čistý. Svým mýdlem z přírodních přísad (ve Skandinávii se hodně dbá na životní prostředí) peru prádlo.

U věže jsem měl zamčené kolo mým tlustým řetězem se zámkem, vážícím přes kilo. Naproti jsem seděl v kavárně a pojídal své oblíbené munkki - finské koblihy, které jsou tak dobré, že mi rujnovaly rozpočet. Byl jsem ale ve střehu, jako bych čekal na svou kořist. Kolem mého stroje se totiž motali místní opilci a najednou jeden z nich začal odvazovat cyklistické boty, které jsem sušil na zadním nosiči. Než jsem přiběhl a spustil na něj hurónský řev, naskočil do taxíku. Stačil mi do té boty alespoň plivnout, prevít jeden!

V jižní části Finska se civilizace stále více hlásí o slovo. Z Lahti do Helsinek mě zase dálnice „odstřelila“ ze směru a musím objíždět přes venkov. Jak já ty dálnice nesnáším! K čertu s nimi! Složitě a dlouho se dostávám do centra Helsinek. Prohlížím si budovu nádraží, olympijský stadion, kde se v roce 1952 proslavil náš Emil Zátopek a další zajímavosti. Jezdím po nočním městě a až ve dvě ráno se ukládám pod širák v místě bez lidí na jedné ze zalesněných městských ploch jako v Kodani.

Ráno v prohlídce Helsinek pokračuji a pak už směřuji do přístavu. Na několikapatrové lodi společnosti Tallink - Normandy sedím nahoře v sále a vychutnávám živou hudební produkci. Lodní lístek do 3,5 hodiny vzdáleného Tallinu stojí i s kolem 110 FIM. Ještě před desátou večer jsem v Estonsku. Jak to dnes dopadne s hledáním pelíšku? Tato země je pro mě přece jen jistou neznámou. Co mě čeká?

Malebný estonský venkov s rovinou jako stůl mě dovedl až k hraničnímu přechodu s Lotyšskou republikou. V protisměru jede cyklista a já na něho:

„What country do you come from?“

Odpověď: „Czech republic“.

„Tak to můžeme mluvit česky, ne?“

Riga je také staré město s impozantní budovou univerzity. Bohužel má špatné značení, a tak výjezd z města je komplikovaný. Každý den v Lotyšsku mám deštivý a protivítr mě ničí. Kilometr co kilometr je těžce vybojován. Nebýt ho, to by se to v Pobaltí jezdilo. Na celém úseku jsem neviděl sebemenší kopec. Ještě, že všude kolem byla tak dobrá jablka.

Dalším razítkem do pasu mě vítá Litevská republika. V Klaipédě je půl kilometru na protější Kuršskou kosu. Dovoluji si porušit zákaz stanování. Nikdy po sobě nenechávám odpadky a oheň také nerozdělávám. Národní park Kuršská kosa je přírodní rarita. Je to poloostrov 100 km dlouhý a tak úzký, že kdyby po obou stranách silnice nebyly stromy, viděli byste moře. Přibližně v půlce je hranice mezi Litvou a Ruskem. Několikeré kontroly proběhly vcelku bez problémů.

Na cestu jsem měl ušetřeno v přepočtu 27 000 Kč. Dalo by se pochopitelně vyjít i s menším obnosem, ale tem můj mlsný jazyk ...! Musím připomenout, že jsem si u nás nakoupil předem zásoby sušeného ovoce, ořechů, mandlí a müsli tyčinek za
2 000 Kč. Průvodce a všechny mapy jsem měl také koupené předem. Valuty jsem vyměnil v České spořitelně.