To je teda votrava, že se musím pachtit kamsi do Tramtárie na Sibiř, když doma je tak hezky, teplo, všechno voní a zraje. Ale co naděláš, když už jsem zaplatil Kudrnovi zájezd na Bajkal. (Ceny ruských jízdenek jsou natolik horentní, že 30 000 CZK není vůbec moc.) Věci, které nesmím zapomenout, dávám do zvláštní krabice už měsíc předem. Zvykat si na nedostatek hygieny mi nedělá potíže. Nejnáročnější část přípravy - přežrat se čokolády tak, abych na ni dva měsíce nedostal chuť. Velociped natřít na špinavě šedo-hnědo, zadní bagáží bude menší pytel od brambor. Abych nevypadal příliš movitě. (Kdo četl Cykloturistiku č.5/97 vidí, že my, zkušení, uvažujeme stejně.) Odmontoval jsem jen přední kolo, řídítka, sedlo a přední nosič a torzo zabalil do papundeklů tak, aby jej bylo možno vézt po zadním kole. Pojede nás jedenáct a zavazadel bude tolik, že jeden balík nevšedního tvaru se v té hromadě ztratí. (Jezdím na stejné značce jako Víťa D. - Velamos, ale na rozdíl od něj používám kolo horské. Za více než 42 000 km, které jsem na vandrech urazil od revoluce, mi nepraskl žádný ráfek (vystřídal jsem tři). Duši jsem lepil 4x. Na dvojici plášťů urazím průměrně 8 000 km a není to tím, že jezdím jen po hladkém povrchu.)

Vezeme s sebou potravu na tři týdny. Kdybych sestavoval jídelníček já, pobrali bysme to levou rukou. I za daných okolností odneseme všechno naráz, ale je to pekelná křeč a nesmí to být daleko. Do vlakových kupé pro čtyři lidičky jsme ty pytle a škatule a jeden beztvarý placatý předmět narovnali bez problému. Cesta přes sedm časových pásem zabere týden. Týden nemuset pohybovat tělem. To bude žůžo. V každém vagóně je samovar s vařící vodou volně k dispozici. Fajn. Ale nejdou otevřít okna. Klimatizace je prej modernější, tudíž lepší. Blbci - jako Rusové.

Při výměně valut (vezli jsme co nejmenší bankovky, maximálně desetidolarovky) v oficiální směnárně se připravte na stres. Děvče za přepážkou každou bankovku promne mezi prsty, očichá, prohlédne proti světlu a pod rentgenem, a nakonec zasune do minimandlu. Dobré bankovky vylezou druhým koncem ven. Víc než polovičku jich dostanete zpět. Nezabaví vám je jako falešné, ani nepozvou policii. Dolary se jim nehodí, že jsou opotřebované, nebo dvacet let staré. Tak mazat do další banky. Stačí obejít tři, čtyři a nemáte co měnit.

Tři týdny jsme brousili po nejzajímavějších místech - pěšky. Kolo čekalo, až nastane jeho čas v našem skladišti potravin a nepotřebných svetrů (bylo spíš vedro než chladno) v městečku Sludjanka. Břehy jezera jsou většinou pusté, hornaté, porostlé pralesem, tak jsem jen chvilkama litoval, že ho nemám po svém boku. Ve stepích ostrova Olchon „není nic směšnějšího než pěší člověk ve stepi“ nebo za pochodu k deltě řeky Sarmy. Ale tady se jezdí na motorkách se sajdkárami, nikoliv na koních. Jinak byla pohoda i bez něj. A nejpohodovější na Písečné Buchtě. Na tamějších slepencových útesech jsme si dokonce zalezli. Neměli jsme ani zbla matroše. Free a v sandálech to byl nepochybně výraznější zážitek. Buchta = zátoka. Aby bylo jasno.

A ty třímetrové vlny, když jsme se plavili proti větru na Olchon. Loď byla velká, takže to spíš drncalo, než houpalo. Stáli jsme na přídi dva metry nad hladinou. Když se pod náma otevřela propast a vzápětí jsme narazili do stěny vody, řvali jsme nadšením a hrůzou.

A ten prales v horách nad Sarmou! Zabředli jsme tam, když jsme si mysleli, že ty čárky na mapě jsou opravdické stezky. Veliké balvany zarostlé mechem a kapradím, nakupené padlé stromy, husté křoví, vysoké kopřivy... Slyšíme bublat vodu. Sláva. Houby. Voda je pod zemí, mezi balvany, v dutinách mezi kořeny. Povrch je samá škvíra tak akorát na zalomení kolena. Obrovské, dva metry tlusté modříny. Vosí hnízda, když terén nedovolí utíkat... A ten příšerný nečas v horách Chamar Daban, který nám nedovolil dva dny vystrčit nos. Strádali jsme čtyři ve stanu pro dvě osoby. Kruté útrapy, přestože z poloviny to byly děvčata. Ony i ty pěší vandry mají svoje kouzlo.

Každopádně po třech týdnech jsem měl toho chození plný zuby. Pěšky musíte poctivě odmakat každý metr, záda obtížená tlumokem, vážícím mnohdy víc než deset kilo. Dejte pokoj. Kloubům to ani trošku nesvědčí.

Poslední večer. Vodka a místní pivo teče proudem. Přesto se mi podařilo úspěšně složit Bejka. Chválím se za nápad ho sem vzít. Deset druhů mám a neukecal jsem ani jednoho, aby tu zůstal se mnou. Srabi. Oni mě tady klidně nechají na pospas banditům a dravým komárům. Ne, jinak to jsou dobří hoši a děvčata, leč klasicky pracující, odkázaní na pár týdnů dovolené. Nezbylo jim teda, než hrnout zpátky do nezáživné (jak se to vezme) České republiky. Čekal je týden v utěsněném vagonu. Prakticky bez šance na ještě nějaké to dobrodružství. Vůbec jim nezávidím. Když už jsem tak daleko - skoro 8000 km - od domova, nepovalím přece po třech týdnech zpět. Doufám, že bicykl bude spolupracovat stejně dobře jako dosud. Tady by každá porucha mohla znamenat konec.

„Tož čao. Budu se snažit dostat domů za měsíc, abych stihnul otrhat hrušky. Občas zkusím stopnout gruzovik a za Uralem možná vezmu i ten protivnej vlak. Účelem je poznat Sibiř, jak tu jde život, a ne urazit tu vzdálenost vlastní silou. (Svůj osobní rekord - viz mou knížku „Vandry s Bejkem“ - bych stejně nepřekonal). A vyfotit surrealistický východ slunce na sibiřských pláních. Žel měli jsme možnost jej obdivovat jen, jak se říká - z rychlíku. Z růžové mlhy, vytrácející se dva metry nad stepí, se vynořují vršky stromů. Obloha je žluto-oranžová, jako když ji pomažeš marmeládou. Salvator Dali by měl radost.

Provoz není tak hustý, jak by se slušelo na jediný průtah zemí, spojnici mezi milionovými městy. Tady je hlavní dopravní tepna Transsibiřská magistrála.

Chvilkama jedu podél kolejí. Traťoví dělníci v oranžových vestách vypadají spokojeně. Kouří originál cigarety značky PRIMA. Žádné dubové listí umotané v novinách. Berou
750 000 (=140 USD), tak si to můžou dovolit. (Ceny základních potravin jsou ani ne dvojnásobné proti našim). Dědoušek dělá parťáka třem ženštinám s krumpáči. Zvou mě na kus řeči a ochutnat Primu. Na revanš nabízím Marsky. Ty ocení. Marlboro, pche, ty už každej zná. To není žádná exotika.

„Dáme sto gramov?“ (Rozumí se samogonu).

„Z čeho jej vlastně děláte?“

„Jen cukr a droždí. Za pár dní můžeš pálit. Ba jo, frukty - moc dobrá kořalka, ale tady žádné nerostou.“

Stop šel dnes dobře. Večer jsem byl víc než 200 km od Bajkalu, ve městě Usolie Sibirskoe. 110 000 obyvatel. Po hlavním bulváru jezdí historická tramvaj. Vpravo malinké dřevěné starobylé chaloupky s krajkami z březové kůry kolem oken, vlevo relativně nové paneláky. „Těžíme tu nejlepší sůl na světě,“ chlubí se domorodci.

Nocuju u řeky Bielej - v zóně rekreantů. Kolem ohnišť se válí prázdné konzervy, rezaté i letošní, papíry, špinavé kusy igelitu, stromky upižlané metr nad zemí. Prostředí známé z bajkalských břehů.

Únavně přímá silnice se vlní přes kopečky desítky kilometrů bez jediné zatáčky. Březové lesy zarostlé vysokým bejlím, pole, pastviny, mraky havranů... Dovedu si představit efektnější krajinu. V údolích je někdy říčka, většinou však močál. Když potřebuju vodu, jsem odkázán na ušlechtilost domorodců.

„Dnes bylo 40 grádusov!“ bárišňa mi ochotně nalévá vodu do lahví z upatlaných konví od mléka.

„Máte studnu?“

„Bereme vodu z jezírka za vsí. Neboj se, všichni ji pijeme.“ Hernajs, dyť je to tu samá kráva. Tak zase převařovat.

„Takový vedra jsou zde na Sibiři normální?“ Vlastně proč by ne. Jsme na rovnoběžce Dánska, takže žádný sever.

„Ba že. A v zimě je to tu ještě horší. Ale letošní byla mírná. Čtyřicet bylo jen týden. Jinak kolem dvaceti.“

„Odkudá!“ volá na mě šlachovitý chlapík od rozestavěného srubu: „Až do Evropy?“

„Kdo a kolik ti za to platí?“

„Cože, pro vlastní potěšení?!“

„No tohle, takhle se zbytečně trápit, takovou blbinu jsem ještě neslyšel!“

Stěny srubu jsou z třiceti centimetrových klád. Škvíry se vycpou mechem.

„Dům ze sosny vydrží sto let. Modřínový 300 let. Ale nesmíš použít hřebík. Ten koroduje, dřevo kolem něj hnije. Klády se spojují dřevěnými kolíky. Tady je to dobře vidět, jak jsme motorovkou dodatečně vyřízli otvory pro okna a dveře. Eternit na střeše že je škodlivý, že obsahuje azbest? No jo, co zrobíš. Plech je drahý a těžko se shání.“

(Pálené tašky jsem na venkově vůbec nezahlédl).

Fotím si dva klučíky s videokazetou. Drží ji opatrně, jako svátost.

„Co na ní máte?“

„Terminátor dva.“

Vísku opouštím před večerem. Obecní kovboj žene stádo z pastvy. Za sebou v čerstvých kravěncích táhne dlouhý bič, jaký jsem viděl u Indiana Jonese. Občas s ním efektně práskne. Počasí dovolí vařit na ohni. Vařič jsem použil 3 x za celý měsíc. Takže benzinpumpy jsou mi dobré jen jako zdroj vody. První jsem si prohlédl zblízka až po několika dnech. Betonový hranol s oplechovanými dveřmi a zamřížovanou střílnou, za kterou sedí pokladní. Zájemce o benzin si vytáhne šuplík na tyčce skrz metr tlustou stěnu, vloží do něj ruble a šufle zasune zpět k pokladní. Až pak je mu pumpa k dispozici. No tohle, tady se musí bandoleros jen hemžit. Tohle jestli přežiju... Ale ty chalupy opevněné třímetrovými ohradami z masivních fošen byly jen v jedné vesnici.

Větracími dírkami v pancíři dveří - jsou tak malé, že jimi neprostrčíš ani tu nejužší flintičku - pozoruju bárišňu, jak mi nalívá vodu, pro změnu z upatlaného sudu.

Z Kanska to mám do Krasnojarska už jen 200 km. Dvěstětisícové město vypadá stejně jako ostatní. Nad slumy zchátralých chlívků a garáží, slepených z rezavých kusů plechu, ční paneláky. Prach, odpadky. Ale centrum vyhlíží docela civilizovaně, abych to zase moc nedramatizoval.

Kvůli focení jsem sjel z hlavní cesty do křivolakých uliček. Ze dvorka mě pozorují tři ženské. Když uviděly foťák, vyběhly se štěbetáním ven.

„Odkudá!“ tak bývá zvykem navazovat kontakt.

„Vyfoť mě se synkem,“ prosí ta nejhezčí.

„Pojď do chalupy oddychnout, pokecat. Nikdy jsme neviděly nikoho z takové dálky. Žijem tu samy s mámou a děckem. Tohle je kamarádka.“

Ta zůstává v ústraní. Chápu ji. Kořalka z ní táhne jako ze sudu.

„Mizernej život. Ve městě tě zabijou pro pár kopějek. V létě vedro, v zimě mráz!“ To děvče je fakt pěkné.

„Přijeď se podívat k nám na západ,“ navrhuju.

Kde bych vzala na jízdenku. Práce není, ani kafe ti nemůžem uvařit. Ochutnej aspoň ředkvičky. U vás rostou taky?“

Ve vratech se objevil pořízek s vytetovanou tečkou pod okem. Kamarád.

„Ja choču s tebou vypít sto gramov!“

Vykouříme marsku - jen půlku. Druhou si schováme na pak.

„Váňuška, duša moja, sundej sumky z velocipeda! Ja choču kaťatsja!“ skřehotá opilá kamarádka.

„Lehni si, oddychaj,“ zve mne pěkné děvče k sobě na divan. Pořez vysadil děťátko na bicykl, opřený na dvorku o chlívek, a hýbou všema dosažitelnými páčkami. Sakra, začíná být dusno. Ze stresu mi vyschlo v ústech.

„Cesta je daleká. Třeba jet. Cigára vám tu nechám.“

Kamarádka se snaží zariglovat dveře, abych nemohl utéct. Naštěstí jsou příliš zchátralé. Honem pryč! Chlapeček stačil ulomit jen kus bakelitového kruhu kolem převodníku. Ale tak lacino jsem nevyvázl. Až večer jsem zjistil, že slovník a mýdlo jsou fuč. Dva hranolky zabalené v igeliťáčcích. Ty krávy šly po cigaretách. Vlastně ta kráva. Ta hezká v tom určitě nemá prsty.

Na noc jsem se rozložil u hřbitova, skrytého v lese. Hroby jsou roztroušené mezi břízami. Každý je obehnán ozdobným plůtkem. Několik starých dřevěným mechem obrostlých pravoslavných křížů, ale většinou plechové sériově vyráběné náhrobky. Napadá mě, že jsem na Sibiři nezahlédl ani jeden kostel. Car se sice snažil obrátit Sibiřany na pravoslaví, ale ti se nechali ukecat jen na oko a dál tajně uctívali svoje bůžky a šamana, kterej to s nimi nejlíp uměl - jako s těmi bůžky. Takže za bolševika kostely nadšeně zbourali.

Jináč je sortiment škarpových prodavačů v podstatě stále stejný. Za zmínku stojí jen jedlá kedrová - limbová semínka. Ty u nás neznáme. Pirožky dostaneš plněné nejčastěji masem nebo kartoškou - bramborami. Já mám nejraději tvarohové nebo s kapustou. Z místního mlíka máš ve flašce za hodinu hroudu másla.

A to počasí... Plážový povaleč by si jen chrochtal. V poledne nastavuješ slunci docela malou plochu - jen hlavu. Ale jak ta žhavá koule klesá níž a níž, začíná se opírat do celé postavy. Nejhorší žár je večer, když je potřeba hledat plácek k přenocování. O vhodná místa není nouze. Sibiř je příjemně vodorovná a samej les. Jen toho bejlí by nemuselo být tolik. Hned jak vjedu mezi stromy, vrhne se na mě roj komárů. Rychle obléct silon. Ten nepropíchnou. Okamžitě jsem zalit potem. Čvachtá i v teniskách. Ruce a obličej natřít repelentem. Štve mě ta moskytiéra, kterou jsem poslal po kamarádech domů. U Bajkalu prakticky žádní nebyli. Snažím se aplikovat heslo brněnského spolku dobrodruhů a romantiků Kudrna: „Co nemáš, nepotřebuješ.“ Ale moc to nepomáhá. Takže místo klidného spočinutí na závěr perného dne jen delší útrapy.

Komár je mizerný letec. Každý vánek jej odnese. U města Čulim, ležícího na močále, (domorodci mně vysvětlili, jak je taková poloha výhodná - dobyvatelé je ve středověku vůbec neobtěžovali), jich bylo tolik, že ten samý závan přivál čerstvý mrak.

Chvilkama mě hryže svědomí, že ty komáry tolik nesnáším. Dyť jsou taky boží tvorové. A vůbec to nemají lehké. Uvědomte si, jak málo je tu v lese zvířátek (viděl jsem jen jednoho přejetého ježka) a kolik komárů. Takovej průměrnej si za celý život ani nepíchne.

„Kde možno vzít vodu?“

„Jeden kilometr napravo je víska. Tam studna s dobrou vodou. Odkudá jedeš?

Děda je od fochu. Taky tulák. Hned jsme si byli sympatičtí. „Tady máš peníze. Není to mnoho. Jen 900 rublů. Budou se ti hodit.“

„Dědo, to nemyslíš vážně. Dyť já bych měl dát tobě! No tak teda děkuju.“

Rozdám to žebrákům v Novosibirsku. Sákriš, jsem na cestě teprve dva týdny. Co to plácám. Předtím to byly tři týdny u Bajkalu a jeden ve vlaku. Při nejbližší příležitosti se budu muset podívat do zrcadla.

Novosibirsk vznikl až koncem 19. století, když se začala stavět Transsibiřská magistrála, a tady vyrostl most přes Ob. V druhé světové se sem stěhovaly továrny zpoza Uralu a město jen kvetlo. Teď má 3 miliony obyvatel.

Zkušeně jsem se z něj vymotal se sluncem na levoboku. V první vsi, kde bude možné umýt ruce, vyměním zadní plášť. Dávám pozor, abych se nerozložil tam, kde je husí trus nejhustější. Po aktu vypůjčím mýdlo v chaloupce naproti. S gazdou jsme při té příležitosti poplkali o životě, ponadávali na politiku.

„Jsme kurdové. Utekli jsme sem před válkou z Arménie. Roboty není, ale vyžijem docela dobře ze svýho hospodářství. Děcka jsou už velká. Zastanou všechnu práci. Je potřeba mít hodně dětí, aby se měl o tebe kdo starat, až zestárneš.“

Gazda zálibně pozoruje své tři syny, jak rutinovaně zabíjejí krávu. Nevěřili byste, jak dlouho to trvá, než se jí uřízne hlava. Za asistence obchodníka váží maso a nakládají do jeho dodávky.

„Kolik platím?“

„Řekněte vy, kolik dáte.“

Trvalo dlouho, než se gazda uvolil říct cifru jako první.

„Ohohó, velmi mnoho,“ kostatoval obchodník.

Dohodli se rychle. Hospodář dostal objemný štos bankovek a předal je paňmámě. No jo, muslimové. Na první pohled se zdá, že chlap hlava rodiny, popíjí čaj a ženská otročí. Ale ženská taky řídí a vládne.

Z krávy zbyl velikánský žaludek. Mladíci jej rozřízli, trávu vyházeli lopatami na korbu gruzoviku a za ní tam hodili prázdný měch.

„Kvůli hodině se nepoděláš. Zůstaneš u nás na večeři.“ Gazda je nekompromisní.

Matka s dcerkou se točí kolem vařiče, umístěného na zemi v předsíňce. (To je kuchyně.) Další dvě dcery popravují dobytek. V chaloupce žijí ještě dvě kočky, dva psi a čtyři štěňata.

Tady krádež nehrozí, ale zážitek z Kanska je ještě příliš živý a já neustále odbíhám na dvorek kouknout na velociped.

K večeři byl kus skopového, neslaný nemastný, bez nejmenšího náznaku nějaké chuti. Dojem napravila obloha: cosi mezi zeleninou a bylinkami. Prý to roste i na Kavkaze. A brambory s chlebovou plackou byly taky moc dobrý.

Zkouším zavést řeč na Husajna, na řádění kurdské strany pracujících v Německu - žádné reakce. Tyhle záležitosti jdou mimo ně. Už je jasný, že zůstanu na noc.

V Omsku se Transsibiřská stáčí k severu, kdežto já pokračuju přímo na západ, přes severní výběžek Kazachstánu. Místní celníci se ke mně chovali naprosto laxně. Nezajímal je ani passport. Správně odhadli, že ze mě žádný poplatek nekápne.

Dobře to ubíhá (ťuk, ťuk, ťuk na dřevo). Už jsem přejel tři časová pásma. Domů zbývají ještě čtyři.

Už zas večer, a já mám v hrdle i ve flaškách poušť. Standardní situace, řekl by český fotbalista.

Na trávníčku u lesa vidím auťák a jeho rodinku. Asi piknik. To se hodí. Ptám se, jak daleko je do vsi. Neví, ale jsou vstřícní a přátelští jako všichni Rusové. Vytahují mapu, ještě mizernější, než mám já. Dík, jakoby se stalo. Jsou ze Severobajkalska a jedou stejným směrem jako já. K rodičům do Čeljabinska. Jsou už čtyři dny na cestě. Zítra tam budou. Skoro jim závidím.

Močál se prostírá skoro až k Čeljabinsku. Lautr rovina. Kdyby nebyla země kulatá, viděl bych přímku silnice snad až do Moskvy. No, to ne. V cestě stojí Ural.

„Chuligány jsi nepotkal?“

„Zatím mě nikdo nepřepadl. Doufám, že vás taky ne.“

„V noci se v Rusku nejezdí. Večer zastavíme u gájů, nebo na stráženém oploceném parkovišti. Spí se v autech. A co Bajkal? Viď že krása.“

Do chválení se teda nutit nemusím.

„Vezeme pár butelek vody z jezera. Originál zapečetěných. Je čerpaná z 80 metrové hloubky. Tam je nejlepší. Jednu ti dáme, ale musíš slíbit, že ji dovezeš až do České republiky.“

Nadšeně přísahám, ani se nepýřím. Oni nevědí, o čem mluví. Vézt dvě kila vody pět a půl tisíce kiláků - absurdní nápad. Hned jak zmizeli za obzorem, jsem flašu načnul. Byl to prachobyčejnej přeslazenej tonik. Tohle jste teda, Sibiřani, zmršili. Nudle vařené v toniku - nic moc. I kafe je víceméně hnus. Obyčejná voda nad zlato.

Od Petropavlovska se konečně začaly objevovat zahraniční auta. Byl jsem na trase kamionů do Alma-Aty a Taškentu.

Písmena CZ v elipse vzadu na batožině se vyplácí. Slovenský Renault začal brzdit, až když si je přečetl.

„Kluci, moc dík, ale jen po Ural. Ten chci přejet po vlastních.“

„Za tebou jedou další dva chlapi z Čech,“ hlásili Slováci:

„Ale jeden je zblízka ženská. Jedou z Číny. Na hranicích jim prej zabavili foťák, ale jinak dobrý.“

Kurgan - město s největší zločinností v Rusku - jsme objeli. Ani z Čeljbinska jsem neviděl víc než strašidelný les dýmících továrních komínů přes celý obzor.

Ural je cosi mezi Českomoravskou vysočinou a Krkonošema, ovšem zatraceně rozlehlejší. Napříč jsem natočil 300 km. Ze silnice nijak zajímavý, ale vandr by tam zřejmě stál za to. Hned za škarpou je neprostupný prales.

Od Čeljabinska zhoustl provoz a z něj plynoucí směs smradu a prachu. Že ruští šoféři jsou nebezpeční rapli, jsem si všiml hned za Irkutskem. Tady už šlo načisto o kejhák. Auta nervózní, že se musí ploužit v koloně jen stovkou, mě předjížděla i zprava po hrbolaté krajnici.

Na křižovatce u Rjurjuzaně dřepí u cesty třicet lidiček. Každý má před sebou přenosnou ledničku do auta. Všední úkaz, jen sortiment se mění podle toho, co se v blízké fabrice vyrábí. Stálo by za to udělat katalog ruských pankejtů, co na kterém kilometru koupíš.

Dědek se postavil do fronty severně od Brestu a já zamířil přímo do města. Zítra se sejdeme u první polské benzinky.

„Nemožno,“ prudce zchladil můj optimismus zřízenec celnice: „Přechod je jen pro auta.“

Do prčic. Podobný debilismus prý mají i na Slovensko-Ukrajinské celnici u Užgorodu.

Zřízenec je dobrák. Volá náčelníkovi, co se mnou. Že mám přemluvit někoho s větším samochodem, aby mě přes čáru převezl. Nou problém. Fronta jen na tři hodiny. Sraz s Dědkem bych měl stihnout. Jenže mí noví kamarádi vezou víc špiritusu, než je povoleno. To by až tolik nevadilo, kdyby ho měli dobře schovaný. Celník chce 40 USD, a tak se kamarádi rozhodli vycouvat a zkusit to na jiné celnici. Ale co já bez bumážky?! Hysterické ječení nepomáhá. Dát úplatek mě nenapadlo. Musím holt na konec fronty a zkusit to znovu.

Do ošumělého gazika mladého Poláka a jeho domorodé kamarádky se můj stroj vešel jen úhlopříčně. Ze dveří vypadává dvoulitrovka plná čiré kapaliny.

„Tak mi zde žijem,“ láme šofér trapné ticho a přihýbá plech, aby láhev líp držela. Radši zkontrolovat i ostatní dutiny. Sedíme na špiritusu, opíráme se o špiritus, stojíme na špiritusu, nad hlavou máme špiritus... Připravuju se na nejhorší. Ale tohle byli profíci. Litr pro celníky a: „Honem, honem, nezavazejte tady!“

Takže přece jen happy end. Těch skoro
8 000 km zabralo čtyři týdny. Na kole jsem z nich ujel, když hodně, tak 2 500. A - nebudu vás déle napínat - hrušky jsem stihl.

Tož tuláku od Novosibirska,
vnuku českého legionáře z Berjozky,

kuchařky ze školní jídelny v Serafimovskom...

a vy další - ď!!