KRÉTA

KAM SE HRABOU ALPSKÉ PRŮSMYKY

text: Irena Páleníčková
 foto: Jiří Páleníček

Možná to nic nebylo. Nebyla to expedice, která ohromí. Alespoň tak to připadalo zpočátku nám - v porovnání s cestopisy o Pákistánu nebo cestou kolem světa. Dojeli jsme tam autobusem, žádné stovky kilometrů napříč Evropou. Ale na athénské odos Theodoros Diligiani, kde nás i naše kola autobus vysypal, všechny podobné úvahy šly stranou, protože zase před námi byla cesta. Sice jen 35denní, sice jen okolo Kréty, ale cesta, která čekala a vábila.

Ta minulá cesta, turecká, jako by byla včera, i když od ní uplynulo 10 měsíců a nejedna propracovaná noc, aby bylo na další cestování. Automaticky dávám do pravé přední kapsy teď nepotřebnou bundu a z levé vytahuji brýle. Nasedám a za jízdy do přístavu Pireus přemýšlím, co nás čeká (pokud mi to popojíždění, troubení, kličkování, autobusy a smog dovolí).

Na Krétu jsme poprvé přijeli 19. 3. 1996. Pršelo, fičelo, bylo 5 stupňů. Po jedné noci probdělé v autobuse, druhé v Pireu při čekání na trajekt a třetí proklimbané na trajektu jsme usínali ve stoje. Staré „áčko“ jsme pověsili na stropní trám rozpadlého ubytování, na ohníčku z dříví vyplaveného mořem jsme uvařili čaj a spali 15 hodin. Pak jsme Krétu projeli křížem krážem. Tachometr jsme někde ztratili, kilometry jsme podle mapy odhadli na 1500 (silniční ukazatele s kilometráží se sice po šesti letech na Krétě objevily, ale stoprocentní spolehnutí na ně není ani dnes).

Tehdy jsme podle našeho viděli všechno: plantáže mrňavých banánů na severovýchodě ostrova, sníh na vrcholcích hor (nejvyšší má 2456 m), květy pomerančů v údolích. Objevili jsme starou vypnutou lednici na břehu moře, ve které zůstala opuštěná vakuová šunka, půl roku stará, nezkažená (nechali jsme ji na semínko). Po pádu bicyklu ze stráně jsme vyklepali osmičku z předního kola na kameni. Prolezli jsme soutěsku Samarii (je dlouhá 13 km, hluboká až 300 metrů a v jednom místě úzká necelé dva metry), minojský palác v Knossu a vydrápali se od moře přes sedlo 1100 metrů na planinu Lasithi se zbytky větrných mlýnů - jsou z nich sice nepoužívané ruiny, ale díky prezentaci cestovek jsou stále jedním ze symbolů ostrova. Cpali jsme se pomeranči (v dubnu je jedna z jejich dvou ročních sklizní), olivami a sušenkami. Nesehnali jsme v krámech čaj, ale objevili vynikající roquefort. Obědvali jsme křupavý bílý chleba s cibulí a česnekem, pili víno a v hájích pak velebili boha Pana a Dionýsa. Potkali jsme pár vymakaných německých cyklistů a téměř žádná auta - na turisty bylo moře studené.

Před 15. květnem už bylo v poledne hodně přes dvacet, voda měla také ke dvaceti, přijeli první turisté a my jsme z Kréty odjeli. S tušením, že se sem asi vrátíme. Za prázdnými úzkými asfaltkami nahoru a dolů, za klidem a taky za kytkami. Protože, když... 

nedá se její nádhera popsat. Pod olivami leží koberce modrých kosatců, růžových mombrécií, velkých sasanek-anemonek, příkopy vyplňují zářivě žluté divoké chryzantémy a malá pole krvácejí záplavou vlčích máků. Chce to jen dojet ve správnou dobu na to správné místo.

Je tady nejtepleji z Evropy a doprava sem není nijak drahá: zpáteční autobus Praha - Athény vyjde něco přes 4000 korun (Korona travel), ferry na Krétu jedna cesta 540 - 700 korun podle roční doby a případná cena letenky záleží na tom, sežene-li se u nějaké cestovky charter. I po nástupu eura zůstalo v obchodech relativně levně a v přírodě opuštěno a bezpečno.

Nahoře sníh a dole pomeranče a olivy. Proto jsme po šesti letech přijeli znovu. Už nemáme áčko, ale kopulku od Jurka, už máme MSR vařič-benziňák, moiry, pertexky, na kole nový tachometr a brašny od Cykloturistiky.

Prvního dubna roku 2002 v pět ráno vyjíždíme z lodi na krétský břeh a těšíme se na teplo. Fičí vítr, drobně prší, schováme se do závětří kapitanátu iraklijského přístavu. Čekáme na světlo. Nějak se nám to nezdá. Vyndaváme teploměr a trochu nevěřícně sledujeme teplotní číslice 13 - 11 - 9 - 7. Po velkém březnovém horku přišel na Krétu výjimečně nevydařený duben.

Rozednívá se. Na východ nebo na západ? Minule jsme začali východem, teď volíme objezd ostrova proti směru hodinových ručiček na západ. Pár kilometrů po rovině městem směrem na Rethimno a je to tady - první kopec, hurá na něj. Co jsem to psala minule?

O šest let a pár dní později stavíme ve tři odpoledne za začínajícího deště bleskově stan a vytahujeme láhev rumu z Barbadosu koupenou v Irakliu. Není to sice stylové, ale zahřeje to. Velké supermarkety totiž vyrostly jako houby po dešti, Evropská unie zřejmě zaúčinkovala a např. síť řeckých samoobsluh Marinopoulos schlamstnul francouzský Champignon, objevil se i Carrefour. Náplň v regálech naštěstí zůstala převážně řecká, a tak k dost odpornému bílému rumu (že jsme nekoupili místní vynikající víno) přikusujeme krétské olivy a ovčí sýr s chlebem, později přicházejí na řadu mandle v karamelu. Největší kalorickou (a superzdravou) bombu, vlašské ořechy naložené ve voňavém krétském medu, necháme na stoupání. Bude jich požehnaně a med zmizí jedna dvě. 

Nahoru a dolů je plně postačující popis měsíčního itineráře na Krétě. Rovina neexistuje - výjimkou je pár úseků pobřežní hlavní silnice na severu mezi Limni Hersonissou a Chanií. Když kopec, tak alespoň tři kilometry, aby se nemusel před ostatními stydět. Deset a více kilometrů dlouhá stoupání nejsou výjimkou. Upozornění na 10procentní sklon není nijak vzácné. Občas si cestu zpestříme prašnou silnicí (těch je ale opravdu minimálně), občas či spíše často nám stoupání oživí silný protivítr.

Z průměrných denních 45 - 50 km je polovina do kopce: od moře do 600 m, 200 výškových metrů dolů, do 700 nahoru, dolů, nahoru a ještě výš a jako na potvoru je pak sjezd dolů k moři na závěr dne (pokud je) jen prudce klesající tkanička a vizuálně se neposuneme ani o kousek. Odhadem jsme vystoupali tak do 25 000 metrů a zhubli 10 kilo: fotograf minus 11, já plus 1. 

Stoupáme, od moře to jinam než do kopce nejde. Našich letošních prvních 40 krétských kilometrů vede do vesnice Anogia. Na nedalekých dvoutisícovkách napadlo v noci 10 cm sněhu (a dole opravdu kvetou pomeranče a do sítí padají přezrálé olivy, ze kterých se lisuje olej). Z Anogie by se dalo odbočit k lyžařskému středisku, docela láká zjistit, jak se lyžuje po krétsku (pokud se vůbec lyžuje, vlek je soukromý a jezdí prý nepravidelně). Ale je pět odpoledne, zataženo a dalších 21 km nahoru?

I když jsme náležitě zrumováni, pokračujeme dál. Teď už to určitě bude dolů - nebylo. Rum jsme s sebou už neměli, ale zrumováni jsou všichni turisté: nabídkami pokojů k pronájmu. Jen v málokteré zajímavé vesnici totiž nevisí cedulka „room for rent“.

„Na lyžování se zeptáme v Irakliu v informacích,“ vymlouváme se a omlouváme sami sobě svou lenost. Ale nezeptali jsme se, na dveřích iraklijského informačního střediska visela poslední den naší cesty po Krétě cedulka: „Zde nepodáváme žádné informace“. Nedivíme se, Kréta leží dostatečně na jihu na to, aby v něčem už byla Orientem. 

Přejeli jsme první hory i první rovinečku u moře před Rethimnem, prošli si celkem malebné okolí starého benátského přístavu ve městě (i když v něm už nějací turisté byli), za městem další rovinka, ale místo u moře pod tamarišky, kde jsme minule spali, zmizelo. Tamarišky pokácené, u nových rooms for rent kvetou rudé pelargonie.

V Georgiopouli uhýbáme na sever na úzké asfaltky. Dělá se horko, leháme si na trávu pod olivy. Za pět minut nám stojí za zády vyjevené cinkající stádo ovcí. Kolem kol nepůjdou, bojí se. Jejich pasák se sice nebojí, ale moc přívětivě se netváří, turisté mají přece ležet u moře a ne jeho ovcím v cestě. A protože má v podstatě pravdu, zdviháme se.

Supíme rozkvetlou strání s asi 20% stoupáním. Včely pracují tak intenzivně, že vzduch bzučí, jako by se rojily. My nejsme tak pilní a v závěru kola tlačíme. Odměnou je večerní kombinace cypřišů připomínajících tvarem severské smrky, zlatavá mlha, omamně vonící žluté hlodáše (druh pichlavého keře) a ptačí koncert podmalovaný kozí a ovčí zvonkohrou.

Ráno je průzračné, v dálce září sníh. První přeháňku v 11 hodin dopoledne přečkáme pod balkonem a posvačíme pomeranče. K večeru za sebou konečně máme velké město Chanii, které jsme i přes její zajímavé historické jádro z doby benátské okupace ostrova objeli. I když má krásné centrum, jednou stačí - viděli jsme ji minule. Na jejím okraji vysomrujeme ve skladu stavebního materiálu velký pevný igelit na přikrývání kol, náš tenký rozervala noční vichřice v horském sedle hned druhou noc.

A konečně jsou tady: nekonečné citrusové sady obklopující Chanii a táhnoucí se podél silnice směrem na planinu Omalos. Kvetou a dozrávají zároveň. Spíme zahaleni a maskováni jejich vůní. Jejich krásu si necháváme i na zítra. Jako minule i teď na úzkých pomerančových silničkách zabloudíme: jeden ukazatel je schovaný za kontejnerem, na další křižovatce leží jejich směs na zemi - „Vyber si! Anebo si raději zajdi do taverny, dej si kávu a zeptej se!“

Motáme a proplétáme se pomeranči, citrony a grepy, které svou šťavnatostí a sladkostí nemají s těmi v českých obchodech nic společného. Fotíme je, sbíráme je ze země, trháme (kdo by odolal?) a dostáváme je za to, že si je fotíme. Celkový počet pomerančů na konci dne: 28 (ty v žaludku nepočítám). Některé váží i přes půl kilo, bikům přibylo pořádné zatížení. Na planinu Omalos pojedeme později, z jižní strany ostrova, teď ještě nahoru a dolů kolem západního cípu Kréty. 

Prostoupali jsme tři dny a rozhodli se pro sjezd k moři do přístavu Paleohora na jižním pobřeží, odkud vyjíždí trajekt do přístavu Sougia. Divoký, soutěskami rozeklaný úsek jižního pobřeží Kréty se nedá projet, musí se buďto objet lodí nebo na druhou stranu ostrova do Chanie a zase zpět k moři napříč ostrovem přes tisícovky.

Plánujeme vyjet na Omalos, nakouknout zezhora do Samarie, sjet do Sougie a odtud trajektem. Cyklista míní, počasí, strážci národního parku a kapitán lodi mění.

Branka je zavřená. Ani doporučující dopis z tiskového oddělení řeckého velvyslanectví ji dvěma českým cyklistům neotevře. Sympatický strážce parku s pistolí devítkou za pasem vysvětluje, že letos byla nevídaná zima, v lednu napadly čtyři metry sněhu a po stále ještě neopravené cestě je sestup nebezpečný. Naštěstí poradí cestu do 1680 m k turistické chatě (teď samozřejmě zavřená), odkud je krásný pohled zezhora do soutěsky. Opravdu byl, ale muselo se pěšky, cesta je snad jen pro superkvalitní horská kola bez bagáže a sem tam na ní ještě ležely zbytky sněhu.

Sjeli jsme do přístavu Sougia, koupili si vynikající domácí víno, vypili ho v suchém korytě řeky a poprvé nespali v péřovém spacáku (v noci 19 oC).

Loď přijela přesně v deset. Přijela, zůstala metr od mola, několikrát se zhoupla na vlnách, posádka chvíli pozorovala vlny a pokračovala dál, aniž zastavila.

„Mimo sezonu jezdí menší loď, a když jsou vlny, nemůže tady zastavit,“ vysvětluje paní v kanceláři při vracení peněz za lístky.

„Z Paleohory a Sfakio jezdí pravidelně, tam je pořádný přístav. Ale můžete odsud v půl druhé do Chanie autobusem.“

Autobusem? Nikdy! Vyrážíme zpět do Paleohory. 21 km vzhůru do 800 metrů a totéž dolů. Vítr by měl foukat do zad, ale to by musel přiznat svou prohru, a tak raději přestane a udělá se nejteplejší den z měsíce dubna. Z moře je placka bez jediné vlnky. Ovšem další ráno v sedm se zdvihá vítr a na jihozápadě rudooranžově svítá.

„Co se to stalo?“ ptáme se a tušíme zradu. V přístavu bez lidí potvrzuje kapitán naše zlé tušení:

„Libyjské moře je otevřené, je moc vítr, moc vlny, nemohl bych po cestě přistávat, dnes ne, snad pozítří, ale stavte se i zítra.“

„Tak se podíváme po okolí, na autobus je ještě čas,“ rozhodujeme se v deset hodin pod těžkými oranžovo-fialovými mraky. Přichází prachová bouře z Afriky. Honem vytahujeme vysomrovaný igelit (jinak jsme ho už nepotřebovali). Za hodinu je všechno pokryté okrovými tečkami - déšť se odpařil, špína zůstala. To byl africký dáreček!

Další den kapitán na loď ani nepřijde, my kapitulujeme, v poledne povolíme na kolech řídítka a pak je se všemi brašnami naložíme do chanijského autobusu. 

S dvoudenním zpožděním dorážíme k pobřežnímu hradu Frangokastello, kde prý bývala fata morgána. Nevyhlíželi jsme ji, odjeli jsme o několik kilometrů dál po prašné silnici mezi ovcemi a drakunguly (to nejsou zvířata ale vysoké kytky s půlmetrovým purpurovým a pěkně smrdícím kalichem). Dokonale opuštěná pláž u ústí čistého potoka a po 19 dnech cesty možnost nerušeně se umýt a vyprat (tisíce nabízených možností za peníz 20 - 30 euro za pokoj nepočítám).

Za jednu z povinných návštěv jsme si určili pláž Palm Beach Preveli a u ní začínající soutěsku. Na mystickou zříceninu dolního kláštera Preveli jsme nezapomněli, ta teď ovšem byla zavřená se zákazem vstupu. Zato jsme zapomněli, že k slavnému hornímu klášteru Preveli je to po asfaltce plné turistických autíček z půjčoven tam a zpět 6 km.

13.4.1996 - Procházka od moře soutěskou řeky Kourtaliotis vypadá jako výlet upraveným tropickým rájem Maxe Švabinského: palmy, eukalypty, oleandry, rákosí - celoroční dostatek vody a teplo dělají divy a poskytují osvěžující krásu. Ovšem prašná cesta dál na východ nemá s rájem nic společného: klesá a stoupá podél moře, několikrát se rozdvojuje (spolehlivě začneme vždy tou špatnou nebo delší), zhoršuje se a je mi záhadou, proč někdo tuhle gigantickou a prakticky nikam nevedoucí cestu vybagroval.

Abychom se této cestě vyhnuli, jedeme prašnou opuštěnou silnicí do kopce (5 km do 450 m, pak dalších pět po asfaltu do 800 m). Na prachu potkáváme prvního zajímavého cyklistu: má helmu, tričko, přes něj flísku a goretexovou bundu, na zádech velký batoh, na celkem kvalitním kole jen stan, na nohou plátěné plandavé kalhoty a úplně dole trekové kristusky. Podle přízvuku soudě Angličan, byl ale tak soustředěný na jízdu dolů po kamenech, že ani nezastavil. Kromě něj jsme za měsíc potkali 16 cykloturistů (podle menších brašen spali asi v rúmech), pouze jeden plně napakovaný švýcarský pár a na severu u turistických center nás míjelo několik desítek kol z půjčoven.

Probojovali jsme se k nejjižnějšímu městu Kréty Ierapetra, rozloženému v bizarním surrealistickém světě skleníků - rajčata, papriky, okurky. Na rozdíl od pomerančů, které stály 0,40 až 0,7 euro za kilo, nezralá rajčata se v obchodech prodávají za dvě a půl!

Čekala nás nejjižnější část Kréty. Bohužel kvůli dvěma dnům pročekaným na loď jsme nestihli překontrolovat, co dělají banány. Ty krétské jsou malé, chutnají trochu po vanilce a pro turisty je kilo za 1,8 euro. Místo banánů jsme si za zajímavým skalním klášterem Moni Kapsa vyšvihli malebnou prašnou cestu rozkvetlými kopci zpět k turistické civilizaci na severní pobřeží.

Příjezd do snad největšího turistického areálu na Krétě - Limni Hersonissou byl šok - provoz, provoz, provoz. Naštěstí nová national road stáhla většinu provozu a bývalé hlavní silnice se staly báječně opuštěnými, některé dokonce zarůstají trávou (z Agios Nikolaos do Kasteli). 

Zbývá poslední noc a den a návštěva Knossu. Zdá se nám, že jsme si nechali málo kilometrů, a tak z Kasteli volíme severnější vedlejší silnice. Kolem nás samé pečlivě upravené jasně zelené vinice (tady bude k podzimu volně rostoucích sladkých hroznů bez postřiku!), pod našimi koly pár posledních krátkých ale hutných stoupáků.

Ranní Knossos je další šok - u pokladny fronta lidí, na parkovištích desítky autokarů se spuštěnými motory kvůli klimatizaci. Ale alespoň jednu památku si musíme zopakovat. Učebnice dějepisu v nás přece jen zanechaly své stopy. Vždyť při čtení o vyspělé minojské kultuře staré tři a půl tisíce let jsme se poprvé setkali se slovem Kréta.

Přepychový moderní trajekt Knossos Palace pomalu opouští přístav Heraklion. Zaprášená kola odpočívají v podpalubí přivázaná provázky ke změti trubek a zablokovaná náklaďáky.

Dokud nás vítr a tma nevyženou z paluby, pozorujeme fascinující bílou pěnu za zádí a jako vždy při nezbytném návratu do Čech cítím, že se mi zpět vůbec nechce. Pivo mi nechutná a husy s knedlíkem a se zelím mohou počkat na cyklistický důchod. Docela dobře se obejdu bez placení složenek a nutných návštěv zubaře a berního úřadu, nepostrádám ani uklízení a malování bytu. Je mi dobře všude, kde nejsou velká města a velký provoz, kde šumí stromy a moře, kde se dá volně postavit stan a nechat stát kolo bez obav, že ho někdo ukradne. A to Kréta splňuje dokonale, alespoň na jaře, když rozkvetou kytky a než dorazí letní vlna turistů. Co z toho plyne? Neváhejte a vyzkoušejte to. 

Jste návštěvníkem této stránky od 16.10.2002.