AFRIKOU NA KOLECH 
Putování po Keni

text: Stanislav Kysilka
foto: Petr Hejtmánek a Stanislav Kysilka

NA KOLE DO AFRIKY?

Když jsem před několika lety jel poprvé do Afriky, byla pro mě představa, že bych zde jezdil na kole, holým šílenstvím. Projeli jsme Keňu a Tanzanii, vystoupili na vrcholy Meru a Kilimandžára. Cestu jsme podnikli pomocí místních autobusů, na safari jsme si najali auto s řidičem. Tehdy byl s námi také kamarád s kolem. Dnes je to ostřílený Afričan, autor krásné knihy o Africe. Jeho kolo, které s sebou vláčel, nás strašně štvalo. Kdykoli jsme se někam chtěli přepravit, bylo zdrojem problémů, protože se muselo přivazovat na předek vozu, cpát do kufru nebo házet na střechu autobusu. Tehdy jsem si říkal, že do Afriky na kole nikdy nepojedu.

10. února 2002 jsem ale spolu s dalšími pěti blázny stál na letišti v Praze a cpal veliké papírové krabice s částečně rozloženými koly do chřtánu přepravníku zavazadel. Na krabicích bylo cílové místo - Nairobi. Asi o jedenáct hodin později jsme už kola dávali dohromady na jiném letišti. Bylo podstatně tepleji, před námi na stolku už stál první Tusker. Moc dobré místní pivo s obrázkem slona na etiketě. To se nám po celou dobu stalo neocenitelným zdrojem tekutin. Ale nepředbíhejme. 

Naše naplánovaná trasa byl velký okruh Keňou. Rozhodli jsme se, že nebudeme zajíždět do Tanzanie, i když tam je Kilimandžáro. Pohled na něj jsme si chtěli nechat na konec, kdy jsme jako rekonvalescenci zařadili čtyřdenní safari dvěmi národními parky - Amboseli a Tsavo. To už bez kol, ale zato s kuchařem, abychom se trochu spravili. Do poloviny cykloputování jsme ještě vložili nejvyšší horu Keni, na jejíž nižší vrchol Mt. Lenanu (4980 m), jsme chtěli vystoupit.

Vyrazili jsme z letiště v dobré náladě, posilněni několika Tuskery. Jeli jsme na opačnou stranu, než je Nairobi. To nás vůbec nelákalo. Už jsme chtěli hltat kilometry po dlouhém zimním cyklopůstu. Začátek ale nebyl příliš příjemný, protože jsme museli jet asi třicet kilometrů po asfaltce, která spojuje Nairobi s Mombasou. To je nechvalně vyhlášená úzká silnice s těžkým provozem, známá hlavně srážkami aut a smrtelnými haváriemi. Souběžně s ní ale vedla pomocná cesta, kterou jsme mohli skoro polovinu naší první etapy kličkovat. Nikam jsme moc nepospíchali, a tak jsme se zastavili v „motorestech“ a sbírali první dojmy z Afriky.

Motorest je dost honosné slovo pro dřevěné kůlny u cesty, kde jsme pojedli naše první fazole nebo rýži se zeleninou. Žaludek začal trénovat stravu plnou jiných bakterií, než na jakou byl doposud zvyklý. Díky této pohodě jsme první část projeli bez nehody a pak už jsme odbočili na prašnou cestu, do prvních vesnic a do přírody.

 ČERNOŠI

První setkání s místním obyvatelstvem je vždy fascinující. Na letišti to člověk ještě tak nebere. Jakmile se ale dostane mezi vesničany, je to jiné. Lidé jsou dobrosrdeční, usměvaví a pokřikují „jumbo“. To je ve svahilštině něco jako naše „ahoj“. Všichni jsou natolik exotičtí, že to člověku nedá a fotí a fotí. Hlavně děti jsou krásné. Jedním z účastníků naší skupinky cyklistů byla Silva, mladá pražská lékařka. Snažila se malé černoušky vzít do náruče a pochovat. Ti se ale rychle vykroutili a prchali ke své mámě. Byla to pro ně hrůza, když na ně sahala bílá žena.

Po několika dnech prvotní nadšení z černochů opadlo. Není se co divit. Kdykoli jsme zastavili v nějaké vesnici, ihned se seběhlo alespoň dvacet lidí, aby si nás prohlédli. Postupně jsme se také naučili podle nich rozlišovat, jak velkou pustinou projíždíme. Když nám ihned podávali ruku, bylo jasné, že tu bílého moc často neviděli. Jinde na nás děcka pokřikovala a snažila se upoutat pozornost. Tam už byla civilizací trochu zkažena. V městečkách, kterými jsme občas projížděli, si nás už skoro nikdo ani nevšímal. Minimálně se nám stávalo, že by na nás někdo pokřikoval „mzungu“. To je trochu hanlivé pojmenování pro bělocha. Tak na vás křičí jen v místech, kde jezdí hodně turistů a kde vás nemají moc rádi. 

Zdaleka jsme nebyli jediní cyklisté. Kolo je hodně používaný dopravní prostředek. Všichni černoši ale používají většinou dovážená indická kola. Byly to herky podobné kolům našich babiček. Naše kola budila pozornost, přestože jsme je před cestou koupili po bazarech, jen za účelem aby vydržela naše putování. Na konci jsme je chtěli prodat.

Od okamžiku, kdy jsme opustili silnici do Mombasy, jsme jeli většinou po cestách, které měly charakter našich polňaček. Hodně často byly rudé, pokryté červeným kamením a prachem. To byly krajinně krásné etapy. Nic podobného u nás nenajdete.

Ze začátku jsme se hodně báli prachu. Faktem je, že když přejelo auto, zvedl se oblak. Naštěstí aut nejezdilo zas tak moc. Druhá výborná věc byl neustálý vítr. Ten sloužil po celou dobu jako ochlazování a jako čistič vzduchu. Přestože jsme několikrát přejeli rovník a člověk by očekával šílené vedro, nebylo tomu tak. Jednak jsme se pohybovali převážnou část trasy v nadmořské výšce nad tisíc metrů nad mořem a navíc pořád foukalo. Když se za námi blížilo nějaké auto, stačilo se podívat, kam fouká vítr. Přestože se v této bývalé anglické kolonii jezdí vlevo, platí to jen pro auta a ve městech. V terénu si cyklista jezdí, jak chce. Takže se jednoduše přejede na návětrnou stranu. Auto přejelo a vítr ihned odnesl prach na opačnou stranu.

Dlouho jsem si myslel, že za celou cestu vůbec nepíchnu. Denně jsem se modlil, když na pokraji cest moji kamarádi lepili duše a okolo nich byl pokaždé dav přihlížejících dětí, ale i dospělých. Jednou jsme lepili přímo před školou. Dětí bylo asi dvě stě. Zoufalí učitelé se je snažili rozehnat klacky. Nic ale nepomáhalo a už se nám zdálo, že nás děcka ušlapou. Šéf naší výpravy to vyřešil tak, že mezi ně hodil malý dělbuch, který jsme měli s sebou pro zvláště nebezpečné situace. Děti se rozutekly, jak když do nich opravdu někdo střelí.

Defekt mě ale také nakonec postihl. Musím říci, že jen mojí blbostí. Už na bezpečné asfaltové silnici jsem najel na větev akácie. Viděl jsem, jak se trn veliký asi dva centimetry zapíchl do mého předního kola. Největší lepič výpravy byl náš kolega, který dvakrát až třikrát denně lepil, ale většinou kolo své přítelkyně, která ho moc nešetřila. Stačilo vjet do trávy a kolo bylo skoro jistě prázdné. Z toho je ale vidět, že když je cyklista v Africe pozorný a opatrný, nemusí píchnout ani jednou, i když jezdí opravdu divokým terénem. 

Po několika dnech jsme dorazili pod nejvyšší horu Keni. Část trasy, která by vedla po asfaltce, jsme překonali stopem. Kola jsme naházeli ke stavebnímu materiálu na velký náklaďák. Sami jsme se nacpali částečné do kabiny a také na korbu. Z městečka Naru Muru, které je známé jako začátek putování na tuto atraktivní horu, jsme ale pokračovali dál na kolech. S plnou zátěží jsme vyjeli přes bránu do stejnojmenného horského národního parku až k meteorologické stanici ve výšce 3065 metrů nad mořem. Už cesta sem byla velmi náročná. Jelo se pořád do kopce kamenitou prašnou cestou, kterou lemoval zpočátku hustý les a později neprostupný bambusový prales.

Jakmile se setmělo, začali na cestu vycházet buvoli kaferští. Jedno z nejnebezpečnějších zvířat Afriky. Staří nevrlí samci mají na svědomí mnoho úmrtí, kdy velkými rohy přimáčknou člověka třeba ke stromu. Takže jsme šlapali, co to šlo. Nakonec jsme byli na stanici rychleji, než jsme chtěli. Bylo alespoň víc času na aklimatizaci, která je potřebná pro výstup do velkých výšek. 

Další den jsme vystoupili na chatu do výšky 4300 m n. m. To už ale bez kola. Terén byl poněkud nesjízdný. Na vrchol jsme vystartovali asi o půl čtvrté v noci. Pomocí čelovek jsme se brodili zmrzlým suťoviskem až na hřeben. Po něm jsme vystoupali k vrcholu právě při východu slunce. Pak následoval rychlý ale náročný sestup až k našim kolům, uschovaným u strážce meteostanice. Za odměnu dostal výstupové roztrhané botasky a bundu. To bylo oblečení určené jen pro tento výstup. Dál už nebylo potřeba.

Skočili jsme na kola a začal parádní desetikilometrový sjezd až k bráně parku. Bylo odpoledne, takže setkání s buvolem nehrozilo. K večeru jsme už zase doplňovali tekutiny pomocí piva Tusker a cpali se rýží v malém hotýlku poblíž příjezdové silnice. Další trasa vedla poprvé přímo k rovníku. 

Přejeli jsme rovník. Bylo to příjemné, ale tím, že jsme se ocitli na severní polokouli, se nic nezměnilo. Pak jsme rovník přejeli ještě několikrát. Už to nikoho nevzrušilo. Nyní začala asi nejhezčí část putování. Projížděli jsme obrovskými rozlohami, spali jsme na pokraji malých vesniček a cestou míjeli dost často zvířata, která si nás vůbec nevšímala: antilopy, zebry a žirafy. Jednou jsme také vyplašili a odehnali od cesty stádo slonů. My ale měli asi větší strach než oni.

Nejsevernější místo, kam jsme dojeli, bylo překrásné jezero Lake Bogoria. Už cesta k němu buší je nezapomenutelná. Projížděli jsme okrajem příkopové propadliny po úzkých pěšinkách, které brázdily svah. Všude kolem překrásná divoká příroda. Na závěr byl dlouhý sjezd k jezeru. Uzoučká prudce klesající cesta byla hustě pokrytá kameny o velikosti kočičích hlav. Překvapením pro mě bylo, co moje kolo, bez odpružené vidlice a vzadu hodně naložené, je schopné sjet a vůbec vydržet.

Jezero plné plameňáků, zaříznuté do hor, bylo fantastické. Utábořili jsme se na břehu. Noc byla náročná. Foukal divoký horký vítr a okolo stanů chodily hyeny a další zvířata. Ze stanů jsme raději nevylézali. 

Pomalu se začal blížit závěr cyklistického putování. Mířili jsme ze severu na jih. Zase bylo vše víc civilizované. Hezkou tečkou na závěr byla návštěva malého zeleného jezera uprostřed kráteru. Je to unikátní místo uprostřed buše, plné zvířat. Cesta k němu a ani od něho není zadarmo. Jeli jsme kilometry po prašné cestě. Tak prašné, že se kola bořila deset i víc centimetrů do lehoučkého hnědého prachu. Někdy se už dál nedalo jet a bylo nutno se brodit a tlačit kolo prachem. Bylo to stejné, jako když napadne dvacet centimetrů sněhu - prašanu.

Ale jezero stojí za to. Na jeho kraji je v kráteru malá lodž. Lodž je jakýsi malý komplex budov či přístřešků s restaurací. Je určen většinou pro bílé návštěvníky. Ubytování a jídlo v nich je drahé. Lodž v Crater Lake je trochu výjimka. Majitelem je starší Angličan. Miluje toto místo a už víc než třicet let ho neopustil. Má rád zajímavé lidi. Ceny zde má takové, aby neodradil ani cestovatele našeho typu. Proto jsme zde udělali jednodenní zastávku. 

Po krásném odpočinku jsme už jen dojeli do Naivashi. To bylo místo, kde jsme se rozhodli ukončit putování na kolech. Ta jsme zde chtěli prodat.

U jezera je několik kempů, kde se na víkend sjíždějí bohatší lidé z Nairobi. Jako atrakci zde půjčují také kola. Ta jsou ale mnohem horší, než-li byla ta naše, koupená v bazarech. Začali jsme obcházet možné zájemce. Po několika hodinách, když už se začalo stmívat, jsme začali podléhat beznaději. Koupili by naše kola, ale za mnohem méně, než jsme byli ochotni za ně dostat. Říkal jsem si, že kolo snad nějakému černochovi dám, než bych ho prodal tak levně. Také jsme kola nabízeli personálu z domu, kde žila autorka knihy „Lvice Elsa“. Opět marně. Pak se ale vše v dobré obrátilo, když si mě zavolal majitel vedlejšího kempu a chtěl koupit všechna kola najednou. Nastalo dvouhodinové smlouvání o ceně. Nakonec byli všichni spokojeni. Protože před námi bylo závěrečné čtyřdenní safari pod Kilimandžárem.

JAK POZNAT AFRIKU

Jak jsem na začátku napsal, cyklistika v Africe se mi zdála šílenstvím. Dnes mám ale úplně jiný názor. Pochopil jsem, že je to asi nejlepší způsob, jak tento krásný světadíl poznat. Centrální a východní Afrika je hodně turisticky navštěvovaná. Turisté jezdí od hotýlku k hotýlku a na safari. To, co vidí, je jen pozlátko vybudované pro ně. Nikdy vlastně nepochopí, jak žije normální Afričan. Jaké problémy má a co řeší, jak se chová, jestli je přátelský, jestli mu nejde jen o peníze.

Na kole jsme to všechno viděli nejlépe. Byli jsme stejně špinaví jako oni, neměli jsme víc než brašny na kole. Byli jsme v místech, kde žádný turista už dlouho nebyl a kam zas dlouho nepřijde. Spali jsme ve stanech na pokraji vesniček, okolo kterých byl ochranný plot z trní proti šelmám. Večer se s námi rozloučili a utíkali do svých chatrčí. Ráno po svítání, když už se nemuseli bát, zase přiběhli podívat se, jestli nás nic nesežralo. My už dnes víme, že střední Afrika je plná lidí a že zvířata jsou skoro jen v rezervacích. Oni ne. Nikdy nebyli dál než pár kilometrů od vesnice.

Musím se přiznat, že mi toto cyklistické putování otevřelo oči. Před tím jsem už byl v Africe dvakrát, ale až po této cestě jsem hodně věcí pochopil. Všechny články a zprávy v novinách nemají žádný význam. Nahánějí člověku jen strach a dělají z Afriky senzaci. Ale až když ji projedete na kole, poznáte skutečnost. A navíc ve vás zůstane i ta krása, která přehluší odříkání a někdy i něco utrpení z cesty. Je jasné, že to neplatí o celé Africe, ale jen o těch turisticky navštěvovaných a bezpečnějších státech.

Jsme už nějakou dobu doma. S trochou nostalgie vzpomínám na Afriku skoro každý den. Něco ve mně už asi navždy zanechala.

Jste návštěvníkem této stránky od 9.5.2002.