ASIJSKÉ DOBRODRUŽSTVÍ 
I. část

text: Miroslav Pavelka
foto: Miroslav Pavelka a Miroslav Mádr

Rozloučili jsme se s rodiči, sourozenci a přáteli a vyjeli s kamarádem Firou z Přerova přes Olomouc k hraničnímu přechodu ve Zlatých Horách. Ještě netušíme, že naše cesta potrvá jeden rok a tři dny, natočíme na ní 23 a půl tisíce kilometrů a zažijeme situace, kdy budeme mít namále.

POLSKÉ „FAUX PAS“

Váhu kola neznám, ale stěží ho unesu. Vezu s sebou nářadí, náhradní součástky, 5 duší, 2 pláště. Na kole jsem schopen opravit vše, kromě svařování. V brašnách je nějaké to oblečení (snad nebude velká zima), spacák, karimatka, stan, ešus, malá lékarnička, tři mapy a samozřejmě něco málo peněz různě poschovávaných a v různých formách.

Vjíždíme do Polska. Stále se ohlížíme za siluetou Jeseníků, až se nám ztrácejí. Začíná rovina. Je zataženo a mírně prší.

Další den ráno potkáváme francouzského cyklistu. Jede na kole s přívěsným vozíkem, veze spoustu věcí, a také tahací harmoniku. Jsme rychlejší, ale večer se opět potkáváme ve vesnici Zgon u jednoho z Mazurských jezer. V restauraci vytváříme u stolu česko-francouzsko-polskou společnost. Zábava je vynikající, hraje se na harmoniku, zpívá se, mluvíme spolu několika jazyky, co kdo zná. Pěkně se to začíná protahovat. K půlnoci ale dochází k nemilé situaci. Francouz nám řekl, že zaplatil za každého 10 zlotých majiteli baru za přespání u něho na zahradě! Mělo to snad být zdarma! Polák Edward se do něho obul: „Ty kurvo, ty cholero, ty ně Polak!“

Po tomto „vystoupení“ jsme raději jeli spát do lesa pod stan.

 TRABLE S VÍZY

Přijíždíme na hranice Litvy. Celník po nás chce papíry od auta a velice se diví, že jedeme na kole. Chceme jet do lotyšské Rigy vyřídit víza do Ruska, ale potkáváme Němce jedoucího na kole kolem Baltského moře a ten říká, že tam víza určitě nedostaneme. On se o to neúspěšně pokoušel už vloni. Znejistěli jsme, a proto raději zatáčíme z hlavní cesty do Vilniusu. Ten je totiž blíže. Ve městě zjišťujeme, že Litevci potřebují do Ruska také víza, a proto je na nádraží agentura. Máme týden čekat. Zda víza budou, či ne, zatím nevíme.

Před nádražím se seznamujeme s cyklistou Sergejusem, z města Paněvežys. Ten nás zve k sobě domů. Jedeme tedy pomaloučku po vedlejších cestách, někdy nevyasfaltovaných, zde zvaných „kropějka“. Ve městě čtyři dny odpočíváme, prohlížíme si památky, trh a schováváme se před deštěm u kamen zahradního domku. Sergejus vyznačuje ve městě a okolí cyklistické stezky. Byli jsme se také podívat v cyklistickém klubu, kde vyrostla mistryně světa. Závodí zde na kole snad jen ženy.

Všichni nás v Litvě upozorňují, že si máme zamykat a hlídat kola. Šli jsme oba do obchodu, a když jsme se vraceli zpátky ke kolům, hlásili nám podezřelí mladíci:

„Hlídáme vám kola, protože se tady hrozně krade!“

„Kdo by nám je mohl ukrást, když ne vy?“ odpovídáme si v duchu. Na našich předchozích cyklovýletech, kdy jsme na kolech vezli spousta bagáže, se nám nikdy nic neztratilo. Pevně tedy věříme, že tomu bude tak i nadále.

 MOSKVA - SPLNĚNÝ SEN

Pondělní ráno nezačíná příliš šťastně. Strašně totiž prší, ostatně jako každý den. Štěstí se na nás ale přeci jen usmálo. Dostali jsme víza do Ruska! Sláva! Nadšení nám nezchladil ani pořádný liják, do kterého jsme vjeli. Pěkně jsme zmokli, nicméně se pomalu posouváme směr Lotyšsko a Moskva.

U hranic Běloruska
s Ruskem je venkov hodně chudý, ale krásný, přesně jako z pohádkového „Mrazíka“.

Na hranici vše probíhá v pohodě, až na Firovu fotku v pase - vypadá na ní podstatně jinak, nicméně ho nakonec pustili. Transitujeme do Moskvy. Silnice je různého povrchu a jezdí tu hodně kamionů. Cyklisty jsme neviděli, nepočítáme-li dědky na polorozpadlých ukrajinách.

V Českém centru v Moskvě jsme si ani nezainternetovali, bez známosti se s námi nikdo nebavil. Na co tam jsou, to teda nevím. Lenin byl uzavřen, prohlédli jsme si jen GUM. Rusky jsou moc pěkné, jen nevím, jak na těch velkých podpadcích chodí tím bordelem po chodnících. Chlapi se mi až na výjimky moc nezamlouvají - zjevy, od kterých nevíš, co čekat.

 ZÁSADNÍ ROZHODNUTÍ

Z Moskvy jedeme oklikou do Vladimiru. Počasí je na kolo vyhovujícíc krajina typicky ruská - pole, louky, hodně lesů, ale chybí voda.

Vladimir je pěkné starobylé město. Chtěli jsme jet odtud vlakem na Sibiř (aspoň do Omska), ale vlaky jsou vyprodané na dlouho dopředu, museli bychom čekat, a tak padá zásadní rozhodnutí - pojedeme směr Kazachstán na kole. Na místním trhu jsme objevili „rozlivačnoje pivo“ (točené pivo), a tak si dáváme „pár kousků“ na posilněnou a seznamujeme se s místními trhovci. Zkrátka bylo tam příjemně.

Další den pokračujeme směrem na jihovýchod. Ve městě Buzuluk jsme trošku pátrali po našich vojácích z II. světové války - dost lidí o nich vědělo, nicméně městské muzeum bylo zavřené a pamětní desku Otakara Jaroše jsme našli na zahradě jednoho domu div ne zaházenou odpadky. Takže jediná viditelná byla památeční komunistická tabule na náměstí.

Ve městě jezdilo hodně tatrovek a nebýt jednoho člověka, který zavzpomínal, jak zde dříve pili dobré české pivo, tak bychom se o našich vojácích ani mnoho nedozvěděli.

 INTERVIEW DO TELEVIZE

Přijíždíme na hranici s Kazachstánem a jsme plni očekávání. O tomto státě jsme téměř nic nevěděli. V Moskvě, když jsme se svěřili, kam jedeme, nám říkali:

„Tam vás podřežou“.

Lidé, kteří v Kazachstánu dříve žili, nám ale tato slova nepotvrzují. Kazaši jsou prý velmi pohostinný národ a určitě máme navštívit jejich jurty.

Na hraničním přechodu Akbulak na ruské straně dostáváme razítko do pasu, na kazašské musíme vyplňovat složitou „Tamožňuju deklaraciu“ v ruštině. Psát rusky jsem naštěstí ještě nezapomněl. Od celníků se dozvídáme, že v blízkém oblastním městě Akťubinsk je česká restaurace s názvem Starobrno. Celník dodává:

„Jak zjistí, že jste Češi, tak pojíte a popijete zdarma.“

S úsměvem tedy vyjíždíme k prvnímu městečku a hledáme zmiňovanou restauraci. Bohužel zjišťujeme, že je příliš luxusní, české pivo tu již dávno nemají. Před budovou se seznamujeme se sestrou majitelky. Jsme pozváni na oběd dle našeho přání s podmínkou, že si nás natočí místní televize. Televizní interview v ruštině bereme trochu jako legraci, neboť jsme si mysleli, že budeme vysíláni pouze v místní televizi. Opak byl však pravdou, náš rozhovor byl zřejmě zveřejněn na celostátním programu ve večerních zprávách. Na druhý den nás v ulicích poznávají lidé a volají na nás jmény a přátelsky troubí. Na cestě za městem zastavuje džíp a dostáváme láhev vodky, ať se nám lépe jede. Potřebujeme prý „dopink“ na průjezd pouští.

LIDÉ BY SE ROZDALI

Začal foukat velice silný boční vítr, na kole se vůbec jet nedá. Musíme jít s koly pěšky. Moc jsme toho neušli. Večer jdeme spát do budovy silničářů. Ráno stále fouká, a tak 120 km před Čimkentem neodmítáme nabídku svezení nákladním autem. Na kraji města se schováváme u zpustlé výletní restaurace a místní lesník a hlídač objektu v jedné osobě nás zve dovnitř a v bývalém luxusním salonku trávíme čtyři dny.

Při návštěvě tržiště jsme pohovořili s Uzbekem, který prodával papriky. U nás by je za tuto cenu prodal do minuty, ale zde to není jednoduché. Prodávajících je moc, kupujících málo, a jak se říká v bývalém Sojuzu:

„Nádo žiť!“

Dostali jsme tašku paprik zdarma! Obdivujeme lidi, kteří jsou velmi chudí a dokáží obdarovat neznámé cizince. Museli jsme se mnohokrát zamyslet, když nám lidé dávali, téměř vše, co mohli.

Prohlédli jsme si město, jedno odpoledne se učili jezdit na koni, ale většinu času jsme se spíš kurýrovali a těšili do hor.

 AŤ ŽIJE KORUPCE!

Přijíždíme do Žarkentu, dříve Panfilova, na trhu utrácíme poslední peníze místní měny a pokračujeme k hranici s Čínou. Několikrát jsme museli ukazovat pas, než jsme se vůbec dostali k celnici, pak musíme čekat, až skončí polední pauza, a následně nás celníci neoblomně posílají zpět, chybí nám totiž registrace z pasového oddělení nějaké policejní stanice. Vízum jsme do Kazachstánu nepotřebovali, razítko nám při vstupu do země do pasu nedali a dát ho nechtěli ani na hranicích s Kyrgyzstánem.

Vracím se tedy sám s pasy do 35 km vzdáleného Žarkentu na policejní stanici. Po chvilce jsem s policisty kamarád, nikoliv však s náčelníkem pasového oddělení. Ten přichází až večer a domluva s ním není žádná, dokonce mě donutil jít spát do hotelu. Jelikož jsem odmítal zaplatit, zaplatil ho sám a cenu usmlouval na polovinu, což bylo komické. Bylo mi jasné, že razítko zdarma nebude. Nesmím opustit hotel, dokud si pro mě policisté nepřijedou. Potom se přes tři hodiny přu o částku, kterou mám zaplatit. Překročili jsme prý povolený měsíc bez víza a máme zaplatit pokutu. Je sobota, banka je zavřená, penízky chce náčelník pro sebe. Rezignuji, když na mně křičí ať vypadnu a jedu si pro razítko do 400 km vzdálené Alma-Aty. Dávám si ještě čtvrt hodiny na čas, jestli náčelník nesleví. Neslevil a málem mě doopravdy vyhodil. Ale snad mohu být spokojen, 450 Kč není moc v porovnání s vízy do jiných zemí.

Fira zatím odpočíval v jednom domě v hraniční vesnici. Je dost nachlazený, takže mu to přišlo k duhu.

 SEZNAMOVÁNÍ S ČÍNOU

Konečně se na druhý pokus dostáváme do Číny, do které jsme se tolik těšili. Z kazašské celnice na čínskou nelze jít pěšky ani jet na kole, musíme tady autobusem. Peníze po nás kupodivu nikdo nechtěl. Na celnici vše proběhlo vcelku rychle, úředník si nás odvedl do místnosti s pěknými sedačkami, zkontroloval velikost naší peněženky (stačilo mu vidět platební kartu a pár cestovních šeků). Dostalo se nám varování, že z hraničního města Chorgos do Ürümqi (česky Urumčí), které je hlavním městem této autonomní oblasti Sin-ťiang, obývané převážně muslimskými Ujgury, na kole jet nesmíme. No co, pošlapeme jinudy.

Po nádherné cestě projíždíme městem, kolem nás nové budovy bank a obchodníků. Fira je nachlazen, proto hledáme nějaké levné ubytování. Máme štěstí na jednoho Číňana, vlastnícího české auto - Škodu Felicia. Jedeme za ním do velkého dvora s garážemi a ubytovnou. Na pokoji je dokonce i televize.

Ochutnáváme první čínská jídla v domácí kuchyni pana domácího. Máme nudle, knedlíky, rýži, kuře, vajíčka, vždy se zeleninou. Zručnost Číňanů při přípravě jídla je obdivuhodná. Učíme se nějaká čínská slůvka, abychom se lépe orientovali na tržištích. Zjišťujeme, že ačkoli zde vládne komunistická strana, v podstatě je tady normální kapitalismus. Pan domácí má jedno malé dítě, za druhé by prý musel zaplatit vysokou pokutu. Jak ale později vidíme, netýká se to Ujgurů s muslimskou vírou. Ti mají dětí jako smetí.

Zážitkem byla pošta. Všude samé počítače, místnost, připomínající spíše banku, ale pracovnice se při pohledu na latinkou psanou adresu jen usmívala a nakonec mě úplně ignorovala. Podařilo se mi najít rusky mluvící Číňanku, která mi adresu přepsala i do čínštiny, a na poště ochotně dopis přijali. Přišel domů za dva měsíce a byl dvakrát levnější než následující dopisy poslané z velkých měst, kde nebyl problém domluvit se anglicky.

 BĚLOŠI HODNĚ JEDÍ

Sjíždíme z pohoří Qin Ling bez šlapání téměř 30 kilometrů a vjíždíme do města Shiquan. Ty nejvyšší kopce jsou snad už za námi. Když se na křižovatce ptáme lidí na cestu, přijíždí na mopedu policista a gesty nám vysvětluje, že doprava jet nemůžeme. Snažili jsme se jet dál, on nás však předjel a zatarasil nám cestu. Kolem nás se shluklo hodně lidí, zablokovali jsme veškerou dopravu. Policista chce naše pasy. Jelikož nemáme příliš dobré zkušenosti s místními policisty, odmítáme je vydat. Strážník řeší problém po svém. Za deset minut přijíždí džíp s dalšími čtyřmi kolegy a musíme s nimi na policejní stanici. Co naděláte proti přesile. Asi po jedné hodině na stanici nás propouští, autem nás doprovází na konec města, bohužel směrem na vedlejší cestu. Nevíme proč nás nechtěli pustit po hlavní, aspoň, že nám nedělali větší problémy.

Následující den jsme obědvali na ulici za velkého zájmu Číňanů ve městě Hanyin. Oslovuje nás dívka, která na místní střední škole vyučuje angličtinu. Pozvala nás i se svými kolegy do restaurace. Stěžujeme si, že jsme zde nikde neviděli ve stáncích vařenou rýži, ale jen nudle nebo knedlíky. Majitelka restaurace nám tedy podává mísu rýže s nasekaným masem a všichni se diví, kolik toho sníme. Prý ale četli, že „běloši hodně jedí“. Nakonec si nás společně vyfotil digitálním fotoaparátem fotograf ze sousedství restaurace, asi jako raritu.

 SÁHLI JSME SI NA DNO SIL

Asi nejtěžší den naší cesty na nás čekal právě nyní. Napojili jsme se konečně na hlavní (asfaltovou) silnici a jsme tomu hodně rádi. Ale, co se nestalo. Zhruba po hodině jízdy nastává totální zácpa, jeden náklaďák za druhým. Cesta je úplně rozbombardovaná, mnoho děr, strašně moc prachu a místy bahno. Cestáři ji přestavují a rozšiřují. Stoupání v tomto terénu bylo velmi náročné, místy kolo tlačíme, často na nás troubí náklaďáci, uhýbáme jim, většinou ale na ně kašlem. Stejně jsou pomalejší než my. Od výfukových plynů jsme černí, vypadáme jako horníci. Když jsme se po 12 kilometrech dostali na vrchol, vidíme krátké klesání a zase dlouhé stoupání kolem protější hory.

Fira nevypadá dobře, a jak se později přiznal, byl zcela na dně. Musíme však pokračovat, chceme se odtud dostat. Jenže s přibývajícími kilometry a přicházející tmou nám nastal problém s noclehem. Protože stráně zde byly velmi příkré a k tomu ten hustý provoz, nemohli jsme nikde najít místo na stan.

Konečně až za tmy jsme našli místečko aspoň na přespání pod širákem. Měli jsme za sebou dva těžké dny s bilancí 125 km, průměrnou rychlostí 8 km za hodinu. Hrůza!

 VYHOZENI Z DÁLNICE

Po obědě jsme si vyzvedli pasy s laoskými vízy a dle slunce směrem na jih vyrazili z města. Cítíme se dobře, zdravotní neduhy pominuly. Popil jsem něco více „rýžové“ pálenky, zbytek noci strávil na záchodě, a to mi pomohlo.

Původně jsme se chtěli jet podívat na přírodní zajímavost Stone Forest, česky Kamenný les, ale času je málo. Na cestu číslo G 213 jsme natrefili, je to však nová dálnice, se zákazem jízdy na kole. Tabule jsou jak v čínštině, tak v angličtině. Jedeme dál, stejně nám nic jiného nezbývá.

Teprve třetí den nás zastavují okolo projíždějící policejní auta. Třikrát jsme se úspěšně obhájili, pomohl nám také čínský řidič, fandící zdviženým palcem. Policisté ve čtvrtém autě jsou neoblomní. Natáčeli nás kamerou, a také vyfotili. Jelikož jsme však odmítali dálnici opustit a pokračovat po vedlejší polňačce, kola nám dali na korbu zastavené dodávky a my jsme jeli s policisty v autě asi 35 km na konec dálnice.

Dál byla dálnice rozestavěná, museli jsme pokračovat po úzké špatné cestě, opět v horách. Poslední čínská vesnice je spíše vojenská základna a obrovská tržnice, kam přijíždějí nákladní auta ze sousedního Laosu.

JE LIBO PEČENÉ NETOPÝRY?

Bez problémů rychle opouštíme Čínu. Po pár kilometrech jízdy lesem přijíždíme na laoskou celnici. Spolu s námi vstupují do Laosu dánský turista a cestovatel černé pleti z USA. Ten měl perfektní hliníkové skládací kolo, s převody a odpružením, které během chviličky složil do malé brašny. Velké vzdálenosti na něm však nepřekonává. Mnohokrát si nás fotí, dodnes nám ale žádné fotky neposlal.

Pěkná asfaltová silnice se nedaleko za novou celnicí změnila ve velmi špatnou polní cestu. Jedeme průměrnou rychlostí 10 km za hodinu, rychleji to prostě nejde. Kolem cesty a na okolních kopcích byly pralesy vykáceny. Po nějaké chvíli zjišťujeme, že ty šíleně zarostlé plochy jsou pole. U cesty se objevují domorodci s pytli sklizeného obilí.

„Sebajdí,“ zdraví nás všechny děti jdoucí ze školy. Jaká příjemná změna proti „hellou“, které na nás pokřikovaly čínské děti i někteří dospělí. To zřejmě odposlouchali z televize, satelitní antény jsme viděli snad na všech domech.

Přijeli jsme do první vesnice, kde je křižovatka cest a díky blízké hranici mnoho stánků s jídlem a obchůdků s převážně čínským zbožím. Je zde trochu dráž než v Číně. K obědu si dáváme nudlovou polévku s kuřecím masem a na  cestu si kupujeme smažené  banány. Prodávali tu dokonce na rožni pečené netopýry, zřejmě místní specialitu, neboť poté jsme je už nikde prodávat neviděli.

Cesta dál pokračovala málo obydlenou, kopcovitou krajinou. Mezi vesnicemi jsme jeli džunglí, v blízkosti vesnic lesy ustoupily člověku. Myslím, že v Evropě máme takovou devastaci původní přírody již několik století za sebou. Domy na vesnici jsou postaveny z bambusu, dřeva, střechy ze slámy. Volně zde pobíhají malá černá prasata, slepice a vychrtlí psi. Domorodci, horští Hmongové si zachovávají původní lidovou kulturu, chodí zajímavě oblečeni, jen děti mají trička, bermudy, tepláky. Zřejmě „západní“ pomoc. Skoro v každé vesnici vidíme tabule oznamující pomoc Evropské unie, nejčastěji financováním či vybudováním vodního zdroje.

 HADÍ KOUPEL

Luang Prabang je bývalé královské město, dnes je v seznamu chráněných památek organizací UNESCO. Je pokládáno za nejhezčí   město jihovýchodní Asie. Město se rozkládá na soutoku řeky Mekong a Nam Ou, na jejich levém břehu. Je zde k vidění několik desítek buddhistických chrámů, královské muzeum, francouzská koloniální architektura.

„Prásk,“ po šesté mi praskl čínský řetěz, přímo na hlavní ulici, když jsem jel z internetové kavárny. Do hotýlku se tedy vracím používaje kolo jako koloběžku. Zaujal jsem tím jednoho Němce. Dovídám se, že také cestuje na kole, odtud že pojede do Vietnamu a pak přes Thajsko do Malajsie a Austrálie. Setkáváme se odpoledne a domlouváme se, že zítra vyrazíme společně, neboť máme stejný směr.

Ráno tedy odjíždíme z hotýlku a třetí noc jsme se rozhodli strávit někde na břehu Mekongu. Našli jsme nádherné místo na spaní ve vesnici za městem. V řece si hrály děti. Už jsme se chtěli vykoupat, když v tom všechny rychle a s křikem vyběhly z vody. Příčinou byl had. Dlouho na něj házely klacky, než se uráčil zmizet. Na rozdíl od děcek jsme už do vody nešli.

Postavili jsme stan, když v tom přišel místní člověk a nabízel nám ubytování u něho. Odmítli jsme. Asi za dvě hodiny, když jsme už skoro spali, se objevili s baterkami policisté.

„On na nás poslal policajty!“

Donutili nás sbalit si věci a že musíme pryč. Důvod? Prý je tady nebezpečno. Jedeme přespat k jednomu chrámu, který jsme včera navštívili. Tam to bude v pohodě.

A bylo. Akorát ráno u našeho stanu postávali dva vojáci se samopaly. U chrámu začínala nějaká slavnost. Přijela spousta lidí, dávali mnichům peníze a jídlo a nás si aspoň nikdo nevšímal.

NEUVĚŘITELNÝ MRAVENČÍ ÚTOK

V Thajsku se jezdí vlevo. I když jsme se ze začátku dost soustředili, třikrát jsem na to při výjezdu na silnici zapomněl, naštěstí zrovna nic nejelo. Po určité době jsme si zvykli a dokonce bych řekl, že se vlevo jezdí lépe než vpravo.

Provoz byl silnější než u nás, nejhorší samozřejmě v desetimilionovém hlavním městě Bangkoku a jeho okolí. Museli jsme tam jezdit po několikaproudých rychlostních silnicích. Město je od rána do večera totálně ucpané auty, vzduch je horký a nedýchatelný, smog všudypřítomný. Díky mrakodrapům a betonové konstrukci nadzemní dráhy je na hlavních ulicích velký hluk. Na kolech místní vůbec nejezdí. My jsme přemýšleli sami nad sebou, zda nejsme sebevrazi. Proplétali jsme se mezerami mezi auty a s centimetrovou přesností využívali volného prostoru na silnici.

Tady a v celém Thajsku se k nám ale řidiči chovali velice ohleduplně. To platilo i v předchozích zemích, kterými jsme projížděli. Řekl bych, že u nás doma je v tomto ohledu co napravovat.

Další den jsme se posunuli o dobrých 120 kilometrů. V obchodě s jídlem na konci vesnice jsme každý dostali velký trs banánů.

Kousek za vesnicí zabočujeme nocovat na pastviny, řídce porostlé stromy a chráněné od cesty křovisky. Už skoro spím, když v tom Fira zděšeně vstává. Začali po něm lézt mravenci a v měsíčním světle viděl na stanu úplnou „dálnici“. Prokousali se na mnoha místech do stanu a zaútočili na banány a kokos zabalené v sáčku. Byl to neuvěřitelný mravenčí útok. Ráno jsme si prohlédli dírky ve stanu. No, nic nevydrží věčně. S mravenci jsme měli problémy v tropech ještě mnohokrát.

BYDLENÍ S HOMOSEXUÁLY

Rozhodli jsme se, že nepojedeme do Malajsie a Indonésie, jak jsme původně zamýšleli, ale budeme v Thajsku do skončení platnosti víza a pak zamíříme do Indie.

K večeru jdu do blízké restaurace požádat kuchaře, zda si mohu v kuchyni uvařit vodu v ešusu na instantní nudlovou polévku. Žádný problém. Když jsme pak stavěli pod skálou stan, přišel se na nás podívat kuchařův kamarád. Ptal se, odkud jsme, kam jedeme, jak se jmenujeme, zkrátka taková seznamovací řeč.

„Kde budete spát?“ ptá se nakonec.

„Tady,“ odpovídáme mu.

„Pojďte ke mně, mám velký dům a můžete u mě být třeba týden,“ říká po chvíli.

Sbalili jsme si tedy věci a za jeho motorkou dojeli do blízké vesnice. Před domem nás ještě upozorňuje, že u něj samozřejmě budeme i jíst.

„Co může být lepší, než poznávat cizí zemi u někoho v domácnosti?“ shodujeme se s Firou.

Tohle ale nebyla obyčejná, normální domácnost, jak posléze zjišťujeme. Přijíždí kuchař z restaurace a nabízí nám kávu. Převlékáme se do půjčených čistých triček, dokud nebudeme mít naše oblečení vypráno. Pomalu nám dochází, že všichni čtyři chlapi v domě jsou homosexuálové. V domě ještě bydlela stará paní, která nás pravidelně gestem ruky volala k jídlu.

Celé přízemí domu sloužilo jako jakési domácí kasino. Dlouho do noci zde místní hráli karty, dům se nezamykal a my jsme dlouho nevěděli, kdo zde bydlí, kdo je soused, komu patří motorka, na které jinak jezdil, kdo zrovna potřeboval.

Spali jsme ve velké místnosti, ve které spal také hostitel Som se svým přítelem. Měli jsme jisté obavy, zda nás nebudou obtěžovat, ale vše bylo bez problémů. Chovali se před námi normálně. Vyzývavější chování měli Somovi přátelé, kteří přijeli druhý den z Bangkoku. Čtyři ženy a jeden muž. Dvě ženy byly určitě katejové a zbylé dvě asi také. Je to thajský termín pro transsexuály a transvestity.

A abych nezapomněl, velice často jsme diskutovali s Firou o tom, kdo v domě je chlap a kdo ženská!

 LETÍME DO INDIE

Každá sranda jednou končí, a tak po nevšedním zážitku jedeme do čínské čtvrti vyptat se na krabice pro převoz kol letadlem. V kanceláři, kde jsme kupovali letenky, nám nic přesného neřekli, prý se to dozvíme až na letišti. V obchodech s koly nám je dát nechtěli, jen draze prodat. Podařilo se mi dvě velké sehnat zdarma v obchodě s klimatizacemi.

Stejně těžké, možná ještě těžší, bylo krabice dopravit do hotýlku. A jak ty krabice dostaneme na letiště? To byla ta pravá otázka. V hotýlku potkáváme krajana, je z Brna. Byl se potápět na jihu a teď se ještě chystá na sever do hor. Dlouho si vykládáme zážitky, a když se loučíme, nemohu uvěřit vlastním očím a uším.

„Ať dojedete na kolech domů,“ říká Radim a podává nám tisíc šilinků. Nemáme slov.

Druhý den s předstihem vstáváme, odstrojujeme kola a balíme věci. Letištní hala v Bangkoku je doslova narvána lidmi. S Firou se potkávám až ve frontě na pasové kontrole. Hledal mě, trochu jsme se ztratili. Celník si naštěstí nevšiml, že má Fira už měsíc propadlé vízum. Sotva jsme nastoupili do letadla, zaklaply se dveře, a ještě než jsme usedli do sedaček, letadlo se rozjelo po ranveji.

II. část (dokončení)

Jste návštěvníkem této stránky od 16.3.2002.