JAK JSEM VE VIETNAMU ZAVINIL HROMADNÝ PÁD 300 CYKLISTŮ

text a foto: Jan Neubauer

 POLITICKÝ ÚVOD

Po rozpadu světové socialistické soustavy zůstává Vietnam jedním z posledních států s přívlastkem „socialistický“. Ale vietnamský socialismus je opravdu na hony vzdálen tomu, který jsme u nás zažili a tak rádi se ho zřekli. Alespoň ze sedla kola se mi to tak jevilo.

DÝCHNE NA VÁS VIETNAM

Když vystoupíte ze dveří letadla, okamžitě vás do tváře udeří vietnamský vzduch. Horký, vlhký a se zvláštním pachem. Bude vás doprovázet pár dní, než si na něj zvyknete.

První zážitky po opuštění mezinárodního letiště v Hanoji jsou bizarní. Jste 30 km od města, pot z vás leje a ze všech stran jste obklopeni dotírajícími domorodci. Teprve za hodnou chvíli pochopíte, že jsou ochotni vás za zanedbatelný peníz dopravit i s vašimi zavazadly do města. Když se proderete z jejich obklíčení, čeká vás další skupina a za ní další a další. Když prokážete nadlidské sebezapření a odmítnete prvních šedesát nabídek, máte šanci, že první sled těch nejdražších (a klimatizovaných) jste překonali a můžete kývnout majiteli prastaré volhy, který vás za 5 USD do centra sveze. Vás a další čtyři místní.

Cesta z letiště je vaší první důležitou zkušeností s místními pravidly silničního provozu. Těch několik desítek absolutně nevyhnutelných kolizí se smrtelnými následky všech zúčastněných (všechny prožijete v duchu a ze všech vyváznete zcela nepochopitelně bez následků) vás zocelí a připraví na dobu, kdy se sami účastníte. Nikdy nezapomenu na buvola, který si to uprostřed silnice, s malebnými rybníčky po obou stranách, náhle rozmyslel a změnil směr. Zapomenout se nedá ani na obrovský náklaďák, který se proti naší stařičké volze řítil s nepřetržitým ohlušujícím troubením a ten metr zpevněné krajnice se na naší straně objevil s přesností na 10 cm. Alespoň na chvíli zapomenete na vlhké vedro a na starého Vietnamce, co vám sedí skoro na klíně.

CHARAKTERISTIKA ZEMĚ

HANOI

Hlavní město Hanoj je pro své parky a jezera mnohem příjemnější než jihovietnamské Ho Či Minovo Město (do roku 1976 Saigon). Za vidění stojí řada pagod a chrámů, stará čtvrť, tržiště Dong Xuan, vojenské a historické muzeum a Ho Či Minovo mauzoleum. V centru najdete Ho Hoan Kiem - Jezero navráceného meče. Na břehu potkáte restaurace s terasami ve francouzském stylu. Večery jsou zde romantické, pokud vás nepronásleduje houf dětí s pohlednicemi nebo hejno malarických komárů.

Jméno jezera vychází z pověsti o vládci Ly Thai To, který k vyhnání Číňanů z Vietnamu dostal z nebes kouzelný meč. Když den po vítězné válce přeplouval na loďce jezero, náhle se z hlubin vynořila obrovská zlatá želva, chňapla po meči a zmizela s ním v hlubinách. Meč je připraven pro další použití. Asi stejně jako Blaničtí rytíři. Uprostřed jezera je na ostrůvku malá Želví pagoda, často zástupný symbol Hanoje.

V severní části jezera je na ostrově konfuciánský chrám z 18. století Ngoc Son - Nefritová Hora, spojený s břehem populárním červeným dřevěným mostkem The Huc - Sluneční paprsek.

MAUZOLEUM HO ČI MINA

Nebavte se hlasitě! Nejezte! Nepijte! Nekuřte! Nedávejte si ruce do kapes! Sundejte čepice! Sundejte klobouky! Nevstupujte v krátkých kalhotách! Nepřicházejte s odhalenými rameny!

Pokud nebudete tyto příkazy dodržovat, nepočítejte s tím, že navštívíte mauzoleum Ho Či Mina. Kromě toho se zde nesmí ani fotografovat a natáčet. Nedoporučuje se ani zastavovat, ale jenom pomalu a důstojně popocházet kolem sarkofágu s vystaveným nabalzamovaným tělem.

Poté, co odevzdáte batohy, si vás čestná stráž seřadí asi sto metrů od budovy. Čeká se jen chvilku. Když přijde málo lidí, nevadí. „Utvořte dvojice,“ říká strážce i tehdy, když jste jen dva. Pak naznačuje, že máte jít důstojně a pomalu za ním a jeho kolegy.

Stráž vás předá dalším vojákům u vchodu. Pomalu vyjdete několik schodů. Vcházíte do monumentální místnosti. Světla jsou ztlumená, o to více září osvětlený sarkofág uprostřed. V něm leží Ho Či Min, vlastním jménem Nguyen Sinh Cung, jedna z nejvýznamnějších postav Asie dvacátého století. V roce 1930 založil komunistickou stranu Indočíny, později Viet Minh. Zahájil guerillu proti Japoncům, vyhlásil Vietnamskou demokratickou republiku a stal se jejím prezidentem i předsedou vlády.

Na prohlížení mauzolea nemáte moc času. Doba prohlídky i s pochodem s čestnou stráží trvá pouhých sedm až osm minut. Podobné mauzoleum je k vidění už jenom v Moskvě a v Pekingu.

Pokud chcete znát něco ze života Ho Či Mina, jděte pár stovek metrů dál, do jeho dřevěného domku, který stojí u jezírka. Zde žil od roku 1958 až do smrti v roce 1969.

„Právě tady přijímal vojenské velitele, tady studoval, odtud vládl zemi,“ říká pyšně místní průvodce.

NA KOLE PO HANOJI

„Ty chtít jet 60 km a na kole?“

Takový údiv místních jsem za 14 dnů vzájemného soužití dosud nezaznamenal. Vyvalují oči a předávají šílený nápad toho neuvěřitelného bělocha i těm, co ani trochu nerozumí česky.

Na kole se tady jezdí jen na kratší vzdálenosti a kolo slouží chudým lidem, ne Evropanům. Na delší úseky je motorka. Kdo jí nemá, použije autobus nebo vlak. Tak mi to bylo vysvětleno a moje chyba, že pořád nechápu.

Dozvídám se, že kolo si lze pronajmout za 5000 dongů na celý den na každém druhém rohu. Jásám: při kurzu 15 000 dongů za americký dolar je to za babku. Ale jaké kolo?! Čínský stroj, který jistě pamatoval francouzsko-vietnamskou válku z roku 1946. Takový patří do muzea rarit!

„Ale tady máme jenom tyto, žádné jiné, pane,“ tvrdí majitel, který každý den po celý život sedí u svých pěti kol, která pronajímá. Upozorňuje mě, že pokud nechám jeho skvělý stroj někde stát bez dozoru, okamžitě mi ho ukradnou.

Poté, co se zapojilo do pátrání několik dalších, neméně udivených, ale zato ochotných přátel, se objevilo kolo, které mělo sice své nejlepší roky také už dávno za sebou, ale alespoň nevážilo 30 kg, ale jen poctivých 20. Ano, dobrá známá Ukrajina. Pravda, vzorek na pláštích už dávno sjetý, ale vše funguje bezvadně a řetěz je i namazaný.

Metodu, s jakou se lze na vietnamských silnicích a zejména hanojských ulicích poměrně bezpečně pohybovat, jsem pojmenoval „plout s proudem“. Zásadní pravidlo je všímat si jen toho, co je přede mnou a maximálně v úhlu 25o vpravo a vlevo. Co je za mými zády mě nesmí absolutně zajímat, to je starost někoho jiného. Jet se musí plynule, NIKDY nezastavovat ani neměnit směr jízdy. Když nastane špička (v Hanoji je pouze menší špička nebo větší), na silnici bývá tlačenice jako v metru - člověk dýchá druhému na záda, kolegů cyklistů jede vedle vás nejméně pět a mezi nimi kličkují rychlejší motorky. Musíte si zvyknout, že všichni cyklisté jsou mnohem šikovnější než vy.

Jsou to i mistři v přepravě neuvěřitelných nákladů. Na kole se převáží kompletní restaurace, neuvěřitelné množství ovoce a zeleniny, denní výroba keramické dílny, pětimetrový žebřík nebo manželka a tři malé děti. Patrně neexistuje nic, co by se na kole nedalo odvézt. Všichni jezdí plavně, plynule a bez zastavení, proudy cyklistů na křižovatce ze čtyř stran se prolnou a pokračují bez brzdění dál původním směrem. V odpolední dopravní špičce se dá tohle kouzlo pozorovat (z bezpečného chodníku) mnoho dlouhých minut.

Dnes se už mohu přiznat. Ten dopravní kolaps v centru Hanoje, největší za poslední čtyři měsíce, mám na svědomí já. Opravdu už nikdy nedám na jedné z největších hanojských křižovatek přednost zprava. Poté, co jsem zastavil, upadlo kolem mě asi 300 lidí a problém se šířil lavinovitě dál a skončil bůhvíkde. Ještě, že jsem nerozuměl, co na mě ti dobří lidé volali. Zbaběle jsem z místa tragédie utekl a kolo vlekl po chodníku.

PÍSMO

NA KOLE DO MINULÉHO STOLETÍ

Uběhlo několik dní, než jsem našel odvahu znovu na kolo usednout. Velmi brzy ráno vyjíždím po rozbité silnici z Hanoje, vycházející slunce za zády. Prodírám se obrovskou spoustou cyklistů, mopedů, nákladních aut, chodců, rikš a dobytka. Všichni, až na absolutně netečné buvoly, jsou rychlejší. Všude je nepředstavitelné množství lidí. Slunce už pálí.

Krajina se pomalu začíná dramatizovat, hory se blíží. Vlastně mám stále pocit, že jsem v rovině, jenom z ní trčí neobvykle mnoho strmých skal porostlých zelení. To proto, že každé údolí je dokonale zarovnáno a zaplaveno jako rýžoviště. Dvakrát za rok je krajina zelená mladými výhonky rýže nebo se krajina topí pod hladinou nekonečných vodních ploch dosud nevzešlých rýžovišť. Kolem palmy a banánovníky, mezi tím probleskují rýžoviště či močály. Podél cesty jsou všude bambusové chatrče, různé přístřešky a plno lidí.

V pozdním dopoledni jsem v cíli své dnešní cesty, ve vesnici Lao Tac. Naráz se ocitám o několik století zpět. Osada je tvořena asi 40 chatrčemi kolem jílové cesty. Všude kolem ji obklopují vzrostlé banánové a papájové palmy. Celý dům tvoří jedna místnost, ve které se odehrává veškerý život rodiny.  Podlahy jsou z udusané hlíny. K místnosti přiléhá malá kuchyňka s otevřeným ohništěm mezi dvěma kameny. Toaletou i koupelnou je potok za domem. Dopravním prostředkem je několik společných dobytčat zebu.

Na zpáteční cestě, značně uondán z horka a vlhka, zastavuji u bambusového přístřešku s nabídkou občerstvení v podobě banánů, ananasů a kokosových ořechů. Vybírám si z hromady zelených kokosových ořechů a majitel odsekne mačetou vrchlík ořechu. Potom už vychutnávám překvapivě chladný a chutný osvěžující nápoj, kokosové mléko.

BUDDHISMUS

 CYKLOJÍZDA DO HAIPHONGU

Známým cestovatelským magnetem severního Vietnamu je Ha Long - Zátoka sestupujícího draka v severozápadní části Tonkinského zálivu, asi 160 km jihovýchodně od Hanoje. Nachází se zde asi 3000 skalnatých vápencových ostrovů bizarních tvarů. Na mnoha z nich jsou jeskyně a další krasové útvary. Od roku 1994 je oblast součástí světového přírodního dědictví UNESCO.

Konečně mám za sebou Hanoj a její přeplněné uličky. Za městem dopravní ruch vůbec neutichá. Silnice, směřující do Haiphongu, je přeplněna cyklisty, náklaďáky a dobytkem.

Po celou cestu z Hanoje do Haiphongu na mě místní zírají v naprostém úžasu. Vystrojil jsem se tuzemským oblečením i zelenou tropickou přílbou, typickou pro muže v Hanoji a okolí, ale moje mimikry jsou zcela neúčinné. Prozrazuje mě patrně mých 183 cm výšky.

Na břehu řeky Thai Binh musím zastavit, protože most je úzký a ještě ke všemu společný i pro vlak. Na ubohý mostek se dere z obou stran několik autobusů i náklaďáků a já mám obavu, abych jejich přetlačování přečkal. Po několika kilometrech se situace opakuje, když přejíždím podobný most přes řeku Kinh Thay.

Další řeku je nutno překonat přívozem. Na přeplněném prámu, mezi autobusy, motocykly, stovkami kol a lidí se proplétají prodavači občerstvení. Nabízejí ovoce, sladkosti, cosi zabalené do palmových listů, nápoje, žvýkačky a spoustu dalších věcí.

Kolem cesty, kam oko dohlédne, se rozprostírají rýžová políčka protkaná množstvím kanálů a hrází. A všude jsou vidět lidé, nejčastěji ženy, v typických kuželových kloboucích upletených z vláken banánových listů, jak ručně nabírají vodu z kanálu a vylévají ji do zavlažovacího kanálku svého políčka. Od rána do večera. Rýže potřebuje opravdu hodně vody. Kolem je spousta malých, špinavých dětí. Téměř každé z nich, když spatří bělocha, spustí obdivný křik a utíká nabídnout bohatému kupci něco k občerstvení.

Po dvou dnech náročného šlapání jsem v Haiphongu. Stravování ani ubytování po cestě nebyl žádný problém. Jen jsem zhubl o několik kilogramů, protože kalhoty, v Hanoji určitě namíru, jsou kolem pasu o několik cm větší. Nebo se vytáhly. Část noci v malém hotýlku trávím promyšleným doplňováním tekutin.

Ráno ještě za šera vyplouváme malou a příšerně rezavou lodí do bájné zátoky Ha Long. Marně hledám pohledem záchranné čluny nebo plovací vesty. Loď je určitě vyšší než delší a mnoho důvěry neskýtá. Informace kolegy z Austrálie, že vanoucí vítr je předzvěstí tajfunu, na klidu nepřidá.

Proplouváme mezi bludištěm ostrůvků. Všechny se zvedají od hladiny moře velice strmě a náhle. Některé jsou porostlé bujnou tropickou vegetací. K vychutnání přírodní scenerie brání nárazový vichr a prudký tropický déšť. Loď pluje nahnutá k jedné straně a zvuky z podpalubí a kašlající motor znervózňují i otrlé Vietnamce. Vyjížďka je na příkaz miniaturního kapitána přerušena a loď hrůzy se vrací ke vzdálenému pobřeží. Z houpání a příšerného smradu spálené nafty visí desítky pasažérů ze zábradlí a bez ostychu zvrací. Tohle byl opravdu zážitek, na který se nezapomíná.

Počasí se nelepší ani odpoledne a představa jízdy v dešti není ani trochu lákavá. Pokus použít i s kolem služeb autobusu byl přijat řidičem a jeho pomocníkem se stoickým klidem. Kolo putuje na střechu a já do sauny, tedy do autobusu, ale výsledek je totožný.

Cestování vietnamským linkovým autobusem patří k dalším nezapomenutelným zážitkům výletu do Ha Long. Sedadla jsou úzká, autobus byl projektován na asijské úsporné proporce. Vietnamský kolega vedle mě se jistě nemyje častěji než jednou měsíčně. Místo na mé dlouhé nohy absolutně žádné, musí trčet do uličky a sloužit jako překážka pro další cestující. Jsem středem pozornosti, bezkonkurenčně jediný Evropan, který touto linkou cestoval za posledních 5 let, jak mě později ujistil řidič lámanou angličtinou.

Odjíždíme s hodinovým zpožděním, zcela zanedbatelnou rychlostí, danou nepochybně technickým stavem autobusu čínské výroby. Jízda se od jízdy lodí významně neliší. V houpání vyhrála loď, ve smradu z nafty přesvědčivě bus. Po cestě přistupuje několik cestujících v doprovodu slepic, kachen a jednoho prasete. Archa Noemova se stává skutečností.

S jistou dávkou nadsázky lze říci, že cesta trvala skoro stejně jako na kole.

TRŽIŠTĚ

Po zkušenostech s místní autobusovou přepravou se rozhoduji jet do Ho Či Minova Města, dříve Saigon, vlakem. Na kole a přes hory je vzdálenost v místních podmínkách přece jen hrozivá. Kolo ale beru s sebou, jsem už patřičně otrlý v městském provozu a kolo do vlaku není problém, jak jsem ujištěn.

Na nádraží jsem překvapen hroznem lidí natlačených u okénka pokladny. Čtyřicet lidí stojí v jednom chumlu, každý s napřaženou rukou s hrstí bankovek, ruka nacpaná v okénku. Pokladní občas některé ruce vyrve peníze a na oplátku vtiskne jízdenku. Jak ale věděla, kam chtěl ten nebožák cestovat, mi opravdu zůstává utajeno.

Do ragbyového mlýna se mi nechce. Až po delší době, kterou si krátím luštěním jízdního řádu, jsem usměvavou dívkou ve slušivém nádražáckém stejnokroji upozorněn, že pro Evropany má nádraží vyčleněnu speciální pokladnu. I s kolem se stěhuji k protekčnímu místu a těším se na plynulé odbavení. Okénko je však zavřené a žádná cedulka „Přijdu hned“ jej nezdobí. Zpět za krásnou informátorkou. Úsměv neztratila, musím počkat, Evropanů jezdí vlakem málo, pokladna bude brzy otevřena.

Za hodinku a půl, když můj plánovaný vlak právě odjel, dorazila do pokladny ona usměvavá dívka. Řekla mi, že mě ráda vidí a jak se mi líbí ve Vietnamu. Poté mě informovala, že nemohu cestovat běžnou třídou, ta je určena pouze pro místní. Pro naše hosty - ještě vřelejší úsměv - máme připravenu luxusní třídu s lehátkem. Nejprve ode mne vybrala luxusní poplatek za vstupenku do ráje, 4x větší než od domorodců. I kolo odbavila, za další luxusní peníz. Marné bylo moje přesvědčování, že kolo je vietnamské a má nárok na normální jízdné. Jen ji to pobavilo.

Když poprvé spatříte vietnamský vlak, zcela jistě vás napadne myšlenka o transportu vězňů. Okna jsou zamřížována hustým pletivem a vlak, obklopen zaměstnanci drah, kteří ho v chůzi doprovázejí, se pomalu sune městem.

Kupé pro 4 osoby je docela pohodlné, na stropě se otáčí ventilátor a od průvodčího fasujeme jednu plechovky Coly a balíček sucharů. Domorodců je v kupé dvakrát tolik a nedostanou nic. V našem kupé jsme jen dva, můj spolucestující je z Moskvy a pracuje tu na agrotechnickém úkolu. Pocvičil jsem se obstojně v ruštině. Cesta z Hanoje do Saigonu trvala 38 hodin.

HO ČI MINOVO MĚSTO, DŘÍVE SAIGON

Město nabízí buddhistické chrámy a pagody, koloniální architekturu s křesťanskými kostely, vojenské muzeum a muzeum revoluce, zoo, koupaliště a četné trhy. Místní zajímavostí je trh, kde se prodávají zvířata z džungle, využívaná v tradiční vietnamské medicíně. Na jednom místě tohoto trhu, ale také v mnoha buddhistických chrámech, můžete vypustit na svobodu ptáčky, určené pouze k tomuto účelu. Jde o starý buddhistický obyčej. Musíte je nejdřív za malý peníz koupit, pošeptat jim své přání a poté otevřít dvířka klece. Ptáčci podobní našim vrabcům vaši prosbu jistě donesou až k sluchu velkého Buddhy.

Saigonská čínská čtvrť, pověstná levnými hotýlky, se jmenuje Cholon. Ho Či Minovo Město má něco přes sedm milionů obyvatel, ale podobně jako u jiných měst v této části světa se to spíše odhaduje, protože příliv lidí je obrovský. Podobné je to s přesným počtem Číňanů ve Vietnamu. V zemi jich žijí přibližně dva miliony a saigonská čtvrt Cholon je skutečně místem, kde je jich nejvíce.

Pokud jste se rozhodli hledat památky na jednu z nejbrutálnějších a podle všeho i nejnesmyslnějších válek posledních padesáti let, pak nejste v Saigonu (v roce 1976 byl přejmenován na Ho Či Minovo Město) na tom správném místě. Již téměř nic zde válku nepřipomíná. Válka je pro místní obyvatele pasé. Ne, že by o ní nechtěli hovořit, ale již po čtvrtstoletí jim připadá vzdálená a podle nich nemá smysl ji neustále rozebírat. Žádná nenávist nepanuje ani vůči Američanům, jako by bylo vše odpuštěno a skutečně zapomenuto.

 HADÍ OBŘAD

Několik přátel mě pozvalo na hadí obřad. Účastnit se aktivně hadího obřadu je snem každého Vietnamce, je to prý nákladná záležitost. Hadí farma je několik kilometrů za městem a já trvám na tom, že k ní přijedu na kole. Situace se opakuje, Vietnamci to považují za projev úžehu nebo částečného pominutí smyslů a nedokáží pochopit moji zálibu. Jízda na kole tu je doménou těch nejchudších a Evropan na kole je naprostá rarita.

Ujetá štěrková cesta se klikatí kolem jednoho z mnoha ramen Mekongu, břehy s neproniknutelnou džunglí a porosty mangrove. Kolem je nepředstavitelný šum a ryk džungle. Po několika kilometrech bloudění a slepých odboček mě vysvobodí vyslaný zvěd a poslední kilometr dojedu za smradlavou motorkou.

Farmu tvoří několik zděných budov a přístřešků s bazény plnými nejrůznějších hadů. Jsou jich tu stovky.

Nejčastěji se vyskytuje kobra indická (Naja naja), protože je prý ze všech hadů nejchutnější, jak jsem poučován majitelem. Na pravé ruce mu chybí větší část palce a paže má samý šrám, hluboké jizvy je křižují jako blesky na bouřkovém nebi. „Stromový had,“ informuje mě. Jeho kousnutí je prý mnohem horší než od psa. Není jedovatý, ale rány se špatně hojí. Pak nám ukazuje desítky chřestýšů ploskolebců a několik korálovců pěstovaných pro okrasu. Protože je podvečer, většina hadů jen líně leží, často propleteni jako svazek zamotaných lan.

Jsme usazeni ke stolu a pro mě, čestného hosta z daleké země, začíná úvodní informace: Hadi se nejí jen jako obyčejné jídlo, ale patří mezi trojici vyvolených zvířat - jeho bratři jsou tygr a slon. Had se připravuje i konzumuje předepsaným rituálním způsobem a přináší člověku zdraví na příštích několik let společně s regenerací mužské síly. Ženy hada jíst nemají.

Majitel s typickým vietnamským jménem Nguyen vstupuje bez zaváhání do bazénku a holou rukou bez rukavic vybírá naši dnešní večeři. Kolem něj se svíjejí samé kobry a on vybírá prý tu nejchutnější. Při pohledu na klubka hadů zjišťuji, že nemám ani trochu hlad. Nakonec vychází s kobrou omotanou kolem předloktí, její krk svírá mezi prsty těsně za hlavou a jde nám úlovek předvést. Zcela záměrně mu had vypadne z ruky půl metru ode mě a všichni se královsky baví nad pokácenou židlí a mým metrovým odskokem.

Poté Nguyen omývá kobru vodou s příměsí kokosového mléka a malým nožíkem z půlky žiletky ji prořízne z břišní strany dlouhým řezem od krku k ocasu. Kapající krev zachytává do připravených skleniček s rýžovou pálenkou. Do každé sklenky přijde jen několik kapek, tekutina je jen narůžovělá. Na zdraví! Několik okamžiků přemáhání, všichni čekají a dívají se na mě. Typická chuť rýžového destilátu se mění jen nepatrně. Nguyen opatrně vyjmul střeva a odděluje žluč. Sklenky jsou opět plné a do každé skane zelená krůpěj. Pálenka má nyní výrazně hořkou chuť. Nguyen odchází se splihlým hadem do kuchyně a my jsme v očekávání dvanácti chodů.

Na stůl postupně přicházejí malé porce, ve kterých po částech zkonzumujeme na mnoho způsobů celou kobru včetně kůže a kostí. Jen hlavu ne, ta je obřadně vložena do obrovské, určitě desetilitrové láhve, plné alkoholu a mnoha jiných hadích hlav. Kalíšek tohoto nápoje slouží jako tradiční medicína na mnoho neduhů.

Kriticky musím poznamenat, že jsem už jedl lepší jídla, chuťově nic moc, ale zážitek to rozhodně byl. Zpátky do postele mě vezou na motorce, té medicíny bylo nějak hodně a měl jsem oprávněnou obavu, že spadnu i s kolem do Mekongu.

Jste návštěvníkem této stránky od 13.1.2002.