DALEKÁ A VELIKÁ 
JE ZEMĚ TURECKÁ

text: Irena Páleníčková
foto: Jiří Páleníček

Seděli jsme nad atlasem a přemýšleli, kam na kole v únoru a dál. V Řecku jsme byli vloni, na jihu Itálie nám kola už jednou ukradli a jinde v Evropě je ještě zima. Co zkusit tu část Středomoří, pro kterou Řekové na svých mapách stále tvrdošíjně používají dávné historické označení Malá Asie?

OD POLITIKY RADĚJI DÁL

Plán změnilo hned na začátku turecké velvyslanectví:

Tedy žádné pomalé tříměsíční křižování vnitrozemím nebo podél moře. Žádná aklimatizace na kolo a postupné rozjíždění se po zimním nicnedělání.

Protože v březnu bude na tří- a více tisícových tureckých horách ještě ležet sníh (čerstvý připadl i v květnu), je jasné, že musíme co nejvíc na jih. Pro získání druhých třiceti dnů se tedy nabízí Kypr nebo Sýrie.

Kypr svou zeměpisnou polohou stoprocentně vyhovuje, politicky je při průzkumu z Čech jedním velkým otazníkem. Větší, jižní část tvoří samostatná Kyperská republika, přátelsky nakloněná Řecku, otevřená turistickému světu a obsazená hotely. Má vysokou životní úroveň, jezdí tam hodně Angličanů a ceny jsou dost mastné.

Trasa Řecko - Kypr - Turecko přesto nepřichází v úvahu, protože napříč ostrovem se táhne vojáky obsazené území nikoho, jež odděluje tzv. severní samostatnou kyperskou republiku. Zásah a vliv Turků na odtržení severního Kypru nechci rozebírat. Z jihu se sever Kypru může navštívit jen na otočku přes den, do tmy je nutné být zpět. Celnice není. Je pochopitelné, že trajekt z jižní části Kypru do Turecka nejezdí.

Turecká ambasáda ubezpečuje, že od nich se na sever Kypru kvůli dalšímu vízu na 99 % může. Největší specializovaná cestovka na Turecko naopak hlásí zákaz vstupu cizinců, jiná tam prý ještě vloni běžně jezdila.

Přestáváme pátrat a za dvě barevné fotky, deset dní čekání a 1250 korun si raději pořídíme syrské vízum (platí tři měsíce od vydání).

NA CESTĚ

Po všech úvahách a kombinacích leteckého, autobusového a lodního spojení se nakonec vracíme k již vyzkoušené (a zároveň nejlevnější) autobusové lince Praha - Athény, provozované řeckou společností Korona travel na trase Praha - Brno - Bratislava - Thessaloniki - Larisa - Athény. Zpáteční 255 marek, kola dohodou, my musíme jen poděkovat, vzali nám je zadarmo. Naše sympatie k tomuto dopravci zvýšilo to, že si vzpomněl, že naše kola vezl už před pěti lety. I když se  athénská  kancelář  během naší cesty po Turecku přestěhovala, velké kartonové krabice od našich kol nám převezli do své nové kanceláře, přestože o ně museli dva a půl měsíce zakopávat.

Celkem pětkrát vytahujeme pas. Slovenský celník nakonec pochopí, že na kola žádné čestné prohlášení nemáme a podle nás nepotřebujeme, a pak se jen hodinu čeká. Na dalších celnicích nás řidiči raději hned volají:

„Podýlato!“ (řecky doslova kolo), volně přeloženo:

Maďarská celnice zabere jen půlhodiny, snad i proto, že ji řidič navštíví s plnou igelitkou. Na srbské se mění úředníci a stojíme tři čtvrtě hodiny. Ve tři ráno se pak překvapivě budíme u Bulharů - přes Makedonii se nejezdí. Zavzpomínáme si na osmihodinové socialistické fronty a na teď opuštěném hraničním přechodu si odstojíme hodiny dvě. Průjezd Bulharskem proklimbáme napůl v mrákotách a na poslední čáře se už můžeme vyhřívat na teplém řeckém sluníčku.

Zbývající cesta do Athén nám definitivně dovolí vyrovnat předodjezdový spací dluh a večer v Athénách jsme jako rybičky (v prenatální poloze skrčence jsem na měkké dvousedačce prospala většinu z 31 hodin cesty).

 ROZJÍŽĎKOVÝ RHODOS

Během dvou hodin vytvoříme z hromady krabic a pytlů dvě naložená horská kola a ... jako vždy první metry přinesou šok:

„Vždyť na tom kole vůbec neumíme jezdit!“

Technika jízdy s 20 - 25 kily bagáže je značně jiná než na lehkém kole. Po pár desítkách metrů jsme už ve staré formě, kola přestávají vibrovat a my v klidu jedeme po hlavní 11 km do Pirea.

Vyspalí jsme dost, a tak vydržíme sedět nad kávou v přístavní hospodě až do rána, kdy v sedm otvírají první prodejci lístků. Samozřejmě, trajekt na Rhodos jede až ve čtyři odpoledne (750 korun pro jednoho, asi 16 hodin).

Na Rhodu se v březnu stmívá  v sedm, a to už je  obvykle pět stupňů, takže nezbývá než zalézt do studeného stanu a do stejně, ne-li více, studeného spacáku (teplé péřové jsme samozřejmě nechali doma, jedeme přece na jih, ne?)

Světlo je sice v šest, ale to jsou také tři stupně, takže si musíme připomenout, že jsme tady na trénink a ne na spaní a vylézt do vlhka a rosy - 11 hodin spánku, nám musí stačit.

Žádné flákání, šlapeme! Silnice jsou v této roční době auto i motorko prázdné, jen nás překvapí, že Řekové poměrně dost jezdí na kolech. V létě v horku je na kolo nikdo nedostane, vytáhli je teď na jaře.

Likvidace zimních televizních špeků začala.

„V tomhle stavu bychom do Sýrie za 30 dní nedojeli,“ myslíme si. Rhodos na rozježdění téměř stoprocentně vyhovuje. Je to jako na sjezdovce, nahoru a dolů. Tam nahoru lanovka, tady vlastní silou. Z jedné strany ostrova na druhou. Žádné koupání (voda má stejně jen 18 stupňů), žádné ležení na sluníčku (stejně všude fouká vítr). Maximálně na chvíli ponoříme nohy do studených vln, ty je promasírují, a hurá do dalšího kopce.

ČTYŘI TÝDNY? NA TO ZAPOMEŇTE!

Při přejezdu z Rhodu na Kos potkáváme na trajektu Johna. 60letý Angličan John odešel před deseti lety do důchodu. Do anglického důchodu, což obnáší 600 dolarů penze. Koupil kolo a vyrazil do světa. Domů, do Evropy se vrací jednou za tři roky, aby si obnovil vybavení (má už čtvrté kolo - silniční). V Turecku prý byl už několikrát.

Nad naší trasou kroutí hlavou:

„Já bych to jel čtyři týdny,  vy počítejte  šest. Děsné   krpály!“

Druhý den ráno se na Kosu rozloučíme - on se chce podívat po ostrově, my odpoledne odplujeme do Turecka. Jako by nás tam Řecko nechtělo pustit - hned, jak projdeme celnicí, objevíme prázdnou zadní duši. Zatímco loď na někoho čeká, plavčík nám pomáhá držet opravované kolo. Příčinu díry neobjevíme, nová duše je během pěti minut opět prázdná. Měníme podruhé, tentokrát už sami, protože jsme na moři. Žádné do třetice se naštěstí nekoná.

V Bodrumu nejprve malý šok - zatímco Řecko zelo turistickou prázdnotou, tady hospody na nábřeží praskají ve švech. Je vidět, že v současnosti stále devalvovaná turecká lira je pro tzv. západní zahraniční turisty tím největším lákadlem.

„To budete koukat, to bude exotika,“ upozorňoval John. Koukali jsme, téměř žádná změna. Nikdo si nás nevšímá, přístav je plný výletních lodí, je to jako trochu jiné Řecko s mešitami a červenobílými státními vlajkami. Na všem zboží jsou napsané ceny a ty jsou neskutečně nízké. Opravdu je tady levněji než v Čechách (pro turistické restaurace to samozřejmě neplatí).

 PŘEKRÁSNÁ MÍSTA NA STANOVÁNÍ

V klidu vytlačíme kola do kopce v protisměru, nad městem nasedneme, ujedeme čtyři kilometry, a aniž bychom viděli místo, kde kdysi stál jeden ze sedmi divů světa - mauzoleum v Halikarnassu (= dnešní Bodrum), zkušeně zmizíme světu i Turkům z očí mezi stromy na jarně kvetoucích loučkách. Místo jako stvořené pro nocování cyklopoutníků - to jsme tedy opravdu nečekali.

Další večer se nabídla paseka porostlá rozkvetlými vlčími máky silně připomínající Vysočinu a všech dalších 50 dní nabízelo jedno hezčí místo pro postavení stanu než druhé (až na pár výjimek). V borovicových lesích, u jezer, v pomerančových sadech, na opuštěných pastvinách, stačilo dodržovat jen jedno základní pravidlo - nebýt viděn. Překvapivě jsme ani jednou nespali na břehu moře, ačkoliv prvních 1500 km vedlo podle mapy nepříliš daleko od vody. Zpočátku byly břehy skalnaté (nebo silnice nevedla na dohled moře) a nížiny v údolích byly vyplněny skleníky nebo jiným zemědělstvím. Okolo Antalye byly u většiny pláží hotely a rezidence, na pláže u rezidencí se někdy platí, díky tomu jsou však krásně čisté. Na východě, kam jsme se nejvíc těšili, zabral pobřeží průmysl a místy těžba zemního plynu. Moře jsme si na trase Bodrum - Hatay opravdu neužili.

 JAK SE BUDÍ CYKLISTA

V půl sedmé ráno, kdy rosa zmáčela všechno víc než déšť, se neprodyšně uzavřený spacák otevře:

„Panebože, zase je ve stanu jen 5 stupňů!“

Jenomže budoucí cyklista se před spaním neprozřetelně převlékl, a tak i přes skoromráz musí postupně do naha. Naštěstí si všechno cyklistické oblečení nacpal večer do spacáku (pokud ho neměl na sobě), takže je teplé, a ledové boty se přes dvoje teplé ponožky nedostanou. Navrch kalhoty, svetr, bunda, šátek, čepice - všechno, co je po ruce. Hrdinské trhnutí zipem stanu a neforemná hrouda oblečení leze ze stanu. Čaj, polévka a hele - sluníčko!

A biker leze z kokonu, dolů s čepicí, bundou. A už se má k světu. Černé lesklé kalhoty, černá bunda - cyklista jako z obrázku (jen po včerejších kopcích poněkud rozlámaný a po noci oteklý). Stačí nasednout a vyrazit. Ale kdo sbalí tu hromadu věcí? Další turecký den začal.

A jak se budí cyklistka? Až na vícenásobnou vrstvu šlupečného oblečení a naprosté odmítání umýt se ledovou vodou úplně stejně.

 TURECKO JE O ČAJI

„Dur! Stůjte!“ Policista vykročil ze stínu a mává. Ale nejsme v Evropě, jsme v Turecku, a proto nám policista nabízí svou židli ve stínu, nalévá čaj a ptá se:

„Odkud?“

„Czech Republic,“ odpovídáme, a aby řeč nad čajem úplně nestála, rozbalujeme mapu a ukazujeme už ujetou trasu. Policista se nadšeně usmívá.

„Čechy?“ Vytahuje pistoli. „Podívejte se, Made in Czechoslovakia.“

A sundává hodinky: „Tyhle jsem dostal za první místo ve střelbě. Vaší českou devítkou.“

A my na oplátku ukazujeme na okolo jedoucí motorku: „Tahle je taky z Čech.“ (Jawa).

Čaj je turecký obřad a každodenní zvyk a pozvání na čaj je dobrou příležitostí vyzvědět na cizinci, co a jak. Postupně si stanovíme pravidlo, dva čaje můžeme odmítnout, potřetí musíme přijmout, aby se na nás Turecko nerozzlobilo a neměli jsme smůlu. (Na tureckou kávu si raději zajeďte do Řecka, i když jí tam říkají káva řecká.)

Turecko je o čaji. A vypít jen jednu skleničku (je baculatá a má obsah pouze jedno deci) je také nemyslitelné. Z naší slabé, ale dostačující turečtiny sestavujeme větu pro slušné ukončení příliš dlouhého čajového dýchánku:

Číslovky jsme se naučili kvůli nakupování, na nohu ukážeme, čaj se turecky řekne čaj a poslední naznačíme rukama. Turečtina je jednoduchá, ještě jednodušší je domluvit se s hodnými lidmi. A Turci hodní jsou, jsou tak hodní, že si někdy připadáme jako v pohádce.

Sedíme v tureckém tmavě modrém pokojíčku, kolem stěn polštáře, nízké pohovky a čtyři ženské, které nás pozvaly dovnitř, protože hrozil déšť, nám snášejí čaj, zavařeninu, chleba, sýr, olivy.

„Berte, vždyť jste strašně hubení,“ říkají nám jejich slova, kterým bohužel nerozumíme (mužská část naší dvojice za dva a půl měsíce cesty shodila celkem 13 kilo). Kola jsou opřená o slámu ve stodole, do dvora zahýbají tři krávy, které přihnal obecní pasáček. Přestalo pršet, bereme si ještě vodu, odmítáme pozvání na nocleh a jedeme o pár kilometrů dál, kde zalézáme do rákosí.

Pijeme čaj s hlídačem parku, s babkou s oslem, z níž se vyklubala 47letá sympatická panímáma, která nám na cestu s sebou vnutila chlebové placky. Zve nás piknikující rodina, vedoucí benzinky, chlapi na ulici. Ale je čas vydat se na cestu.

 NA TURECKÝCH SILNICÍCH

Provoz v oblasti Istanbulu a Ankary bude určitě pořádná síla. Naštěstí jsme ho neokusili na vlastní kůži. Provoz v okolí Antalye, ve velkých městech jako Adana a na průmyslovém východě před Iskenderunem plně stačil.

Povrch hlavních silnice je z poloviny pro kolo vyloženě mizerný. Do asfaltu rozteklého horkem se nahází hrubý štěrk, který auta rozjezdí do nerovných hrbolatých ostrůvků a na nich kolo pěkně poskakuje. Odstavné pruhy jsou vyasfaltované jen někde, většinou je deset centimetrů vedle bílé čáry vysoký skok z asfaltu do prachu, štěrku a děr. A protože část osobáků s oblibou předjíždí náklaďáky a autobusy ve chvíli, kdy ony předjíždějí nás, nezbývá než skočit   s kolem   z asfaltu dolů a popřípadě zastavit. Je-li široký asfaltový pruh na druhé straně, je možné, a Turky na motorkách či kolech praktikované, jet po odstavném pruhu v protisměru. Navíc se tak vyhneme větrným nárazům od aut, která nás předjíždějí.

Ovšem turecký národ řidičský-náklaďácký-autobusácký nemá chybu. Troubí, mává, přibrzdí a zdraví, pokud může, objede obloukem a zase mává. A je-li před cyklistou kopec, občas zastaví a nabídne (zadarmo) vyvezení.

Zcela jiná situace, co se týče provozu, je na vedlejších silnicích. Osobní auta téměř zmizela a řidiči linkových autobusů si nás už pamatují (a my je). Určitě se večer na nádraží ptají:

„Tak kde jsi dnes potkal ty dva podivíny?“

Autobusová doprava je spolehlivá, levná, častá, pro Evropana pochopitelná, bere i kola a na velkých nádražích jsou prostorné úschovny, kam by se v případě potřeby mohla kola odložit.

Na vedlejších asfaltkách (prašných je v západní části Turecka málo) je božský klid. Kromě motorek na nich kralují osli, ovce, kozy a bohužel se objevují i psi. Naneštěstí nepříliš vlídní, naštěstí většinou uvázaní. A tak si v pohodě křižujeme, zastavujeme, popojíždíme a někde - ta ostuda - i tlačíme. Protože „čok rampa“ (velký kopec, hodně kopců) je v Turecku jev víc než běžný. Možná to nejsou alpské průsmyky, ale denní trasa sestávající mimo jiné z dvanácti kilometrů stoupání ze 100 do 1100 metrů, pěti kilometrů klesání o 400 metrů níž a závěrečných 300 metrů nahoru není nic výjimečného a k tomu v poledne 30, večer v osm 11 stupňů.

„Jo jo, čok rampa,“ smějeme se na dalšího stavícího řidiče pick-upu a odmítavě máváme rukou: „Sport,“ a ždímáme šátek na čele. To zatracené těžké kolo, které snad někdo brzdí, dostaneme nahoru vlastní silou. Toho bohdá nebude, aby český cyklista v půli kopce vzdal.

 Z BODRUMU DO SÝRIE A KOUSEK ZPĚT

Protože mě straší vidina příšerných kopců, které nedokážu v třicetidenním termínu zdolat a věta z vízového oddělení turecké ambasády:

„Neradím  vám dobu  překročit, to se nedoplatíte,“ šlapeme jako o závod.   A bohužel šlapeme po hlavní. Podél   moře příliš mnoho cest na výběr není.

Bodrum - Antalya představuje hezké, svým způsobem normální Turecko, s městy bez turistů i bez významných památek. Krajina překvapuje množstvím nově vysázených lesů, které se střídají s pečlivě obdělávanou zemědělskou krajinou. O kopce není nouze.

Antalya s mezinárodním letištěm je už v dubnu plná turistů. Po dnech v přírodě, v tichých lesích a na silnicích s krásnými výhledy je setkání s čisťounkými turisty spíš trochu nepříjemné.

„Tak tohle ani ne,“ říkáme si. Rychle skoukneme píšťalovou mešitu, Hadrianův vítězný oblouk, nakoupíme na trhu a šlapeme pryč. Míjíme dva plně naložené cykloturisty - na čtyřproudovce. My dolů, oni nahoru, mezi námi zelený pruh. Jsme tak ohlušeni provozem (autobusy), že nějak zapomeneme na cyklopoutnickou slušnost - zastavit a popovídat, co a jak.

Antalya - Alanya - tzv. turecká riviéra. K tomu má smysl dodat jen to, že představuje asi 160 km roviny a že v Alanyi je opravdu nejlepší turistická pláž v Turecku. Za Alanyí na začátku kopců vyrůstají nové a nové banánovníkové plantáže. Banány jsou malé, dvakrát dražší než u nás, ale lidé jsou hodní a dostáváme jich dost. Dál je vystřídají okurky, rajčata, pomeranče a hrášek.

„Stůjte, zastavte, vemte si hrášek!“ a Turek sahá do pytle a sype nám do dlaní lusky.

Alanya - Silifke - kopce, kterých jsme se nejvíc báli, se ukázaly vyšlapatelné. Pomalu zjišťujeme, že jsme pospíchali zbytečně.

Silifke - Mersin - Adana - Iskenderun - Hatay - tuto trasu nezbylo než jet tam a zpět. Na rovinách před Adanou vrcholí sklizeň jahod, chceme je kupovat přímo na polích, aby byly neomlácené, místo toho dostáváme po jednom až dvou kilech zadarmo (to je pak k obědu chalva a jahody, datle a jahody). V zátoce u Iskenderunu se těží zemní plyn, míjíme průmyslové komplexy, silnice je nová, ale ne dost široká, provoz přituhuje.

Z víza nám zbývá ještě týden, ale co tady? Využíváme nabídky Edyho, který dřív sloužil v NATO, a necháme se odvézt na syrské hranice. Zpět pro kola se vrátíme autobusem. Po cestě zjistíme, že na zbývajících necelých sto kilometrech by nás čekal ještě jeden 700metrový strmý kopec s šíleným provozem a před hranicemi dlouhá fádní rovina v silném protivětru.

 SÝRIE

Přechod Turecko - Sýrie s kolem by možná dal téma na další článek. Za tureckou celnicí pětikilometrové území nikoho, po stranách silnice dvojitý ostnatý drát a pravděpodobně i zaminované pásmo. Jít pěšky nemůžeme, jsme posazeni do autobusu se zahraničními dělníky. Jeho řidič ze Saudské Arábie navštívil jako řidič kamionu 47 zemí a mluví mimo jiné i zajímavou směsí slovanských jazyků. Ujímá se nás, postrkuje od okénka k okénku, vysvětluje význam arabských klikiháků. Dostáváme vstupní razítko do Sýrie, obejdeme celnici, po chvíli čekání se objevíme v počítači a můžeme dostat i výstupní razítka.

Zpět na tureckou celnici se opět musíme vézt a za ní čeká kopa taxíků. Odmítáme a vydáváme se pěšky směrem k Hatay. On nám někdo zastaví. Zastavili okamžitě - dva mafiáni, kníratí, ověšení zlatem, s mobily a drahým teréňákem.

„Cesta je podle hranic, tady se pěšky nesmí. My vás do Hataye odvezeme,“ a pokračují dál v řízení a telefonování. Turecky neumíme, ale že se v jejich rozhovorech neustále opakuje slovo dolar, to postřehneme.

Vysazují nás u nádraží a odfrčí za svými kšefty. My si na oslavu druhého vstupu do Turecka dáváme vynikající grilované kuře, salát, chlebové placky a vychutnáváme nejen levnou večeři, ale především úžasnou pohodovou atmosféru jak v hospodě, tak i na orientálním trhu, kde se všichni při fotografování úžasně bavíme:

A pak zbývá přes 300 km zpět po stejné cestě - v provozu, protivětru, dokonce i deštík přišel. Konečně Silifke - nakupujeme, loučíme se s hlavní a vyrážíme do hor.

 ASI JAKO NÁVŠTĚVA Z MARSU

„Teď to bude ono,“ těšíme se. Bylo. Trasa tureckými horami mezi Silifke a Bodrumem patří k tomu nejsympatičtějšímu, co jsme na kole zažili, a všem dobře rozježděným cykloturistům s měsícem volna ji můžeme vřele doporučit.

Začínáme krásným kaňonem řeky Goksu. Řeka je zajímavá i tím, že se v ní při křižácké výpravě utopil německý císař Fridrich Barbarossa. Před Mutem se řeka naplněná po okraj tiše řítí bílou hlinkovou krajinou a my spíme na jejím břehu. Je kalná a nevlezu do ní. Břehy jsou vysoké a právě jsem si přečetla v průvodci zmínku o Fridrichovi.

Když se v Mutu ptáme policisty na silné terénní motorce na cestu k poště, ukáže nám jí a ... dává nám jahody!

Ráno před Ermenekem je všude mlha, pokud se mlhou dá nazvat to, co vůbec není z vody, protože stan je kompletně suchý. Za průsmykem (1360 m) konečně přijíždíme do Ermeneku. Desetitisícové městečko se krčí pod vysokým skalním amfiteátrem prošpikovaným přirozenými i umělými jeskyněmi, ve kterých se kdysi bydlelo. Jsme tady dokonalí Marťani. Obklíčeni, nesměle a nevtíravě vyptáváni, spíš neví, co s námi, a nechápou, co nás sem přivedlo.

Další den za vesnicí   Saliveliler vjíždíme v 1650 metrech do kamenité soutěsky s dokonale idylickým potůčkem, kolem nějž zvou travnaté loučky se sedmikráskami ke stanování. My jsme zde ale v době oběda, a proto po krátké zastávce na jídlo a praní pokračujeme. Vjíždíme na letní pastviny na náhorních planinách. Teď jsou opuštěné, tráva je nizoučká, na ní modřence a na jednom místě objevím i divoké stepní tulipány, z nichž Holanďané vypěstovali dnešní barevné krasavce.

Začíná přituhovat, doslova (v noci je na nule a ráno na stanu led) i obrazně (v našich tenkých spacácích je nám děsivá zima).

JEZERNÍ KRAJINOU

Na horách a náhorních planinách se počasí přece jen zhorší, protivítr se střídá s větrem v zádech, sem tam prší, v noci opět mrzne, ráno září na kopcích okolo čerstvě napadaný sníh a v poledne se už vyhříváme u jezera na sluníčku. V Beysehiru u stejnojmenného jezera na velkém venkovském trhu kupujeme huňatou deku - na brašnách sice vytvoří neforemný válec, ale v noci si konečně lebedíme v teploučku. Nahoře na dece se ještě veze dvoudílná turecká konvička na čaj. Koupili jsme ji pro kamaráda a teď mu ji každý den zabíháme. Zima nás nedostane.

Jezerní krajina je překrásná, každé jezero je jinak krásné. Jedno má mléčně tyrkysovou vodu (minerály), nad druhým je krásné místo na spaní, břehy třetího lemuje sněhobílá jemňoučká mramorová drť. U jednoho rostou mohutné cypřiše, u dalšího zajímavé duby nebo borovice. U posledního nám praskne drát v plášti a propíchne duši (samozřejmě na zadním kole). Opravujeme jednou, dvakrát, další den znovu. Nakonec protivný drát udoláme.

Až v posledním městě před Bodrumem, v Milasu kupujeme nový plášť. To už máme za sebou ke třem tisícům kilometrů a víme, že v Řecku nám do odjezdu autobusu zbude ještě 14 dní. Rozhodujeme se pro hornatý ostrov Naxos, kde jsme byli před sedmi lety, a tam moc asfaltových silnic nebylo. Nyní nás Naxos nesmírně potěšil a nebylo to tím, že jeho silnice mezitím vyasfaltovali. Vzpomínka na to, s jakou bídou jsme tehdy zdolávali jeho kopce, byla stále živá. Teď, po Turecku, šlapeme zcela v pohodě a dělá nám to moc dobře.

ZÁVĚREČNÁ STATISTIKA

Pomalu se vracíme do života, který lidé označují za normální. Utratíme zbytek tureckých lir, zjistíme, že z Kosu na Naxos přímo nemůžeme, musíme do Pirea a odtud zpět na Naxos. A po deseti dnech poflakování po Naxu zase Pireus, opět kuřecí polívčička před strážnicí, náměstí Omonia, kancelář Korony, navečer bleskové složení kol a noc na Akropoli, protože autobus vyjíždí v sedm ráno a 500 korun za hotel-blešárnu ve středu Athén nemáme chuť dát.

A během třicetihodinové cesty do Čech můžeme provést rekapitulaci:

• Celkem 3800 km.

• V Turecku průměrná vzdálenost 63 km za den.

• Nejvyšší bod 1900 metrů na mořem.

• V Řecku, které svádí k pohodičce, jen 38 km za den.

• Náklady na veškerou dopravu - 18 500 korun pro oba, jídlo v Turecku na jeden den pro oba 4,8 dolaru, v Řecku 5,6.

• Zadní kolo jsme píchli celkem 9 x, kromě pláště praskl přední nosič - nedaleko opravny kol, kde nám ho v sobotu odpoledne okamžitě svařili a pak nás, jako dobré zákazníky, samozřejmě pozvali na čaj. Čaj a Turecko patří přece nerozlučně k sobě.

POZNATKY, RADY A DOPORUČENÍ

V rámci 30denního víza navrhujeme: letadlem to Antalye, podél moře po hlavní do Silifke (jinudy to nejde), Mut, Ermenek, Taskent. Jezero Beysehir objet po západním břehu, Yalvac. Jezero Egirdir objet severozápadně, velkému městu Isparta se vyhnout severem po vedlejších silnicích, kolem jezera Burdur po jihovýchodní straně. Zpět k moři a do Antalye se dá jet několika různě dlouhými cestami. V té době už budete umět odhadnout turecký terén a cestu dál si vyberete sami.

Všude se dá bez problémů stanovat, brát pitnou vodu, ve městech jsou až na výjimky klasické supermarkety, kde se pohodlně nakupuje. Mile potěší výběr sáčkových polévek za 8 až 10 korun, levné olivy, sýry, zdravé a na energii bohaté fíky, datle a chalva. Salámy jsou zbytečně drahé, z mas lze doporučit kuře či jeho kusy (i v Turecku bývala na oběd kuřecí křidýlka). Obchody jsou otevřeny každý den, zelenina se prodává na trhu, který naopak každý den není. Čerstvý chleba je celý týden, prodává se ze skleněných skříní i u trafik a benzinek. Jen hotelů a restaurací po cestě moc není - přesněji řečeno téměř nejsou, a kempy jsou ve vnitrozemí věc neznámá.

Jste návštěvníkem této stránky od 3.9.2001.