V SRDCI NEJSTARŠÍHO KONTINENTU
NA KOLE K NEJVĚTŠÍMU MONOLITU SVĚTA

text a foto: Patrik Seibert

MĚSTO UPROSTŘED POUŠTĚ

Cíl mého letu, Alice Springs, je typické moderní městečko australského outbacku. V minulosti nazývané Stuart, s populací v té době okolo 200 lidí, je to nyní vstupní brána do centrální Austrálie. Klíčovou roli v rozvoji nyní dvacetitisícového města hraje nové moderní letiště a propojení města v roce 1987 s jihem a severem novou asfaltovou dálnicí. Po ní se také dostávám do Alice hradbou skal v místě Heavitree Gap. Masivní průrva zde vznikla tisíciletou prací Todd River, která je ale po většinu roku suchá. Její vyschlé písečné dno používají místní pouze jednou do roka v prosincovém závodě „Henley-on-Todd-Regatta“ (běh v lodích beze dna po vyschlé řece).

Míje ceduli Alice Springs potkávám své první domorodé obyvatele tohoto regionu. Sedí v příkopě pod mostem. Odhánějí mouchy a v poledním vedru se v klidu ochlazují z plechovky piva. Hladí si dlouhé vousy a něco vykřikují. Neslyším, ale stejně vím, co chtějí. Neodsuzuji je. Jsou pouze obětmi téhle doby, do které přišli z doby kamenné, a také australské vlády dávající jim spousty peněz. Společnost se tak snaží vyvolat dojem smíření a odškodnění za hříchy minulosti. Vysoká sociální podpora ale jistě není cesta, jak jim opravdu pomoci. Tyto primitivní lidi nejenže neodškodňuje, ale vychovává v nich závislost na penězích, alkoholu, cigaretách a civilizaci vůbec.

Soumrak se blíží a já opouštím město. Se západem slunce se už ocitám ve Visitor Centre na cestě ke Simpson Gap, kde také trávím svoji první noc v centrální Austrálii.

STUART HIGHWAY

Šlapu na „The Track“. Tak takhle tuhle silnici nazývali, když ještě nebyla asfaltová. Je to zvláštní pocit šlapat dálnicí dlouhou 2708 km, začínající v Port Augusta a končící v Darwinu, rozkládající se přes celý kontinent. Nicméně po dvou hodinách jízdy už to není tak zvláštní jako spíše zoufalé. Jedu totiž proti větru a situace se nemění. Krajina je mírně vlnitá s jednotvárnými křovinami posázenými v červeném písku. Silnice je rovná jako nekonečná  přímka. Z obou stran je obklopena plotem z ostnatého drátu, který zřejmě zabraňuje zvěři, aby se dostala na dálnici. To je tak vše. Takže stručně řečeno, není tady nic, co by potěšilo oko cyklisty. A takové to bude dalších 130 km, než odbočím na prašnou silnici Ernest Giles Road vedoucí ke Kings Canyon.

Jak si tak přemýšlím, zjevuje se přede mnou přízrak. Cyklista. Přejíždí silnici nebraje ohled na road train, (silniční vlak) zrovna projíždějící kolem. Zastavuje u mě a tvrdí, že je z Norska. Má strašnou radost, ze slyší evropskou angličtinu. Jeho červeným pískem zaprášené vlasy, oblečení a vousy svědčí o nedostatku vody v posledních týdnech. Kolo s kanystry na 20 l vody pak potvrzuje příběh o cestě na Ayers Rock ze západního pobřeží Austrálie.

K HENBURY METEORITES SITE

Ráno už nevyjíždím v sandálech a tričku. Ten vítr, vanoucí z jihu, přichází snad z Antarktidy. S nasazenými rukavicemi, flísové košili a trekových botách se znovu pouštím do boje. Naštěstí ke Stuart Well je to pouhých 32 km. Mrazivý vítr rychle vyfoukává moji energii, a tak jsem rád, když si sedám ve Stuart Well v závětří budov. Nejsem nijak překvapen, co zde vidím. Obchod s hospodou, benzinová pumpa s dílnou na opravu aut plus místo na kempink. Toť vše. V obchodě prodávají chleba, pivo, nanuky a kolu. Naštěstí jsem víc než předzásoben. Zato otázku vody nepodceňuji a doplňuji zásoby na plných 7 litrů. Další vodní zdroj je 3 dny jízdy.

Loučím se s asfaltovou Stuart Highway a vjíždím na kamenitou silnici pojmenovanou po jiném objeviteli Ernest Giles. Tak jako on objevoval kraje na západ od telegrafní linie (přibližně dnešní Stuart Higway), i tato silnice směřuje na západ. Po několika kilometrech je kamení nahrazeno písečným řečištěm. Tlačím a je mi najednou teplo až příliš. Připadám si teď jako opravdový kůň. Naštěstí to netrvá dlouho. Silnice se opět zlepšuje. Mohu znovu jet a sledovat okolní krajinu, která začíná být opravdu zajímavá. Pahorky s červenými skalami mně zde vytyčují směr ke Henbury Meteorite Reserve.

V místě je 12 kráterů vytvořených pádem meteoritu před 4700 lety. Meteorit obsahující 90 % železa a 8 % niklu byl extrémně těžký. Jeho rozpadlé kusy padaly rychlostí až 140 000 km/h. Na naučné stezce se také dovídám, že na místě bylo nalezeno přes 500 kg kovu. Největší kus vážil 100 kg. Dnes je tu jakékoliv hledání kovu zakázáno, je zde rezervace. V místě dopadu jsou stále dobře viditelné dva hlavní krátery (180 m široké, 15 m hluboké). Staly se útočištěm pro řadu rostlin a živočichů. Voda shromažďovaná na dně a stín poskytovaný prudkými svahy jsou dva hlavní faktory umožňující přežití v drsném klimatu pouště. Po obchůzce hlavních kráterů se o těch sedmi dalších, menších, dovídám jen z cedulí. Jsou totiž sotva rozeznatelné (nejmenší 6 m široký a pouze několik cm hluboký).

Opouštím rezervaci a stavím stan. Samota, ticho a kouzelný západ slunce v krajině nezměněné po miliony let. Při obloze pokryté opravdu tisíci hvězd čekám. Čekám na svůj záblesk světla letícího meteoritu. Jsem tady uprostřed ničeho a je tak snadné si představit, co se zde stalo před miliony let. Noční chlad mě brzy zahání do spacáku, ale představa padajícího meteoritu mě stejně ještě chvíli nenechá spát.

ZEMÍ MUCH

V kempu Henbury Meteorites Site vstávám s východem slunce. 93 km plánovaných na tento den mě nutí ke spěchu. Nezodpovědně odpouštím trochu vzduchu ze zadní pneumatiky. Ať se tolik netřesu. Za chvíli lituji. Cítím nárazy ráfku na kameny. Zahajuji nekonečnou sérii defektů. Po dojezdu na Ernest Giles Road mám vítr konečně v zádech. S nadšením si plánuji, jak to lehce dneska proběhne. Omyl! Vítr v zádech je snad výhoda na asfaltu (bitumen), ale na prašné silnici v centrální Austrálii je vše jinak. S větrem nebo proti větru. Kamení, písek a desítky děr větší rychlost než 15 km/h stejně nedovolí.

Miliony much mě přivádějí k šílenství. Se vzrůstající teplotou rodícího se dne černých pasažérů na mém bicyklu potěšeně přibývá. Také jejich aktivita roste. Kroužící nebo sedící, ale stále bzučící potvory se mě zkoušejí vyprovokovat. Milují závětří. Obličej a brašny jsou už plně obsazeny. Hledajíce nové místa ke svezení lezou do uší, nosu a očí. Jsou opravdovou zkouškou trpělivosti. Uši a nos dokážu tolerovat, ale oči? Ani těsně přiléhající brýle je neodradí. Protlačí se mezerami a pak už jen zmateně bzučí za mojí UV ochranou. Jsem oslepen a má trpělivost je u konce. Rozšlapávám se na neuvěřitelných 20 km/h nehledě na terén. Naneštěstí první pás hlubokého řídkého písku mě zbrzďuje.

Situace se opakuje několikrát a k tomu ještě moje zadní kolo uchází. Nakonec zdolávám dalších 40 km s jednou rukou řídící kolo a druhou zahánějící mouchy. Naštěstí okolní krajina vynahrazuje všechnu námahu. Pahorky připomínající vyhaslé vulkány, vyschlá koryta řek, louky poseté miliony květů, ale hlavně silnice tisíců tváří.

Při přípravě noclehu již bojuji s časem. Teplota vzduchu prudce klesá a já jsem stále v tričku a šortkách s 90 km v nohách. Pro zahřátí si vařím energetický nápoj a vyčerpán rychle usínám v jedné z nejchladnějších nocí na mé cestě k největším monolitům světa.

ZNOVU NA ASFALTU

Ráno se mi opravdu smůla lepí na paty. Sotva se probudím, zabodává se mi do dlaně pouštní trn přes podlážku stanu. Tiše vzdychám: „Tak už nejsi waterproof!“

Pneumatiky také prázdné. Spravuji a po 10 km znovu. Když už začínám pochybovat, zdali se vůbec někam dostanu, vše se nějak srovná. Zbývá 100 km, které s větrem v zádech a rovinou před sebou zvládám velice snadno. Po cestě zastavuji v Kings Creeku. Je to tady přeplněno turisty.

„Výlety na velbloudech, čtyřkolých terénních motocyklech a vrtulníky,“ čtu na uvítací ceduli. Nic pro mě. Radši odjíždím na Kings Canyon Resort, kde trávím noc na oficiálním kempinkovém místě. Resort, plný turistického ruchu, je vzdálen od samotného kaňonu 9 km. Potkávám se zde se dvěma cyklisty z Evropy (Němec a Dán). Stanujeme vedle sebe. Oba jedou přes Austrálii. Jeden však z Darwinu na jih a druhý z Adelaide na sever. Potkali se  na Uluru a  spolu pojedou pouze tu dlouhou, dvojná-  sobně nudnou trať ke Stuart Highway. Ani jim nezávidím. V každém případě mi možnost teplé sprchy, společné kuchyně a společnost ostatních v moderním kempu připadá jako opravdový ráj. Vše za 12 AUS dolarů.

KINGS CANYON

Vybíhám první prudké schodišťové stoupání. Teprve na skalním útesu se otáčím. Říkám si: „Tak to jsi stihnul tak akorát“. První autobusy a auta totiž zrovna přijíždějí. Chci se vyhnout davu, a proto ten spěch a vstávání ještě pod hvězdami.

Kings Canyon - turistická atrakce č. 1 po Olgas a Ayers Rock, je totiž cílem mnoha turistů. Nedivím se. Je opravdu co obdivovat. Celá atrakce je vlastně hřeben skal vyvýšených nad okolní planiny, táhnoucí se desítky kilometrů (George Gill Range). Voda a klimatické podmínky v něm vytvořily ty nejneuvěřitelnější formace červených pískovcových skal. Návštěvník je může obdivovat ze tří různých treků (The Kings Canyon Walk - 6 km okolo hran kaňonu, The Kings Creek Walk - 2,6 km podél potoka po dně kaňonu, The Giles Track - 22 km přechod Watarrka NP z Kathleen Springs).

Já si vybral první variantu. Trek okolo kaňonu (4 hodinový), který kromě rozsáhlých výhledů na samotný kaňon a okolní planiny (možnost vidět Uluru za dobré viditelnosti), prochází zajímavými místy. Jsou to „Lost City a Garden of Eden.“ Nejdříve procházím „Lost City“ (Ztracené město), což jsou vlastně stovky zvětralých pískovcových kupolí velice podobného tvaru a velikosti. Posazeny v řadách vedle sebe potvrzují spíše domorodou pověst, než vědecké vysvětlení o jejich vzniku. Bludištěm  města  se dostávám k hraně samotného kaňonu. Padá dolů do hloubky až 300 m. Eroze měkčího podloží způsobená potokem zde strhla celé bloky skal. Vytvořil se tak kaňon a místo jako je „Garden of Eden“ (Rajská zahrada). Vlhké údolí s permanentním vodním zdrojem. Zbytky deštných kapradinových lesů zde našly útočiště před miliony let. Také život mnoha dalších rostlin a živočichů byl zde zachován díky vodě, když okolní planiny vyschly.

Také já začínám vysychat. Cedule o pravidelném pití a odpočinku ve stínu zde nejsou jen pro legraci. Rychle sestupuji dolů k parkovišti.

JEDEN KEMP V POUŠTI

Pomalu si zvykám na ty vzdálenosti bez civilizace, vody a vůbec obydlených míst. První kemp vztyčuji 100 km od Kings Canyon. Mám   štěstí. Ve vyschlém řečišti nacházím dvě jezírka stále plná vody. Vypadají čistě. Jen pod hladinou je vidět  spousta života. Život ve vodě tady v australském Outbacku ale pouze potvrzuje kvalitu vody. Neváhám a piji. Rozdělávám oheň. Není nic snadnějšího. Dřeva plného smůly a vyschlého na troud je přebytek. Teplo je potřeba. Po západu slunce teplota klesá až o víc než 20 stupňů Celsia. Také se stavěním stanu to není vůbec jednoduché. Zatlouci kolíky do písku tvrdého jak skála? Nakonec využívám vyschlého řečiště vyčištěného letními záplavami od pichlavých semen. To už na mě mrkají hvězdy. Ne, nemyslím, že zaprší.

THE MOUNT CONNER

Tradičně a preventivně balím ještě pod hvězdami. Brrrr, neznám nic horšího, než se převlékat do propoceného cyklistického dresu. Musí být určitě pod nulou. V cyklistické lahvi je vrstva ledu. S nasazenými rukavicemi balím stan a těším se, až roztočím pedály.

To ale vůbec není taková pohoda, jak jsem si myslel. Mrznoucí prsty a slzící oči mi nedovolí rychlost, při které bych se zahřál. Náhlé a zlověstné syčení přerušuje jízdu. To semena pouště si vybírají svoji daň. Chlad ustupuje až okolo 10. hodiny dopoledne. Počasí přeje a v úplném bezvětří dorážím na Lasseter Highway (odbočka vedoucí ze Stuart Highway na Uluru). Dopravní provoz je tady poměrně hustý.

Nikdy bych nevěřil, kolik lidí chce vidět ten kámen. Ten je ještě daleko, ale již nyní občas zahlédnu jiný monolit Mt. Conner. Svítící fialově je viditelný v plné kráse teprve na „Mt. Conner Lookout“. Monolit, větší než Uluru, je na soukromém pozemku, a proto jakékoliv aktivity okolo něj jsou organizovány vlastníky z Curtin Springs. V prachu jejich bezplatného kempu nakonec také trávím noc před poslední etapou mé cesty.

K TAJEMNÝM MONOLITŮM

V abordžinském jazyce jej nazývají Uluru (Ayers Rock). Vidím jej již z veliké dálky, asi ze 40 km. Je úžasný, přesně jako na pohledech. Svítí nejdříve fialově. Jak se blížím, barví se do červena až ruda. Zvláštní pocit. Je to něco magického vidět tak obrovský kámen uprostřed nekonečných pustých rovin. Všechny nesnáze a stovky kilometrů ve fádní krajině jsou zapomenuty. Znovu motivován si říkám:

„Teď jsi tady a za chvíli sedíš na Uluru.“

Před odbočkou k Yulara spatřuji další monolity  Kata Tjuta (The Olgas). Jsou ještě tajemnější. Jakoby nepatřily do tohoto světa. Přišel snad obr z pohádky, aby je tu ztratil? Kdo ví? Rozhodně se Uluru a Kata Tjuta staly symboly Austrálie. Symboly přitahujícími nevídané množství návštěvníků z celého světa.

Cestu mi uzavřely závory. Vstupní brána do národního parku. Platím 16 AUS dolarů (vstupenka na 3 dny). Za branou motivován novými detaily zvětšujícího se monolitu zvyšuji tempo. Zbývá 14 km! Nicméně ještě jednou krotím svou netrpělivost. Návštěva „Cultural Centre“ (kulturního muzea domorodých obyvatel) je nutnost. Vystaveno ze dřeva a trávy připomíná svou architekturou tradiční chýše abordžinských obyvatel. Chladný stín a tradiční hudba pak dotvářejí atmosféru, při které si prohlížím expozici. Expozici připomínající skutečné vlastníky monolitu a okolní půdy, jak zde po tisíciletí žili, čím se živili a jak hluboce jsou nábožensky a kulturně spjati s touto zemí, zvláště pak s Uluru. Je to jejich posvátné místo a Anangu žádá každého návštěvníka, aby nelezl na Uluru. Jako alternativa jsou nabídnuty tři treky okolo monolitu.

Nejzajímavější je „The Base Walk“ (9,4 km dlouhý chodník okolo základny Ayers Rock). Jeho cena je však znehodnocena. Existence nové asfaltové silnice okolo monolitu vyvolává jistě ve většině návštěvníků otázku, proč chodit okolo, když můžu jet? A tak lidi obdivují krásu Uluru přes skla svých klimatizovaných aut nebo autobusů.

SNAD MI BOHOVÉ ODPUSTÍ

Již první pohled z příjezdové silnice na parkoviště výstupové cesty na Uluru vyvolává hrůzu. Davové šílenství? Je to snad Everest? Desítky aut zaparkovaných dole a řetěz lidí stoupajících nahoru. Zamykám kolo u vstupní brány a čtu informační ceduli:

„V případě předpovědi počasí na teploty vyšší než 36 stupňů Celsia, silného větru nebo deště a bouřek se výstupová cesta uzavírá v 8 dopoledne.“

Dále následuje varování pro fyzicky slabší jedince.

„To se mě snad netýká,“ říkám si   a rovnou v sandálech se řadím do davu. Výstupová trasa je v místech, kde je úhel skály nejmenší. Její nejprudší část přesto sleduje bezpečnostní řetěz. Této hlavní trati se vyhýbám. Skála je totiž pod řetězem uhlazená botami tisíců turistů. Navíc někteří jsou opravdová hrozba pro ostatní. Všímám si ženy. Křečovitě drží řetěz a volá:

„I can not, I can’t“!!!! (Nemůžu, já nemůžu!!!)

Nohy v kožených botách s podpatkem marně hledají oporu. Pomalu klouže dolů. Odmítá nabízenou pomoc. Chce znovu nahoru. Obcházím ji velikým obloukem. Jak stoupám, sálavé teplo nahromaděné ve skále mě rozpaluje. Dotýkám se jí. Je to opravdu jednolitý kus kamene. Jeho drsný povrch s četnými výstupky poskytuje velmi dobrou oporu pro mé nohy.

V polovině trasy již mírnější chodník sleduje vrcholovou, oblou část monolitu. Kroutí se a vlní v podivuhodných úhlech. To překonává desítky žlabů, děr a koryt vyhlazených vodou dešťů a bouří. Vrchol je na dohled! Je ustanoven kamenným směrovníkem v nejvyšším bodu zvlněné náhorní plošiny. Výhled je nekonečný. Nekonečný jako poušť sama o sobě. Jen monolity The Olgas, Mt. Conner a několik skalních pásem narušují rovnost obzoru.

Cíl je splněn.

Sestupuji dolů  s duší uspokojenou. Čeká mě ještě závěrečná desetikilometrová objížďka celého monolitu.

RITUÁL VÝCHODU A ZÁPADU

Jsem v nejlepším kempu centrální Austrálie. V Yulare. Je to také jediné legální místo pro přenocování široko daleko. Yulara, svým výhodným umístěním 8 km od národního parku, zajišťuje všechny potřeby návštěvníků (kempink v parku je zakázán). Moderní turistické městečko má své hotely, letiště, obchody, supermarket a kemp. Příroda v parku je tak efektivně chráněna. Dokonce i poloha Yulary v údolí umožňuje její   splynutí s okolní přírodou a nenarušený pohled na Uluru. Všechno zde se točí okolo něj.

Proto mě také ráno probouzí ohromný ruch. Je nemožně brzy. Všichni se snad zbláznili? Každý někam spěchá? Chtějí vidět východ slunce na Uluru. Motory bouří a malá dopravní zácpa hrozí na silnici k monolitu každé ráno a večer. Hvězdy ještě na obloze, ale blázniví lidé chtiví dobré fotografie se ženou urvat nejlepší místo. Dvě ohromná parkoviště slouží pro tyto účely.

Já tolik nespěchám. V okolí města je totiž několik míst určených pro stejné účely. Na kole jsem na nejbližším za deset minut a můžu si být skoro jistý, že si východ slunce vychutnám sám.

KATA TJUTA

Jen s trekovými botami a s jídlem na celý den opouštím Yularu. V nádherném ránu vyrážím po prodloužené Lasseter Highway k dramatickému seskupení monolitu Kata Tjuta (The Olgas). Zdá se být na dosah ruky, ale zabere to celé dvě a půl hodiny překonat 51 kilometrů dobré asfaltové silnice v nekonečných rovinách.

Rychlá a nudná jízda v první polovině se stává velice zajímavou až na obrovském příjezdovém oblouku. S měnícím se úhlem pohledu můžu obdivovat snad opravdu všech 36 věžovitých kupolí. Domorodí obyvatelé je nazvali „Mnoho hlav“ (Kata Tjuta), což skutečně mohou připomínat.

Trek Údolím větru v Kata Tjuta, nezatížený tak silným turistickým ruchem, jistě předčí v mnoha hlediscích dokonce i výstup na Uluru.

Loučím se a pomalu opouštím zvolna se zmenšující obry. Jedu svůj poslední závod. Závod, jehož hlavní výhra je západ slunce na Uluru. Tempo i v protivětru není špatné, ale stejně prohrávám. Přijíždím o minutu později, ale tak už to v životě bývá. Tak snad příště. Ještě volám:

„Catch you later, Uluru!!!“

Jste návštěvníkem této stránky od 21.08.2001.