CARRETERA AUSTRAL
CESTA-LEGENDA 
KONCE 20. STOLETÍ

text a foto: Miloš Podpěra, CK Adventura

Stojím s dalšími 7 účastníky a budoucími přáteli na startu naší cyklovýpravy v Puerto Montt. Žádná značka nenaznačuje, že tady začíná slavná Carretera Longitudinal Austral Presidente Augusto Pinochet Ugarte - jižní cesta, pojmenovaná po svém zakladateli.  
A ukazatel Chile Chico 1006 km si sem teprve později dosadí naše vzpomínky.

Historie cesty se píše necelých 20 let. Její smysl a význam nejlépe přiblíží příklad: Představte si Slovensko s trochu jinými geografickými poměry, které je celé pokryté pralesy. Je obydlena centrální oblast Žitného ostrova v okolí Bratislavy, dále existuje obydlený ostrov Žiliny a okolí, který je z centra dostupný jen tranzitem přes území spřáteleného Česka. Poslední obydlenou zónou jsou východní úrodné nížiny, dostupné z Blavy díky excelentním vztahům s Maďary. Vypráví se, že několik dobrodruhů už proniklo povážskými pralesy, ve kterých jinak žije pár dřevorubců. O medvědech divočiny tatranské kotliny se vyprávějí úplné legendy. A v téhle situaci se objeví muž, který má dost odvahy i moci (a nemusí se dohadovat s neschopně užvaněným parlamentem), bouchne do stolu a prohlásí:

Něco podobného napsal Augusto Pinochet ve svých spisech v roce 1978. A již v roce 1981 se přikročilo ke stavbě, která měla propojit centrální část Chile od města Puerto Montt s nejvýznamnějším městem jihu Punta Arenas. Bylo proinvestováno neskutečných 300 megadolarů do silnice pro 80 000 stálých obyvatel oblasti, z nichž 40 000 bydlí v jednom městě. Pinochetovo šílenství, říkalo se zpočátku potají, protože nahlas to nešlo. Jenže když nová, již demokratická vláda převzala v roce 1989 téměř 900 dokončených kilometrů, v klidu, byť pomaleji, v díle pokračovala. A pokračuje dodnes, kdy se cesta propracovala po 1200 kilometrech do zapadlého městečka Villa O’Higgins. A neví, jak dál, protože v cestě stojí obrovský Severní ledovec, sahající od moře až k argentinským hranicím.

Je čas vyrazit. Mezitím nám během úvodního focení několikrát sprchlo, vůbec je ten dnešní den dost mokrý. Na dnešek máme naštěstí jen necelých 50 km na rozjezd, a tak nám nácvik s pláštěnkou příliš časového stresu nepřidá. Na druhou stranu - máme nacvičeno a příštích 14 dní pláštěnky nebude třeba. Úvodní polorozbitý asfalt rychle mizí a my si rychle zvykáme na terén, se kterým se všichni setkáváme poprvé: štěrková cesta plná kulatých oblázků. Její kvalita se bude měnit pouze v závislosti na jejich průměru a taky na tom, jak hluboko do tohoto materiálu zapadne kolo.

Úvodní den přináší dost obyčejnou evropsky civilizovanou krajinu se skromnými domky a kostelíky, ale také mlčenlivé otazníky v očích souputníků:

„Kam jsi nás to, Miloši, vylákal přes půl světa?“ Poprvé a naposled. Ještě večer za prvním krátkým trajektem už začínají změny.

Ráno projíždíme vesničkou, jejíž fotbalové hřiště nám posloužilo jako kemp, čímž velká civilizace končí. Dál již potkáváme spíše osamělé zemědělské usedlosti. Cesta se vlní v kopcích podél pobřeží, začínám vnímat mohutnost okolních lesů, kmihy nohou se stávají pravidelnými a mysl se uvolňuje. Z paměťových buněk se dere známá melodie, která se snaží rezonovat s vjemy okolí. Ještě ne, tak to není, už - jo, to je ono!!!

Duch kolonismu je po celé trase cítit víc než silně. Pravděpodobně tu ještě existují místa, kde za symbolické peníze zakoupíte od státu půdu. A žijete si po svém. Projíždějícím turistům nabídnete svoje produkty (chléb, vejce, sýr, anebo taky koláč, když jste podnikavější), většinu potravin si vypěstujete sami. A žijete si tvrdě, ale po svém. Nejbližší soused je 10 - 20 km daleko (když je vám smutno, pokecáte si vysílačkou), nejbližší město a lékař až 60 km, s poštou a čerpací stanicí (s naftou pro váš traktor) je to podobné. Ale žijete si po svém.

Druhý trajekt poslouží svou šestihodinovou plavbou jako seznamka: mezi pasažéry jsou posádky džípů - Chilani na dovolené, několik místních v pickupech s dlouhými anténami, rázovitý místní všesměrně fousatý mototurista v odřené kožené bundě a s polokulovitou skořepinkou, kterou nedává z hlavy ani na lodi. Jeho stařičký harley se pyšní druhou SPZ: ALASKA. No a taky cyklisté - 2 Italové z Milána na skromných trekáčích s neskromnou výbavou. Jsou otrávení - terén je poněkud zaskočil, plánovali cestovní průměr 18 km/hod. a 90 km denně, a dělají 13 a 65. To my jsme na tom podstatně lépe - plánovali jsme 10 a děláme 12 a 65. Nicméně v příštích dnech se všichni budeme každý den potkávat, a to nezávisle na dopravním prostředku. A někdy i na stejném tábořišti - je to prostě taková vlastnost Carretery - chce, aby jí každý věnoval správný čas.

Nádherné tábořiště patřící k NP Pumalín, jehož krásu ale uvidíme až ráno, je od cesty odděleno provazovým můstkem a 300 m dlouhou pěšinkou. Jediný dopravní prostředek, který se tak dostane až ke stanu, je kolo. Můstek večer překonáváme husím pochodem na těsno, krásně se nás tam vejde všech 8. Ráno zjistíme, že kromě toho, že vede ve výšce asi 5 m nad korytem potoka, je také z obou stran opatřen vkusnou cedulkou SÓLO 3 PERSONAS...

Lesy divočí po obou stranách cesty, stejně tak kopce, objevují se první jezera a také Petrovy rybářské, zatím neúspěšné pokusy. Tabulka u cesty upozorňuje na pěší odbočku k vodopádu. Na přilehlém parkovišti vidím několik známých džípů, taky dvě povědomá kola. Italové si sice přivstali, zde se prý nějak zdrželi. Opravdu, u pár minut vzdáleného vodopádu je hezky. Chládeček v zeleném pekle umožňuje v klidu si užívat duhu nad vydatným skokem vody, k našim nezamčeným kolům se vracíme až po půlhodině. Návyk nezamykat kola se tu získává velmi rychle, Chile je zemí velmi bezpečnou, nesrovnatelně bezpečnější než Česko, a tady na Carreteře to platí desetinásob.

Pár kilometrů před městem Chaitén silniční stroj „upravuje“ cestu - výsledkem je směs oblázků a hlíny, do které zapadá přetížené zadní kolo až 10 cm. Posledních 15 kiláčků je opravdu pracných. Ještě že nám je zpestřuje vyhlídka na monumentální vulkán Corcovado, který si zřejmě Švýcaři vzali jako předlohu, když si plácali Matterhorn.

Chaitén je prvním ze dvou významných měst na trase. Až sem jsme vlastně jeli 300 km, ne po nové Carreteře, ale po zrekonstruované staré cestě s několika novými spojovacími úseky. Tady začíná ta zbrusu nová, „opravdová“ Carretera. Připomíná ji pomník na hlavním náměstí. Bronzová plaketa zobrazuje mapu Chile, na ní je buldozer a nápis INGENIEROS, což kupodivu neznamená v překladu to, co bychom očekávali, ale „ženijní vojsko“. Jeho elitní jednotky vybudovaly podstatnou část silnice. Ale v Chaiténu je taky relativně slušně zásobený cykloobchůdek, kde dokoupíme různé „zbytečné“ matičky a šroubky, které jsme v předcházejících dnech poztráceli. Taky zpočátku podezřelý plášť chilské provenience, který však víc než stoprocentně nahradí původní michelin. Ten se zřejmě pod tlakem okolností na zadním kole vzbouřil a vypustil dráty výpletu pneu takovým způsobem, že Láďa měl zpočátku jeden defekt za druhým. Ostatní kola se zatím drží, ač naše stáj je pestrá (několik authorů, můj stařičký scott, jeden rock machine a pár starších značek mně zcela neznámých). Velký Honza, v civilu majitel cykloshopu a opravny v Plzni, už druhý den prohlásil:

Ale Chaitén je také vhodné místo pro rozeslání nadšených e-mailů a samozřejmě pro večerní návštěvu hospůdky, která je milým vytržením ze stravovacího stereotypu, který jsme s Láďou nastolili. Snídaně, to je čaj a kaše z hariny tostady (pražené mouky) s cukrem a sušeným mlékem. Není mi jasné, jak jsem při svém odporu k vločkám apod. mohl přistoupit na tuto dietu (o kterou se neúspěšně pokoušely ostatní vařící dvojice), ale je fakt, že to bylo zřejmě výživné a ani dnes ve mně vzpomínka na 21 snídaní s harinou nevzbuzuje odpor. Oběd potom ve stylu, co cesta dá - chléb, sýr, jogurt, koláč. A večeře, zlatý hřeb dne: v sudé dny instantní bramborová kaše s klobáskou, v liché
dny těstoviny s italskou tomatovou omáčkou.

Ale zpátky do hospůdky. Chilská kuchyně není nijak invenční, na druhou stranu - co dělá, dělá pořádně a víc než dobře, a hlavně v dostatečném množství. Naše oblíbené jídlo lomo a lo pobre (= řízek ŕ la chuďas - sic!) je minimálně čtvrtkilový hovězí steak, na něm 2 sázená vejce, ukrutná hromada hranolků a hromádka „skleněné“ sladké cibule. No nekup to za 5 dolarů.

Vyrážíme tedy po nově vybudované cestě. Jak pomalu pronikáme na jih, po obou stranách údolí přibývá ledovců na vrcholcích hor, četné prudké řeky už mají výhradně ledovcovou barvu, a vůbec je to takové alpské. K ledovcům a vodopádům vede také několik našich pěších odboček. Morálka začíná upadat - „zase vodopád, to už nefotím“. V NP Queulat se profil trasy rozvlní trochu více. V prudkých sjezdech se z lehce přetíženého kola stává dvoustopé vozidlo, někdy řízení připomíná spíše lyže nebo člun. V jednom takovém, kdy se cesta navíc zúží do jednoho pruhu a hůře se vyhýbá různě navršeným hromádkám oblázků (a vlevo stěna, vpravo sráz k řece), slyším přes rachot kamení zatroubení. Než se stačím ohlédnout, nějak se motorka Aljaška protáhne vedle mě a se zamáváním mizí v dáli. Netuším, kolik jede, ale já v tu chvíli mám na computeru 55.

V městečku a přístávku Puyuhuapi (založeném 4 sudetskými Němci v r. 1935) se potkáváme s velkou cyklovýpravou chilských studentů. Jejich režim dne je trochu jiný, zpravidla odjíždějí po obědě a dojíždějí navečer, taky jezdí maximálně 50 km denně - my si zatím držíme denních 70 km. Míří do Futaleufú, městečka ležícího asi 75 km na jedné z mála odboček. Má to být místo, kde Bůh tvořil pro radost, když odpočíval. A taky Mekka raftařů z celého světa, ostatně o tři týdny později tu na mistrovství ukáží naši světu, jak se to má dělat. Nedaleké jezero je svědkem prvního Petrova rybářského úspěchu - 55 cm dlouhý pstruh lososovitý, místní podivný kříženec lososa a pstruha. Tepelně upravený je dokonce lepší než bramborová kaše s klobásou.

Z Puyuhuapi jedeme 30 km podél pobřeží trasou, kterou jsme pracovně nazvali „nedělní výlet“. Cesta se klikatí prakticky bez převýšení podél pobřeží a nabízí nové a nové výhledy na záliv i na sopku, která se nachází za ním. A teprve potom zase začínáme lehce stoupat údolím pryč do hor. Kraj vzkvétá. Jedna usedlost za druhou, osamělé obchůdky a za druhým nejvyšším místem (600 m), kam se prorveme cikcak dost poničenou cestou, zbrusu nová vesnice Villa Amengual, založená v roce 1993. I ostatní osady či usedlosti jsou zde podobně „staré“. V Chile je teď národním sportem nevděk - nasazování psí hlavy Pinochetovi. Jeho osobnost je velmi rozporuplná, v každém případě je ale jeho podíl na současném hospodářském rozmachu jednoznačný (Chile má vyšší HDP než Česko, a 2. nejvyšší v Latinské Americe). Zdejší lidé by ho nedali, dobře vědí, co udělal pro ně a tento kraj.

Za sedlem se údolí rozšíří, tady opravdu hodně připomíná tatranskou kotlinu. Poklid kraje narušuje pouze nově upravená (= obtížně sjízdná) cesta. Za dřinu oblázkovou oranicí se nám odměňuje jezero Aguirre Cerda kýčovitým západem i východem slunce s neskutečným zrcadlením okolních štítů a k ránu navíc vylepšené kouřovou clonou mlhy v rákosí. Ale všechno má svůj konec, o 22 km dříve oproti očekávání se objevuje asfaltka, která tady dost nezadržitelně postupuje na sever.

Nejdříve sjezd téměř k moři skoro až k přístavu Aisén a potom nastoupat 380 m v NP Río Simpson k městu Coyhaiqué. Během několika stovek metrů se dramaticky mění ráz krajiny a my, aniž to tušíme, opouštíme „nekonečné“ lesy, o nichž slavný Chilan Pablo Neruda napsal:

„Kdo neviděl chilské lesy, nezná planetu Zemi!“ Vstupujeme do suché, vyprahlé krajiny - pampy, kterou jen občas a na výjimečných místech přerušují lesy. A tak po čtrnácti dnech a 600 km vjíždíme do čtyřicetitisícového města, trošku vyděšení z té civilizace, která se na nás hrne. Ale aklimatizace je rychlá a záhy už jsme ve starých kolejích: internet, lomo a lo pobre...

Cesta z města pokračuje asfaltem směrem k místnímu letišti, a protože vede stejným směrem, jako fouká ostrý vítr pampy, velmi záhy dosahujeme v jednom z táhlých sjezdů bez zvláštního úsilí osmdesátky. Odbočka po 50 kilometrech nás rychle vrací do reality. Kromě větru je nám nyní též bojovati s převýšením. Nakonec končíme na 900 metrech a za jasného počasí pokryje v noci naše stany jinovatka. Italové, kteří se zde na svých úzkých pneumatikách opravdu trápí, táboří nedaleko nás. Příští den se naše cesty rozdělí, oni pokračují pampou přímo na jih. Na rozdíl od nich vím, co je čeká, před třemi lety jsem tuto trasu vzdal autem. Stovky kilometrů v placatém vyprahlém a větry bičovaném kraji mohou být cílem jen hodně velkých nadšenců.

Sedlo Ing. Ibáńeze (1120 m) je druhý den snadnou pokroutkou a zároveň nám nabídne první pohled na masiv Cerro Castillo. Cerro je hora a castillo [kastíjo] je zámek. A je tomu opravdu tak. Černé špičaté věžičky ční na obzoru do výše 2500 m jako nějaký černokněžnický zámek z dílny pana Disneye. Celý půlden masiv objíždíme, a poté, co je nám pohled na něj definitivně odepřen, nahradí nám krajina tuto ztrátu vyhlídkou na odpoledním sluncem zalitou vnitřní deltu řeky Ing.  Ibáńeze.

Krajina je tu podstatně méně obydlena, taky máme problémy s hledáním vody a tábořiště. Když se probojujeme k velkému jezeru General Carrera (270 000 ha), vcelku se nám uleví. Závěr cesty už bude „jen“ houpání od 250 do 550 m podél břehu jezera. Jezero je krásné, jenom ryby zpočátku neberou. Ale nakonec na dvě dojde na následujícím tábořišti, v místě, kde se loučíme s hlavní trasou Carretery Austral a najíždíme na její odbočku dokončenou v r. 1993. Ta nás uvítá lehce šíleným téměř 20procentním stoupáním. Vůbec tahle silnice si ve sjezdech, zatáčkách i stoupáních nebere servítky. My ale taky ne.

„Být tady ještě týden, tak už si někdo konečně rozbije držku,“ zhodnotil nakonci neustále se zbrutálňující styl jízdy malý Honza. Silnice to tady vůbec nemá lehké, její část - téměř 30 km je kompletně vystřílena ve skále, a je tak vůbec stavebně nejdražší pasáží Carretery. Tomu odpovídá šířka a strmost stoupání či klesání.

Na ukazatelích se začíná objevovat pouze dvouciferné číslo za nápisem Chile Chico. Přes nádherné skalní a jezerní scenerie se mne začíná zmocňovat panická nervozita. Co když, co když zrovna teď usoudí některá z nezbytných součástek mého spolehlivého scotta, že přišel její čas. Šílená představa.

Pár kilometrů před cílem. Chile Chico 15 km. Fotíme Lagunu Verde - malebné, leč podivné mrtvé jezírko s vodou vyčerpanou z platinového dolu. Kolo je v pohodě. Chile Chico 5 km. Na computeru se vyloupla kýžená tisícovka, poslední odbočka. Podruhé se sjíždí celá skupina, která si jinak zvykla jezdit na dvě části: Jiřina, Anička a Milan vyjížděli dříve, jezdili pohodověji a taky chodili dříve spát. Naopak naše pětice vyrážela o 2 - 3 hodinky později, jezdili jsme rychleji, ale taky jsme měli větší pauzy v hospůdkách.

„Voni to sou docela sympatický lidi. Škoda, že sem se s nima moc neviděl,“ lituje velký Honza. Pět kiláků, to už dojdu i pěšky. Ale není třeba. Všichni společně, tak jak jsme před třemi týdny vyjeli z Puerto Montt, vjíždíme pod rozvinutou vlajkou na náměstí v Chile Chico.

Cíl.
Radost.

Proč si neskočit obrubník? Jenže je kapičku vyšší a při klopýtnutí se mi velký tác radostně zahryzne do lýtka. Ať! První a poslední zranění naší cesty po Carreteře Austral.

Celkem jsme najeli s různými odbočkami a zajížďkami téměř 1100 km, v drtivé míře po prašných, štěrkových cestách. Vydržela kola i lidi. Nevydrželo něco plášťů, různých objímek, šroubků a matiček, taky pár cyklotašek už se nevrátí domů. Vydržela parta, která se bezvadně stmelila ve své pestrosti věků i zájmů. Zatím vydržela i Carretera, její prašná romantika je ale každým dnem ohlodávána asfaltem, který ji ohrožuje hned na několika místech. Carretera Austral je dnes patrně nejdelší a nejdražší cyklostezkou na světě. Zatím. Písňový příběh Telegraph Road je její vzpomínkou na budoucnost.

Jste návštěvníkem této stránky od 03.07.2001.