Když se člověk vrátí z cykloturistického putování po středomořském ostrově Sardinie, prolétnou mu hlavou
dvě hlavní myšlenky. Za prvé s překvapením zjistí, že Sardinie zdaleka neleží na konci světa, jak to na první pohled
vypadá na mapě, že tamní Italové nejsou mafiáni s revolvery za pasem, že lidé na ostrově jsou snad ještě přátelštější než na pevnině, že doprava po silnici a lodí a navíc s kolem není zase tolik náročná. Za druhé smutek, protože při projíždění jakýmkoli koutem tohoto téměř pohádkového, barevného, voňavého, kvetoucího a teplého ostrova, navíc obklopeného azurovým mořem, se na všechny smysly turistů navalí příliš mnoho krásy. Krajina tohoto místa na půli cesty mezi Evropu a Afrikou stojí za to. Stesk po Sardinii proto přichází krutě brzy - takřka hned na palubě lodi při posledním pohledu na vzdalující se ostrov.

LOĎ ZNAMENÁ DÁLKY

Je vcelku jedno, zda naložíme kola do auta, do vleku za autobus či vyjedeme s bagáží a brašnami na těžko přímo od dveří domu. V každém případě se sejdeme, pokud nepoletíme přímo na Sardinii letadlem, v jednom ze sedmi italských přístavů, ze kterých turisty na ostrov kyvadlově přepravují velké trajekty. Vybavením a mírou komfortu uspokojí tyto lodě všechny skupiny cestujících podle sumy, kterou je každý ochoten za lodní lístek zaplatit. Do útrob plavidel se vejdou desítky osobních vozidel, autobusů a kamionů, cestujících bývá zpravidla několik stovek. Záleží na každém, jakou denní dobu pro zhruba devítihodinovou plavbu zvolí. Cestování přes den je levnější a ušetříme za kajutu. Při noční plavbě máme zase jedinečnou možnost sledovat, jak se krvavě rudé slunce na západě noří do vln Středozemního moře a jak z nich na druhý den časně ráno zase vystupuje - zážitek, který stojí za to a vybízí k meditaci.

TURISTICKY NEPŘETÍŽENÝ OSTROV

Naplánovat cyklistickou dovolenou na Sardinii na červenec a srpen bude znamenat holý nerozum, protože teplé a suché středomořské léto dosahuje na přelomu sedmého a osmého měsíce vrcholu, a nezafouká-li alespoň někdy chladnější severozápadní mistral, turisté zažijí na Sardinii pěkně horké chvilky. Pro poznávací jízdy na kole i pěší turistiku se jako ideální doba hodí měsíce na přelomu jara a léta, léta a podzimu, kdy si při příjemných teplotách užijeme výletů na kolech i koupání v azurovém moři.

Svojí rozlohou zhruba čtyřiadvaceti tisíc kilometrů čtverečních je Sardinie hned po Sicílii druhým největším ostrovem Itálie a také celého Středozemního moře. V našem měřítku to znamená, že je velká asi jako Morava. Přes půl století je Sardinie autonomní oblastí Itálie. I přes značnou hospodářskou pomoc z Říma patří tento převážně hornatý ostrov stále k těm ekonomicky zaostalejším regionům Itálie, kde je vyšší míra nezaměstnanosti a nerozvinutý průmysl. Za zmínku stojí tradiční „silné“ zbraně země - výroba korku z kůry korkového dubu, vinařství, výroba sýra, chov dobytka a pastevectví, pěstování oliv a citrusových plodů, rybolov. Co se ale Sardiňanům, kterých je na ostrově podle dostupných údajů jeden milion šest set tisíc, naopak výtečně daří, je podnikání v turistickém ruchu. Právě zdejší ekonomická nerozvinutost, spíše zemědělský život obyvatel, volně se pasoucí zvířata (převážně ovce a kozy) a příjemná povaha zdejších lidí sem lákají unavené obyvatele z přetechnizovaného světa. Ačkoli patří ostrov historicky k nejdéle osídleným místům Evropy s význačnými archeologickými památkami na dřívější kultury, turisté dvacátého století ho začali objevovat teprve nedávno. K naší radosti se místní lidé poučili z chyb udělaných jinde a vznikla velmi příznivá omezení pro turistický ruch. Je regulován počet hotelů, stavěných maximálně do dvou pater, a dbá se na jejich splynutí s krajinou. Dokonce mají i fasády v přírodních barvách.

TAJEMNÉ STAVBY NURAGY

Naše loď plující z Livorna přistála v Olbii, největším severovýchodním přístavu. Tato část ostrova patří do provincie Sassari - jednoho ze čtyř správních celků, na které je Sardinie rozdělena. Hned v Olbii jsme byli utvrzeni v tom, že jsme skutečně v autonomní části Itálie a tudíž musíme počítat s polední siestou. Pro nás a nám podobné uspěchané návštěvníky, kteří si ještě nezvykli na to, že mají dovolenou, je taková polední siesta důvodem k rozčilování. Po pravdě řečeno zbytečnému, protože většina prodejen a úřadoven je v tuto dobu v celé Itálii zavřena a kvůli pár uspěchaným lidem je neotevřou. Musíme počkat a mezitím si pomalu prohlédneme město. Až později v dalších dnech pochopíme, že takový příjemný odpočinek uprostřed dne má zvláště v této teplé zemi své kouzlo a při dalším putování po Sardinii se tomuto místnímu zvyku dokonce rádi přizpůsobíme.

Olbia byla jedním z nejdůležitějších římských přístavů, který založili Kartaginci, a po projížďce jejím centrem můžeme navštívit i nuragový komplex Cabu Abbas severně od centra města. Zde si poprvé prohlédneme nuragy, několik metrů vysoké věžní konstrukce ve tvaru obráceného vědra, postavené z vyrovnaných kamenů. Jedná se o pozůstatky staveb tzv. nuragové kultury z doby bronzové a železné. Těchto objektů naleznete na celém ostrově v různém stupni zachovalosti zhruba sedm tisíc. Slézáme z kola, šplháme a proplétáme se mezi těmito zajímavými stavbami. Sami badatelé ještě neodpověděli, k čemu více než tři tisíce let staré stavby sloužily. Mohly být obydlím, kultovním místem i pohřebištěm, ale na to nám snad dá odpověď až další výzkum. Jisté je však jedno, mají svoji neopakovatelnou atmosféru a z vrchního okraje je krásný rozhled na okolní krajinu.

PLÁŽE PRO SMETÁNKU

Z Olbie se vydáme severně podél moře - pokud nás lákají výlety pobřežní silnicí s výhledy na zátoky, útesy a nádhernou vodní hladinu. Právě totiž projíždíme jednou z nejznámějších částí Sardinie - Costou Smeraldou neboli Smaragdovým pobřežím. To je vytyčeno na jihu přístavem Olbia, na severu přístavem Porto Cervo. Celé Smaragdové pobřeží bylo turisty objeveno až v šedesátých letech, kdy zde začala výstavba velice luxusních hotelů a letovisek. Centrem Costy Smeraldy je právě městečko Porto Cervo, ležící u širokého zálivu. Stojí rozhodně za shlédnutí, neboť je považováno za jeden  z nejmalebnějších středomořských přístavů. Bylo postaveno doslova na zelené louce a slouží především jako jachetní přístaviště s hotely, restauracemi a butiky. Mnoho pláží na Costě Smeraldě je uzavřeno veřejnosti; buď se vybírá vstupné, anebo jsou například pro pobyt na pláži předepsány šperky a drahé módní doplňky, tak jako se do divadla chodí ve společenském oděvu. Costa Smeralda je letoviskem bohatých, slavných a mocných - od hollywoodských hvězd přes perské panovníky až po italské mafiánské bossy. Nebylo naším cílem vyrovnat se místním návštěvníkům, chtěli jsme jen poznat co nejvíce.

TVÁŘE POBŘEŽÍ

Malý ostrov Caprera přiléhající k severovýchodnímu pobřeží se stal ve druhé polovině 19. století domovem italského hrdiny Giuseppe Garibaldiho, který se podílel na sjednocení Itálie. Na Capreře byl i pochován, a pokud využijete často plující trajekt, tak si můžete prohlednout dům, ve kterém žil.

Jestliže už máme za sebou cestu Costou Smeraldou, nezaskočí nás tolik krása severního sardinského pobřeží, například mezi městy Castelsardo a Porto Torres. První z nich Castelsardo se rozkládá vysoko na kopci nad mořem. Dominuje mu hrad z 12. století. Během výletu si uděláme čas a ve městě zastavíme - prohlídku členitého centra se strmými a úzkými uličkami lze jen doporučit. Právě zde, v okolí Castelsarda, dostává sardinské pobřeží jednu ze svých nejsvéráznějších tváří, kterou je kontrast azurového moře a načervenalých žulových skalisek, mezi nimiž se choulí malé a půvabné plážičky. Převážně z kopce potom pojedeme po hlavní silnici bez hustého provozu až do Porto Torres s tím, že ještě před vjezdem přímo do města máme nespočet možností k zastavení na písečné pláži nebo v některé z malých hospůdek u kraje cesty.

Samotné Porto Torres je spolu s Olbií a Cagliari nejdůležitějším přístavem Sardinie, což ocenili už dávno Féničané, kteří město založili a využívali je jako překladiště zboží. Toto sardinské sídlo zažilo rozkvět i za Římanů. Po rozpadu impéria zpustlo a vyprázdnilo se, neboť většina obyvatel odešla do vnitrozemí, zejména do Sassari, kvůli strachu před nájezdy pirátů.

Jak si všimneme, ve srovnání se Smaragdovým pobřežím ubylo pahorků a členitých útesů - krajina se trochu napřimuje a dává prostor hájům olivovníku a korkového dubu, přibývá ovocných sadů a vinic. Každé roční období a každý kout Sardinie něčím voní a má jinou barvu. Ať už je to med corbezzolo, sladký sýr ricotte, čerstvý olivový olej, mladé víno, zralé pomeranče, kvetoucí oleandry, čerstvě sklizené zralé hrozny. Je toho zkrátka moc. Každý lidský smysl zažívá na Sardinii denně něco nového, denně a po celý rok.

Z Porto Torres můžeme podél pobřeží pokračovat severozápadně až na nejsevernější výběžek celé Sardinie - Capo del Falcone. Už zdálky poznáme, proč je tento cíp ostrova tolik navštěvován turisty. Vystoupáme poslední malé převýšení a do očí nás uhodí světle azurová zářící barva moře. Před námi je až kýčovitá, ale přesto lákavě vyhlížející dlouhá pláž s tím nejjemnějším zlatavým písečkem a kolem již zmíněná jasně azurová vodní hladina. V dálce ještě malý ostrov Asinara, na kterém je věznice. Neodoláme koupeli a odpočinku na pláži.

NEPTUNOVA JESKYNĚ

Když pokračujeme v cestě na jih, tak naším cílem může být třeba čtyřicetitisícové historické Alghero. Ještě než ale dorazíme do této „malé Barcelony“, jak se také Algheru říká, čekají nás zastávky na několika zajímavých místech. Jedeme-li ze severu z Capo del Falcone na jih, naším nejbližším cílem bude Capo Caccia - skalní útes na konci jihozápadního výběžku ostrova. Vápencová skála strmě stoupá z vody do výšky asi tří set metrů. Je porostlá středomořskými suchomilnými křovinami, které na Sardinii vídáme často a mezi nimiž je i místní zvláštnost - trpasličí palma. Místo poskytuje ideální útočiště mnoha druhům ptáků, jestřábům, mořským racků, anebo supům, kteří na útesech hnízdí. Hovoříme-li o supovi, nesmíme zapomenout na to, jakým postrachem dříve býval pro zdejší farmáře, kteří chovají ovce. Sup na Sardinii se totiž v minulosti živil z velké části malými jehňaty. Živá je vynášel v zobáku nad skály a usmrtil tím, že jejich těla pustil a nechal rozbít při dopadu. Do tohoto přírodního koloběhu zasáhli lidé tím, že ochranáři ptáky přikrmují, aby nebrali farmářům jehňata. Nazlobení chovatelé ovcí totiž tyto nenapravitelné, ale dnes už chráněné ptáky dříve bez milosti stříleli.

Velmi silný dojem v nás zanechává útes Capo Caccia, je krásný nejen zvenku, ale hlavně uvnitř, rozhodneme-li se ovšem vstoupit do jeho útrob. Příkrým schodištěm o šesti stech padesáti šesti stupních scházíme dolů do krasové Neptunovy jeskyně, která je dlouhá asi dva a půl kilometru. Schody se klikatí skalní průrvou v masivu a pohled pod sebe na rozeklaná skaliska a mořskou vodu, která se o ně tříští, je úchvatný. Útroby jeskyně, jejíž vchod v úrovni mořské hladiny neustále bičují vlny, nabízí bohatou krápníkovou výzdobu i jezírko s azurově modrou mořskou vodou. Tato jeskyně věnovaná pánu moří Neptunovi zanechává v nás jistě stejný velkolepý zážitek, jaký před lety přinesla místnímu rybáři, který ji náhodou objevil.

LAHODNÁ SARDINSKÁ VÍNA

Když se vydáme z mysu zpět na další trasu, nesmíme opomenout návštěvu nekropole Anghelu Ruju asi deset kilometrů severně od Alghera. Jedno z největších pohřebišť na ostrově vzniklo kolem roku 3000 před naším letopočtem. Blízko městečka Palmavera míjíme další z tisíců sardinských nuragů. A také se nezapomeneme zeptat na nejbližší vinařský závod a vinotéku, kde si lze vybrat z mnoha druhů světoznámého sardinského vína. O něm jsme si mimochodem ještě nic neřekli. A jaký by to byl jižní kraj bez vína, že?

K nejušlechtilejším zdejším odrůdám patří Cannonau - suché či mírně sladké víno rubínově červené barvy. Příznivci nápoje pravdy bílé barvy ocení Nuragus - velice jemné a suché bílé víno. Specialitou Sardiňanů je červené dezertní víno Anghelu Ruju, které často bývá přirovnáváno k portugalskému portskému. Někdo zase přijde na chuť jemně a přírodně sladkému muškátovému Moscatu. Nejvýznamnějším producentem vína na ostrově je již přes sto let firma Sella & Mosca, jejíž vinice se rozkládají severně od Alghera. Jejím nejznámějším produktem je již zmiňované dezertní víno Anghelu Ruju, dále také lehčí vína bílá a růžová s nižším obsahem alkoholu - například Rosé di Alghero nebo Torbato. Jako originální dárek ze Sardinie jsme nakonec zvolili láhev myrtového likéru liguore al Mirto.

NÁŘEČÍ STARÉHO ŘÍMA

Ale teď už  pospícháme do Alghera. Město původně založili arabští piráti jako rybářskou osadu a jeho název je odvozen od mořských řas (alghe), které v okolním moři hojně rostou a hromadí se podél pláží. Největší vliv na jeho středověkou architekturu mělo osídlení katalánskými obyvateli, kteří do jeho zákoutí navždy přenesli španělskou vitalitu. Památkou na Španěly jsou v Algheru jednak katalánské názvy některých ulic a náměstí, jednak také svérázný jazyk lidí na celém severozápadním pobřeží Sardinie.

Ještě jsme si neřekli, že úředním jazykem na Sardinii je italština a že asi osmdesát procent místních obyvatel - převážně ve vnitrozemí - jako hovorový jazyk používá sardinštinu. Je to starý románský jazyk a kořeny má v hovorové či tzv. vulgární latině, kterou se zde hovořilo v době Římského impéria. Ale lidé v Algheru ovládají ještě starou katalánštinu, jež je podobná hovorovému nářečí v Barceloně nebo na Baleárách. Tato lingvistická výjimečnost města má kořeny právě v katalánském osídlení kolem čtrnáctého století.

Bloudění po dláždění z ohlazených valounů nám nabídne nezapomenutelné pohledy jak na skrytá místa uvnitř starého města, stěsnaného na malém poloostrůvku, tak na rušné promenády kolem starých městských hradeb a četných španělských bašt a strážních věží.

HLAVNÍ „VELKOMĚSTO”

Co kdybychom se nyní rozhodli bez povšimnutí minout nejmenší provincii Oristano na západním pobřeží a přesunuli se do jižní části ostrova? Do provincie Cagliari   se stejnojmenným hlavním městem celé Sardinie.
Cagliari je se čtvrt milionem obyvatel největším sardinským městem a také jedním ze tří nejdůležitějších přístavů. Leží na malém výběžku do Cagliarského zálivu, který je v podstatě až na několikerá drobná přerušení nekonečně dlouhou písečnou pláží. Do Afriky k tuniským břehům je to odsud zhruba stejně daleko jako ze severního přístavu Olbia k nejbližším břehům Itálie - ani ne dvě stě kilometrů. Zvolili jsme na prohlídku města vhodný denní i roční čas, a proto nás Cagliari nevyčerpá, ani když stoupáme do staré části města do Castella. Vápencový vrch dal také městu jméno, neboť už starověký název sídla Kalaris znamenal něco jako skalnaté místo. Osadu pravděpodobně založili obchodníci a mořeplavci Féničané, protože Cagliarský záliv poskytoval jejich flotilám dokonalou ochranu během odpočinku a doplňování zásob. Do opevněné historické čtvrti Castello vstoupíme jednou z bran, tak proč ne hned tou nejznámější, pětatřicet metrů vysokou Sloní věží, na které je jednoduchá a ohlazená plastika tohoto zvířete. Poznáme úzké uličky a tmavá zákoutí uvnitř Castella, kde se sluneční paprsky nikdy příliš nezdrží na jednom místě a stín stále putuje po zdech domů. Na Piazza Palazzo neopomeneme prohlídku románské katedrály s kazatelnou, která byla původně určena pro chrám v italské Pise, ale formou daru z tohoto toskánského města se na Sardinii dostala ve 14. století. Centrum Cagliari nabízí nepřeberné množství památek a zajímavých míst. My ještě nesmíme minout terasy a baštu San Remy, kudy se z opevněné staré části zase vychází. Terasy jsou svojí kouzelnou atmosférou jakousi oázou klidu nad hučícím městem - z vyhlídky na terasách spatříme město, přístav a v dálce moře.

A jako zajímavost se nám hodí vědět, že Cagliarský záliv je jakýmsi odpočívadlem pro desítky druhů stěhovavých ptáků, kteří zde nabírají síly během dlouhých přeletů mezi Evropou a Afrikou. Krásnou podívanou nabízejí také do růžova zbarvení plameňáci, kteří se pohybují v malých hejnech ladným letem nízko nad vodou.

JIHEM OSTROVA

Když se vydáme po pobřežní silnici z hlavního města Sardinie směrem na východ, naším cílem bude nejbližší sídlo Villasimius. Cesta ubíhá pěkně a zejména výhledy na azurovou hladinu po pravé straně jsou skvělým zážitkem.

Možná že právě teď se hodí říct něco o nátuře sardinských řidičů. Ve zkratce - není to nejhorší. Rozhodně jako cyklisté trpíme více třeba v Chorvatsku, kde „homo balkanus“ jezdí ve své zastavě v zásadě jen po dvou kolech a sráží z cesty vše živé. Na Sardinii se neděje nic takového, jakkoli je ostrov relativně mimo evropský kontinent a jakkoli jsou Italové horkokrevní a netrpěliví. Troubení za sebou uslyšíme, ale většinou je míněno jen jako dobrácká výzva k lepšímu sešikování skupiny kolařů. Dokonce cyklisty nejedno auto blikáním také pozdraví nebo povzbudí, což je zase jev, se kterým se člověk může setkat snad v kterékoli další evropské zemi, jen ne u nás.

POD HLADINOU

Projedeme Villasimius, ale ještě předtím, než se směr naší jízdy zalomí doleva a my vyrazíme na sever směrem na Costa Rei, zamíříme na jihovýchodní výběžek Sardinie Capo Carbonara. Na jeho konci nás čeká příjemný odpočinek na pláži členitého pobřeží plného malých písečných plážiček. Pokud je někdo příznivcem rekreačního potápění a šnorchlování v malých hloubkách kolem tří nebo čtyř metrů, přijde si zde na své. Mořské dno kolem Sardinie sice už neoplývá takovým bohatstvím jako před několika desítkami let, ale stále je na co se dívat.

„Ale kdepak tady, nejbohatší útesy a podmořské jeskyně jsou na severu kolem mysu Caccia a Falcone,“ vyvádí nás z omylu mladý Romano, který se u Capo Carbonara vede za ruku s dívkou a přes rameno má objemnou tašku, ze které čouhají kyslíková láhev a ploutve.

„A co tvoje potápěčská výstroj?“ divíme se.

„Učím dýchat pod vodou Annu,“ usmívá se na svou slečnu. Podle jeho slov je mořské dno nejzachovalejší právě na severu u ostrova Asinara, neboť ten je díky zvláštním omezením v souvislosti s fungující věznicí ušetřen návštěv turistů a potápěčů. Romana trápí, že jeho předkové dříve kolem ostrova rybařili výhradně bezohledným způsobem pomocí vlečné sítě, čímž poškozovali mořské dno a zavinili vyhynutí některých druhů rostlin a například korýšů.

„Také vzácní tuleni jsou už jen občas na východě v zálivu Orosei. Ubývá i mořských úhořů a raků,“ povzdechne si opálený Sardiňan.

ORANŽOVÉ PLODY PŘÍMO U CESTY

Pobřežní silnice na zpáteční cestě z jižního mysu nás zavede až na pobřeží Costa Rei a o něco dále na mys Capo Ferrato. Celá tato oblast je lákavá z několika důvodů. Jednak máme možnost kdykoli sjet k moři a na romantickém místě se oddávat vodním radovánkám. Potom se můžeme projíždět cestami ve vnitrozemí a zažít například dobrodružství, o kterém se malým klukům u nás ani nezdá. Zlobivé děcko se v každém z nás totiž probudí při pohledu na pomerančový sad se zralými oranžovými plody, kolem kterého právě jedeme. Samozřejmě máme chuť si nějaké natrhat, ale rodiči vštěpovaná zásada nekrást prozatím vyhrává a my pokračujeme. Zanedlouho nás však cesta dovede mezi další a další pomerančové háje a naše odhodlání pomalu ztrácí sílu. Zastavujeme, slézáme z kola a už se naše brašny plní. Může nás ospravedlnit pouze to, že jsme si vybrali pomerančovníky, o které se asi nikdo nestará, protože pod stromy ležela obrovská vrstva popadaných plodů. Takže nám jich vlastně bylo líto.

Další výhodou oblasti Costa Rei je relativně malý počet turistů. Klid se nám hodí také při výběru jídla v jedné z mnoha místních restaurací - samozřejmě si dáme čerstvou rybu. Sami Sardiňané tolik rybám v jídelníčku neholdují. Moře je pro ně totiž odpradávna spíše symbolem příchodu nepřátel. Přesto turistům rádi oploutvence připraví.  
Z typicky sardinské kuchyně někdo rád ochutná některý z jehněčích pokrmů  nebo několik druhů   chleba se zeleninou   a sýry.

HORSKÉ PARKY

Z Costa Rei je také blízko do hor, vyjedeme-li od moře, můžeme po pár desítkách kilometrů vystoupat až na vrcholy kolem jednoho tisíce metrů. V horách s nesmírně působivou atmosférou najdeme vyhlídky, krkolomné spojovací cestičky mezi asfaltkami, kaňony, vyvýšeniny a samozřejmě nuragy. Za návštěvu určitě stojí horský národní park Sette Fratelli, z jehož vrcholků se otevírají skutečně nádherné pohledy.

Pokud se nám hory zalíbí, není lepší rady než se vydat stále na sever do provincie Nuoro. Těsně před její hranicí se nalézá prehistorická lokalita nazvaná Pranu Mutteddu. Na náhorní planině, v háji korkových dubů, nalezli odpočinek původní obyvatelé ostrova. Jejich hroby tvoří tajemné kruhy a místo je stále zahaleno otazníky.

„Pojeďme rychle pryč!“ zazní během prohlídky nekropole.

„Proč?“ ptáme se na vzájem.

„Pronásledují nás snad dávní duchové?“

„Podívejte se támhle!“

Obracíme oči k obloze. Skutečně. Od severu se žene černý bouřkový mrak. Důvod našeho úprku je naprosto prozaický - bouřka, žádné tajemné síly. S prvními velkými dešťovými kapkami, za dunění hromů a záření blesků, které osvětlují krajinu, rychle sjíždíme do údolí. V bezpečí hospůdky přečkáváme silnou bouřku, ze které šel strach. Jak rychle přišla, tak také odešla. Krajinu opět zalévá slunce, jak jsme na Sardinii zvyklí.

Zmíněná provincie Nuoro se rozprostírá od východního pobřeží směrem do vnitrozemí, je převážně hornatá, s hlubokými údolími a náhorními plošinami. Na území provincie se nachází nejvyšší pohoří ostrova Monti del Gennargetu, dosahu-jící vrcholu 1834 metry nad mořem. Oproti prosluněným plážím jsme nyní v úplně jiném světě - pobřeží je vysoké a až na výjimky nepřístupné. Je na něm pouze několik přístavů a pláží. Až v podmanivé atmosféře horských vrcholů, při fantastických rozhledech po krajině, si naplno uvědomíme, proč se o Sardinii pro její pestrost a členitost říká, že je malým kontinentem sama o sobě.

KDY OPĚT?

V provincii Nuoro na východním pobřeží u zálivu Orosei se do našich pamětí nesmazatelně zapíše národní park Orosei. Tvoří jej mohutné hory dotýkající se nebe a nádherné výhledy, kterými nás obdařuje při naší jízdě, zůstanou dlouho v nás. Parkem procházejí některé trasy pro pěší a my jsme se také jednou z nich nechali napálit. Viděli jsme sice turistickou značku pro pěší, ale když ta cesta byla taková pěkná. Začínala krásnou asfaltkou a v mapě byla značená jako úzká, ale zpevněná. My jsme naletěli a nebrali vážně varovné ustrnulé pohledy místních. Ti se nás dokonce pokusili zastavit a vrátit zpět, ale naše pýcha nám nedala. Pokračovali jsme dál, i když prudké klesání začínalo být podezřelé a někdy až příliš nebezpečné. Cesta se zužovala, asfalt jsme už opustili dávno a nakonec se před námi objevila stezka vedoucí přes brod a skalnatým úbočím dále. Přesně podle přísloví „pýcha předchází pád“ stoupáme s patřičnou pokorou zase zpátky a před místním sedlákem děláme jako by nic.

Cesta začíná klesat a my sjíždíme serpentinami k plážím v jedné z četných zátok. A opět si lebedíme v azurově modré vodě moře... Po kolikáté už?

Do Olbie na zpáteční trajekt do Itálie je to už jenom kousek. Jak se co nejdůstojněji rozloučit s tak krásnou zemí, jakou Sardinie je? S tím rájem, ve kterém stále narážíme na nepoznané? Nejlépe asi rychlým chirurgickým řezem, aby to bolelo co nejméně. Ale bolet to bude stejně. Jediným lékem je zkrátka vrátit se sem. Co nejrychleji a na co nejdelší dobu.

Tak tedy na shledanou, středomořská krásko, zase se uvidíme.

Jste návštěvníkem této stránky od 01.06.2001.