NA HORKÉ PŮDĚ BLÍZKÉHO VÝCHODU

II.část
(dokončení z minulého čísla)

text: Jiří Sázavský
foto:Adriana Stříbrná

WELCOME TO SYRIA!

Na ospalém přechodu do Sýrie nejsou na cizince zařízení. Chlapíka v teplákách, který kvůli nám musel hledat statistické kartičky v angličtině, jsme vytrhli z odpolední siesty. Jeho uniformovaní kolegové dál nevzrušeně mastí karty. Domáckou atmosféru kazí jen komisně vyhlížející celník, co se zajímá o brašnu s foťákem a účel naší cesty. Ale i on se nakonec zazubí a podá ruku:

Hm, vítejte v Sýrii, a přitom hned v první vesnici žijí Arméni. Arménských komunit, pozůstatků někdejší Velké Arménie, je na Blízkém východě plno. A jsou stejně pohostinní, jak to známe z cest po Zakavkazsku; tuhle dostáváme broskve, tuhle meloun. Škoda, že neumíme víc, než pozdravit Bárev.

Na křižovatce za Latakií, když jsme nad mapou dumali kudy dál, jsme potkali Ježíše. Fakticky! Přijel na skútru, v ruce plechovku piva a doprovodil nás kus cesty do rodného Jablehu. Mladý zubař Isá má v Latakii ordinaci, ale živí ho hlavně velká citrusová farma v Jablehu. A asi dobře, protože cizích piv po 40 librách (1 syrská libra je asi 0,90 Kč) vypije v létě prý tak osm denně. Prázdná plechovka letí bez rozpaků mezi smetí u kraje silnice, kam je zvykem házet vše, co je k nepotřebě: roztrženou pneumatiku, pikslu od oleje, zdechlého koně, ohořelý vrak, shnilou zeleninu, přejetou lišku...

„To v Evropě nemáte, viď?“ usmívá se Isá. No to vážně ne, alespoň ne tolik. Jiný kraj, jiný nemrav. Před rozloučením jsme pak spolu v hospůdce u moře sestavili česko-anglicko-arabský slovníček potřebných frází.

Opouštíme mořský břeh, abychom navštívili zase nějakou tu pamětihodnost. K bráně největšího křižáckého hradu Krak des Chevaliers však vysupíme na nejlehčí převod těsně po zavření. Nevadí, za 300 liber (pro studenty s průkazem jen 15, ale ten nemáme) si prohlídku klidně odpustíme. Zato dole pod kopcem si můžeme zblízka prohlédnout tábor nomádů. Popijeme čaj, ochutnáme čerstvý ovčí jogurt s právě upečeným chlebem. Život je zajímavější než mrtvé kameny.

ŠVÝCARSKEM BLÍZKÉHO VÝCHODU

Kvůli průtahům s udělením (žádost se podává dva měsíce předem) jsme si libanonské vízum nechali dát do jiného pasu než to syrské. Mělo by to být jedno, jenže není. Libanon je totiž něco jako satelit Sýrie a syrští policajti mají pověření kontrolovat i vstupní formality ke svým sousedům. S povzdechem: máte, co jste chtěli, dolujeme pasy ze skrýše, tušíce problémy. A taky že jo! Oni nejen že nechápou, jak můžeme mít dva pasy, ale dokonce nám chtějí tvrdit, že žádné Česko neexistuje. Bezradně dokola listují stránkami pasů, hláskují nápisy v latince, radí se a čas se vleče. Nakonec nás sám náčelník přece jen blahosklonně propustil. Ještě že nám mladý Libanonec dělal tlumočníka, jinak tam trčíme snad do dneška. A to  jsme na libanonské celnici samozřejmě museli vyplnit obligátní zvídavou kartičku. Od kdy, do kdy, proč, za kým, na jak dlouho ... čert aby to vzal; už je dávno tma, kde teď budeme hledat místo na spaní?

Ono vždycky všechno nějak dopadne. Ráno se budíme u zdi za místním kostelem, kam jsme se uložili podle doporučení na hranici, a směle se pouštíme do „dobývání“ další země. Začínáme neskromně hlavní turistickou atrakcí - pozůstatky antického města Heliopolis v Baalbeku. I když jsme viděli už několik starověkých ruin a nečekali jsme tedy, že by nás ještě něco mohlo překvapit, monumentalita zdejších staveb nám vyrazila dech. U Bakchova chrámu, jednoho z největších a nejzachovalejších antických chrámů na světě, jsme se nemohli zbavit pocitu, že nejsme víc než mravenci, a i s našimi jeřáby a moderní technikou jsme jen žabaři oproti stavitelům, kteří žili ve 2. století.

Baalbek leží v dlouhém údolí Bekáa mezi pohořími Antilibanonem na syrských hranicích a Libanonem, vyplňujícím většinu území malého státečku, který podle něj dostal jméno. Mohutná hradba Libanonu nám stojí v cestě k moři do Bejrútu. Je právě neděle a svátečně odění lidičkové ve vesnicích na úpatí míří na mši. Severní polovina Libanonu je převážně křesťanská.

Mezi zákazníky obchodu, kam jsme si přišli pro nějaké ty jouly před kopcem, stojí i shrbená postava v hnědé kutně. Sotva překročíme práh, vrhne na nás stařec přísný pohled přes silná skla. Vzápětí zbrunátní jak krocan před červeným šátkem a už se na naše hlavy snáší příval kleteb a lamentací. Zaraženě couváme ze dveří; arabsky sice neumíme, ale jeho výhružná gesta mluví jasně: Jak si můžete dovolit v den Páně v tak nemravném oblečení! Venku se lidi omluvně usmívají; jasně, chápeme, zkusíme to jinde. Po cestě nás předjíždí dodávka s   naším „známým“. Znova nadává a hrozí, div nevypadne z okýnka.

V další vesnici usedáme s buchtou a džusem do stínu na schody domu vedle kostela. Že to nejspíš bude fara, nám dochází, až když se na schodech objeví místní kněz, asi čtyřicetiletý sympaťák. Pozdravíme se Bon jour, potřeseme rukama, na delší rozhovor chybí jazyková vybavenost. Kolem mezitím korzují holky v minisukních. Docela dobrý příklad dvou rozdílných přístupů k víře - fanatismu a chápavé tolerance - na názvu náboženství nezáleží. Bohužel, na Blízkém východě (a nejen tam) zatím vítězí ten první.

Za posledními domky zakloníme na chvíli hlavy a sledujeme, do čeho se to chceme pustit. Nahoře, skoro u nebe, sotva rozeznáváme barevné tečky aut, zdolávajících rozmáchlé serpentiny průsmyku v 2500 m n. m. Hluboko po poledni, po několika hodinách dřiny, se přehoupneme na druhou stranu i my. Fouká tu studený vítr,   mraky  pod   námi jen občas odhalí fantastický pohled do údolí. Po dlouhé době zase oblékáme bundy   a uháníme   dolů do tepla. Při sjezdu míjíme zbyteček původního cedrového lesa, který kdysi pokrýval celé pohoří. Postupně byl od starověku vytěžen hlavně pro stavbu lodí. Dnes se 400 cedrů, z nichž některé jsou až 2000 let staré, chrání v přísné rezervaci. Majestátný strom s rozložitými větvemi se stal státním symbolem Libanonu. Stánky trhovců v horských střediscích přetékají všelijakými cetkami s motivy cedrů v národních barvách.

V Bejrútu se poprvé setkáváme se stopami po občanské válce, která otřásala Libanonem dlouhých 16 let a skončila teprve v roce 1991. Zdi mnohých domů, mešit a kostelů poďobaly kulky, pobořené stavby se opravují, staví se nové. Střed města už žije životem metropole „Švýcarska Blízkého východu“, jak byl Libanon před válkou pro svoji bohatost nazýván. V zemi je i přes dlouhodobé válečné útrapy mnohem vyšší životní úroveň než například v sousední Sýrii, čemuž odpovídají i poměrně vysoké ceny. Kdo si myslí, že ušetří nákupem potravin v supermarketu, ten se přepočítal. V luxusních klimatizovaných halách na okrajích Bejrútu se nabízí převážně importované zboží za dvojnásobné ceny než v běžných malých obchůdcích.

NÁSTRAHY JIŽNÍHO LIBANONU

Srovnání se Švýcarskem je docela přiléhavé i co se týče rozlohy, i když Libanon je vlastně čtyřikrát menší než alpská země (jen 210 400 km2). Za jeden den přejedeme pohodovým tempem od Bejrútu až úplně na jih k neprodyšně uzavřené izraelské hranici. Území Jižního Libanonu až do května okupoval Izrael coby nárazníkové pásmo proti útokům Hizballáhu. Izraelské vojáky vystřídaly „modré přilby“ ze všech koutů světa. Nad základnami vlaje tu norská, tu skotská vlajka, z bílého obrněnce nám povzbudivě mávají nějací černí hoši. Jinou patrolu zajímá, odkud že cestujeme:

Místní obchodníci si z mírových sborů udělali docela dobrý byznys. Krámečky u základen nabízejí levné telefonování do ciziny, cédéčka, alkohol, elektroniku... a majitelé se tváří spokojeně.

V Nabatiyehu opět vjíždíme na území kontrolované libanonskou armádou. Na kopci za městem projíždíme kolem vojenského postu. Pospícháme, chceme se ještě před soumrakem dostat mimo osídlení. Už, už se chci spustit dolů, když za sebou slyším halekání. Adriana ukazuje, ať se vrátím a vedle ní stojí voják s nějakým bambulou v civilu. Takových hlídek je po celém Libanonu jako máku, ale nikde po nás zatím nic nechtěli, maximálně pozdravit. Tady jsou však přísní. Tajný tvrdí, že dál je oblast zakázaná pro cizince, kam nás nemůže pustit. Ukazujeme mu v mapě jinou cestu, dál od hranic. Ta by podle něj měla být bez problémů. S blbou náladou se vracíme nastalým šerem k městu. Se spaním to vypadá bledě. Naštěstí náš osud přece jen není lhostejný jedné dobré duši, přijímáme pozvání na nocleh od milé inženýrky s překvapivým jménem Nadja. Po večeři jedeme ještě s matkou a sestrou do cukrárny na báječnou ohromnou zmrzlinu.

Nazítří plni optimismu uhýbáme v Nabatiyehu doprava. Cesta vede podivně mrtvou, liduprázdnou krajinou. Míjíme trosky domů, ohořelý vrak, krátery v asfaltu. Betonové zábrany s povědomými dolíky po ostřelování chrání silnici na příliš odkrytých místech. Donedávna sem dopadaly izraelské rakety. V jedné vesnici, jejíž domy zčásti unikly zkáze, vedle nás zastavuje auto, zda něco nepotřebujeme.

Řidič nám podává láhev minerálky:

Jasně, že oukej. Co jiného říct, když všude visí vlajky Hizballáhu se samopalem ve znaku a fotky padlých bojovníků, uctívaných jako mučedníci...

Nevede se nám o nic líp než včera. Opět končíme v rukou armády a slyšíme stejnou písničku o zákazu pro cizince. Povolení by nám prý možná vydali v Saiydě, což by ovšem znamenalo vrátit se na pobřeží.

Naštváni na nejvyšší míru (to je mírný výraz, ve skutečnosti jsme používali ostřejší slova) obracíme, a protože se nám nechce šlapat po stejné cestě zpátky, stopneme první větší auto do Nabatiyehu a tam další dodávku do Saiydy. Kašleme na nejistou propustku a raději dál stopujeme. Na korbě pick-upu se svezeme do Bejrútu a odtud náklaďáčkem s nábytkem přes hory do Aanjaru. Večer se tak konečně ocitáme tam, kam jsme se chtěli dostat vlastními silami - na hraničním přechodu do Sýrie. Po nezbytném kartičkování uléháme v kopcích Antilibanonu v pásmu nikoho mezi dvěma celnicemi. Za svítání nás kupodivu nebudí pohraničníci, ale cinkot ovčích zvonků a volání pastevců.

NA SKOK V DAMAŠKU

Po týdnu v Libanonu nás opět vítá sluncem zalitá země krále Miroslava - vlastně co to plácám, chci říct: prezidenta Asada. Sýrii totiž vládne rukou pevnou a neomylnou prezidentská dynastie Asadů. Sochy, obrazy a fotografie starého Háfíze Asada, Lva z Damašku, který na jaře zemřel, zdobí snad všechna města a vesnice. Po celé zemi vlají černé prapory na znamení smutku. Nejde ovšem o žádné povinné truchlení. Syřané svého vůdce skutečně milovali, jak dosvědčují podobizny, které si mnozí lepí i za okna svých aut a domů. Kdoví, jestli si nový prezident Bašár získá stejnou popularitu jako jeho otec, po jehož boku se objevuje na většině „billboardů“.

Rozhodli jsme se, že si v Damašku uděláme sanitární den a dopřáli jsme si na jednu noc luxus hotelu za 200 liber na osobu. Celý půlden se potloukáme po súku, ochutnáváme všelijaké pamlsky. Krytý bazar, neboli súk, je středem snad každého starého arabského města, a ten damašský je obzvlášť proslulý. Je to takové město ve městě, kde jsou uličky a čtvrti rozdělené podle jednotlivých cechů. Svoje uličky tu mají zlatníci, truhláři, ševci, obchodníci s látkami, prádlem, svatebními šaty a k tomu se ještě masou nakupujících nebo jen očumujících lidí proplétají potulní prodavači všeho možného. Naše dnešní obžerství vrcholí večer spořádáním celého grilovaného kuřete s chlebovými plackami a navrch krabice kousků baklavy (kalorická bomba z listového těsta a oříšků nasáklá sirupem).

S přívětivou, pohostinnou Sýrií se loučíme v pohraničním městě Dará nakoupením zásob levných potravin; tušíme, že dál bude hůř. Moje povadlé přední brašny se v mžiku opět nadouvají sardinkami, špagetami, sýrem, olivami a hlavně chalvou (výživná sladká hmota ze sezamových semen), kterou jsme si poslední dobou oblíbili snídat místo medu nebo marmelády. V jednom krámku se právě neobratně snažím prodavači vysvětlit, co potřebujeme, když v tom se mi za zády ozve:

Ohromeně se otáčím, na rameno mi klepe nenápadný usměvavý mládenec; a nebylo to jen jednou, kdy jsme v Sýrii potkali někoho, kdo mluvil česky, ať už u nás studoval či někdy pracoval.

Další milé překvapení nás čeká, když na jordánské celnici potkáváme autobus s českou SPZ. Nedá nám to a lezeme dovnitř, což mezi pasažéry vyvolává radostné pozdvižení. Skupina poutníků ze Slovenska a Moravy má namířeno do stejných míst co my, jenže oni pojedou přímo do Jeruzaléma, kdežto my oklikou. Vzájemné vyptávání a projevy sympatií neberou konce a na rozloučenou dostáváme přímo pohádkový dar - dvě plechovky studeného piva   a ještě lahváč na cestu! Za tohle určitě přijdou rovnou do nebe!

CESTOU KRÁLŮ

Předposledním korálkem na naší šňůře je Jordánské království, první monarchie, jakou jsme kdy na svých vandrech navštívili. Jordánsko se v lecčem odlišuje od liberálního, západem ovlivněného Libanonu i socialismem načichlé Sýrie. Jordánci (zvláště mimo hlavní město) jsou jaksi „arabštější“, víc dbalí tradic; většina muslimek chodí zcela zahalena, muži mnohem častěji nosí tradiční splývavé galábíje a černo- nebo červenobílý šátek. Země je o poznání bohatší; domy výstavnější, silnice mají kvalitnější povrch a válí se kolem nich podstatně míň svinstva.

V jordánské metropoli Ammánu se dlouho nezdržujeme. Ve směnárně vyměníme 10 dolarů za 7 jordánských dinárů a už si to hasíme dál na jih. Ammán s Akabou u Rudého moře spojují tři cesty: tzv. Desert Highway rovinatou pouští na východě, jiná hlavní silnice údolím podél izraelských hranic a uprostřed mezi nimi „Cesta králů“, kterou jsme zvolili my. Ta vede po vysoké náhorní planině a nabízí nádherné pouštní scenerie, hlavně v místech, kde se svažuje do hlubokých vádí. Zvlášť při západech  slunce, kdy krajina zkontrastní, se rozehrává úžasné barevné divadlo. Ale nic není zadarmo. Sjet prudkým sjezdem až na dno vyprahlého koryta vádí  a pak pod žhavým sluncem vystoupat několik set výškových metrů je pořádná zabíračka a po večerním představení ve výškách kolem 1400 m naopak drkotáme zuby. Proti takovému střídání teplot začaly protestovat Adiny průdušky, a tak je po tři dny umravňuje antibiotiky.

V Akabě zkoušíme pro změnu nocleh v kempu, 3 dináry za oba nás snad pro jednou nezruinují. Malý kempík je zařízený v beduínském stylu, spí se v prostorných plátěných stanech. Společnost je zde kosmopolitní a vládne tu přátelská, trochu ospalá atmosféra.

V Jordánsku mají zavedené prapodivné opatření: abyste mohli zemi opustit, musíte zaplatit tzv. výstupní taxu. Platíme tedy na celnici po 6 dolarech a cesta k cíli je volná. Je 2. října, třetí den nového židovského roku 5761.

ZA MRTVOU VODOU

Že je na izraelských hranicích přísný režim, víme už z domova, a proto bez odporu plníme všechny příkazy. Bagáž musí dolů, sedlovka ven, všechno do rentgenu a obsah podezřelých brašen vysypat na stůl. Takto důkladně prověřeni můžeme pokračovat k pasové kontrole. Tady jsme však úřednici nějak nepadli do oka. Nemáme koupenou letenku domů, ani rezervaci v hotelu, ani kreditku; takové ošuntělé typy jezdí často do Izraele za robotou na černo. Na razítku přeškrtla 3 měsíce a místo toho připsala 10 dní. A to jsme ji ještě museli ukecat, původně chtěla povolit jen týden. Tak teda dík za prima přivítání!

Nejprve nás čeká 200 km rozpálenou pouští údolím Arava mezi Rudým a Mrtvým mořem. Po cestě se nedají sehnat základní potraviny, jen v bistrech u benzinek občas drahé sendviče. Jordánský chleba jsme dávno snědli a už nám začíná kručet v břiše. Na první obchod narážíme až příští den v kibucu Yahel. Kupujeme krájený bílý chleba, pitu a sušenky, vše samozřejmě košer. Pověsti o drahotě v Izraeli se potvrdily, pět balených placek pity stojí 5 šekelů, což je přibližně 50 Kč. Zato před obchodem je bedna malých žlutých melounů, kterých si každý může zdarma nabrat, co hrdlo ráčí. Cpu si jich 14 do brašen, hned máme postaráno o snídaně a obědy na dva dny.

Na zavlažované půdě kolem kibuců a moshavů (zemědělských družstev s různým stupněm kolektivizace) stojí obří skleníky, do nichž traktory každodenně svážejí levnou pracovní sílu. V osazenstvu valníků převládají drobní Thajci; někdy si navzájem povzbudivě zamáváme. O rozptýlení se sem tam postará také pouštní zvířena. Z krajnice před námi uteče malá kobra, jinde pozorujeme v křovíčkách na okraji rezervace pštrosy, gazely a kozorožce. Jinak je jízda pouští dost jednotvárná a vysilující. Celý den rozrážím se svým „náklaďákem“ horký protivítr, aby mě k večeru, kdy už se sotva vleču, mohla Ádinka vystřídat. Přes všechno snažení nedokážeme vyvinout vyšší   rychlost než 10 km/h.  Po celou   cestu od Dardanel řidiči   mávali, troubili, blikali, nabízeli pomoc, až nám to někdy lezlo na nervy. Tady si  každý hledí svého, a přitom právě teď by se nějaký ten projev solidarity hodil. Náladu nám nezvedne ani setkání s postarším německým cykloturistou, který přijel do Izraele lodí, aby ho objel kolem dokola. Povídá cosi o demonstracích a mrtvých Palestincích.

Třetí den, když vítr nadále nehodlá změnit sílu ani směr, ve mně všechno najednou vzkypí. Už toho mám akorát dost! S narůstajícím vztekem se mi do těla vlévá nečekaná síla, postupně rozšlapu bicykl až na dvojnásobnou rychlost a nepovolím, dokud si nohy nepřivyknou. S pocitem vítězství se valím pouští vítr nevítr, až se moje drahá polovička, zaskočená novým tempem, obává, zda mi nepřeskočilo. A v takovém rozpoložení přijíždíme ke břehům Mrtvého moře, nejníže položenému místu na souši.

Snad každý slyšel o vlastnostech a schopnostech vody Mrtvého moře, přesto jsme při prvním ponoření do slané olejovité kapaliny překvapeni. Nohy hned letí samy nahoru, pokusy o plavání jsou marné, můžeme se jen vznášet a neohrabaně sebou plácat. Takhle nějak si představujeme stav beztíže.

Původně jsme se chtěli vydat od Mrtvého moře po úzké silničce do Betléma a až pak do Jeruzaléma. Jenže moji milou zrovna bolí břicho a nebetyčné skály, do kterých by se jindy s odhodláním pustila, se jí zdají nepřekonatelné. Nevadí, pojedeme po hlavní rovnou do Jeruzaléma, i tak se nám jistě dostane masochistického vyžití vrchovatě. Tehdy jsme ještě netušili, jak prozíravé rozhodnutí to bylo.

JERUZALÉM NAŠICH DNŮ

Abych se přiznal, nečekal jsem, že stoupání od Mrtvého moře do Jeruzaléma, tedy z minus 400 do plus  500 m n. m., bude tolik perné. Už první kilometry jsou docela výživné, pod pokličkou výparů z obrovské plochy slaného jezera je ještě větší vedro a dusno než obvykle. Co chvíli musím zastavit, abych si otřel štiplavý pot z očí, rtů a brejlí. Hnusná, teplá a přechlórovaná voda od benzinky stěží zahání pocit neustálé žízně. Ani tady nechybějí tábory pastevců, ale čím se jejich ovce živí, je mi záhadou, široko daleko nevidím jediné suché stéblo.

Nejhorší kopec je na nás přichystán zákeřně až na samém konci. Po jeho zdolání se zpocení, vyčerpaní, ale šťastní konečně ocitáme v centru Jeruzaléma, města, které patří k nejstarším a nejslavnějším na světě, města tolik důležitého pro tři největší světová náboženství, města s poněkud paradoxním názvem, vzhledem k pohnuté minulosti i současnosti, „Město míru“.

Jaffskou branou vstupujeme do Starého města a tlačíme kola spletí uliček do muslimské čtvrti, kde jsou nejlevnější hostely. Ubytovali jsme se hned v tom prvním, na nějž jsme narazili, v Tabascu - „nejpálivějším místě ve městě“, jak zní reklamní poutač. Postel ve větším pokoji stojí 14 a v menším 20 šekelů. Na vrátnici zrovna dvě holky učí kamaráda Angličana správně vyslovovat kurník šopa. Vida krajanky! Děvčice sú z Moravy; jedna dělá v hostelu recepční a druhá uklízí u židovské rodiny. Od nich se konečně dozvídáme, co se vlastně v Izraeli děje a jak nevhodnou dobu pro návštěvu jsme si vybrali. Přijeli jsme do Jeruzaléma týden po kontroverzním výstupu židovského politika Šarona na Chrámovou horu, posvátné místo muslimů. Následné palestinské demonstrace, oboustranné útoky a násilnosti zachvátily postupně celou zemi. V  době našeho pobytu probíhaly největší srážky právě v nedalekém Betlémě, který je pod palestinskou správou.

V hostelu se rychle vysprchujeme, převlékneme a hned vyrážíme ven. Staré město je fascinujícím světem úzkých uliček s prastarou ohlazenou dlažbou, sešlapaných schodů, tmavých průchodů, toulavých koček, špinavých dvorků, všelijakých krámků a dílniček, pachů a vůní; a navíc má každá ze čtyř čtvrtí - muslimské, židovské, křesťanské a arménské - jiný ráz a zvláštnosti podle zvyků svých obyvatel. Všechno je tady tolik odlišné od moderního města vně unikátních hradeb.

Další den zahajujeme na našem oblíbeném odpočinkovém místě před Damašskou branou. Sedíme na zídce, baštíme zákusky a pitu s humusem (neděste se - je to pasta z cizrny, luštěniny podobné hrachu)  a pozorujeme cvrkot vůkol. Na  schodech od brány se řadí oddíly izraelské policie a armády. Je pátek, muslimská neděle, a po tradičních modlitbách na Chrámové hoře se očekávají nové demonstrace. Uniforem už je dobrá stovka a přibývají další; všichni v neprůstřelných vestách, s připravenými pendreky a prstem na spoušti automatu. Pak začnou vyklízet prostor před branou, pryč musí i babky s kořením a prodavači občerstvení. I my raději mizíme, beztak jsme už dojedli.

Jdeme se přeptat do kanceláře El-Alu na letenky a hned kupujeme na úterek dvě volná místa v charterovém letu do Prahy za rozumnou cenu 200 dolarů za jednoho. Včera nám sice v jednom hostelu nabízeli letenku i za 150, jenže bychom ji museli koupit den před odletem, pokud by ještě bylo místo.

S dobrým pocitem ze zajištěné cesty domů pokračujeme v prohlídce. Máme málo času, tak chceme navštívit alespoň ta nejdůležitější místa. Ke Zdi nářků, pozůstatku někdejšího Šalamounova chrámu, jež představuje nejsvětější místo všech pravověrných židů, jsme vpuštěni po přísné bezpečnostní kontrole. U vstupu na Chrámovou horu nás už z dálky vítají odmítavá gesta. Ne, dnes není dobrý čas pro návštěvu nevěřících.

Město je nezvykle prázdné. Většina majitelů obchůdků stáhla rolety, turisti, kteří ještě neprchli, sedí dnes raději v hotelích. Po ulicích židovské čtvrti pobíhají mladíci z domobrany s vysílačkami a pistolemi za pasem, v muslimské čtvrti postávají skupinky lidí, vzrušeně debatují, prohlížejí noviny s fotografiemi obětí nepokojů. Nad střechami se rozléhá hukot hlídkujících vrtulníků. Nikdy bych nevěřil, že napětí a nervozita můžou být tak hmatatelné; stačí nepatrná záminka, přeskočí jiskra a...

Na večer máme naplánováno projít po památné Via Dolorosa k chrámu Božího hrobu. U jejího začátku u Lví brány v muslimské čtvrti se však právě cosi semlelo. Přidávám se k hloučku zvědavců; ulice před námi je plná kouře, na zemi hoří molotovovy koktejly, policajti se kryjí za rohem domu, je slyšet střelba. Áďa mě honem táhne pryč. O kus dál provází kněz výpravu polských poutníků, zatímco okolo procházejí ozbrojené policejní hlídky; zvláštní obrázek. V chrámu Božího hrobu není kromě nás, několika jiných Poláků a skupiny modlících se mnichů nikdo. Dlouhé fronty, jak je známe z obrázků, se nekonají.

V hostelu nám spolubydlící Američan vypráví o svém včerejším výletu. Vydal se do Betléma a tam ho, patrně pro jeho trochu židovský kukuč, zastavila palestinská policie. A protože si zapomněl v hostelu pas, odvedli ho na stanici s podezřením, že je židovský špion. Než se vše vysvětlilo, schytal i pár kopanců. Při propouštění ho sami policajti museli chránit před útoky davu. Dozvěděli jsme se také, že při dnešní demonstraci přišli nedaleko od nás o život dva lidé.

Hm, tak exkurzi do Betléma si necháme na jindy. Ani do uzavřeného Jericha nepojedeme. Chodit po Jeruzalémě bez turistů je sice zajímavé, ale mrazení (nebo kulka) v zádech za to nestojí. Opravdu jsme si vybrali špatnou dobu.

POSLEDNÍ KILOMETRY PO SVATÉ ZEMI

Po vedlejší silnici přes území palestinského Západního břehu Jordánu opouštíme směrem k severu slavné město. Cestou míjíme i několik židovských osad obehnaných ostnatým drátem a střežených vojenskou technikou. Divný život v neustálém ohrožení.

U Galilejského jezera se zrovna žádné zázraky nedějí, snad až na „zázračně“ teplou a čistou vodu. Po osvěžující koupeli se ukládáme tradičně mezi olivy v kopcích nad jezerem a ráno pokračujeme k moři. Na dvou křižovatkách doutnají zčernalé zbytky čehosi, asfalt je rozrytý od pásů; i tady zřejmě došlo k nepokojům.

Na dnešek připadá Jom kipur, Den smíření, největší židovský svátek, kdy národ Mojžíšův podepisuje novou smlouvu s Bohem. Už od rána jsme nepotkali téměř žádná auta. Ulice starobylého Akka na pobřeží vypadají jako po vymření. Až na pár Arabů a sem tam svátečně oblečeného chlapíka s tradiční kipou na hlavě tu není živáčka. Pobřežní dálnici máme sami pro sebe; jen v místech, kde prochází kolem měst, si na ní občas hrajou děti. Vítr jako by nám chtěl na poslední chvíli vynahradit všechny útrapy, fičí do zad. To by se to jelo! Do Egypta? Do Jižní Afriky?

Bohužel, čas je proti nám. Desátý říjen je posledním dnem našeho putování. Ještě stihneme projet Tel Avivem, navštívit starou Jaffu, naposled se nacpat ohromnými datlemi, vycachtat se v teplých vlnách Středozemního moře. S padajícím soumrakem spěcháme na Ben Gurionovo letiště. V nohách máme 6700 km.

Nezbytnou bezpečnostní prohlídku a výslech na letišti provádí  sympatická mladá slečna, která se snaží nám vše usnadnit a  zpříjemnit. O něco později už vidíme z okna letadla jen světýlka na pobřeží a vzápětí se noříme do černočerné tmy.

zpět na I.část