TAM ZA HORAMI JE ZLATÉ POBŘEŽÍ
aneb  NA KOLE Z ČESKA DO BARCELONY

text: Petr Hlista
foto: Petr Hlista, Petr Sosík

Costa Daurada (Zlaté pobřeží) ve Španělsku nepatří k těm zeměpisným názvům, jejichž původní význam už nemá se současným stavem nic společného. Právě naopak. Dlouhé a rovné písčité pláže každoročně vybízejí tisíce rekreantů k tomu, aby nasedli do autobusu, letadla nebo svého auta a vydali se vstříc své vysněné odměně - zlatému slunci, zlatému písku, zlatému srdci Katalánie. Nechali jsme se zlákat i my. Avšak jako vyznavači dopravních prostředků poháněných vlastními silami a také v rámci hesla „I cesta může být cíl“ jsme cestu pojali méně tradičně: ne autem nebo autobusem, ale na jízdním kole; ne přes Ženevu nebo Monako, ale přes Savojské Alpy; ne podél pobřeží Costa Brava, ale přes Pyreneje a Andorru; ne za třicet hodin, ale za tři týdny.

ZJEDNODUŠENÁ PŘEPRAVA

Na počátku všeho byla prostá úsečka na mapě Evropy spojující šumavskou Železnou Rudu s Andorrou v Pyrenejích. Železná Ruda byla zvolena jako místo opuštění republiky Hanzelkou a Zikmundem při jejich první velké cestě a také Víťou Dostálem při cestě kolem světa na kole. Všechno ostatní už zařídila touha tří kamarádů milujících přírodu a kolo, i když jsme nakonec cestu absolvovali pouze ve dvojici.
Po nekonečných čtyřech hodinách zaskřípěly brzdy a vlak zastavil na sušickém nádraží.
„Tak to nejhorší máme za sebou!“ oddechl si napůl žertem Peťa, když byla vyložena i naše dvě brašnami obtěžkaná kola. Na jeho prohlášení bylo ale i hodně pravdy. Přeprava kol byla spíše než zjednodušená zkomplikovaná desítkami šumavychtivých cyklistů. Musel být proto vypraven zvláštní vagon určený pouze pro kola. Na každé zastávce pak několik kol „vystoupilo“ a několik zase „nastoupilo“. Vtip byl v tom, že žádné kolo nebylo označeno a ani my jsme nedostali žádný lístek prokazující, že si můžeme své oře v cílové stanici odvést. Oproti ostatním jsme však byli ve výhodě: Průvodčí si nás velmi dobře pamatoval, protože nám původně kola i s upevněnými brašnami nechtěl naložit. Občas má příchod na poslední chvíli i výhody.

SLAVNOSTNÍ START

Zkrátka vše dobře dopadlo a my po drobné opravě už stojíme na cestě a nulujeme tachometry. Místo jako stvořené pro slavnostní odjezd - kolem nádražní budovy lešení, vpravo zastávka z vlnitého plechu, na něm potrhané plakáty, uvnitř na lavičce, ze které si někdo vypůjčil dvě desky, sedí bezdomovec, začíná pršet. Aspoň nám má kdo udělat startovní fotografii.

NĚMECKÝ VENKOV

Jsme na cestě třetí den. Kapky deště už dávno vystřídaly kapky potu a mraky jasné slunečné dny. Po přejezdu Šumavy nás čeká další změna úmoří, krajina se začíná zase vlnit, jedeme převážně po cyklostezkách nebo vedlejších silnicích. V Německu má i na venkově všechno své místo: tam lesík, tam louka, tam chalupa, tam kravička, tam pole. Práce v zemědělství jako by už byla všude hotova. Každá vesnička své návštěvníky před vjezdem vítá a po projetí se s nimi zase loučí. Na vítací tabuli nechybí také pozvánka na slavnost, kterou má během léta snad každá obec. Plnými doušky nasáváme pohodu, která zde panuje.
Často se musíme ptát na cestu, lidé nám vždy velmi ochotně radí. Pak přicházejí dvě obligátní otázky, totiž odkud a kam. Odpověď na otázku první je vždy stejná, odpověď na tu druhou se mění s přibývajícími kilometry, přece jenom do Barcelony je to stále dále než za devatero hor a devatero řek.

PŘES DVĚ SEDLA

Počasí nám stále přeje, strávili jsme krásné dny cestou kolem Bodamského jezera a dále po Rýnské cyklostezce napříč celým Lichtenštejnskem. Je to velmi příjemný ministáteček, od severu na jih jsme tu po délce najeli 36 km, vlevo jsme pozorovali hranici s Rakouskem v podobě dva tisíce metrů vysokého hřebene, vpravo zase se Švýcarskem v podobě řeky Rýn. Za ní se zdvihá další masiv se zasněženými vrcholky, definitivně jsme vjeli do Alp.
Dnes nás čeká první horská etapa. Během stoupání na sedlo Oberalppass (2046 m) mě překvapují italské nápisy i řeč místních. Jsme přece v kantonu Graubünden, tady se má určitě mluvit německy! Navíc italsky mluvící část Švýcarska za sedlem St. Gothard nemáme vůbec v plánu. Vše nám vysvětluje až švýcarský cyklista nahoře na sedle. Jedná se jen o lokální záležitost kolem Sedrunu, opravdovou hranicí projedeme až ve městě Leuk, ale to bude už přímo do francouzské části.
V Andermattu potkáváme zájezd japonských turistů. Nedá se nic dělat, musíme pózovat. Na oplátku žádáme také o jeden snímeček naším foťákem. Tahle fotka s potokem spěchajícím po jednom svahu zdejšího vysokými horami uzamčeného údolí bude určitě profesionální.
Serpentiny jako by se klonovaly, vždyť je to převýšení bezmála tisíc metrů! Furkapass (2436 m) nám dal pořádně zabrat, všude kolem jsou sněhová oka, nahoře v horách i menší pláně, fučí studený vítr. Přesto jsme za počasí vděčni. Kolik dnů v roce zde asi nesněží, neprší, není mlha a je nádherná viditelnost? Ještě více nás uchvátil sjezd. Na pravé straně se zaujetím sledujeme zrod budoucí mohutné řeky - Rhôny. Drsný ledovec Rhonegletcher mi připadá jako otec, slunce otevírá hřejivou mateřskou náruč a v kaskádách padající jiskřivé pramínky skotačí jako děti. Uplyne ale ještě hodně času, než tyto kapky pocítí slanou hřívu Lvího zálivu ve Středozemním moři. To my budeme v deltě Rhôny už za týden.

BEZPLATNÝ CAMP

Jedeme krajem vodopádů, hradů, kostelíků, zasněžených vrcholků, a přesto krajem úrodným, krajem vinné révy, krajem celoročního jihozápadního větru. Nacházíme se  mezi městy Sierre a Sion. Musíme si často připomínat, že jedeme po cestě a nevznášíme se jako ptáci, abychom  drželi jakž takž směr. Jízdu více než dvacetikilometrovou rychlostí tady považujeme za hřích. Slunce už se pomalu sklání k majestátným vrcholkům Bernských Alp. Dnes ovšem camping nevyhledáváme, tady nemáme strach, že bychom nenašli nějaké romantické místečko k noclehu. Za vesnicí Granges jsme dojeli k pískovně. Bílé vrcholky se obrážejí spolu s rudou září zapadajícího slunce na klidné hladině jezera jako fata morgana naruby. Dnes večer není žádné proč a jak, prostě automaticky sjíždíme ke břehu. Kolem je také pár stanů, nedivíme se, jsou tu přímo plácky pro stany a také koše, jen recepce nikde. Tak se nám Švýcarsko svou poslední nocí překrásně odvděčilo za svou drahotu.

CHLADNÁ KRÁSA

Že vjíždíme do Savojských Alp, nemáme vůbec pochyb. Změnu cítíme doslova na vlastní kůži. Hory jsou surovější, skály rozeklanější, údolí tmavší, soutěsky hlubší, chlad táhne ze všech stran. Také mraky se nám zdají nějak děsivější, prší. Do Chamonix přijíždíme pozdě odpoledne, vlevo se na nás mračí ledovec, prodloužená ruka samotného Mt. Blancu. Jeho masiv je teď ovšem dobře chráněn mraky. Převýšení nejvyšších hor oproti údolí řeky l’Arve je obrovské, téměř čtyři kilometry! Jedeme raději dále, dolů, abychom trochu rozproudili krev v žilách.

VRCHOL CESTY

Ráno v St. Michelu je vlídné. Jako by dnes byl den jako každý jiný. Ale on není. Dnes nás čeká královská etapa,  chystáme se zdolat nejvyšší bod naší cesty - sedlo Col du Galibier (2645 m). Udělali jsme kvůli němu dokonce odbočku z naší úsečky. Nasedáme na kola a rozvážně roztáčíme pedály. Přímo nad námi se ve výšce 1600 m tyčí triangulační a vojenská stanice Fort du Télégraphe, tam někde už budeme mít téměř polovinu stoupání za sebou. Pohled ze sedla Col du Télégraphe je skutečně „závratný“. Od městečka St. Michel nás dělí pouze strmá skála a 900 hloubkových metrů.
Už ho vidím, sedlo je přímo nad námi, kopec se stává ještě prudším, ještě celá série serpentin, na závěr mi těžknou nohy. Nevím, jestli je to stoupáním, protivětrem nebo tou výškou. Ale to už nás teď vůbec netrápí. Poslední kapku vody jsme vypili někde ve výšce 2000 m, žízeň zaháníme pohledem na zasněžené čtyřtisícovky. Nasazuji čepici, ale nejraději bych ji hned zase pokorně smeknul. Lezeme na vyhlídkový bod těsně nad sedlem, je mírně oblačno. Stojíme uprostřed kruhového stolu, na kterém je s popisky zakresleno panorama zdejších hor - opravdu skvělý nápad! Dlouhou dobu nikdo z nás nemá sílu říct: Pojďme už dolů. Za ještě jasnějšího počasí by odtud byl vidět i Mt. Blanc, ale vypadá to, že si svou bílou čepici přes veškeré naše úsilí tentokrát nechá jen pro sebe.

ZASTAVIT NEBO SHÁNĚT VODU?

Alpy se ztrácejí už někde v mlhavém oparu na obzoru, my jsme se po několika dnech zase přiblížili řece Rhôně. Na nějakou úrodnou oblast to tu ovšem vůbec nevypadá. Řekl bych, že je tu hodně sucho i na subtropy. Země je úplně vyprahlá, všude se zavlažuje. Kopce jsou porostlé piniovými háji. Chvíli se bavím focením vlaků TGV. Poté, co mi ujelo asi deset souprav, toho mám už dost. Zastavuji a s prstem na spoušti číhám jak predátor na svou kořist, která však uhání až třistakilometrovou rychlostí. A mám tě, ty geparde železnic!
Blíží se poledne a my cítíme, že budeme muset upravit denní režim. Od dvanácti do čtyř odpoledne budeme dodržovat siestu, denní etapu tak rozvrhneme na dvě části - ranní a večerní. Původně jsme se chtěli na oběd zastavit někde u vody, podle mapy jsme si vyhlédli jednu říčku. Při pohledu na zelené vodní ostrůvky v širokém korytu je jasné, že s tím koupáním jsme byli hodně naivní. Navíc nám došla i voda pitná. Všude je polední pauza a Švýcarsko, kde v každé vesnici byla kašna s pitnou vodou, je už daleko za horami.
„Chceš už zastavit nebo shánět vodu?“ pokládá mi strategickou otázku Peťa.
„Raději zastavit,“ vyhrkl jsem, upřednostňujíc v tuto chvíli už okamžitý prospěch před dlouhodobým.
Byla už jedna odpoledne a další jízdu v tomto pařáku jsem si již nedovedl představit. V St. Gervais usedáme na lavičku do stínu stromů s tím, že v nejhorším někoho o vodu požádáme. Vtom jsem vpravo zpozoroval kamennou zídku a z ní čouhá něco jako kohoutek. Eau potable. Teče! To snad není pravda!

ÚRODNÁ PROVENCE

Orange, Avignon, Arles i Aigues Mortes by si určitě zasloužily samostatné kapitoly. V každém z těchto měst jsme strávili několik hodin a vstřebali jejich neopakovatelnou atmosféru. Popis velkého množství zdejších unikátních středověkých i starověkých památek přenechám raději odborníkům. Jedno je ale jisté: města v Provence stojí za to navštívit. Nebudou litovat ani notoričtí odpůrci historických okruhů. Le Pont du Gard, Nimes, Les Baux de Provence a jiné se už bohužel do našeho nabitého programu nevešly.
Jinak Avignon je skutečně bránou úrodné Provence. Konečně vidíme, že Francouzi pěstují také něco jiného než víno a slunečnice - stromy jsou obsypány broskvemi, meruňkami, jablky, hruškami, rynglemi atd. Přiznávám, že na tento průjezd budeme asi dlouho vzpomínat.

KONEČNĚ MOŘE!

Jsme na cestě už třináctý den, dnes bychom při troše snahy mohli dorazit až k moři. Projíždíme Národním parkem Camarque, největším v západním Středomoří. V krajině rovné jako několikasethektarový stůl můžeme pozorovat stovky volně se pasoucích bílých koní a černých buvolů. V neuvěřitelně mělkých zaplavených oblastech zase sídlí mnoho druhů plameňáků a jiných vodních ptáků. Pokud byste se chtěli jako praví kovbojové projet panenskou stepí nebo i dunami podél moře na koni, stačí využít některé z desítek nabídek farem kolem cesty, které lákají nápisem „Promenade cheval“. Po 40 km jízdy touto zajímavou, ale později již monotónní krajinou, přijíždíme do živého přímořského letoviska Les Saintes Maries de la Mar. To znamená jediné, dojeli jsme šťastně k moři.

KRAJINOU HRADŮ A VÍNA

Po stovce hektických kilometrů kolem pobřeží Lvího zálivu. V městečku Sčte přišla první výstraha, že jih nejsou jen přívětivé mořské pláže a slunečné počasí: v podvečer výročí dobytí Bastily přišel Peťa v nestřeženém okamžiku o všechno jídlo, několik párů použitých ponožek, cyklistické kalhoty a všechna trika mimo toho, které měl na sobě; od té doby jsme se větším městům vyhýbali ještě důsledněji. Celou ztrátu dokonale zahojilo až laskavé podhůří Pyrenejí na jihu Francie, když jsme se znovu ponořili do vnitrozemí a nabrali přímý směr Andorra. Stoupáme po nádherné asfaltové cestě, auto tudy projede tak jednou za půl hodiny. Slunce obkresluje horizont, který nám ukazuje stále nové a nové obrazy travnatých kopců, skalisek a políček vinné révy, nad kterými se majestátně tyčí hrady coby strážci úrody.

ÚDOLÍ DVOU PÁNŮ

Tak by se dal s trochou nadsázky nazvat druhý ministát, který jsme na své cestě navštívili. V Andoře jsme absolvovali prakticky padesátikilometrový sjezd po hlavní cestě. Z časových důvodů jsme bohužel nestihli vyjížďku do romantičtějších oblastí, a tak dojem, který v nás zanechala, by se dal shrnout do několika slov - rozestavěný megamarket v hlubokém kaňonu. McDonald’s tu můžete najít i ve výšce 2100 m nad mořem! Bezcelní a bezdaňové pásmo volného obchodu udělaly z Andorry nákupní ráj. Projevuje se bohužel i hustým provozem a nedostatkem parkovacích ploch. Území uprostřed Pyrenejí skrývá spoustu paradoxů. Tak např. Andorra je „knížectví pod společnou vládou“ katalánského biskupa ze Seu d‘Urgell a francouzského prezidenta, přesto je však nezávislým státem. Andorra není členským státem Evropské unie, přesto její území do Evropské unie patří. Oficiální měnou je andorrský diner, ale platí se franky nebo pesetami. Andorra se cyklistům putujícím ze severu rozhodně nevzdává lehce, ke zdolání sedla Port d’Envalir (2408 m) nám pomohlo i povzbuzování z okolo jedoucích automobilů. Odměna však námahu rozhodně převýšila. V Andoře symbolicky zdoláváme metu dvou tisíc ušlapaných kilometrů.

KATALÁNSKÝM VNITROZEMÍM

Obědovou siestu jsme si dnes naplánovali u přehrady Pantá de Rialb. Očekávali jsme celkem nudnou jízdu po proudu řeky, ale skutečnost by předčila i náročná očekávání. Při několikakilometrovém průjezdu úzkou soutěskou, kterou ve skalách vyhloubila pyrenejská řeka El Segre, se nám tají dech. Na jejím konci čeká další parádní překvapení - údolní přehrada Pantá d’Oliana si jednoznačně získává naše srdce. Pro objektivitu nutno uvést, že zkrácení dopolední etapy způsobilo také žhnoucí slunce a nepříjemný protivichr. Koupání v liduprázdné oblasti se nám nesmazatelně vrylo do paměti. (Později jsme byli svědky smutného pohledu, podle mapy daleko větší nádrž Pantá de Rialb byla úplně vyschlá.)

BARCELONA A JÍZDNÍ KOLO

O Barceloně toho již bylo napsáno tolik, že tento skromný odstaveček by byl neviditelným zrnkem prachu v celé knihovně. Chtěl bych zde ovšem pojednat o něčem jiném. Dají se krásy Barcelony obdivovat ze sedla jízdního kola? Ano, dají, ale vyžaduje to otrlejší náturu, zdravou dávku drzosti a zkušenosti s cestováním milionovými velkoměsty.
Důležitější než dodržovat dopravní předpisy je zde vysoká obezřetnost a předvídavost, mít oči takříkajíc všude. Cyklostezky jsou zde oblíbenými zkratkami motocyklistů i chodců a jezdit na červenou je prostě normální. K rychlejším přesunům často využíváme obojživelné povahy jízdního kola - jako vozidla i chodce. Při zácpě vznikají na ulici mezi auty křižovatky „sui generis“, mopedy nám na nich většinou dávaly přednost. Při procházkách historickým centrem bych doporučoval kolo raději uschovat v nějaké ubytovně nebo hostelu, k cestě na letiště potom využít autobusu odjíždějícího z centrálního náměstí Plaça de Catalunya. Těch dvacet pět kilometrů, které jsme protrpěli cestou z centra na letiště, bylo asi mých nejhorších na kole vůbec - jednosměrky, nadjezdy, podjezdy, zákazy vjezdu, slunce, prach, výfukové plyny, mamutí logistický park, dálnice. Troubení kamionů slyším ještě dnes.

ZLATÝ CÍL

Osamělá, písčitá, nekonečná, osvěžující a osvobozující. Taková nám připadla pláž na Costa Daurada na jih od Barcelony, když jsme si na ni po šedesáti barcelonských kilometrech rozložili karimatky a na ně zase svá vyčerpaná těla. Je šest hodin odpoledne, jsme deset kilometrů od letiště a letadlo odlétá až zítra ráno. Dost času na relaxaci, houpání na vlnách, ale i snění při západu slunce. Tak nám nakonec na Zlaté pobřeží zbyly tři hodiny, avšak motto „cesta je cíl“ jsme naplnili beze zbytku.

Jste návštěvníkem této stránky od 2.12.2001.