Následující děj se odehrál v Andách. Zhruba o týden později než cesta kamionem přes hory z Potosí do Oruro. Říkám schválně „děj“, protože někdo může cestu na kole z průsmyku La Cumbre k mostu v Yolosa považovat za drama a jiný za hazard. Třetí za obyčejný výlet a určitě někdo - podobně jako já - za čistou extázi. Bylo těžké přenést na papír alespoň část pocitů, kterými mě jediný den v listopadu loňského roku obohatil.
Ale pokusil jsem se o to.

Na úseku jen málo přes padesát kilometrů dlouhém musí kamiony a autobusy překonat „přenížení“ neuvěřitelných 3800 metrů! Silnice, zvlášť její druhá polovina, patří údajně mezi nejnebezpečnější na světě. Průměrně každé dva týdny se tu stane nehoda, většinou končící smrtí. Spodní část cesty, mezi vesnicí Chuspi Pata a mostem v Yolosa, vede po římse vytesané ve skalnatém hřebeni porostlém džunglí, 1000 metrů nad dnem údolí. Cesta zde není zpevněná, padá na ní několik vodopádů a šířka dovolí projet vždy jen jednomu vozu. Svodidla nebo krajnice samozřejmě neexistují, jako nikde v Bolívii...

Pár ulic od hotelu skutečně stojí taxík, na střeše zahrádku a na ní přivázaná kola. Jedno jsme viděli už včera, kdy se vše vyjednávalo. Má odpruženou vidlici a jinak bys ho v Čechách pořídil tak za 4 tisíce. Kdyby bylo nové... Druhé odpruženou vidlici nemá. No, bude veselo. Tomáš nahlas vzpomíná na kola dvou Němců v Uyuni, nádherné odpružené stroje, a na jejich slova:

  „...parádní sjezd, ale dost hustý, bez vidlice by nám upadly ruce v ramenou...“

Na Villa Fátima přestupujeme do colectíva (mikrobusy, které jezdí podobně jako autobus pevně stanovenou trasu, jsou rychlejší a stojí jen nepatrně víc). Kola vzbuzují údiv u domorodců a děs u nás. Zvlášť když si můžeme zblízka prohlédnout, co je to za šmejdy. Navíc - ovládání brzd je zaměněné, levá je přední a pravá zadní. Prima...

Panáčkovi se po krátké hádce podařilo přemluvit řidiče, aby kola naložil na střechu mikrobusu, kde je už nyní asi metr vysoká hromada pytlů, košů a krabic - zavazadel cestujících do Coroico. Na poslední chvíli se dozvíme, že kola musíme vrátit zítra ráno v La Pazu. Tedy ne, jak bylo původně domluveno, že je předáme komusi v Coroico. Další pakárna navíc (jak dostaneme kola zpět do La Pazu???). Podmínky půjčení kol a služeb s tím spojených se asi už podesáté změnily. Ve skutečnosti panáček říká pokaždé něco jiného. Mikrobus je plný pasažérů, můžeme vyjet.

„...ani nevíš, jak ho budeme potřebovat...“ - pomyslím si, když znovu nevěřícně prohlížím, v jakém stavu kola jsou. Údolím od západu jsme přijeli. V místě, kde se silnice láme, stojí vlevo obrovská socha Ježíše s rozpaženýma rukama a vpravo podobně povzbudivý betonový kříž. Pocity? Smíšené (velmi). Jen se mi skrz rty prodere slabý povzdech:

„...kurva...“

Vysvětlení cesty, ve smyslu:

„... je to furt dolů, je tam jen jedna cesta, není kam zabloudit...“, se mi také moc nezdá. Fotíme hory, impozantní, přes šest tisíc metrů vysoké štíty lemují náhorní plošinu. Hovor vázne. Jen občas padne křečovitý vtípek na téma, zda je možné dojet dolů vcelku...

Při pohledu z vyvýšeniny poblíž kříže je dobře vidět údolím na jihozápad. Po úbočí kamenitého údolí se táhne tenká linka asfaltky v plynulém mírně klesajícím traverzu. Přímo pod námi se původní stará cesta svažuje v prudkých serpentinách až na hrbolaté dno údolí. Místy na ní vidím napadané kusy skal a kamení a vodou rozryté úseky. Beze slov je ujednáno, když šílenství, tak od začátku. Pojedeme po staré. Helmu, rukavice, hlavně pevně dotáhnout bágl. Ještě pár vteřin divného pocitu, směs strachu a zvědavosti, ohromení a doteku zkázy. Pak se kolo rozletí po udusané šotolině, ukrajujeme prvních pár výškových metrů z La Cumbre.

  Nenápadně v suchém kamenitém pekle přibývají nejprve žluté, ale brzy stále zelenější ostrůvky travin a keřů. Údolí nás svírá, pohled vzhůru  po téměř kolmých stěnách a  suťových  polích už  nezachytí bílé ozdoby hor. Projíždíme i vesničky, vždy jen několik nízkých chýší z kamení a bláta. Cesty ve vesnicích vroubí kamenné zídky, za nimi miniaturní políčka s vyschlou zemí plnou kamení. Scenerie jakoby z minulého století se místy mění v rozmazanou šmouhu, když kolo zrychlí na rovných úsecích svážných traverzů.

Dál vpředu v údolí se odehrává děj, který mi bere dech. Z vlhkého pralesa se začínají valit obrovská šedozelená oblaka páry. Zalévají dno údolí, převalují se po dosud suchých stráních a mění tvary. Amazonie nás vítá...

Začínám váhat, zda cesta vede údolím opravdu až do Coroico. Vzpomenu si, že mám úplně náhodou v báglu desky s mapami a v nich včera koupenou obrázkovou mapu okolí La Pazu. Spíš ozdoba na zeď, než mapa. Dám Tomášovi znamení a brzdíme v jedné z vesniček. Římsa asfaltky je naštěstí stále vidět ve stráni vysoko nad námi, takže směr máme pořád ještě správný. Mapa má ke geografické velmi daleko, ale něco se z ní vyčíst dá. No jasně! Údolí, kterým jedeme, míří úplně jinam!

Je nutné zhruba v polovině  cesty odbočit vlevo (a nejspíš i přejet jeden hřeben), abychom pokračovali správně do Coroico. Teď ještě odhadnout, kde asi je ta „polovina cesty“. Vesnice vypadá pustě, nikde ani noha. V druhé osadě potkáme na poli babku s obličejem jako vyřezaným ze dřeva. Prý tak hodinu cesty dolů a narazíme na křižovatku. Hodinu cesty pěšky... Jak dlouho trvá na kole hodina pěšky?

Následuje nepříjemné stoupání. Podle očekávání přišel přejezd jednoho z hřebenů. Pár stovek metrů tlačím, protože se mi nedaří přehodit na lehčí převod a vůbec ve výšce kolem 4 tisíc to není s dechem žádná sláva. Nakonec se cesta připojí na asfaltku. Začíná pršet. Nejdřív spadne pár kapek, ale brzy nás ničí prudký liják. Silnice se konečně překlopí znovu do sjezdu. Voda oslepuje. Za pár minut jsem durch, voda mi teče i do goretexových bot. Vůbec nevadí, že mám na kolo trekové celokožené pohory. Ve vrchní, kamenité části sjezdu jsem několikrát trefil nohou kámen. V teniskách by asi bylo zle.

Vzhled krajiny podél cesty se mění, konečně je zeleněji. První stromy, keře a kytky deštného pralesa. Aspoň z toho, co dokážu rozeznat. Déšť sílí a okolo nás se uzavírá šedá stěna. Musím rychle sundat brýle, vidím jen na pár metrů. Končí asfaltka, totálně promočení přejíždíme hliněné prostranství, následuje průsmyk mezi strmými skalami a křižovatka téčko. Cesta se dělí - na pohled stejná vede po skalní římse na sever i na jih. Uprostřed stojí jako směrovka barel od oleje. Zastavím na okraji za barelem. Původním směrem přímo pode mnou se otevře nekonečná propast, není vidět na dno, jen černošedé nic. Někde ve směru propasti se dá jen tušit Coroico, město na okraji amazonské kotliny.

D O P R D E L E ! ! ! Řvu, abych se nebál, a vyrazím. Tři vteřiny se půl metru vpravo otáčejí kola kamionu, půl metru vlevo - ne, nechci myslet na propast plnou mlhy. Povedlo se! Krátce se otočím ... ano, Tomáš to také stihnul. Rychle na brzdy, kolo „plave“ po kluzkém povrchu, věřím v cit.

První zatáčky, kdy si můžeš vychutnat prázdnou cestu, spíš jen pár vlnek podél hřebenu, pár minut života. Extáze nebo hrůza? Ani jedno, nevím, co cítím, jsem součást cesty, součást stromů, lesa, kytek a nebe.

Za pár minut můžeme zastavit na bahnitém plácku v Chuspi Pata u závory s cedulí „PARE“ (STOP). Je otevřená. Tabule vlevo určuje hodiny pro jízdu dolů a nahoru. Aha, takže sranda začne teprve tady. Déšť ustává, už jen mírně poprchává. Jedeme, za námi je slyšet motor kamionu. Bez váhání se ponoříme do chuchvalců   mlhy, mezi zelené duchy a tmavé stíny. Nerad bych podobné předjíždění prožil znovu.

Jenže kamion nebyl jediný. Musíme střihnout ještě další tři a jednoho džípa a teprve potom se cesta uvolní. Džungle svými barvami, vlhkem a zvuky prudce kontrastuje s kamenitým suchem altiplana. V jedné ze zatáček padá na cestu vodopád, prudká sprcha prozářená - opravdu prozářená tlumenými paprsky sluníčka. Déšť ustal, vyjeli jsme z mraků... Musím zastavit, abych rozdejchal pohled do údolí. Peřiny mraků se drží jen podél vyšších hřebenů, a tak je možné, že sluníčko ozáří strmé hřebeny potažené zeleným kobercem pralesa. Vlevo kilometr hluboká propast, už ne plná mlhy, ale tmavý, zelenošedý prostor s jen tušeným potokem  na dně. Pokračujeme, sklon silnice je mírnější, dokonce i povrch místy dovolí jet rychleji. Většinu opravdu prudkých zatáček poznám předem - stojí v nich skupiny křížků.

Z místa, kde vidím řeku a most v Yolosa, je v dálce vidět i Coroico, bílé domy na zeleně naježeném hřebeni. Mám dost, cesta přestává být nebezpečná, posledních pár kilometrů dojíždíme klidně. Brzdíme u závory před mostem - v hlavě směs myšlenek a pocitů; povedlo se, sjeli jsme živí a nic se nám nestalo. Nádhera... Sjezd byl fantastický.