Takže jsem se konečně dočkal! Dneska odjíždíme!

Vstávám trochu rozklepaný cestovní horečkou, trochu nedospalostí. Rychle se opláchnu, nahážu do sebe něco málo k jídlu a nasedám do auta. Věci mám v kufru auta naskládané už od včerejška, stejně jako kola složená do kartonů a pevně přivázaná k nosiči na střeše. Cestou nabírám Pavla - obětavce, který s námi pojede k autobusu do Prahy a potom odveze auto zpět k nám do Plané nad Lužnicí. K Jirkovi přijíždíme asi ve čtyři hodiny. Rychlé nalodění a už se řítíme do matičky Prahy. Protože autobus odjíždí až v sedm, máme časovou rezervu.

Jirka si strašně přeje, abychom neseděli nahoře, bude-li autobus dvoupatrový, a vzadu. Dvoupatrový autobus směr Barcelona přijíždí s nalepeným zasedacím pořádkem - sedíme vzadu nahoře. Za chvíli si ale mlaskáme blahem, protože máme celé zadní čtyřsedadlo úplně sami pro sebe. Z toho vyplývá spousta místa pro nohy, příruční zavazadla a další. Dáváme se do řeči se dvěma mladými lidmi, kteří sedí na sedačce před námi. Hovor s nimi je zajímavý. Jedou na vlastní pěst na pěší toulky po Pyrenejích. Nakonec se z nich vyklubali manželé - Gábina a Martin - evangeličtí faráři z Jilemnice v Podkrkonoší. Diskutujeme s nimi o věcech světských i pozemských a cesta nesmírně příjemně ubíhá. Máme s sebou lahev červeného vína. Byť není mešní, dost jim chutná.

Do Barcelony přijíždíme dlouhým bulvárem s dlouhým názvem Gran Via de les Corts Catalanes. Barcelona je druhé největší město Španělska - hlavní město poloautonomní Katalánie. Katalánci mají svůj jazyk, dějiny, tradice a svobodu. Krátkou exkurzi Barcelony končíme u Gaudího Svaté rodiny (Sagrada Familia), která byla započata už v roce 1882 a stále se dostavuje. Je skvělá. Prakticky bez mapy se nám daří opustit Barcelonu žádoucím severovýchodním směrem.

Silnice vedoucí do vysokohorských sedel jsou buď přímé a značně strmé, nebo se kroutí v desítkách na sebe navazujících zatáček, ale stoupání je mírnější. Skoro bych řekl, že mi první typ vyhovoval lépe. Byla to sice větší dřina, ale výjezd do sedla byl jaksi průhlednější. Prostě jsem někde u nebe viděl průsmyk a do toho jsem se musel vyšplhat. Když jsem se ale nahoru plazil serpentinami, zdálo se to nekonečné. Vždycky jsem si myslel, že právě projížděná zatáčka je ta poslední před vrcholem. Jen jsem ji projel, objevily se nade mnou další tři. A to se opakovalo až do úplného zblbnutí. V takových chvílích jsem vážně uvažoval o tom, že kolo hodím ze srázu. Jirkovi pak řeknu, že jsem byl přepaden neznámými lupiči, kteří mi kolo i s brašnami ukradli. Naštěstí zůstalo jen u myšlenek.

Jedním z nejtěžších stoupání, která jsme na cestě absolvovali, bylo stoupání na sedlo Col du Tourmalet ležící ve výšce 2115 metrů nad mořem. Sedlo se nám postavilo do cesty šestý den našeho nádherného putování napříč Pyrenejemi. Večer předtím jsme dorazili do městečka Santa Maria de Campa. Dojížděli jsme za vyloženě hnusného sychravého počasí. Za sebou jsme měli dost namáhavý den, přejezd několika docela hustých sedel. Podle velikých bílých nápisů na silnici se dalo soudit, že se pohybujeme ve stopách slavného cyklistického závodu Tour de France. Zvlášť poslední stoupání na sedlo Col de Aspin nám dalo docela zakouřit. Proto jsem se strašně těšil do kempu, na teplou sprchu, pivo a něco k jídlu. Koleno bolelo jako čert. Zřejmě díky chladnému a deštivému počasí, možná také díky značné námaze končícího dne. Samozřejmě, že hospoda byla zavřená, sprcha byla vlažná a déšť byl čím dál silnější.

Všechno začalo úplně nevinně. Šestého dne naší cesty navečer, po překonání Col du Tourmalet, jsme přijeli do francouzského městečka Gavarnie. Městečko leží v nadmořské výšce asi 1350 metrů. Po nádherné sluneční lázni na Tourmaletu opět přijíždíme do kempu v husté mlze až drobném dešti.

Ráno usedáme na kola a stoupáme do sedla Port de Boucharo v nadmořské výšce 2270 m. Stoupání není tak krkolomné jako předcházejícího dne a už asi nikde tak krkolomné nebude. Opakuje se situace ze včerejška. Okolo dvou tisíc metrů nadmořské výšky vyjíždíme z mraků do hřejivého sluníčka. Panorama, které nás obklopuje, je tak nádherné, že mi až běhá mráz po zádech. Tady si uvědomuju, jak nádherná místa jsou na tom našem božím světě. Cítím, že veškerá námaha a utrpení spojené s přípravou a dosavadním průběhem naší cesty stály za to. Kdyby jen kvůli poznání tohodle nádherného koutu přírody. Fotím jako blázen, ale už předem vím, že fotky zdaleka nevystihnou skutečnost.

Ze sedla vede podle mapy do údolí cesta, která je vyznačena úzkou přerušovanou čárou. To tady ještě nebylo. Jestliže úzká spojitá čára představuje volný pád, co nás asi čeká teď. Určité pochybnosti o této cestě jsem měl už v přípravné fázi u nás doma. Jirka mě tehdy uklidnil tím, že cestu v mapě určitě jenom zapomněli vyznačit. Nezapomněli. Normální cesta tady nikdy nevedla. Už večer v kempu nás informovali jediní čeští turisté, které jsme v Pyrenejích potkali, že na „cestě“ dolů jsou veliké balvany. Španělé, které jsme potkali na vrcholku sedla, nám rezolutně sdělují, že tudy dolů je to s koly neschůdné. Leda tak pro kamzíky.

Začínáme se tedy spouštět. Zpočátku to jakžtakž jde, ale postupně se cestička stává vysokohorskou stezkou z velkých balvanů, obklopenou z obou stran mužíky. Když začínáme zjišťovat, že to moc jetelné není, je to už nazpátek strašně daleko. Návrat nepřichází v úvahu. Do dlaní mě berou křeče od neustálého brzdění. Místy musím kolo, které váží i s bágly určitě nejmíň 50 kg, přenášet mezi velikými balvany. Kola dostávají strašně zabrat. Ke vší smůle Jirkovi praskne zadní nosič a vahou brašen dosedá na zadní kolo, které se zablokuje. Jirka nosí střídavě kolo, střídavě bágly. Zastavujeme na svačinu a máme toho oba plné kecky. Do údolí je to ještě dost hluboko. Všem nesnázím ale není konec. Cestička přechází do dna vyschlého horského potoka. To už je opravdová lahůdka. Jsme asi prvními lidmi na světě, kteří na kole sjíždějí vodopád. Pro jistotu zapínám diktafon a diktuju vlastní závěť.

Po několika hodinách se konečně dostáváme do údolí. Je tam velice pěkný kemp s typicky španělským názvem Bujaruelo. Cestou na pivo potkáváme pár mladých kluků, horolezců. Ptají se, odkud jsme se tam v tom místě s koly vyloupli. Ukazujeme do sedla vysoko pod blankytným nebem. Nevěří, myslí, že si z nich děláme srandu.

Tímto nevšedním zážitkem se začínáme pomalu loučit s Pyrenejemi. Ještě jeden den a potom už přijedeme na pobřeží Atlantského oceánu. Pyreneje, jakoby to cítily, se nám představují v celé své kráse. Projíždíme dlouhým a širokým údolím mezi bílými masivy majestátných hor podél dravé vysokohorské říčky. Záběry jako vystřižené z dobrodružného filmu pionýrských časů osídlování Ameriky.

Přichází poslední stoupání na sedlo Port de Larrau. Na sedlo dojíždíme od jihu, boční zapadající slunce nádherně nasvěcuje jižní svahy hor. Vrchol hory je provrtán asi sto metrů dlouhým tunelem. Projíždíme jím na francouzskou stranu.

Vyjíždíme na dlouhý hřeben, na kterém se setkává rozpálený vzduch ze Španělska s chladnými mraky z Francie. Stáváme se svědky nádherného přírodního úkazu. Studené mraky jsou stlačovány horkým vzduchem a stékají po úbočích svahů do údolí na španělskou stranu jako kaše v pohádce „Hrnečku vař“.

Sluníčko velice rychle klesá do nejspodnějších a tedy opticky nejhustších vrstev atmosféry. Mění se v obrovský oranžový kotouč, který ale ztrácí svoji sálavou jasnost, lze ho sledovat už i bez slunečních brýlí. V okamžiku, kdy se spodním okrajem začíná blížit k nekonečné vodní pláni oceánu, začíná bizarně měnit tvar. Od obrovské hrušky, přes roztančenou káču až po jakýsi trojúhelníkovitý šiškoid postavený na svůj vrchol. Potom se mění v kruhovou úseč a rychle, a pro tento den nenávratně, mizí ve vlnách.

Jsme skutečně unešeni stejně jako spousta dalších lidí, kteří před večeří vyrazili z hotelů a sledují výjev z pláže. Takhle nějak jsem si Atlantik představoval, když jsem četl knihu Pata Conroye - „Hudba na pláži“.

Soumrak přichází téměř skokem. Nevadí nám, že jedeme dalších třicet kilometrů úplně potmě liduprázdnou krajinou vojenského prostoru.

Skutečnost byla poněkud jiná. Naše cesta vnitrozemím se skládala asi z pěti set kilometrů jízdy po téměř absolutní rovině mezi nedozírnými lány kukuřice, v lepším případě již odkvetlých slunečnic. Bylo to snad ještě horší než cesta po pobřeží Atlantiku. První den cesty vnitrozemím jsem byl tak unaven, že jsem skutečně usínal při šlapání na kole. Prožíval jsem chvilky mikrospánku. Myslel jsem si, že to vzhledem k neustálému pohybu na kole není možné. Je! Záchranu od jisté smrti nudou a jedinou možnost, jak tu strašnou pláň přejet a uchovat si duševní zdraví, představoval walkman.

Musím říci, že demence v našem kolektivu dosahovala slušných rozměrů. Vypadalo to asi tak, že mě například Jirka předjel a pronesl:

„Bolí vás prdel, pane inženýre?“

A já mu odpověl něco jako:

„Děkuji za optání, bolí, pane inženýre.“

Na víc jsme v tu chvíli neměli.

Zpestření této fádní několikadenní cesty představovala malebná městečka, jako například Chauvigny nebo Angles. Při jejich průjezdu si připadáte jako v kulisách nádherné pohádky. Je to pastva pro oči i pro duši znuděnou fádní krajinou. Bohužel takových míst jsme projížděli na naší trase poměrně málo. Bude to také tím, že jsme se drželi venkovských silniček, kde byl velice slabý provoz. V silném provozu silnic vyšší třídy jsme se trochu báli.

Únava a radost brzy přinášejí ovoce. Jirka nás skvěle vede pařížskými ulicemi. Aby se lépe orientoval, drží v ruce plán města, do kterého občas za jízdy nahlédne. Já při své neskonalé blbosti zatoužím po originálním snímku. Za jízdy vytahuji fotoaparát, přijíždím k Jirkovi a křičím, aby se podíval do mapy. V okamžiku, kdy zmáčknu spoušť, zřejmě vlivem zkreslující optiky hledáčku, vrážím při rychlosti téměř třiceti kilometrů za hodinu do Jirkova kola. Tím ho elegantně natlačím do kufru opodál zaparkovaného automobilu. Jako naschvál jedeme v tu chvíli bez přilby. Obrovská rána. Jirka naráží nejprve obličejem, potom ramenem do zádě vozu. Končí někde za vozem na zemi. Ještě dneska to vidím před očima jako zpomalený film. Padám chvíli po Jirkově nárazu, asi o deset metrů dál, ani nevím proč. Jsem v šoku. Na jednu stranu mám strašný strach, jestli se Jirkovi něco nestalo, na druhou stranu se mi chce strašně smát. Běžím k Jirkovi. Zaplať pánbůh, vstává. Zdá se, že se nijak vážně nezranil. Zato bicykl to odnesl. Přední vidlice je ohnutá směrem dozadu, přední kolo je posunuto za spodní tyč rámu, ale kupodivu i přes hrozný náraz zůstává kulaté, není z něj osmička. Okolo se válí části Jirkovy výstroje, z lahví teče voda. Teď bych zase nejradši brečel.

Jirka zachovává naprostý klid. Nejprve počítá kosti, zdá se, že až na naražené zápěstí a obrovskou podlitinu na rameni se mu nic vážného nestalo. Potom začíná zkoumat kolo. Sundavá postupně jednotlivé brašny. Vedle nás stojí parková lavička s litinovou konstrukcí. Dostávám za úkol ohnutou vidlici zasunout do mezery v litinové kostře. Jirka páčí za rám. Skutečně, asi během deseti minut se mu ohnutou vidlici daří jakžtakž narovnat. Sbíráme rozházené věci a asi hodinu po velké ráně pokračujeme v cestě.

Okolo desáté večer nasedáme do auta a odjíždíme k českým hranicím. Během cesty se asi pět hodin prospíme na odpočívadle u dálnice a ve tři hodiny odpoledne jsme u přechodu ve Strážném.

Asi 5 km před přechodem na německé straně znovu sundaváme kola ze střechy, připínáme brašny a po vlastní ose odjíždíme do Čech. Přímo ve Strážném si dáváme vysněné utopence, pořádný oběd a hlavně dvě opravdu velká a opravdu dobrá piva. Zelená a zvlněná Šumava je hojivou mastí na duši bolavou z nekonečných francouzských kukuřičných polí.