Tak nějak to bylo. Když jsem zbitý, vyfoukaný a demoralizovaný konečně dorazil do Wellingtonu, neměl jsem moc náladu na fóry. Byl jsem rád, že mohu na dva dny hlavu složit v rodině svého novozélandského rádce pana Graeme Chinga a že dva dny nebudu muset nikam jet. A ejhle: jakmile se rodina Chingova začala zevrubně a se zájmem vyptávat na podrobnosti mé dosavadní anabáze, všechna protivenství byla hned ta tam. A já, v roli momentálního českého hrdiny, jsem byl opět na koni - neporazitelný a nezničitelný.

Možná by bylo dobré věnovat trochu prostoru mým wellingtonským hostitelům. Jak jsem psal v úvodu předchozího dílu, Graeme Ching je osoba, která odpověděla na můj dopis, jejž jsem adresoval novozélandskému úřadu pro turistiku (New Zealand Tourism Board čili NZTB) v době, kdy jsem tuto cestu plánoval. Pomohl mi s itinerářem, pomohl mi radami, držel mi palce.



Graeme je rodilý Kiwi. Kiwi - tak se sice jmenuje národní pták, Kiwi se také jmenuje národní ovoce, říkají si tak i samotní občané Nového Zélandu. Přesto, že se tedy na Novém Zélandu narodil, jeho vztah k Evropě a k naší zemi je více než úzký. Graemova manželka je totiž rodilá Češka! Narodila se v Praze a ve věku pěti let uprchla se svými rodiči před komunistickým režimem na Nový Zéland. To bylo v roce 1949. To ale není pouto jediné. V srpnu 1968 zastihla Graema v Praze, kde toho času služebně pobýval, sovětská okupace. Poslední pouto je poměrně čerstvé: Jeden s Graemových synů se před třemi lety při návštěvě Prahy seznámil s českou dívkou Lenkou - a byla z toho svatba.

Můj pobyt ve Wellingtonu byl velice příjemný. Kromě domácí atmosféry rodiny Chingovy, jsem měl možnost se věnovat i záležitostem, které cyklistovi, celý den šlapajícímu do pedálů, často zůstávají odepřeny. Jako třeba návštěvy muzeí. Ve Wellingtonu je národní muzeum Te Papa. Bylo vybudováno před nedávnem, a je tudíž velmi moderní. K vidění jsou zde přírodovědné expozice, jejichž pojetí je velmi poutavé především pro děti. Všechny průvodní komentáře namluvily dětské hlásky a na mnoho exponátů si mohou návštěvníci klidně sáhnout. Muzeum má dále rozsáhlé expozice věnované historii osídlení země i původním maorským obyvatelům.

Jaké vlastně je hlavní město Nového Zélandu? Především není příliš veliké. Oproti velkoměstskému milionovému Aucklandu zde panuje příjemný klid. Město je vystavěno v kopcích a z centra musíte do okolních čtvrtí vyšplhat po dosti strmých cestách. Pro cyklisty je to tady samá horská prémie. Díky velmi zvlněnému profilu zde nemají ani moc prostoru pro opravdu velké letiště. Takže ti, kteří cestují za moře, musí zpravidla přestupovat v Aucklandu či Christchurchu. Velký je však wellingtonský přístav. Ten je pro mne důležitý - z něj se přesunu na Jižní ostrov a odtud dál ke svému cíli.

Přesně v půl desáté vyplivla loď svůj náklad v Pictonu a já jsem poprvé šlápl do pedálů směrem k jihu nejjihovatějšímu. Celý tento jih je jen velmi spoře osídlen, a tak je někdy problém najít civilizované místo k přespání. A právě i proto jsem měl při plánování drobný problém s určením vhodného cíle této etapy. Nakonec jsem zvolil místo Owen River, které snad ani na mapě není. Od přístavu je vzdáleno 180 kilometrů a jediné, co jsem věděl, že tam je u silnice hospoda a o kus dál pár baráků. Moji přátelé zjistili, že tam bydlí jistí Strathovenovi, kteří by mě na noc přichýlili. Tak jsem jel poměrně najisto.

Den byl teplý, nálada dobrá, kondice standardní a cesta dlouhá. Do Owen River se jede údolím Wairau River. Je to celých sto kilometrů podél jedné řeky, navíc proti jejímu proudu, to znamená, že do kopce. Sice mírného, ale stálého. Wairau Valley je místo, které přátelé označovali jako kouzelné. A ono opravdu bylo. Ale ruku na srdce: které místo na Novém Zélandu není kouzelné? Dostávám se při popisu místních krás do obvyklého stereotypu. Průzračná řeka tekoucí panenskou přírodou, kolem zpočátku vinice, potom pastviny s ovcemi, kravami, sem tam nějaké to prasátko, případně stádo vysoké zvěře a pak dlouho buš. Silniční provoz oproti Severnímu ostrovu klesl o několik tisíc procent a já jsem měl cestu téměř sám pro sebe.

Co se vlastně honí v hlavě dálkovému cyklistovi, který celý den od rána do večera mlčky šlape a šlape mezi ovcemi? Bývá to různé - někdy jsou to známé melodie, jindy třeba rytmické pasáže, podporující vysoké tempo závodníkovo. V mém případě to byly kuriózně vtipy. Vtipy na téma bača, ovce, salaš. Nevěřili byste, kolik jich takových existuje. Zejména z doby předrevoluční. Třeba: Víte, jaké předměty jsou náplní závěrečné zkoušky na bačovském učilišti? Nevíte? Je to naháňanie oviec, vyháňanie oviec a ruština. Dobré, dobré. Nebo, jak přijde redaktor Rudého práva za starým bačou a ptá se:

„Bača, aké to bolo pred vojnou? Tažké?“

„Veru ťažké! V tridsiatom ôsmom přišiel vlk a zožral tri ovce.“

„A čo počas vojny, za fašizmu?“

„V štyridsiatom prvom prišiel medveď a zožral päť oviec, také to bolo hrozné.“

„A čo za socialismu, ako sa vám darí - lepšie?“

„Ba, lepšie! V štyridsiatom ôsmom přišiel jaguár - ech, čo to vravím - Február a zožral všetko!!!“

No a tak jsem se bavil na cestě skrze údolí Wairau Valley až do večera.

Po dlouhém stoosmdesátikilometrovém sólovém úniku jsem stanul u cílové hospody v Owen River. Odsud bylo k mému privátu už jen kousek. Paní domácí na farmě zde daleko od civilizace byla téměř krajanka. Přistěhovala se před pár lety s manželem z německé části Švýcarska. On farmařil a ona učila na jediné škole, kam se děti svážely ze široka daleka. Našli zde svůj klid. Přesto však byli rádi, že vidí někoho z Evropy.

Ráno jsem pokračoval dál přes severní vnitrozemí Jižního ostrova, abych zakotvil na západním pobřeží. Opět byla mým průvodcem řeka, tentokrát však Buller River, tekoucí právě směrem k západním břehům. Bohužel jsem si nemohl vychutnat pohodu celodenního klesání, protože vanul čerstvý vítr od moře, a tak se výhoda s nevýhodou zcela vynulovaly. Prostě se navzájem neutralizovaly.

Přes Buller River vede zajímavý most. Je vyroben z několika ocelových lan a značně se houpe. Až moc. Přešel jsem ho tam a zpět, abych pořídil nějaké zajímavé záběry, nicméně musím přiznat, že znám mnohem příjemnější věci. A sevřený jsem neměl jenom žaludek.

Po sto třiatřiceti kilometrech jízdy jsem dorazil k západnímu pobřeží. Celý západ jižního ostrova je považován za klenot Nového Zélandu. Divoké moře, dramatické pobřežní scenerie, velehory s ledovci, prudké řeky či deštné pralesy jsou rájem náročných turistů, milovníků adrenalinových sportů a také odvážných cyklistů.

Málem jsem zapomněl: Celé západní pobřeží je velice vhlké. Mořské větry vanoucí od Austrálie sem přinášejí mraky vláhy, a tak zde průběžně prší. On to snad není ani déšť. Je to, jako kdyby někdo naráz spustil miliony vodních rozprašovačů! Mikroskopické kapičky poletují vzduchem a pronikají úplně všude. Proto mám oba foťáky zabaleny ve dvojitých igelitech a vyndavám je jen opravdu nakrátko. A nám obrýleným dělá vodní prach větší potíže než pořádný slejvák. Pokud si ovšem odmyslíte průběžně orosená skélka, je stále na co se dívat.

Z Charlestonu vede cesta dál po pobřeží k jihu. Velmi zajímavým blízkým turistickým cílem jsou skály Pancake Rocks v místě zvaném Punakaiki. Jde o značně jímavý pohled na skupiny skal zvláštně   seskupených a zvrásněných. Vystupují z moře a jsou neustále bičovány vlnami, které během milionů let na nich vykonaly své.

Ten den jsem měl namířeno do Hokitiky, kde jsem si díky své speciální „New Zealand Explore“ kartě již dopředu sjednal ubytování v novém luxusním penzionu Kapitea Ridge Country Lodge na břehu moře. To abych poznal všechny způsoby novozélandské pohostinnosti a abych o nich mohl něco napsat. Navíc mi moje „karta“ umožňovala přespat zde za více než zajímavou cenu.

Úsek dlouhý asi sto deset kilometrů bylo možno považovat za odpočinkový, do večera bylo hodně daleko, a tak jsem plnými doušky nasával okolní krásy i zdejší vlhký vzdoušek. Jenže v průběhu dne se ukázalo, že můj rychlostní průměr neustále klesá. Vinu za to nesla velmi silně zvlněná pobřežní komunikace, která neustále odbočovala do okolních kopců, aby se vyhnula právě nejrůznějším skalnatým útvarům. Navíc jsem měl špatný pocit ze svého zadního kola. Plášť jako by nějak dobře neseděl. Často jsem nervózně pokukoval dozadu a čekal, co přijde. Říkal jsem si, že to není žádný problém - plášť prostě rupne, duše taky, tak to potom normálně vyměním. Nakonec - jedu už 1700 kilometrů a ani jeden defekt. Aspoň to budu mít za sebou. A najednou to bylo: prásk, rána jako z děla. Plášť i duše na cucky. To nic, to jsem čekal a umím sjednat nápravu. Rozhodně jsem však nepočítal s tím, že ventilky mých tří náhradních duší (cyklistických) nepůjdou prostrčit otvorem v ráfku. Ne a ne!!! Dodnes nevím, jak je to možné. Jak to, že ten předchozí prostrčit šel? Zůstal jsem stát u silnice jako pako - se zásobou náhradních dílů, přesto však neschopen další cesty.

Do nejbližšího většího města Greymouthu bylo asi jen osm kilometrů, a tak bych to možná nějak došel. Ale tlačit s sebou plně naložené kolo na holém ráfku, to nebyla nijak dobrá představa. Rozhodl jsem se tedy pro autostop. Po delší době (i tady je provoz skutečně velmi řídký) mi zastavil karavan s ochotnou německou posádkou. Naložili a vzali mě až do města. Dokonce mi pomohli najít ulici, kde bylo asi pět cykloshopů vedle sebe! Všechny zavřené. Sobota odpoledne. Neděle taky „closed“. Naštěstí „open“ měli ještě v turistickém informačním středisku. Odtud telefonicky povolali „cyklistickou záchrannou službu“ - tedy majitele jedné se zmíněných prodejen, který mi nakonec vytrhl trn z paty. Vzal pilník, o milimetr zvětšil otvor - a bylo to.

V tom Kapitea Ridge Country Lodge se mi spalo opravdu luxusně. Dali mi pokoj s výhledem na moře a bylo moc příjemné za soumraku relaxovat na verandě s lahví dobrého piva Steinlager v ruce. Otevřenými dveřmi mi zatím dovnitř nalétala spousta brouků a nočních motýlů nejbizarnějších barev a tvarů. Ještě dlouho jsem je chytal a opatrně vracel zpátky do přírody. Domácí mi říkali, že to znamená, že zítra přijde déšť. A taky jo.

Ráno pršelo. Počasí opět vypadalo katastrofálně, ale nebylo to tak zlé. Vodní rozprašovače sice rozprašovaly, chyběl však vítr a venkovní teplota se vyšplhala celkem vysoko. Mým cílem pro tento den byly Alpy. Jižní Alpy. Nejvyšší hory Nového Zélandu. Další přírodní zázrak. Nikde jinde na světě neuvidíte to, co tady. Po pravé ruce máte moře s plážemi a jen kousek dál vlevo se tyčí velehory s dvěma velkými ledovci - Franz Josef a Fox.

Ani cesta k horám nemá chybu. Kvalitní „road“ vede přes husté deštné lesy, plné velkých kapradin a jiných rostlin a stromů, pro které nemám ani jméno. Je možné tu potkat mnoho cyklistů, tato trať je totiž velmi oblíbená a návštěvníci z celého světa odsud vyrážejí k jednodenním výletům. Vyrážejí většinou z horského střediska Franz Josef, kam já naopak směřuji.

Franz Josef leží přímo u ledovce. V městečku sice rostou palmy, vzduch je však již horsky čerstvý a o kus dál je bílo. Vládne zde čilý alpinistický ruch. Organizované i neorganizované výstupy a výšlapy jsou zpestřeny úžasnými vyhlídkovými lety k nejvyšší hoře Nového Zélandu Mt. Cook (3754 m). Létá se helikoptérami, které bývají celkem běžně parkovány před domy starousedlíků. I v zimě jsou vrtulníky využity. Dopravují lyžaře na svahy! To bych rád někdy zkusil.

Po brutálním přejezdu mezi ledovcem Františka Josefa a ledovcem Foxovým jsem na čas opustil Jižní Alpy. Teď mě čekala jízda oblastí Westland National Parku - rovnější a úrodnější krajinou zase k mořskému břehu. Kotvu jsem vyhodil u ústí řeky Haast ve stejnojmenné vesničce Haast na prahu velkého stoupání k průsmyku Haast.

K velkým jezerům Hawea a Wanaka se z nejvyššího bodu průsmyku jede jako po másle - dlouhým sjezdem bez námahy. Toho však nelituji, předtím jsem si to poctivě vyšlapal.

Na noc se zastavuji ve výletním středisku Wanaka, které je základnou pro náročné výpravy do nejodlehlejší novozélandské divočiny - na Milford Sound. Wanaka je oblíbeným místem pro turistiku i ozdravné pobyty. Je tu příznivé klima s neobvykle stálým počasím. Před pouhými dvaceti lety byla ve Wanace též vybudována velká lyžařská střediska, takže město viditelně prosperuje.

Ovšem nejzářivější perlou novozélandského jihu je jednoznačně Queenstown. Toto město u jezera Wakatipu je velice rušným centrem. Po několika dnech na liduprázdných silnicích si připadám jako ve snu. Do pozdního večera celý střed města žije zábavou. Množství restaurací a hlučných hospod, z nichž se linou ty nejnovější hity nonstop, internetové kavárny a spousta obchodů s opály a nejrůznějšími suvenýry. Queenstown je v zorném poli pozornosti asijských turistů, především japonských a korejských, a tak není divu, že většina vývěsních štítů je vyvedena též ve znakovém písmu.

Avšak v Queenstownu nebylo v těch dnech všechno jako obvykle. Asi dva týdny před mým příjezdem se po velkých deštích zvedla hladina jezera tak, že zalila velkou část obchodního centra. Televizní záběry byly dost hrozivé. I po dvou týdnech vypadaly některé ulice jako okolí Zlína po předloňských záplavách - před domy se vršily vodou zničené koberce, nábytek, televizory... Na stěnách byly dobře znatelné čáry znázorňující, kam až voda sahala. Všude hučely sušičky.

Ještě jedna perlička z okolí Queenstownu: Pár kilometrů před příjezdem do města stojí historický most přes řeku Kawarau. Takových mostů je na Novém Zélandu více, ale tento je obzvláště slavný. Zde se totiž „narodil“ bungee jumping. Je to první místo na světě, kde se začala provozovat tato populární sportovní disciplína. Odtud se jeho sláva rozšířila do celého světa. Z mostu se dodnes skáče, a přestože skok není právě levný (v přepočtu asi 60 německých marek), nemají provozovatelé o klienty nouzi. Nejprve jsem uvažoval, jestli si taky neskočit, ale pak jsem si řekl, že mám na Novém Zélandu jiný úkol. A možná díky tomuto rozhodnutí si tuto reportáž můžete číst.

Když mluvím o teple a přicházejícím létu, musím připomenout, že na Novém Zélandu bylo právě před Vánoci. V televizi probíhala „ježíškovská“ reklamní kampaň, v obchodech instalovali stromečky a posypávali je umělým sněhem. Rozhlasové stanice nasadily do vysílání směs písniček o tom, jak se všichni sejdem a rozdáme si dárky. Mně se přitom lepil rozpálený asfalt na pláště.

Předposlední noc jsem strávil poblíž Lumsdenu v areálu Josephvillských zahrad uprostřed záhonů krásných květin. Tento romantický příbytek mi zařídila paní Trish Rosborough z Jižního turistického centra na doporučení mého přítele Graeme Chinga. Trish byla též pověřena úkolem postarat se o mne při příjezdu do cíle v Bluffu. Josephvillské zahrady vlastní manželská dvojice, která si za svůj životní cíl zvolila péči o květiny. Uprostřed jejich království je sympaticky zařízená chatička, kterou používají pro ubytování náhodných návštěv.

Ráno jsem vstal brzy, dřív než obvykle. Čekalo mě posledních sto kilometrů do přístavu Bluff, který je nejjižnějším bodem Nového Zélandu. Kromě toho, nemohl jsem se příliš zdržet, neboť, jak mi sdělila Trish, ve třináct hodin mě bude v cíli očekávat místní televizní štáb a novináři (čím jsem si to zasloužil?!).

Ty poslední kilometry byly vůbec docela zajímavé. Koncentrovalo se v nich všechno to, s čím cyklista musí na Novém Zélandu počítat. Celý den foukal velice silný vítr, tentokrát však přímo do mých zad, a to mi připadalo jako nemístná provokace. Ranní slunce zprvu pálilo, pak už nepálilo a v posledních třiceti kilometrech padal hustý déšť. Do Bluffu jsem proto dorazil zcela promočený a  díky větru o hodinu dřív než všichni, kteří mě zde měli čekat.

Nakonec jsme se sešli v námořním muzeu, kde jsem se konečně převlékl do civilu, rozebral kolo a definitivně je ukryl v cyklistické brašně. Bylo hotovo. Tachometr se zastavil na 2485 kilometrech.

Trish Rosborough po té naložila mne i kolo do svého automobilu a odvezla mě do nedalekého Invercargillu, odkud mi v podvečer odlétal místní spoj do Christchurch.

Ještě předtím jsme se však zastavili v invercargillském muzeu Southland, abych mohl na vlastní oči spatřit světovou raritu - záhadného tuataru. Tuatara je noční tvor podobný ještěrům, který žije na Stephenově ostrově v Cookově průlivu již téměř 200 milionů let. Vzácnou shodou okolností se vždy dokázal vyhnout všem svým predátorům i všem klimatickým změnám. Tuatara má 3 (!) oči - to třetí čelní oko je přikryto tenkou vrstvou kůže. Živí se hmyzem a je schopen snášet i nízké teploty. Držel jsem jej v ruce a je opravdu velmi chladný. V muzeu Southland tuataru v umělých podmínkách pěstuje a rozmnožuje vědec Lindsay Hazley, který mu doslova zasvětil celý život. V biologii se moc nevyznám, ale přesto mám radost, že mě Trish k tuatarovi zavedla.



Na letišti jsem odbavil svůj poslední reportážní vstup pro rádio KISS PUBLIKUM. Téměř symbolické je, že právě v té chvíli běžely na televizních obrazovkách v odbavovací hale večerní zprávy. Jedním z příspěvků byla i reportáž o mé cestě, která byla natočena po mém příjezdu do Bluffu. I když vím, že jsem své poslední metry kvůli kameře předváděl fingovaně na několikrát, byla to opravdu hezká tečka mého novozélandského dobrodružství.