Je střídavě pod mrakem, sem tam vykoukne sluníčko, podstatně se ochladilo, takže se jede líp. Právě šlapu jen kousek za Debrecénem, opět mě ubíjí ta monotónní Velká uherská nížina - napravo kukuřice, vlevo pšenice, občas ovšem dojde i na změnu - vlevo kukuřice, napravo pšenice. Alespoň že po cestě k rumunským hranicím nejméně dvakrát narážím na mimořádně šťavnaté meruňky. Hodně jsem se obával komplikací na maďarsko-rumunském přechodu, o kterých mi minulý rok vyprávěl řidič při cestě z Istanbulu, ale všechno probíhá hladce a bez problémů. Asi se to týká přeci jenom spíš kamionové dopravy anebo měl prostě smůlu či já výjimečné štěstí.

Do města Oradea je to po silnici s hustým kamionovým provozem něco přes deset kilometrů a první, co upoutává moji pozornost, jsou české tramvaje, které tu v nepoměrně horším stavu než u nás brázdí město. Nezapomínám navštívit obrovský barokní kostel svatého Ladislava, který vyniká vnitřní freskovou výzdobou. Při vchodu dovnitř mě objímá klasická barokní monumentalita, která měla kdysi navracet lidi k víře a pokoře. Nezbývá, než se poklonit před umem tehdejších stavitelů. Celý dojem navíc posiluje ještě zvuk varhan a příjemný chlad, který rozpáleného poutníka zklidní a přiměje k zamyšlení. Kostel je překrásně zrekonstruován, před časem jej dokonce navštívil sám papež Jan Pavel II., což samo vypovídá o jeho významu.

Z této oázy klidu se opět vrhám zpět do náruče špinavých uliček. Jen co jsem přejel hranice, neustále mě obklopuje typický rumunský autofolklor - každé druhé auto je dacie. Lidi na mě působí rázem daleko příjemněji a přátelštěji, protože tady když se někdo z auta za mnou neohlídne nebo nezamává, tak to považuju za podivné, zatímco až doposud to bylo právě naopak. Rozbitá silnice není ani zdaleka tak hrozná jak jsem se obával (co není může být).

Upaluju dál vesničkami, které vypadají jako u nás před sto lety. Všude je spousta zvířectva, každou chvíli se mi do cesty připletou kachny, husy nebo nějaká kravka, támhle jede děda s povozem taženým koňmi, tady jde zase selka s vědrem pro vodu...

Už se začíná smrákat, a tak raději včas zastavuji ve vesnici Belin na náměstíčku a vybaluji na zástup zvědavců onu větu:

„Mohu si tu někde rozdělat stan?“, kterou znám hned v několika jazycích. Ihned se sbíhají další lidé a hlavně děti, všichni se snaží sehnat někoho, kdo by mluvil anglicky anebo alespoň německy. Netrvá dlouho a už mluvím s malým klukem, který ovládá angličtinu velice dobře, překládá davu kolem, o co mi vlastně jde, a vtom mi jeden chlápek nabízí, abych šel spát k němu.

Po rozblácené cestě jedeme oba na kole na druhý konec vsi až k malé chaloupce nebo spíš chýši, doprovázeni houfem nejméně patnácti dětí. Zde se celý průvod nasouká na malý zablácený dvorek a prostřednictvím Andreje, do mě pálí jednu otázku za druhou. Andrejovi právě bylo patnáct, chodí do školy v Temešváru a jeho výborná angličtina bude nejspíš také zapříčiněna tím, že má maminku překladatelku a otce inženýra. Víceméně i ostatní mladí lidé, kteří se na mě v průběhu večera chodí dívat, nemluví špatně. Povídáme si ještě dlouho do večera, celou dobu mě neustále krmí a je na nich vidět, že se mi snaží dát to nejlepší z toho mála, co mají. Peru si tady v pracím prášku (poprvé od Prahy) špinavé svršky a spodky.

Asi pět kilometrů za Türkeli se silnice odpoutává od pobřeží a velkým obloukem přes vnitrozemí se k němu zas vrací u města Ayandžik. Tenhle oblouk je jedno velké stoupání, hned na jeho začátku dostávám hlad, ale ani v jedné ze dvou vesnic, kterými projíždím, není žádný obchod. Nějací lidé na mě mávají od silnice, a tak u nich zastavuju a ptám se, jestli se tu dá koupit něco k jídlu. Jeden z nich mluví perfektně německy a na můj dotaz odpovídá:

„Hele, sedni si tu a chvilku počkej.“ Náhle přináší půlku chleba naplněnou čerstvými rajčaty a okurkami. Zatímco to do sebe s vděčností soukám, on mi vypráví svůj příběh a já se ho ptám, čím se cítí být víc.



„Bydlím a pracuju sice už pětatřicet let v Rakousku, ale duší jsem samozřejmě Turek,“ zní jeho jasná odpověď. Nakonec vytahuje ze svého auta karpuz (vodní meloun), který profesionálním grifem v několika vteřinách rozkrájí na malé kousky a každému přihlížejícímu, včetně mě, jeden podává. Jak rychle ho rozkrájel, tak rychle v nás zmizel - přímá úměrnost. Všichni na ulici mezi sebou žertují, je tu moc prima nálada, bohužel se musím zvedat a pokračovat dál.

Po deseti kilometrech stoupání zastavuju znovu v malé vesničce, tentokrát však s rušným bazarem, kterou nemám ani v mapě. Blíží se okamžik zatmění Slunce, který nechci v žádném případě propást, a tak se raději s předstihem usazuju v jedné zdejší lokantě, kupuju si sušenky a čekám. Vyvolávám tady větší rozruch než očekávané zatmění, dědové mi několikrát objednávají čaj a půjčují začouzená sklíčka. Ačkoli jsem to nijak neplánoval, ve skutečnosti se nacházím v centru pásu totality, ve kterém je možné vidět úplné zatmění. Musím říct, že je to opravdu nevšední zážitek; i když úplná tma nenastala, přesto však byly vidět hvězdy na obloze. Jenom škoda, že ten vrchol zatmění trval tak hrozně krátkou dobu, ale pěkný dárek od přírody k mým dnešním dvacátým narozeninám to byl.

Pokračuju dál na Sinop, ale hned po několika kilometrech je mi jasné, že už se tam dnes nedostanu. Všechno navíc komplikuje defekt, který se mi nemohl stát v „příhodnější“ chvíli. Už je skoro tma a moje duše je prázdná tak, že nemůžu ani tlačit, protože bych prodřel plášť a náhradní momentálně nemám. Zbývá mi jediné - lepit. Aby toho nebylo málo, tak včera se mi rozbila baterka, pumpička pořádně nepracuje a na to lepení už přestávám vidět. Uprostřed mého zoufalství zastavuje nějaký řidič a chce mi pomoci, což ovšem těžko může, pokud nemá novou duši anebo kompresor v autě. V každém případě je moc milá jeho ochota, která mě alespoň na chvíli vytrhává z beznadějné situace.

„Po pěti kilometrech narazíš na vesnici, kde najdeš určitě nějaký nocleh,“ radí mi a odjíždí.

Všude kolem už je naprostá tma,  nemám žádné světlo, takže moje oči hltavě kmitají po silnici a jen velmi obtížně se mi daří udržovat správný směr. Z dálky se ke mně konečně pomalu přibližuje první osvětlený objekt. Pro dnešek toho mám už skutečně až nad hlavu, takže zastavuju s nadějí, že tu budu moci někde přespat. Na terase vidím nějaké osoby, křičím na ně, jestli nemluví anglicky - nic mi neodpovídají a mizí dovnitř. Za chvilku se však otevírají domovní dveře, z nichž vychází nějaký děda a německy se mě ptá, co potřebuji. Zoufale mu vysvětluju, že jsem píchnul a nemůžu to ve tmě spravit, načež mi s úsměvem naznačuje, abych vstoupil do jeho domu.

Se svými dcerami, syny a jejich dětmi žijí všichni dohromady v jednom domě. I přesto mě pozvali k sobě, hned v počátku mě usazují v obýváku, kterému dominuje televize s obrazovkou obřích rozměrů. Pouze na mě působí trochu divně, že zatímco chlapi sedí rozvalení v obýváku u televize, ženské v šátcích kolem nich kmitají a připravují večeři. Několikrát jsem se zeptal, jestli nechtějí s něčím pomoci, ale pokaždé jsem dostal odmítavou odpověď. Veselá je babička, která se mě občas na něco zeptá, jinak všechny ostatní ženy se jenom mihnou se sklopenýma očima a zmizí v sousední místnosti. Nevím, jestli je to tím, že jsem narazil na více nábožensky založenou rodinu, každopádně to na mě nepůsobí dobře. Jinak si nemůžu na nic stěžovat, pohostinní jsou až až. Faktem je, že v islámské rodině mají muž a žena svoje povinnosti jasně rozdělené, což může být přínosné v situacích, kdy se v evropské domácnosti dva partneři hádají jenom kvůli tomu, kdo co měl udělat, kdo co opomenul, a navzájem si vyměňují role. Večeři tvoří vařené fazolové lusky, polévka, domácí chleba, dva druhy melounu a vařená kukuřice. Z nedostatku místa spím s dědou v obýváku. Zatímco on nadšeně sleduje, jak Galatasaray vyhrává tři nula nad Vídní, já už spím jako špalek.

Vítá mě můj třetí rozbřesk v Sýrii, nebe je jasné, bez mráčku a rtuť teploměru se rychle šplhá směrem vzhůru. Probouzím se ve městě ar-Raqqa, jež leží na starověkém Eufratu, stejně jako Deir ez-Zor, kam mám dnes namířeno. Ještě před rozloučením s Naemou, který mě dle vzoru tradiční islámské pohostinnosti u sebe hostil celé dva dny, voláme do „Deiru“, jak toto město zkráceně nazývají místní. Tady mě má totiž čekat rodina paní Afram, na kterou mám kontakt z domova. Doufám jenom, že to vyjde, protože do města dorazím pravděpodobně pozdě večer a bylo by nepříjemné shánět někde po nocích ubytování po etapě dlouhé 145 kilometrů.

Na okraji města zastavuju v malé cukrárně a za zbylé peníze, které mi dal včera jeden člověk na autobus, doplňuju kalorie výborným šébíjatem (na pohled vypadá jako naše šátečky z listového těsta, uvnitř je však nejčastěji krém išta z mléčného škraloupu nebo jiná náplň; podává se teplý, nakrájený na kousky, nakonec se polije roztaveným cukrem a posype pistáciemi). Je to skutečná lahůdka a jako zdroj energie mohu vřele doporučit.

Až do Deiru vede převážně rovinatá silnice, jen málokdy oplývající pohledy na řeku. Ačkoli je to hlavní tah ve směru ke hranici s Irákem, provoz je minimální a štěstí mi přeje i ze strany větru - silně mi fouká do zad, a to se nestává příliš často. Cesta proto ubíhá rychle, jenom asi patnáct kilometrů před vesničkami Zallabiyeh a Hallabiyeh, kde se zachovaly rozsáhlé zbytky starých pevností, silnice překračuje kus kamenité pouště. Dělám si malou zajížďku a jedu se podívat na ony pevnosti, ležící na obou březích Eufratu. Hallabiyeh na pravém, Zallabiyeh na levém a spolu jsou spojeny provizorním mostem, který ovšem není zakreslen nikde na mapách.



Po cestě k nim na mě několikrát zaútočili dost agresivní psi, takže jsem musel prudce zastavit a řvát na ně tak dlouho, dokud je to neomrzelo a nenechali mě být. O samotných zříceninách se vypráví, že kdysi prý mezi nimi nechala vyhloubit podzemní chodbu sama Zenobia, královna Palmýry.

Nemám času nazbyt, slunce se neúprosně sklání k západu a do města je to odtud ještě hezký kousek cesty. Pořádně se tedy opírám do pedálů a za vynaloženou námahu sklízím ovoce - ve městě jsem těsně po setmění. Dva mladíci na motorce jsou mnou natolik zaujatí, že jedou pomalu při mně, a já se jich při té příležitosti vyptávám, jak bych se dostal k vojenské nemocnici, poblíž které se nachází dům paní Afram.

„Následuj nás,“ zní jejich odpověď a po deseti minutách stojíme skutečně před vojenskou nemocnicí. Kluci se vyptávají v nedalekém krámku, kde jim prodavač ukazuje, jak se    k těm lidem    dostat, protože operovat v Orientu s přesnou adresou, nemusí vždycky vést k cíli.

O pár bloků dál nacházíme ten správný dům, kde mi jde hned po zazvonění vstříc Ziad, syn paní Afram, s úsměvem od ucha k uchu.

„To jsem rád, že tě vidím. Tak co, jaká byla cesta? Máš hlad? Nebo žízeň? Asi seš unavenej, co? No hele, řekni mi cokoli potřebuješ, támhle je koupelna, asi se budeš chtít vykoupat, když seš tak špinavej, ne? Jinak máma a celá rodina teď není doma, protože všichni odjeli na dovolenou do Homsu. Nám to ale vadit nemusí, mám tady pár kámošů a probíhá tu už druhej den pánská jízda, aspoň bude trochu prdel...,“ tohle na mě spustil Ziad hned po příjezdu, z čehož si každý může udělat představu o jeho temperamentu
a dobrosrdečnosti. Jeho angličtina nám ke konverzaci bohatě stačí, škoda, že jeho kamarádi ovládají pouze arabštinu. Jakmile vycházím z koupelny, Ziad mi dává svoje čisté věci a s jeho „little baby“ o objemu 550 ccm vyrážíme do města.

Deir ez-Zor není zase taková díra, jak by si někdo myslel. Žije tu kolem půl milionu lidí, město bohatne především díky nalezištím vysokooktanového oleje v okolí, která zásobují ze dvou třetin celou Sýrii, ale k vidění tu toho moc není. Ziad má přímo v centru malý zlatnický krámek, který mu však docela slušně vynáší, protože zlato se v arabském světě obecně prodává daleko více než třeba u nás.

Po večeři následuje projížďka městem, spojená s návštěvou překrásného domu Ziadovy sestry, který byl před nedávnem dostavěn a ještě se v něm nebydlí. Místo dům by se spíš hodilo označení palác - pokoje jako menší tělocvičny, všude mramor a starožitný nábytek, jinak je všechno zařízeno v kombinaci evropského a arabského stylu.

Odnášíme s sebou chlazené pivo různých značek, aby ten pánský mejdan dostal ty správný grády. Mimochodem, Ziad není muslim, ale patří k syrské ortodoxní církvi, takže si při pití alkoholu nemusí dělat nejmenší výčitky z náboženských důvodů. Na druhou stranu, všichni jeho kamarádi muslimové jsou, a přesto jim to také nevadilo. Abych byl přesný, sem tam si s námi někdo z nich dal jednu plechovku, rozhodně ne více, a už vůbec si nedovedu představit, že by se někdo opil. Každopádně je tato společnost krásným příkladem, jak spolu lidé mohou krásně žít bez ohledu na náboženskou příslušnost.

Po návratu domů ještě chvilku kecáme na terase, ale v půl čtvrté nás všechny poráží únava a kácíme se do postele.

Jak mi včera majitel tohoto pozemku řekl: „Klidně se tu někde na zahradě vyspi, ale já ráno v půl sedmé odcházím do práce, takže tě probudím kolem šesté a odejdeme spolu“, tak se ráno taky stalo. Jedeme dokonce do stejného města, ale on autobusem do práce a já na kole za památkami Džeraše. Není to odtud daleko, nějakých patnáct kilometrů.

Ještě před osmou zastavuju v malém tichém krámku u starého dědy a kupuju si Pepsi, která tady v Jordánsku s přehledem vede nad Coca-Colou a prodává se tu ještě ve skleněných lahvích. Poté vyrážím ke zdejším vykopávkám, které svojí rozlohou každého ohromí. Za vstup zaplatí návštěvník 5 JD (cca 250 Kč). Jde o pozoruhodně zachovalé římské provinční město se vším, co k tomu patří. Každý tu může vidět dvě divadla, forum, agoru, řady kostelů zasvěcených kdekomu a nádherný chrám bohyně Artemidy obklopený monumentálními korintskými sloupy.

Jak jsem předpokládal, cesta z Džeraše do města Zarqa je samý kopec, ale krajina nemá ještě pouštní ráz, usilovným zalesňováním se tu daří rozšiřovat zatím ještě sporé lesíky. Ve městě Zarqa odpočívám u jednoho krámku, při odjezdu mi dochází, že musím ještě doplnit zásoby vody na cestu pouští, a tak se jdu zeptat dovnitř, jestli by mi nemohli dát nějakou vodu.

„Hele, pojď se mnou, tady by sis ji musel koupit,“ říká mi nějaký chlápek a táhne mě k sobě domů. Nejenže mi doplňuje tekutiny, ale dává mi na cestu tašku plnou rajčat, okurek, fíků, pomerančů, jablek, k tomu přidává ještě džus, chleba a malfúf (mleté maso s rýží zabalené do vinných listů). Něco takového jsem tedy vůbec nečekal, navíc mě stále zve dovnitř, abych si odpočinul a osprchoval se, ale to se musím bohužel omluvit, protože čas mě tlačí.

K večeru se dostávám pouze do vesnice Hallabat uprostřed pouště. Chtěl jsem se sice jít podívat na nedaleký hrad, ale budu to muset nechat na ráno, protože se neúprosně stmívá. Dnes se mi nechce spát v poušti, hned za vesnicí na mě dorážely smečky zdivočelých psů, a tak se zkouším zeptat několika lidí na nocleh. Všichni se z toho elegantně vykrucují, jako by se mnou nikdo nechtěl mít nic společného, což mi připadá velmi zvláštní zejména v poušti, kde mám s lidskou pohostinností ty nejlepší zkušenosti. Nakonec končím v příjemné společnosti v jednom obchodě, kde se snažím vysvětlit chlápkům svoji nepříjemnou situaci.

Už třetí den jezdím na kole křížem krážem tímto městem, o kterém se říká, že je to druhé nejznečištěnější město světa, a snažím se najít leteckou společnost, která by mi byla ochotna zaplatit letenku do vlasti. Původně jsem si myslel, že pokud skončím v Káhiře a nebudu mít moc peněz (teď mám v kapse asi 80 dolarů), seženu nejbližší loď kamkoli do Evropy, odkud už se nějak dotluču domů. S pomocí manželů Vajglových z českého podniku Technoexport, který má v Káhiře zastoupení, se mi podařilo zjistit, že žádné lodní spojení mezi Egyptem a Evropou neexistuje, což mi dodnes připadá neuvěřitelné. Jezdí pouze jedna loď přes Kypr, která je ovšem dražší než letenka do Prahy.



Dnes už jsem naprosto zoufalý, protože mi zbývá jen poslední letecká společnost Lauda Airlines, ale ve skrytu duše si říkám - naděje umírá poslední. Mám také obrovské štěstí, že tu mohu bydlet u přítele Gonzague, kterého jsem potkal   v Kurdistánu 
a on mi tenkrát řekl:

„ ...tak jestli jednou skutečně do tý Káhiry dorazíš, stav se u mě, dělám tam ve francouzském archeologickém týmu a u mě doma je místa dost, takže tam můžeš zůstat, jak dlouho budeš chtít.“

Ještě ráno, když šel do práce a já vyrážel do města zkusit poslední štěstí, mi řekl:

„Držím ti palce, aby to konečně vyšlo. V každém případě se tu v pět večer sejdeme a půjdeme na pivko, platí?“

Jeho slova mi trošku zlepšují náladu, a tak jdu rovnou na věc.

V sídle firmy je i pan ředitel, takže si rovnou klestím cestu k němu, protože vykládat to nějaké sekretářce nemá smysl. Kupodivu mě hned přijímá a pozorně naslouchá všemu, co mu říkám. Potom mě na chvilku přerušuje:

„...ale počkejte, hned tady za rohem mají sídlo vaše české aerolinie, tam vám určitě pomohou.“

Je mi to trapné říkat, ale ty se na mě vykašlaly jako první. Pan ředitel jenom kroutí hlavou, potřebuje ode mě pochopitelně alespoň nějaké kontaktní adresy a na závěr mi říká:

„Teď je deset hodin, přijďte ve dvanáct, já si vás zatím prověřím a uvidíme.“

Mezitím si jedu sednout k Nilu a pomalu si procházím v hlavě plány, co dělat dál. Nejschůdnější mi přijde, jet alespoň na dva měsíce do Izraele a tam si na letenku vydělat. Má to ovšem jednu obrovskou nevýhodu, nebudu doma na Vánoce ani na Silvestra 2000, a to bych moc chtěl.

Čas utekl jako voda a už znovu stoupám po schodech do rakouské letecké společnosti Lauda Airlines. Hned na recepci však stojím, jako by mě přimrazil, a nemůžu uvěřit svým očím, protože vrátný ukazuje na jakousi hromádku a říká:

„To je vaše, pane.“

Přede mnou leží tričko s logem firmy, na něm čepice a na samém vrcholu tohoto zázračného balíčku - letenka. Jakmile se s toho trochu vzpamatovávám, skáču radostí a objímám každého, kdo se mi připlete do cesty. Zoufalství se změnilo v naprostou euforii, kterou ještě jednou násobí vrátný:

„Hmm, pane, prosím vás, musím vám připomenout, letadlo odlétá v 15.00. Teď máte něco po dvanácté, letiště je na opačném konci Káhiry a jistě vám nemusím připomínat, jak je to velké město.“

Dupu do pedálů, jak to jenom jde, procpávám se i těmi nejzacpanějšími částmi města, jsem jako ve snu a chvílemi si musím zařvat s plných plic, jakou mám radost. Na letiště dorážím včas, už tu o mně vědí, pomáhají mi s odstrojováním kola a na poslední chvíli stačím ještě zavolat Gonzaguovi, co se stalo a že právě odlítám.